OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world_2

16.09.2011 (10:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1342×

Kapitola 2. Vyhazov

  Na chodbě si tiše zanadávala a proklínala tu blbou krávu, že s tim za někým šla. Nebylo to totiž poprvé, co měla takový malý problémek. Už několikrát byla u ředitele se slovy: ‚…Tohle je tvá poslední šance, nechtěj ji promarnit. Další už nebude…‘ Jestli jí vyhoděj ze školy, ta bloncka si to pěkně odskáče.

  Zastavila se před dveřmi, jež vedly do, ředitelovi kanceláře a uznala, že vejít tam oblečená tak jak byla, by moc nepomohlo k tomu, aby měla alespoň malou šancičku na to, aby ve škole zůstala.

  Hodila na sebe svetr a zhluboka se nadechla. Prosím, prosím! Ať mě nevyhodí! Zaklepala na dveře, a když se ozvalo hlasité Dále!, otevřela dveře.

  Nasadila masku tvrdé holky a drze se usmála na Izz, která měla přelepený nos a opuchlé oči a pak jí úsměv ztuhnul, když spatřila, že na židli sedí i Izzyna matka. Její tu naštěstí nebyla. To je dobrý znamení! Tetelila se v duchu, ale v tváři se jí nepohnul ani sval.

  „Regan! Konečně si dorazila!“ Zahlaholil ředitel, ale netvářil se vůbec vesele, jak zněl jeho hlas.

  „Promiňte, zdržel mě pan profesor Haigr,“ odvětila a sladce se usmála. Její poznámku přešel bez mrknutí oka a mávnutím ruky jí naznačil, ať přijde blíž a posadí se.

  Jediná volná židle, či spíše křeslo, bylo vedle matky Izz. Regan polkla náhle vytvořený knedlík v krku a nenápadně si odsunula židli o kousek dál.

  Jakmile se posadila, ředitel začal:

  „Jistě víte, proč sme tu, že? Ehm, no… Regan, ty si zlomila Isabelle nos, můžeš mi prosím vysvětlit tvé unáhlené jednání?“

  „Unáhlené?“ vybuchla. Pod přísným pohledem ředitele však ztichla. „Urazila mého přítele. Naštvalo mě to.“

  „Proto si ji praštila?“

  „Sem prostě výbušný povahy, no…“ objasnila a tišším hlasem dodala: „Navíc si to zasloužila.“ Její tichá poznámka ale neunikla nikomu z místnosti, maximálně Izz, která pofňukávala nad bolavým nosem.

  „Můžeš mi říct, co ti říkala?“

  „Řekla, že Spike je teplouš a že si nabrnkl ňákýho fotbalistu. Pak se mi vysmívala a tak dále…“ Rozhodila ruce v gestu, Však to znáte! A málem praštila Izzynu matku.

  „Mohla bys mi říct, proč si to prohlašovala?“ otočil se na Izz, která se přikrčila a zarytě mlčela.

  „Protože to je kráva,“ zamumlala Regan a pohledem provrtávala své červeno černě nalakované nehty.

  „Regan, je ti jasné, že tohle nemůžeme nechat jen tak a pokud vím, tak ty si jedna z těch problémových žáků,“ povzdechnul si. Regan se začala nadechovat, ale umlčel jí máchnutím ruky.

  „A proto ti je doufám jasné, co bude následovat.“ Podíval se na ni pronikavým pohledem, který vypovídal za vše. Regan okamžitě došlo, co.

  „To přece- Nemůžete mě vyhodit!“ rozčilovala se. Vyskočila z křesla a nevěřícně koukala na ředitele. Tvář jí zrudla vzteky a prskala na celé kolo. Prokličkovala mezi křesly a začala přecházet po malé místnosti.

  Klaustrofobií nikdy netrpěla, ale teď si připadala, jako by se ten prostor zmenšoval.

  „Regan, už minule jsem ti říkal, že to byla poslední šance, kterou si měla a že další už nedostaneš. Pohár tvých průšvihů přetekl… Od této chvíle už nejsi žákem této školy.“

  V Regan to hrklo. Vyhodit jí ze školy? To přece nemůžou! To- Co řekne doma? A kam pujde na školu?

  Chvíli sbírala svou ztracenou masku, a když ji konečně znovu měla na své tváři, sebrala tašku z křesla a odpochodovala ke dveřím.

  „Regan!“ Prudce se otočila na ředitele, který mával odpisem, nepochybně s vyhazovkou. „Něco sis tu zapomněla.“ Švihem se vrátila, vytrhla ředitelovi dopis z ruky a odpochodovala z místnosti.

  Na chodbě již bylo plno studentů, neboť hodina skončila.

  Vztekle se mezi nimi probojovala až ke své skříňce a naházela si všechny věci do tašky. Třískla do dvířek a ty se s rachotem zaklaply, až se pár studentů otočilo.

  Prošla chodbou a cestou vrážela do několika studentů, ale to jí nijak nevadilo. Teprve když srazila jednoho kluka na zem, zastavila se a obořila se na něj:

  „Sakra dávej bacha, kam čumíš!“  Jakmile se podívala, zarazila se a pomohlo mu sesbírat knihy, které mu při nárazu popadaly na zem.

  „Eh, promiň… Neviděla jsem tě,“ vykoktala Regan a koukla na zrzavého chlapce.

  „Ne, ty promiň. Měl sem dávat bacha.“ Rychle si posbíral věci a odběhnul pryč.

  „Skvělej den, dneska…“ zamumlala Regan a vyšla před školu na parkoviště. Opřela se o Spikovo auto a zvrátila hlavu, jako by se chtěla opalovat. Bohužel pro ostatní studenty bylo dneska zamračeno, takže si Regan mohla užívat neslunných dnů.

  „Tak tady si!“ Trhla hlavou a podívala se na Spika, který k ní přicházel.

  „Potřebuju obejmout,“ fňukla a roztáhla ruce. Spike si popoběhl a přivinul si ji do náručí. Kolébal jí ze strany na stranu, jako malé dítě a hladil po vlasech. Teprve za pár minut se odtáhla a podívala se mu do očí.

  „Co se stalo?“ zeptal se a zastrčil jí pramen vlasů za ucho.

  „Vyhodili mě…“ Spike vykulil oči a nevěřícně se na ni díval.

  „Cože?“

  „Jo. Ta kráva to schytá. Kvůli jednomu zlomenýmu nosu… Fajn, tak toho bylo víc, ale kdo si to má pamatovat?“

  „Kakao?“

  „Jo, jedem,“ přikývla Regan a nasedla do auta.

  Když regan konečně dorazila domů od Spika a jeho výtečného kakaa, stala se svědkem toho, jak se její mírumilovná sestřička jen o pár vteřin starší hádá s matkou.

  Odhodila klíče na stolek v předsíni a projela poštu, tak jako každý den. Nedoufala, že by jí mohlo něco přijít, dělávala to jen tak pro nic. Dnes tam však na ni čekal dopis. Přímo s jejím jménem, adresou, směrovacím číslem a městem, ručně napsaný.

  Koukala na něj a otáčela ho ze všech stran, jako by si nebyla jistá, jestli se jí to nezdá. Teprve pak si všimla, že jedno z razítek nese název nějaké střední školy. Musela však zaostřit, protože si nebyla jista, jestli vidí správně. Opravdu tam stálo něco s magií?

  Zakroutila hlavou a zaměřila se na dvě hádající se osoby. Slyšela však zrovna poslední slovo od sestry, něco jako Vyhodili!

  „Regan!“ Domem zahřměl hlas její matky a Regan se jako poslušně štěně doloudala do obýváku.

  „Hm?“

  „Proč mi Suzie říká něco o tom, že tě vyhodili ze školy?“ Reganina matka byla rudá v obličeji, z jejích očí lítaly hromy blesky. Ruce měla v bok a nohou si dupala, až to Regan znervózňovalo.

  „Že by proto, že mě vyhodili?“ zeptala se ironicky a zašklebila se na ni. Nečekala však, že jí přilítne facka, v zápětí hned druhá.

  „Au!“ Dívka si třela dlaní tvář a snažila se zamrkat slzy, jež se draly na denní světlo. Chvíli na matku nevěřícně koukala, než se otočila a rozběhla se do pokoje. Slyšela jen dusot noh, jak za ní běží a křik, než zabouchla dveře a zamkla na dva západy.

  Zadělala ještě jeden zámek, než odklopýtla ode dveří, se zděšením ve tváři.

  Ruce se jí třásly a nepříjemně ji brněly prsty. Začala si je třít, ab to mravenčení odehnala, ale ono pořád sílilo.

  Žaludek se jí svíral a nohy, jakoby měla z másla. Kolena se jí podlomila a Regan klesla k zemi.

  Když na dveře zabušila Sonia, Regan sebou škubla a pohledem provrtávala dveře. Bohužel žaludek se hlásil o slovo, a proto se radši odplazila do koupelny. Cestou po kachlíčkované podlaze se modlila, aby zase neuviděla ty pitomé stíny. Tohle vážně teď nepotřebovala.

  Obsah svého žaludku vyklopila do mísy a švihla sebou na zem.

  Brnění nabíralo na intenzitě. Regan v marném pokusu zatnula pěsti a bouchla jimi o podlahu. To však neměla dělat.

  Jakmile pěst rozbalila, v ruce se jí zhmotnila ohnivá koule. Regan vyplašeně mrštila rukama a to něco odlétlo. V zápětí to dopadlo na koberec, který začal hořet.

  Dívka na to koukala a hodnou chvíli jí trvalo, než jí napadlo to začít hasit.

  Popadla první věc, která jí přišla do ruky a začala tím oheň dusit. Po pár minutách se jí ho podařilo udusit a Regan se vysíleně dostala k oknu. Kašlala na celé kolo a než otevřela okno, začala se jí motat hlava.

  Když ho konečně otevřela, nadechla se, jakoby nedýchala stovky let. Zhluboka nabrala kyslík do plic.

  Jak dýchala, rozumné myšlení se dostávalo na povrch.

  Co to ksakru bylo? Ježiši, já měla ňákej záchvat! Mohla sem se zabít! A co to bylo za ten oheň. Pane bože, co se to děje!? Panika začínala mít převahu nad jejím mozkem, a když si to Regan uvědomila, zastavila tok svých myšlenek.

  „Fajn, dýchej Regan, jenom dýchej. Nic na tom není. Nádech, výdech. Nádech, výdech… Jo, tak je to správně,“ šeptala si a pomalu, ale jistě se uklidňovala.

  Tak jo… Tady zůstat nemůžu, takže musím vypadnout. …Spike!

  Rychle vyhrabala velkou sportovní tašku a srovnala do ní všechno své oblečení. Ještě do ní dala hygienické věci a tašku zapla. Pak do brašny nacpala všechny osobní doklady a z podlahy pod uvolněným prknem vytáhla dva balíčky bankovek.

  Podívala se po pokoji a pohled jí padl na knihy v policích, plakáty, jejího oblíbeného plyšáka, notebook, kaktus, který jí dal Spike k šestnáctým narozeninám, CDčka a zarámované fotky se Spikem. Zamračila se. Tohle tu přece nemůže nechat.

  Odněkud vyhrabala další tašku a vše do ní naskládala. Dopis dala na vrch. Znovu se rozhlédla po pokoji. Byl tak pustý, tak osamělí. V duchu se s ním rozloučila a špicovala za dveřmi uši.

  Z domu se žádné zvuky neozývaly, tak pomalu odemkla a otevřela dveře. Na chodbě nikdo. Potichu sešla schody a plížila se ke dveřím.

  „…Já vím… Ale ta její barva na vlasy je fakt hrozná… Přesně!… Ani nevíš, jak mě to štve… Ne, právě sem si nalakovala nehty na nohou…“ Regan ztuhla, jakmile uslyšela hlas svojí sestry a pak tryskem vyběhla ze dveří.

  Ke Spikovi to má půl hodiny, takže tam dorazí až za tmy. Vytáhla si MP3-ku z kapsy, sluchátka dala do uší a pustila si Black Veil Brides na plný pecky.

 Kapitola 1. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 3.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world_2: