OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The day after 4

04.02.2015 (15:00) • tessie5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 527×

The day after 4

Druhý den ráno jsem se probudila vedle Mikeyho. Měl celou staženou peřinu, zacuchaný hnědo-černý vlasy a z pusy mu tekla slina přímo na polštář. Fuj, pomyslela jsem si. Pomalu jsem vstala z postele, abych ho neprobudila, a vypnula jsem videopřehrávač, kterej jsme včera zapomněli vypnout, protože jsme oba usnuli při filmu 'Na doraz', kterej jsme si pustili. Potichu jsem vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Sotva jsem udělala krok, už jsem slyšela bráchu.

„Hej, kam si myslíš, že jdeš?!" ozvalo se z pokoje. Povzdechla jsem si a vrátila se zpátky.

„Dolů na snídani," odpověděla jsem Mikeymu šeptem, jelikož rodiče pořád ještě spali. „Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit," omluvila jsem se mu.

„Hm, to nic. Uděláš mi taky snídani, že jo? Prosil bych dvě míchaný vajíčka, housku se sýrem a čaj, uhm, dejme tomu, třeba zelenej," zívnul, z postele se natáhnul pro ovladač a pustil si televizi.

„Co prosím?" nevěřila jsem svým uším.

„Mam ti to zopakovat?" zeptal se znuděně.

„Žádnou snídani ti dělat nebudu, udělej si ji sám," odsekla jsem.

„Jo takhle, že tak najednou. Včera jsem ti byl dobrej, co? Prej 'já nechci bejt sama v pokoji, nechceš si se mnou pustit film, bráško?'" napodobil můj hlas a já se zamračila. „Ale abys to "bráškovi" oplatila, to ne." Přepínal programy a ani se na mě nepodíval.

„No tak fajn," řekla jsem nakonec a udělala jsem protáhlej obličej.

„Díky," zasmál se Mike a já vyrazila udělat snídani.

Došla jsem do kuchyně a unaveně jsem mžourala kolem sebe. Vytáhla jsem z lednice vajíčka a máslo a ze skříňky pod linkou jsem vzala pánev. Zapnula jsem plotnu, a zrovna když jsem na pánev vyklepávala druhý vajíčko, zazvonil mi mobil a já se tak lekla, že jsem to vajíčko vyklepla vedle a ono se rozprsklo všude okolo, jen ne na pánev.

„No to snad ne!" Utřela jsem si ruce do utěrky a podívala jsem se, kdo mi to právě zkazil přípravu snídaně, s tím, že hned, jak to vezmu, mu vynadam. Ale rychle jsem změnila názor, když jsem viděla, kdo to vlastně volá.

„Jessico?" řekla jsem překvapeně, jakmile jsem zvedla mobil.

„Čau, prcku," ozval se známý hlas a já se sama pro sebe usmála.

„Ahoj, co potřebuješ?" Byla jsem zvědavá, s čim přijde. Hned, jak začala vysvětlovat, proč volá, úsměv mi rychle spadnul.

„Sky, musíte hned odjet z města. My jsme před chvílí přistáli letadlem v Římě a tady v Evropě už se to všechno uzavírá. Přijímají poslední letadla a pak je konec, chápeš to? Amerika bude maximálně do dvou dnů izolovaná od zbytku světa," nadechla se.

„Ve zprávách ale říkali-" řekla jsem otupěle, ale Jessie mě jako obvykle přerušila.

„Ve zprávách vždycky všechno přehánějí. Ale poslouchej mě, prostě musíte odjet. Tady jsou samozřejmě taky nepokoje, ale v Americe je už i mor! Skyler, udělejte to nějak, prosim tě, hlavně tam nezůstávejte!" zněla dost naléhavě a vystrašeně.

„Ale, Jessie, já-" Bylo marný vůbec něco říkat, stejně mě nikdy nenechá domluvit.

„Hele, budu muset končit, máme tu nějakou kontrolu, je tu spousta vojáků a tak. Hodně štěstí, prcku, mam tě ráda," rozloučila se a zavěsila. Ani jsem jí nestačila říct to blbý "čau". Zůstala jsem stát s mobilem v ruce uprostřed kuchyně, než jsem si všimla, že se mi pálí vajíčko. Bez jedinýho zájmu jsem ho přendala z pánve na talíř a udělala jsem ještě jedno. Pomalu, ale jistě jsem přestávala věřit tomu, že válka nebude. Pořád jsem ale ještě nepanikařila, jak to většinou dělávám. Nejspíš proto, že mi to všechno zatim nedošlo.

Když se mi dodělala vajíčka, uvařila jsem ještě čaj, namazala si chleba s máslem a se sýrem a zamířila k bráchovi do pokoje. Postavila jsem se před dveře a zaklepala jsem nohou, protože jsem měla plný ruce. Brácha mi za chvíli došel otevřít a převzal si svoje vajíčka.

„Mňam, díky," mrknul na mě a pak si všimnul mého výrazu. „Co je?" zeptal se, když si lehal zpátky do postele.

„Volala Jessica," odpověděla jsem.

„Ajaj, a co zas?" Narval si pusu vajíčkama a já si lehla vedle něho.

„Prej, že musíme hned odjet z města. Uzavírají se hranice a pak s náma bude konec, říkala." Brácha jen protočil oči.

„To se jí to řekne, když mají tolik prachů, že by si s nima mohli utírat zadek," zakroutil hlavou a já se usmála.

„Hm," kejvla jsem hlavou a pak už jsem nic neříkala. Ani jsem nevnímala, co dávají v televizi, protože se mi hlavou honila spousta věcí.

„Hej!" Z přemýšlení mě vytrhl brácha.

„Co? Co je?" zatřepala jsem hlavou.

„Ptal jsem se, jestli chceš dojíst ty vajíčka." Mával mi talířem s nedojezenýma vajíčkama pod nosem a já si uvědomila, že tu otázku opakuje už nejmíň potřetí.

„Ne, díky." Odsunula jsem talíř.

„Seš v pohodě?" Odložil vajíčka na noční stolek.

„To se ptáš ze zdvořilosti, nebo tě to fakt zajímá?" zašklebila jsem se.

„Jasně, že ze zdvořilosti," začal se smát. Nadechla jsem se, že mu na to něco řeknu, když vtom se najednou sama od sebe vypnula televize.

„Hele, co je?" zvážněl Mikey.

„Nevim, nesednul sis na ovladač?" Pokrčila jsem rameny. Brácha se zvednul, ale na ničem neseděl. Nakonec jsme ovladač našli v peřině.

„Zkus to zapnout," radila jsem mu. On vzal ovladač, ale ať mačkal, jak mačkal, televize se nezapnula.

„Co s tim zas je?" povzdechnul si Mikey a šel se na telku podívat zblízka. Mně to ale bylo divný, tak jsem vstala a zkusila jsem rozsvítit světlo.

„Mikey," otočila jsem se na něj.

„Co zas?" zabrblal.

„To neni televizí," kroutila jsem hlavou a brácha se na mě podíval.

„Nejde proud," polkla jsem a on se zamračil.

„Jako fakt?" zeptal se překvapeně.

„No fakt," kývla jsem.

„Jdi probudit mámu s tátou a já jdu zkontrolovat pojistky," nadiktoval mi Mikey.

Seběhla jsem schody a opatrně jsem otevřela dveře do ložnice rodičů, která byla hned naproti schodům, a vzbudila jsem mámu. Brácha mezitím zkoušel nahodit pojistky, ale neúspěšně. Bez proudu bylo totiž celý město.

Když se máma s tátou vyhrabali z postele, o všem jsme je s Mikeym informovali. O tom, jak volala Jessie, i o tom, jak vypadl proud. Táta se zlobil, že mi Jessica akorát plete hlavu, a že prej bude všechno v pohodě a ať si laskavě přestane vymýšlet, protože každej nemá tolik peněz co oni. Máma ho uklidňovala, říkala, že to určitě Jessie myslela dobře a ať teď tohle neřeší, jelikož to, že nám vypadl proud, je důležitější než Jessica. Brácha tam stál v trenkách a ani se nehnul a mě štvalo, že táta uráží moji nejlepší kamarádku a taky mi bylo naprosto jasný, že nervy v kopru nemam jenom já, ale celá naše rodina, a dokonce i celý město, taky všichni lidi z Ameriky a zbytek obyvatelstva týhle podělaný planety. A tak jsem si konečně uvědomila, že bude válka. Opravdová válka. Nebude to žádná sranda, jako když si sedíte doma v křesle, koukáte na nějakej válečnej film a říkáte si, že byste nechtěli bejt v kůži toho člověka, kterej se snaží přežít, a v klidu si u toho jíte popcorn. Ne, tohle bude opravdovej boj o přežití. V tu chvíli se kolem mě zastavil celej vesmír a já se rozbrečela jako malý dítě. Už zase. Sedla jsem si na zem a prostě jsem brečela. Máma s tátou se přestali dohadovat a koukali na mě. Nakonec si ke mně máma klekla a objala mě.

„Ale no tak, zlatíčko," smutně se usmála. „Všechno to společně zvládneme, uvidíš. Nebude to nic strašnýho. Prostě budeme držet spolu a bude to v pořádku, ano?" Pohladila mě po vlasech a já vzlykala dál. „Všechno bude v pořádku," zopakovala. Znělo to asi tak nepřesvědčivě, jako když učitelka přijde do třídy s testama v ruce a řekne: „Nebojte se, bude to jen lehký opakování..."

Po tom, co mě máma trochu uklidnila, se začal řešit ten vypnutej proud. Jak všichni moc dobře víme, lidi se ve dvacátým prvním století bez elektřiny prostě neobejdou. A pro Američany to platí trojnásob. Bez mikrovlnky, trouby, světla, topení, ale hlavně televize a internetu se tady v Americe prostě nedá žít. Každej třetí člověk by tu nedokázal přežít apokalypsu, protože má mozek vymytej telenovelama, facebookem, tumblrem, instagramem a různýma jinýma sračkama z televize a internetu. Pro Američany by byla apokalypsa už jen to, kdyby se zrušily všechny McDonaldy a light Coca-coly. Proto si myslím, že už teď spousta lidí šílí, protože prošvihne svůj oblíbenej seriál, nebo proto, že si nemůže ohřát svoje fritované burritto a hranolky s extra porcí oleje a majonézy, kvůli tomu, že vypadl proud. Pro polovinu Ameriky je tohle prostě konečná. A já byla tak šťastná, že naše rodina nepatří k tý většině. Výpadek elektřiny pro nás byl trochu šok, ale dokázali jsme se bez ní obejít. Táta došel do garáže pro plynovej vařič, kterej s sebou vozíme, když občas o víkendu jedeme na čundr a řekl, že vodu můžeme uvařit na něm a opět všem připomněl, že bude všechno v pořádku.

Odpoledne už bylo mnohem klidnější než ráno. Mně už bylo líp a byla jsem celkem ráda, že vypadl proud, protože aspoň nebudu mít nutkání pustit si zprávy a vidět všechnu tu hrůzu kolem nás. Zrovna jsme s bráchou hráli karty, když nás máma volala na oběd. Udělala párky. Byly moc dobrý a já si říkala, že kdyby to šlo takhle dál, zvládli bychom přežít levou zadní. To jsem ale ještě ani zdaleka netušila, co nás čeká.

Autor: tessie5, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The day after 4: