OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The day after 6

28.02.2015 (14:00) • tessie5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 519×

The day after 6 - rok a půl poté

Dnes je přesně třináctého května a je to přibližně rok a tři čtvrtě poté, co vypukla Třetí světová válka. Hodně věcí se změnilo. Vymřela většina obyvatelstva Ameriky a vlastně celé lidské rasy. Sedím v našem domě - pro upřesnění, sedím v troskách, co z něj zbyly. Pořád se tu ukrýváme a přežíváme, ale už by to chtělo najít něco lepšího, protože to tu není moc bezpečné. I když žijeme celkem daleko od města, stejně se sem ta odporná havěť dostane. Tou odpornou havětí jsou myšleni naši spoluobčané. No, vlastně už to ani nejsou spoluobčané. Nejsou to ani lidé. Nevím, co jsou zač, ale vím, že jsou zatraceně hladoví a žerou maso. Naše maso. Jsou to lidé nakažení radioaktivním zářením, anebo jsou nakažení od jiných takových stvůr. S Mikeym jim říkáme zombie, i když z filozofického hlediska je to blbost, jelikož nejsou mrtví, ale chovají se přesně jako zombie. Je jich několik druhů. První fáze jsou lidé, kteří jsou ještě trochu při smyslech a dokáží mluvit a vnímat okolí. S těmi je to nejtěžší, můžou vám vzít jakoukoliv zbraň a umí se hrozně rychle pohybovat a dobře se brání. Druhá fáze - už neumí mluvit a nejsou při smyslech, prostě se proti vám jen rozeběhnou a bezmyšlenkovitě koušou a trhají všechno, na co přijdou. A konečně třetí fáze jsou stvůry, které už vůbec nevypadají jako lidé. Pohybují se většinou po čtyřech a jsou strašně krvelačné. Jedinou výhodou u nich je, že nevidí a řídí se echolokací a výborným čichem. O zmutovaných zvířatech se radši ani zmiňovat nebudu.

I navzdory všem těmhle překážkám je celá naše rodina stále ještě naživu. Je to pro mě celkem překvapující. Už tolikrát nám šlo o život, ale přežili jsme. Jsme jedni z mála, co jsou živí. Je nás tu několik, ale nestýkáme se. Bojíme se totiž Nakažených. Mikeymu je teď osmnáct a mně "sladkých" šestnáct. Moc nevycházíme ven, protože venku to vypadá jako uprostřed hry Prototype nastavené na nejtěžší úroveň. Všude je prach a bordel a lidi, co žerou jiný lidi. Ten pohled, co se mi právě naskýtá, je jako noční můra. I když, ani tohle bych si v nočních můrách nedokázala jaktěživ představit. Nemám ponětí, jak to vypadá v jiných zemích, ale tady to vypadá jako samotný konec světa.

Sedím na okně a koukám na zpustošenou zemi. Většina domů je srovnána se zemí, anebo jsou z nich trosky, ze kterých trčí spousta drátů. Silnice jsou popraskané a plné nevzhledných děr. Sem tam se objeví nějaký ten strom nebo tráva, ale už toho moc není. Všechno je takové ponuré, nedodělané a mrtvé. Občas, když zafouká vítr, nese s sebou pach hniloby a krve. Vždycky, když vidíme s Mikeym venku nějaký podezřelý pohyb, dáme vědět rodičům a jdeme se zamknout do sklepa. Tam máme všechny naše zásoby a věci, jako je třeba rádio, pár kusů oblečení, různé zbraně a jiné vybavení, které nám pomáhá přežít. Často si říkám, jak je vůbec možné, že jsme přežili tak dlouho, a každou chvíli se modlím, abychom přežili další den, i když vlastně vůbec nevím, k čemu se modlím, protože Bůh ani nic takového rozhodně neexistuje.

„Hej, Sky," s těmito slovy mi Mikey položil ruku na rameno a já se prudce otočila, takže udělal krok zpět. „V klidu, to jsem já," řekl tlumeně.

„Co se děje?" sykla jsem a zároveň jsem jezdila očima po okolí, jestli tam náhodou někdo není.

„Došly nám konzervy," mluvil tiše. I když nebyla potřeba šeptat, už jsme si zvykli být za každé situace co nejvíc potichu.

„Aha, bezva, a dneska jsem na řadě já, co?" řekla jsem pochmurně. U nás to chodilo tak, že vždycky, když nám něco došlo, ať už jídlo, munice, součástky nebo cokoliv, jeden z rodiny pro to šel do města. Střídali jsme se v tom a dneska přišla řada na mně.

Bohužel jsme chodili jen po jednom, protože kdybychom šli dva, sice se líp ubráníme, ale je tu větší pravděpodobnost, že se už nevrátí ani jeden, a to by byl konec, protože ve dvou pak už nemůžete dělat nic. Leda si vybrat - bránit dům se zbytkem potravy a riskovat to, že vám dojde a vy zemřete hlady nebo vás někdo zabije - anebo se přestěhovat do centra města s tím, že budete mít zásoby, ale ve většině případů vás sežerou Nakažení.

„Buď v klidu, to zvládneš. Už jsi to zvládla hodně krát," povzbudil mě Mikey. Podal mi ruku a já seskočila z okna.

„Kde jsou máma s tátou?" zeptala jsem se ho na cestě do sklepa.

„Dole, už na nás čekají," ušklíbnul se brácha a otevřel mi dveře.

„Rozsviť baterku." nakázala jsem mu, protože jsem neviděla ani metr před sebe.

Scházeli jsme po schodech dolů, do sklepa, kde už na nás čekali rodiče, kteří se se mnou chtěli rozloučit. Ve sklepě jsem si vzala svůj batoh, dala jsem si do něj nůž, náboje, lékárničku, pistoli ráže 9mm a na bok jsem si připnula železnou tyč. Do ruky jsem si ještě vzala revolver a zbytek zbraní, jak ukradených, tak i vlastnoručně vyrobených, jsem už nechala rodičům a Mikeymu.

„Skyler, dávej na sebe, prosím, pozor," objala mě máma.

„Ano, mami," posmutněla jsem. Chtěla jsem být jiná, než jsem byla. Ne tak měkká a ubrečená, ale nedařilo se mi to. Myslela jsem, že za ten rok v tomhle prostředí už budu úplně jiný člověk, ale uvnitř jsem byla pořád ta malá, věčně uřvaná holka, a to mě neskutečně užíralo.

„Máme tě rádi, Sky," řekl táta a taky mě objal. „Mikey tě vyprovodí," kývl na bráchu.

„Sbohem," řekla jsem ještě a pak už jsme s Mikem stoupali nahoru po schodech ven. Prošli jsme barákem a Mikey se mnou došel až na předměstí, odkud kdysi vyjížděly autobusy. Vedla odsud cesta, kousek lesem a pak mezi baráky, kde se dalo jakž takž projít, aniž by vás něco překvapilo. Dostat se do centra města ale už bylo těžší. Chtělo to chladnou hlavu a ostrou mušku. Brácha si ke mně kleknul, aby mi viděl do očí, a zhluboka se nadechnul.

„K prvnímu obchodu je to přibližně jeden kilometr, pokud se budeš chtít dostat do centra, jsou to čtyři kiláky. Ale nedělej to, stačí nám trošku, do centra pak dojdu já," řekl Mikey. Na chvíli jsem opravdu uvěřila té představě, že si nebudu hrát na něco, co nejsem, a do centra nepůjdu, ale to mě rychle opustilo. Nevím, co jsem si chtěla dokázat, ale neměla jsem to dělat. „Budu ti držet palce," usmál se Mike a pevně mě objal. „Sbohem, ségra." trošku mi pocuchal vlasy a já se na něj zasmála. Pak vstal a ještě mi popřál hodně štěstí.

„Měj se," zamávala jsem mu a pak už jsem konečně vyrazila cestou k lesu.

V lese byl celkem klid. Zastřelila jsem jen jednoho rádoby vlka, kterej se proti mně rozběhl, ale jinak šlo všechno podle plánu. Z lesa jsem vyšla na prašnou cestu, jež vedla rovnou k ruinám baráků, za které jsem se schovávala, abych se mohla v klidu dostat k první cílové stanici. Komplikace nastaly teprve až tam, u prvního obchodu, o kterém před tím mluvil Mikey.

Proplížila jsem se kolem baráků prorostlých stromy a v cestě už mi stála jen jedna bytovka, abych se dostala k onomu obchoďáku. Došla jsem ke starému lešení u bytovky a vyhoupla sem se na něj. Po žebříkách jsem vyšplhala až do třetího patra. Protáhla jsem se rozbitým oknem a dopadla jsem na podlahu něčího bývalého bytu. Podívala jsem se kolem a na chvíli jsem úplně přestala dýchat, abych se ujistila, že tu se mnou není nějaká nežádaná společnost.

Bytovku jsem prošla raz dva. Chvíli to sice trvalo, než jsem našla nějakej nezatarasenej východ ven, ale nakonec se mi podařilo vyskočit oknem z prvního patra. Přede mnou bylo pár rozbitých aut a hned za nimi stál obchod. Postavila jsem se a razila jsem si cestu rovnou k němu, když jsem najednou něco zaslechla. Okamžitě jsem sebou švihla na zem a doplížila se za nejbližší auto, oprýskanou tmavě zelenou Škodovku. Nastražila jsem uši a zaslechla jsem lidské hlasy. Zaradovala jsem se, ale radost mě ve vteřině přešla. Byli to totiž lovci. Lovci byli party lidí, většinou chlapů, (ženu jsem tam nikdy neviděla), kteří lovili ostatní lidi a zabíjeli je a následně okrádali o to, co u sebe měli. Lovci byli skoro všude a měli snad všechno. Funkční auta, dostatek jídla, zbraně i oblečení. Pro výstrahu na svých autech vozili přivázaný mrtvý lidi a za skly mívali kosti nebo lidské zuby. Bylo to hrozně nechutný, a když jste jednou z nějakým z nich přišli do styku, tak to byl konec.

Seděla jsem za autem a skoro ani nedýchala. Lovci byli možná i horší než Nakažení. Pomalým pohybem jsem si odepla z batohu železnou trubku a pevně ji stiskla v ruce. Někde uvnitř mě byla pořád ta malá holka a křičela, ať se vrátím domů, ale já musela vzít nějaké zásoby, ať to stojí, co to stojí, takže jsem si klekla na čtyři a začala jsem se plížit za další auto.

Takhle jsem se postupně dostala až za poslední auto, které stálo asi patnáct metrů od první zdi obchodu. Posunula jsem se k vyraženému přednímu okénku a koukla jsem se skrz něj. Obchod byl doslova plný lovců. Nevím, kolik jich tam bylo, ale deset určitě. Říkala jsem si pro sebe, že jdu nejspíš na smrt, a vůbec jsem netušila, jestli se z tohohle dostanu živá. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Rychle jsem vstala a vyběhla ze své skrýše. Doběhla jsem ke zdi obchodu, přesně pod vymlácené okno, a tam jsem se skrčila. Dala jsem si ruku na pusu, aby nebylo slyšet, jak nahlas dýchám. Vzhledem k tomu, že jsem neslyšela nic podezřelého, si mě nejspíš nikdo nevšimnul. Nadechla jsem se a natáhla ruku k oknu nade mnou. Podívala jsem se, jaká je situace. Hned za oknem stál jeden regál. Možná kdybych se za něj schovala, mohla bych pokračovat dál. Koukla jsem se na rozmístění lovců v obchodě. Zatím to vypadalo docela dobře, jen jeden z nich mi dělal potíže. Byl totiž v té samé uličce, kam jsem se chtěla schovat, a tak jsem se zase sesunula zpátky na zem.

Po chvíli přemýšlení mě něco napadlo. Kousek ode mě ležela cihla. Natáhla jsem se pro ní a znovu jsem se podívala skrz rozbité okno. Ten chlap byl pořád v tý uličce. Zamračila jsem se a napřáhla jsem. Chvíli jsem si vybírala místo a pak jsem cihlu hodila přesně za kasy, kde byl prostor, a tam nikdo z nich nebyl.

„Hej, slyšeli jste to?!" ozval se jeden z lovců.

„Jo, co to bylo?" slyšela jsem.

„Nevím, jděte to zkontrolovat!" křiknul jeden z nich. Cítila jsem, jak se mi ze strachu zvedá žaludek. Pomaličku jsem vykoukla a ulevilo se mi, když jsem viděla, že část chlapů se přesunula za zvukem, co slyšeli. Neváhala jsem ani vteřinu a vyhoupla jsem se na okno a z něho následně skočila na podlahu za regál. Moje štěstí se už bohužel neopakovalo a já zjistila, že v regálu nejsou žádné potraviny ani nic potřebného. Potichu jsem zaklela a doplazila se až ke kraji onoho regálu, abych si mohla naplánovat cestu dál. Kousek ode mě byl východ. Tam bych se možná zvládla dostat, ale neměla bych žádný plechovky. Což by nebyl takový problém, ale musela bych se spoléhat na ten druhý, vzdálenější obchod, a to se mi moc nechtělo, protože kdyby tam náhodou nic nebylo, musela bych domů s prázdnou.

„Hej, byla to jen blbá cihla!" zaslechla jsem zase lovce. Hrozně jsem se lekla, cukla jsem sebou a málem mi vypadla kovová trubka. Radši jsem si ji zastrčila zpět za batoh.

„Cože? Cihla? A kdo ji tam hodil?" ozvalo se z druhé strany. Začalo mi docházet, že lovci asi nebudou tak blbí, jak jsem si myslela.

„No... To nevím," vycítila jsem zaváhání v hlase.

„Sakra, někdo tu je! Dělejte, prohledejte to tady!" Hrklo ve mně a měla jsem pocit, že mi srdce nejspíš vyskočí z hrudníku. Můj tlak byl v tu chvíli zatraceně vysokej a panenky v očích jsem měla jako špendlíky. Musela jsem rychle přemýšlet. V regálu naproti byly dvě plechovky, ale kdybych pro ně šla, jistě by mě viděli. Z druhé strany už se ke mně blížili dva chlapi se zbraněmi v ruce. Neměla jsem páru, co dělat, ale rozhodně jsem nechtěla umřít. Možná jim nabídnout přátelství? Sakra, co to plácám za kraviny. Hodiny tikaly a já proklínala svojí nerozhodnost. Měla jsem pocit, že se každou chvíli pozvracím. Plechovky, východ... Plechovky nebo východ? Co z toho. S tím už jsem si lámat hlavu nemusela, protože jeden z lovců rozhodnul za mě.

„Co to, sakra...?!" Prudce jsem otočila hlavu směrem, ze kterého přišel ten hlas. Na druhém konci regálu stál chlap, asi metr devadesát, a v ruce držel baseballovou pálku pokrytou hřebíkama.

„Mám ji! Je tady! Pojďte sem!" začal křičet a mě polil studený pot. Vůbec jsem nevěděla, co dělám, ale ve vteřině jsem stála na nohou a běžela jsem se. Z regálu naproti jsem vzala dvě plechovky a rychlostí, o které jsem nevěděla, že dokážu vůbec vyvinout, jsem se rozběhla k východu.

„Sakra, utíká!"

„Chyťte ji, do prdele!" slyšela jsem za sebou zlostné výkřiky a najednou jsem zaslechla i výstřel. A hned za ním další a další. Přede mnou bylo bývalé parkoviště a kolem něho plot. Za parkovištěm byla normální silnice a kolem ní spousta domů. Tam by mě našli. Hledala jsem nějakou díru v plotě, kterou bych se mohla protáhnout a utéct do klikatých uliček mezi dalšími bytovými domy. Na vteřinu jsem se otočila a viděla jsem za sebou asi pět lovců se zbraněmi. Očima jsem rychle jezdila po plotě a najednou jsem spatřila vystříhanou díru a kus chybějícího plotu. Přidala jsem a vydala se přímo směrem k té díře.

„Zastřelte ji!" zaslechla jsem a v té samé chvíli se ozvaly další výstřely. Jeden z nich mi škrtnul o rameno, ze kterého okamžitě začala téct krev. Sykla jsem bolestí, ale nesměla jsem se zastavovat. Doběhla jsem k plotu a doslova proskočila chybějící částí. Vypadla mi při tom jedna plechovka, ale už nebyl čas se pro ni vrátit. Běžela jsem po trávě a kolem dětského hřiště přímo do temných uliček mezi bytovkami. Stále jsem za sebou slyšela křik a výstřely. Kličkovala jsem uličkami a po chvíli beznadějného běhu jsem narazila na žebřík, který vedl na střechu jedné z budov. Bez rozmýšlení jsem se na něj vyškrábala a z posledních sil vylezla nahoru na střechu.

Zhluboka jsem dýchala a podívala jsem se pod sebe do uličky. Viděla jsem, jak tam běží jeden z lovců. Nejspíš se rozdělili. Modlila jsem se, aby mě tu nenašli. Naprosto bez života jsem si lehla na zem a prudce jsem dýchala. Po tvářích mi tekly slzy a já se snažila nevzlykat moc nahlas. Jednu ruku jsem si držela na puse a druhou na rameni, ze kterého mi ještě pořád trochu tekla krev. Když jsem se na ránu podívala, byla rozšklebená jak úsměv kocoura Šklíby z Alenky v říší divů. Nebylo to zas tak strašný, ale bolelo to pěkně a jizva po tom taky zůstane pěkně velká. Zůstala jsem ležet na zemi a s tichými vzlyky jsem koukala do nebe. Bylo zataženo a temno. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem přežila. Kdyby mě lovci zabili, moje rodina by neměla ani ponětí, co se mi stalo. Jestli jsem mrtvá, nebo mi to prostě jen dlouho trvá. Nevěděli by nic.

Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na to, že jsem málem umřela. Chtěla jsem prostě jen přežít. O nic víc tu ani nešlo. Jen přežít další den.

Autor: tessie5, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The day after 6: