OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The End - Vtipná ztráta / Kapitola 1

16.12.2013 (09:00) • KateM • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 781×

1. kapitola Loučení – Mia

Mia se nešťastně dívala na své rodiče, mizející v dálce. Maminka, plavovláska s modrýma očima a křehkou postavou plakala a mávala. Tatínek, trochu hrozivě působící, se snažil usmívat a přetvařovat, ale podle Mii by se měl více snažit.

U vyjíždějícího autobusu postávalo dalších sto členů z různých rodin. Všechny tváře přítomných byly plné smutku a čirého zoufalství. Aby ne, když se museli navždy rozloučit se svými blízkými.
Mia a její příbuzní, společně s ostatními cizími lidmi, byli jedni z prvních, kteří dostali šanci na přežití a to v podobě odloučení.

Mia nikdy nepřestala doufat v to, že se na poslední chvíli agresivně vyhlížejí řidič usměje

a řekne „Žádná krize ani světová válka se nekoná. Jdeme domů.“.

Ale nic z toho se nestalo. Muž, sedící za volantem zachmuřeně nastartoval vůz a rozjel se pryč z Miinina rodného města.

Dívka se nervózně rohlédla po budovách za sklem. Na rodiče nemohla koukat. Srdce jí drásala představa, že je už nikdy neuvidí.

Autobus se rozjel a lidi postávající ve skupinkách se zmenšovali.

Mia zavřela oči a snažila se nerozplakat. Měla by být ráda, že má možnost žít. Ale jak může mít radost z života bez milovaných osob?

Párkrát se nadechla a zahleděla se do krajiny, rychle ubíhající za sklem. Vypadala, jako by se smiřovala s myšlenkou, že umře. Jakoby příroda věděla, že už nikdo nebude obdivovat její krásu.

Mia neměla sílu věnovat pár myšlenek útěchy k přírodě. Podívala se na chlapce, sedícího vedle ní.

Měl úzký nos, krátké hnědé vlasy a zelené oči, které si nervózně prohlížely lidi v autobuse.

Dívka se i navzdory vlastnímu strachu usmála a pohladila kluka po hřbetu ruky.

„Budeme v pořádku, Stefane.“

Věnoval jí krátký, tázavý pohled, kterým se snažil skrýt nejistotu.

„Jo, já vím. Jen mi nějak nevyhovuje tohle místo...“ několikrát ramenem strčil do opěradla, „je to nepohodlný.“

Mia věděla, že sedačka opravdu není důvod k tomu, vypadat jako pár minut před smrtí, ale neměla energii k tomu, Stefana nějak uklidňovat. Namísto toho, se usmála a otočila se za sebe.

Jeremy seděl hned za ní u okna, takže se musela Mia víc naklonit, aby mu vůbec viděla do tváře.

Vedle jejího mladšího bratrance seděl Phil, Stefanovo dvojče, který se netvářil o nic líp, než jeho mladší bratr.

Jakmile však zaregistroval Miin pohled, nasadil výraz, kterému Mia říkala 'veverka' a čekal, co dívka řekne.

Mia se pořád usmívala, což ji překvapovalo. Jak se může tak dokonale přetvařovat?

„Jak to jde?“ zeptala se.

Phil jí odpověděl poněkud klidnějším hlasem, než Stefan.

„Docela dobře. Drž se, Mio.“

Dívka kývla hlavou a obrátila svůj pohled a pozornost na Jeremyho.

„Jsi v pořádku, Jeremy?“

Chlapec zavřel oči a pomalu kývl. Vždycky se snažil neprojevovat emoce. Držel se zpět, a když mu něco hodně ublížilo, neřekl to. Mie jeho předstírání vadilo. Vždyť Jeremymu bylo teprve čtrnáct let a už se snažil být silnný jako dospělý muž, vychován ve spartské rodině.

Ale i přes to, jak se Jeremy přetvařoval, s Miou byli spojeni silným poutem. Mia si nedokázala představit, jaké by to bylo Jeremyho ztratit. A ani nechtěla. Stačilo jí, že právě ztratila svou rodinu.

Aby zahnala nával úzkosti, prohlédla si Mia obličej jejího bratrance. Chtěla vidět něco důvěrně známého.

Chlapec měl trochu buclaté tváře, mandlové oči a hubenou postavu. S Miou si nebyli podobní téměř v ničem. Jediné, co Jeremyho s podobností spoutávalo k dívce, byly jeho rty.

Mia i Jeremy měli rty pěkně tvarované, tenké a nápadně kontrastující s bledou pokožkou. Dívka si Jeremyho prohlížela, dokuď jí nevěnoval jeden rádoby otrávený pohled.

Usmála se.

„Ale řekneš mi, až tě bude něco trápit, že ano?“

„Jó...“ zadíval se ven z okna.

Mia ho napodobila, otočila se dopředu a věnovala svou pozornost světu, měnícímu se za oknem autobusu. Stmívalo se a Mie se zdálo, že krajina každým dalším kilometrem chřadne.

Kéž by tohle vše byl jen sen, ze kterého se probudí a po kterém zůstává podivný pocit v plicích. Takový, který budí dojem vysátého vzduchu.

Autobus projížděl tmavým městem. Mia zahlédla opuštěný lunapark a okamžitě se jí vybavily filmy z padesátých a šedesátých let minulého století. Dívky s rudými rty, puntíkatými šaty a cukrovou vatou. A také chlapci, držící ledabile kelímek s pivem a cigaretou za uchem. Velké ruské kolo se pomalu otáčelo a svými blikajícími světly upoutávalo pozornost návštěvníků. U střelnice stáli muži v černých kožených bundách a žena s bujným poprsím by jim podávala vyhranné předměty. Všude byl slyšet smích, výkřiky, rozhovory, hudba a cinkání.

Mia se smutně zahleděla na pomalu níčející se domy. Občas zahlédla světlo v jednom z mnoha tmavých oken. Možná tu stále byla naděje. Přece není možné, aby se lidé tak snadno vzdali a poddali strachu.

Když však zaslechla někde na předních sedadle tichý pláč, musela zavřít oči. Naděje přece nikdy neumírá. Nebo je situace tak vážná a lidstvo nechalo svou nerozvážnost zajít tak daleko, že nebylo cesty zpět?

Snažila si udržet vnitřní přesvědčení o tom, že tomu tak není. Přece tu musí být způsob, jak tenhle Konec zastavit. Pláč malého dítěte jí zněl v hlavě. A byl hlasitější a hlasitější.

Zmocňoval se jí strach, zoufalost, nerozhodnost a opouštěla jí síla vzdorovat. Co všechno způsobí 'pouhé' neznámo...
Dívce, která dokázala vždy vdorovat, selhávala jedna z nejsilnějších zbraní. Samotný vzdor opouštěl její duši a nahrazoval ho strach.

Dívka se už nedokázala dál bránit slabosti, opřela se o sedadlo a usnula.
Zdály se jí sny o rodičích a o bezstarostném životě, který měla před tím, než nastal Konec Civilizace.

Jako kdyby létala. Kolem ní se míhaly výjevy z jejího života. Rodiče. Přátelé. Učitelé. Cizí tváře, které potkala na ulici.

Následovala místa, na kterých něco prožila. Domov. Škola. Jiná místa, jako například tábor, venkov, město. A pak krásné, nekonečné moře.

Za tím vším slyšela hudbu. Písničky, které zpívávala, poslouchávala nebo je slýchávala od kamarádek.

Viděla fotky, které vyfotila a obrázky, které nakreslila.
Vnímala rozhovory které vedla, slova, která pronášela.

Cítila fyzickou i psychickou bolest, kterou zažila.

Prožívala strach i radost. Odhodlání a pocit podvolení.

A pod tím vším, svůj vzdor. Pálil ji u srdce a dral se ven z jejího nitra.

Pak, z ničeho nic, pochopila. Jestli se vzdá, prohraje. Musí věřit tomu, čemu věřila od malička. Musí věřit, že nic není tak beznadějně ztracené, aby to nešlo obnovit a zachránit.

Nikdy nesmí zapomenout na to, co viděla, co zažila. Na lidi, které milovala i nenáviděla. Ne všichni dostali šanci žít.
Jakmile by na ně zapomněla, zemřely by jejich duše. Dokuď budou ti, co věří, nikdy nevyhraje podlý strach.

Mia otevřela oči. Autobus byl tmavý a tichý. Podívala se na Stefana, neklidně spícího vedle ní.

Po chvilce se pousmála.

„Budu věřit, i kdybych měla za svou víru zemřít.“

Pak ještě v duchu dodala: „Nebudu jen loutka ve vašich rukách, Vůdci.“

Moc dobře si uvědomovala, že kdyby někdo slyšel její myšlenky a cítil její víru v to, co znala, draze by za to zaplatila. 

Autor: KateM, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The End - Vtipná ztráta / Kapitola 1: