The day after 5 • OurStories.cz ~ naše povídky

Malé shrnutí událostí, které zaregistrovala Sky - a konečně si uvědomila, že je svět ve válce.

22.02.2015 (16:00) • tessie5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 537×

The day after 5

Dny ubíhaly a situace se zhoršovala i zlepšovala. Jednou elektřina šla, potom zase nešla. Lidi už skoro vůbec nevycházeli ven. Občas někdo šel do města, ale na hromadnou dopravu už se spoléhat nemohlo, protože autobus už nejezdil. Hranice Ameriky se uzavřely hned den poté, jak volala Jessica. Co jsem slyšela ve zprávách, mor se pomalu roznášel a lidé umírali. Všude se bojovalo, i v našem městě. Bylo tu spousta vojáků, kteří nás hlídali. Někdy jsme slyšeli i střelbu a křik, ten jsme slyšeli často. Čas od času k nám chodili třeba i lidi od nás z předměstí a ptali se, jestli nemáme nějaký jídlo nebo tak něco. Mamka jim vždycky něco dala, i když jsme toho sami tolik neměli.

Když zrovna šel proud, dívali jsme se na zprávy. Říkali, že v Jižní i Severní Dakotě bylo použito hodně chemických zbraní a lidé jsou tam nakažení radioaktivním zářením. Bylo to fakt blbý, protože Jižní a Severní Dakota byly naše sousední státy. Počasí se vlivem chemikálií vypařujících se do vzduchu dost změnilo. Z nebe padal takzvaný "kyselý déšť" a byly dny, kdy se vůbec nesmělo vycházet ven, pro naše dobro. Probíhalo to tak, že naše domy obcházeli vojáci a dávali nám instrukce co a jak. Pak si zapsali naše jména a číslo domu a odešli zase pryč. Často jsem slyšela mamku brečet. Bylo mi jasný, že to, co se dělo, všechny úplně dostalo, ale když už brečela máma, bylo to vážný, protože jsem ji viděla plakat jen jednou v životě, a to, když umřel náš dědeček (její táta) na rakovinu. Před námi mamka ale samozřejmě nebrečela. Říkala nám, ať se nebojíme, že to bude dobrý a pořád nás s Mikeym objímala.

Jak dny šly, bylo to už půl roku od toho, kdy jsme s Jessicou lezly na hasičárnu, abychom zjistily, co se děje na nádraží obklopené vojáky. Bylo právě sedmnáctého ledna a já s Mikeym jsme měli od vánočních prázdnin už deset dní chodit do školy, ale my nechodili. Nikdo totiž nechodil. Jediný, co lidi dělali, bylo to, že běhali do města a rabovali obchody. Už byli pomalu jako zvířata. Brali úplně všechno, co unesli, nebo uvezli. Vojáci, kteří nás měli hlídat, už nás nehlídali. Prostě se jeden den sebrali a odjeli. Možná že jim dal velitel rozkaz, nebo sami viděli, že už je marný tady někoho hlídat, protože všichni stejně umřeme. Šlo to s námi rychle z kopce, jak jsem si myslela už od začátku.

Za deset dní jsem měla oslavit své patnácté narozeniny. Bylo mi to už úplně jedno. Za ten půlrok živoření jsem si trošku přehodnotila věci a hlavní pro mě bylo jediné - přežít, a to za jakoukoliv cenu. Občas, když jsme s Mikeym běhali do města, vídala jsem na zemi ležet mrtvý lidi. Ohlodaný od zvířat, nebo snad jiných lidí, to jsem nevěděla. Ze začátku jsem hrozně křičela, když jsem takovou mrtvolu viděla a Mike mě musel vždycky uklidnit a odtáhnout pryč. Teď už jsem prostě jen procházela kolem mrtvých těl, jako by se nechumelilo. Bylo mi to jedno. Stejně jako většina věcí. Stejně jako moje narozeniny.

Město den co den upadalo a s ním i morálka jeho občanů. Všude byly popadaný dráty a vedení. Rozbombardovaný domy a silnice. Auta ani autobusy už tu nejezdily. Počasí bylo hrozně zblázněné. Jednou pršelo a sněžilo a pak hned zas svítilo slunce a bylo dusno a horko. Elektřina už nešla skoro vůbec, při troše štěstí jednou za měsíc. A když už šla, televize, a dokonce už ani internet vůbec nešly. Zprávy už nebyly žádné, občas se něco objevilo v rádiu, ale to bylo všechno. Z toho, co jsem zaslechla, se mor rozšířil, lidé byli napadeni a nejen to. Někde prý vybuchla atomová elektrárna, a jelikož s tím nikdo nic nedělal, radiace se rozšířila do vzduchu a nakazila spoustu lidí. Nevím, co se s nimi stalo, ale z útržků v rádiu jsem pochytila, že nějak zmutovali, nebo co.

Bojovalo se po celém světě, ale nikdo se oficiálně neodvážil nazvat to 'třetí světovou válkou', i když všem bylo jasné, že to tak je. Víc jsem toho nevěděla. A bylo mi to fuk. Říkala jsem si, že to bude dobrý. Naučíme se takhle žít a pak se to spraví. Myslela jsem si, že až do konce svýho života budu rabovat obchody s mým bráchou a že se to nakonec nějak utiší, ale to jsem myslela špatně. Hodně špatně.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: tessie5, v rubrice: Povídky » Na pokračování