OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The day after 7

29.03.2015 (11:00) • tessie5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 504×

The day after 7

Začalo pršet. Bylo zataženo, šedo a lilo jako z konve. Plížila jsem se ruinami bývalého města s železnou tyčí v ruce a pořád ve střehu. Po incidentu s lovci jsem se bála každého šustnutí. K dalšímu obchodu mi zbýval přibližně kilometr. 

Zpustošené město bylo prázdné a tiché. Bylo slyšet jen kapky vody dopadající na plech a střechy budov, do kterých jsem si netroufla vstoupit. Radši jsem mokla venku a držela se u zdí a různých jiných úkrytů, než abych procházela těmi krvelačnou havětí přemnoženými ruinami.

Stoupala jsem po silnici do mírného kopce a došla jsem přímo k zastávce autobusů, před kterou jsme se tenkrát s Jessicou loučily. Vypadalo to tam jinak. Tráva u domů byla sešlapaná a šedá. Značka, u které stavil autobus, jen tak tak stála a byla nahnutá k zemi. Všude byla spousta prachu a bordelu a já si říkala, že je k neuvěření, jak se za rok a tři čtvrtě může nějaké místo, nebo i celá země, takhle moc změnit.

Ještě chvilku jsem postávala u značky a rozhlížela se kolem, pak jsem se ale rozhodla vyhnat Jessicu z hlavy a jít dál. Asi po půl kilometru chůze se přede mnou začaly objevovat první obchody. Čím víc jsem se přibližovala do centra města, tím víc to začalo být nebezpečné. Už jsem se nekrčila u obchodů a zdí jako předtím. Šla jsem přímo vprostřed silnice a k budovám se vůbec nepřibližovala. Jen jsem se modlila, aby mě někdo, nebo spíš něco nevidělo.

Jak jsem se tak koukala kolem sebe na ty stromy prorostlé ruiny, došlo mi, že vlastně vůbec nevím, proč tohle všechno začalo. Proč vlastně vypukla válka? Každý den, než tohle všechno začalo, nás ve zprávách krmili tím, kde všude se bojuje, ale nikdy neřekli pravou příčinu války. Vždy se jen domnívali. Domnívali se, že Amerika obchodovala s Ruskem a něco se zvrtlo. Domnívali se, že někdo spáchal atentát na našeho prezidenta. Vymýšleli si všechno možné, ale nikdy neřekli ten pravý důvod, a to mi to vrtalo hlavou. Muselo to být něco přísně tajného. A vůbec, z jaderných zbraní a výparů z nich se přece z lidí nemohlo stát to, co se z nich stalo. Jistě, mohli tím trochu zmutovat, ale takových rozměrů by to jistě nedosáhlo. Muselo za tím být ještě něco jiného. Něco, na co jsem za každou cenu chtěla přijít.

Z mého přemýšlení mě vytrhnul ostrý zvuk tříštící se skleněné láhve. Okamžitě jsem zpozorněla a ve vteřině jsem měla ruku na pistoli. Došlo mi, že nejsem sama. Připnula jsem si tyč na batoh, abych mohla mít obě ruce volné. Okamžitě jsem si nabila revolver, který jsem měla v pouzdře na opasku, a prudce jsem se otáčela kolem sebe. Ze všech stran vycházely zvuky Nakažených. Po čele mi stékal ledový pot a dělalo se mi špatně od žaludku. Nevěděla jsem, co je v těch obchodech. Jestli Runeři (první fáze Nakažených), Zombie (druhá fáze) a nebo Clickeři (třetí fáze). Pojmenovala jsem si je sama, abych se v tom vyznala. Lovci v téhle části města naštěstí nebyli, takže těch jsem se bát nemusela. Postupovala jsem pomalu dál a oháněla se kolem sebe zbraní.

„Tak vylezte, vy srabi!" zakřičela jsem v návalu strachu a nevolnosti, ale vzápětí jsem svého veleodvážného činu litovala, jelikož se z budov ozvaly nelidské skřeky a vyběhlo z nich asi tak tucet Clickerů. (Clickeři jsem jim říkala proto, že se řídili echolokací a vydávali při tom takové zvuky, jako když někdo kliká. No prostě hnus.) V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách, ale věděla jsem, že jestli se do vteřiny nerozběhnu, tak mě sežerou, protože na tohle by můj revolver rozhodně nestačil.

Běžela jsem po ulici nahoru a klela jsem tak moc, že by přede mnou smekl i ten nejsprostější ožrala z vidlákova. Myšlenka na to, jak ze mě ty zrůdy strhávají maso zaživa, mě hnala vpřed. Zahlídla jsem před sebou můj vymodlený obchoďák. Musela jsem vydržet ještě asi sto padesát metrů běhu, abych se dostala do bezpečí. Věděla jsem, že zadním vchodem, kudy se v minulosti do obchodu přivážely potraviny, se dostanu přímo do skladu, ve kterém se budu moct schovat a pak z něho přejít rovnou do obchoďáku. Musela jsem si ale nějak nahnat náskok, abych ty dveře od skladu vůbec stihla otevřít. Začala jsem přemýšlet a za běhu odbočila doleva, na hlavní ulici, co vedla k obchoďáku. Po stranách ji lemovaly různé restaurace, bary, ale i obytné domy, před kterými stály popelnice. Polevila jsem v běhu a tiše, ale stále ve velké rychlosti jsem se přiřítila k popelnici a dřepla si za ni. Přimáčkla jsem si ruku na pusu a snažila se vůbec nedýchat. Clickeři se zastavili, jelikož neslyšeli žádný zvuk, a okamžitě začali prohledávat blízké okolí. Vedle popelnice ležela půlka skleněné lahve od piva a mě napadlo uplatnit metodu, kterou jsem vymyslela na předměstí a částečně tak přelstila lovce. Pomaličku jsem vzala kus lahve do ruky, stoupla jsem si a hodila ji přes ulici přímo do rozbité skleněné výlohy naproti mně. Clickeři se tam jako šílení hned rozběhli a já měla tak šanci utéct. Neváhala jsem ani chvíli a vzala nohy na ramena.

Běžela jsem zkratkou přes trávník rovnou k obchodu a Nakažení samozřejmě za mnou. Jenže tentokrát jsem získala náskok. Asi do minuty jsem doběhla k obchodu a namířila si to rovnou k velikým garážovým dveřím od skladu. Přiřítila jsem se k nim a rychle se ohlédla, abych odhadla, kolik času mám. Asi tak dvacet vteřin, možná dvacet pět, pak bude po mně. Vyskočila jsem do vzduchu a pověsila se na železný řetěz, kterým se otevíraly dveře. Tahala jsem za něj, jak to jen šlo, ale dveře byly zrezlé a vůbec to nešlo.

„Sakra, sakra, sakra!! Ale no tak! Kurva!" zařvala jsem a pořádně se do toho opřela. Řetěz povolil a dveře se trochu nadzvedly. Clickeři už byli za mnou a já cejtila, jak se jim sbíhají sliny. Modlila jsem se, aby řetěz vydržel a nepovolil, čímž by dveře pustil a ty by mě rozmáčkly. Lehla jsem si na břicho a rychle se protáhla škvírou mezi těmi dveřmi, ale jeden z Nakažených mě chytil za nohu.

„Do prdeleee!!" Z vyčerpání mi vytryskly slzy, na poslední chvíli jsem vytáhla nabitou zbraň a nasázela do toho bastarda asi čtyři kulky. Jeho krev mi vystříkla až na tričko, ale zabralo to. Stisk povolil, já protáhla nohu dovnitř, kopla jsem silně do dveří, což už řetěz nevydržel, povolil a dveře za mnou zavřel. Clickeři zvenku na dveře škrábali a bušili, ale já věděla, že se dovnitř nedostanou.

Prudce jsem oddychovala a sundala si batoh, abych z něj mohla vytáhnout baterku, protože ve skladu byla tma jako v pytli. Naslepo jsem šátrala mezi svými věcmi, dokud jsem ji nenahmatala. Okamžitě jsem ji rozsvítila a dívala se kolem, jestli jsem sama. Věděla jsem, že v obchodě určitě něco je, ale ve skladu to naštěstí nebylo.

Utřela jsem si slzy, vydýchala se a ještě chvíli zůstala sedět na zemi. Škrábání a bušení Clickerů už přestalo, tak jsem se rozhodla jít prozkoumat obchod. Teda, nejdřív sklad a pak obchod. Svítila jsem baterkou do regálů a hledala cokoliv k jídlu. Ve skladu to bylo hrozně nepříjemný. Smrděla tam zatuchlina, ze stropu kapaly kapky vody a na podlaze jí byly asi tři centimetry. Jak jsem se blížila ke dveřím, které dělily sklad od obchody, vody bylo víc a víc. Obchod už sotva stál, takže jsem pořád slyšela, jak někde něco křupe, láme se a skřípe. V té tmě jsem měla pořád tendenci se otáčet a kontrolovat, jestli za mnou něco nestojí.

Když už jsem prošla celý sklad, ve kterém byly mimochodem jen dvě plechovky fazolí od Heinz, dobrouzdala jsem se ke dveřím, které vedly do obchodu. Položila jsem ruku na kliku a v duchu si řekla: „Sky, je ti jasný, že v tom skladu nic není, protože to tu lidi vybrali, jelikož se neodvážili jít do toho obchodu. Proč se asi neodvážili jít do toho obchodu, hm?" Děsila jsem sama sebe představou, co by tam asi mohlo být. Ale možná, že tam není nic, třeba si to jen namlouvám. A tak jsem vzala za kliku.

Dveře se otevřely se skřípěním a nechutným vrzáním. Moje nohy okamžitě smočil nový příval smradlavé vody. „Kde se tu ta voda, sakra, bere?!" pomyslela jsem si a opatrně posvítila baterkou na strop. Byl hrozně vysoko a já zjistila, že skrz netěsnící větráky sem neustále pršelo. A nejen to. Ze stropu se táhl taky nějaký sliz nebo co, ale to jsem nehodlala blíž zkoumat. Udělala jsem krok dopředu a na něco jsem šlápla. Sklopila jsem baterku k zemi a málem vylítla z kůže.

„Ježiši Kriste! Proboha!" hrozně jsem zakřičela, vlítla zpátky do skladu a zabouchla za sebou dveře. Byla jsem na nich namáčklá, držela je ze všech sil a při tom zhluboka dýchala, než mi došlo, že je to mrtvý. Opatrně jsem je pootevřela a baterkou posvítila na nafouklou mrtvolu.

„No do prdele," zvedl se mi žaludek při pohledu na polorozmáčené tělo nějakého ubožáka. Ten chlap tam musel ležet už celkem dlouho. Byl celej oteklej a na první pohled bylo vidět, jak mu pod kůží lezou červi. Všude kolem plavala jeho rozmáčená kůže a jeho obličej postrádal většinu tkáně. Chtělo se mi zvracet, ale neměla jsem co, protože už jsem dlouho nic nejedla.

Za nějakou chvíli se mi ulevilo, tak jsem znovu otevřela dveře a mrtvolu velikým obloukem obešla. Říkala jsem si, že to byl určitě nějaký zaměstnanec a zemřel třeba na začátku invaze. Za žádnou cenu jsem si ale nechtěla připustit to, že by ho zabilo něco, co tu ještě stále je.

S baterkou v jedné ruce a s revolverem ve druhé jsem chodila po uličkách obchoďáku a sbírala všechno jídlo, co jsem našla. Za několik minut už jsem měla plný batoh a dokonce i plné břicho všelijakých blbostí k jídlu. Byla jsem najedená a šťastná. Dokonce jsem v obchodě našla i pár jiných věcí, které jsem přihodila do batohu, třeba jako dva skládací nožíky, jeden veliký nůž, tužkové baterie a tak různě... Nemohla jsem si pomoct a vzala jsem si s sebou i jednu mikinu a deodorant. I když mě za to nejspíš naši zastřelí, protože je to zbytečný, ale já to musela mít.

Už už jsem se chystala odejít, když vtom jsem vešla do uličky, kde byl naprostý jackpot! To jídlo, co jsem našla v obchodě, bylo proti tomuhle nic. Ulička byla zatarasená vším tím jídlem, protože bylo naházené na jedné obrovské hromadě. Nechápala jsem, co to tady všechno dělá, ale neváhala jsem, otevřela batoh, vyndala z něj nashromážděné potraviny a začala do něj házet nové. Nejdřív z té hromady a pak i z regálů vedle, jenže to jsem neměla dělat.

S úsměvem na rtech jsem dávala do batohu všelijaké dobroty, dokud nedošlo na jednu poloviční krabici lupínků. Vzala jsem ji do ruky a vrazila do batohu, takže se na poličce v regálu uvolnilo místo a bylo skrz něj vidět na druhou stranu. Když jsem se opět postavila a chtěla jsem si vzít další jídlo, všimla jsem si, že se v té mezeře něco hnulo. Posvítila jsem tam baterkou a myslím, že jsem ve svých šestnácti letech dostala můj první infarkt. Skrz díru na mě totiž civěl pokřivený obličej něčeho tak ohavného, že se to ani nedá popsat. Hlavu to mělo celé prorostlé nějakými houbami, oči na ní svítily jako baterky a pusu to mělo až k uším. Začala jsem hrozně nahlas křičet a rychle jsem odstoupila od regálu. Vzala jsem batoh a stále křičela a křičela. Při tom jsem slyšela, jak se ta zrůda pohybuje a do toho chrochtá. Najednou se jídlo na té hromadě začalo sesouvat a já ustupovala dál od něj, dokud se na vrcholu hromady neobjevilo to monstrum. Bylo to na čtyřech a pohybovalo se to jako obří pavouk, kterému odkapával sliz všude z těla. Ten samý sliz, který visel i ze stropu.

„Sakra," zašeptala jsem, ta příšera otevřela pusu a vydala ze sebe strašlivý skřek, který se odrážel od všech stěn a stále dokola se opakoval. Neváhala jsem a se zděšeným křikem jsem se rozběhla pryč a ta příšera samozřejmě za mnou.

Běžela jsem uličkou a řvala jak malá holka. Za mnou se hnala neuvěřitelnou rychlostí obluda, která mě chtěla sežrat. Zase. Z obchodu vedly jen tři východy: 1) Hlavní, který byl ale zatarasený, tam jsem se dostat nemohla. 2) Východ skrz sklad, jenže tam bych zase neměla čas otevřít ty velké zrezivělé dveře. 3) Východ při případném požáru, ke kterému jsem právě teď mířila.

V hlavě mi hučelo a v uších pískalo. Nemohla jsem se zbavit představy, že až sem jednou zase někdo půjde, najde mě mrtvou a rozmočenou stejně tak, jako já našla toho chlapa. Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo, ale to monstrum mi bylo pořád v patách a křičelo čím dál tím hlasitěji. Už jsem neměla sílu dál běžet, ale pamatovala jsem si, že nouzový východ už by měl být nadosah. Voda všude kolem mě zpomalovala a vysilovala a tma, která byla v obchodě, mi také moc nepomáhala. Když už se mi podlamovala kolena a já cítila tu příšeru blíž a blíž, zahlídla jsem svou záchranu - únikové dveře. S křikem jsem k nim doběhla a lomcovala s nimi.

„No tááák! Nouzový dveře mají jít otevřít!" procedila jsem mezi zuby a celá zpocená se podívala doprava. Ta zrůda už byla téměř u mě. Naposledy jsem trhla s dveřmi, které díkybohu povolily, ale tak prudce, že jsem je neudržela, ony se rozlétly a ta odporná věc do nich narazila. Zmatená jsem se rychle zvedla ze země, vyběhla ven a dveře za sebou vší silou zabouchla.

Sesunula jsem se na zem a snažila se popadnout dech.

„Už ne, prosím, to už stačilo," mlela jsem z posledního. Musela jsem vypadat opravdu tragicky. Nohavice mých džínů byly celé promočené, stejně tak jako moje černé plátěné boty. Dokonce jsem měla džíny i na pár místech roztrhlé, ale to už se muselo stát předtím. Celá jsem od té vody smrděla jako nějaký vodní řasy a v obličeji jsem byla jistě celá bílá.

Jak jsem tak běžela, zjistila jsem, že jsem ztratila baterku, za což jsem si nadávala, ale alespoň jsem měla batoh plný jídla. Potom jsem se ještě asi pět minut vydýchávala a seděla u dveří, které se překvapivě neotevřely. Myslím, že kdyby ta věc uměla otevírat dveře, byla by už dávno venku.

Už jsem nad tím nechtěla dál přemýšlet a taky jsem nechtěla riskovat to, že se tu třeba z toho hluku, co jsem nadělala, objeví Clickeři, nebo že si ta příšera z obchoďáku najde nějakou jinou cestu ven, a tak jsem se zvedla a chtěla jít dál, ale pak jsem si toho všimla. Na zdi vedle dveří bylo sprejem napsáno: „Pozor! Nevstupovat, Nakažení jsou uvnitř!"

„No to snad ne! Děláte si legraci?!" naštvaně jsem kopla do dveří a zevnitř se mi okamžitě ozvala odpověď v podobě cupitání a skřeku. Polkla jsem a radši se rychle vydala pryč od obchodu a toho debilního, neužitečného varování na něm.

Nechtěla jsem se vracet tou samou cestou po hlavní ulici, a tak jsem se vydala bývalým parkem a pak přes les, kde jsem sice mohla potkat nebezpečná zvířata, ale radši to, než znovu potkat nějakou z těch ohavných příšer.

Celou dobu, co jsem šla parkem, stále pršelo a pršet nepřestávalo. Byla jsem ráda, že to ze mě alespoň smyje tu smradlavou, špinavou vodu z obchoďáku, a postupně se mi začala zlepšovat nálada. Přežila jsem a dokonce jsem měla i dost zásob, třeba i na týden, pro celou naši rodinu. Jak jsem promokla, začínala mi být zima, a tak jsem si z batohu vytáhla mikinu, kterou jsem ukradla, a nasadila si ji. Nandala jsem si kapucu, a když jsem zaslechla v dálce vytí, modlila jsem se, abych byla do setmění doma, ale věděla jsem, že to nejhorší už mám za sebou.

Tedy, myslela jsem si to...

Autor: tessie5, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The day after 7: