OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tanec, nebo sny? Prolog + Kapitola první

21.04.2010 (20:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1004×

Prolog

Proč se někdy člověk musí rozhodovat mezi dobrým a zlým? Když si vybere to dobré, to zlé ho dožene a bude ještě horší a silnější. Když si člověk vybere tu druhou variantu, to špatné, zlé, aby ho už nic horšího nemohlo potkat, v domnění, že to pomůže, vyčítá si, že nezkusil do dobré. Možná by to pro něho bylo lepší. Někdy je to ale nastejno. Půl napůl. To dobré chceme, ale nemůžeme mít a to špatné máme, ale nejraději bychom to vrátili tomu, kdo nám to daroval. Jak si má potom člověk vybrat. Co si vybrat, aby vás to později nemrzelo. Obě nemůžete, nešlo by to. Nesedělo by to dohromady. Páry se mají doplňovat. Dobrá volba a špatná volba taky. Ovšem tady to neplatí. Proč? To nikdo neví, ale dohromady je nikdo nedá. Jedno je kolečko, druhé čtverec. Nejdou slepit. A i kdyby, vždy tam budou rohy, které budou vyčuhovat. Něco, co tam nepatří. Vždy se tam něco najde, co se zachytí o něco a rozpojí to, co se zdálo být spojené navěky. I když to k sobě ladilo, ty hrany tam byly.

1. kapitola

Konečně konec prázdnin. Zase škola, kamarádi, učení. Všichni se mi asi divíte, ale já se ráda učím. Mám ráda vše, co je nové. A učení to tak bývá. Všechno je nové. Vše, co se nově naučíte, neznáte. Obohatí vás to. Miluju ten pocit poznání.

Už od mala tančím. Baví mě tanec, hudba a vše, co je s těmito dvěma tématy spojené. Všechno je tak rytmické, má to smysl. Má to v sobě nějaké kouzlo, které mě přitahuje. To na tom miluju.

Tanec má smysl. Každý krok je předem promyšlený. Tělo si ho promyslí, a pak udělá. Vyjadřuje, jak se cítí.

Hudba, ta je na tom podobně. Akorát, že vy své pocity nevyjadřujete. To ten, kdo hudbu složil, vyjádřil své pocity na něčem, co může předávat dál. Na něčem, na čem si své pocity zapsal a poslal do celého světa. Hudbu posloucháte, a když se pořádně zaposloucháte, poznáte, jaké při tom skladatel prožíval pocity. Co cítil, když tu hudbu psal. Vy pak můžete jeho pocity sdílet s ním. Štěstí, lásku, žal, nenávist, porozumění, stesk… Mnoho emocí se skrývá v písních. Proto je miluju. Stejně jako tanec.

Mimochodem, jmenuji se Lesia Hoag. Chodím do deváté třídy. Tedy, budu. Ještě mi zbývá týden, než skončí prázdniny, ale snad to uteče velice rychle. Moc se těším na kamarády do školy. I když jich moc není. Ale dobrých a pravých kamarádů nikdy nebude hodně. Vždy jen hrstka. Amee Lee a Avi Wilson. Jsou to naprosto dvě rozdílné holky, ale vypadají podobně, jména mají podobně a chovají se podobně. Jakoby se narodili na opačných koncích země, ale patřili k sobě. Já do jejich „spolku“ zapadám, ale stejně si rozumí nejvíc mezi sebou. Amee má černé vlasy, rovné někde do poloviny zad. Modré oči ji k jejím vlasům krásně kontrastují. Mohla by být modelka, ale říká, že by jí být nechtěla. Že je na světě plno hezčích holek. Já říkám, že Amee je jedna z nejhezčích. Avi je taky moc hezká. Má tmavě hnědé vlasy. Jenom její zářivě zelené oči, zářivostí se můžou rovnat k těm Ameeiným, jsou na ní nejvíc poutavé. Holky jsou opravdu jako sestry. Někdy se divím, že se potkaly až tady.

Můj další dobrý kamarád, a zároveň jediný kamarád mužského pohlaví, je Timon Suarez. Je to moc hodný kluk. Je s ním zábava, nevytahuje se, nepředvádí, nepije, nefetuje… Má snědou pokožku a černé vlasy. Typický španěl. Jeho hnědé oči jsou nádherné, ale nebojte. Zamilovaná do něj nejsem. Jenom se mi prostě líbí jeho oči. Je trošku stydlivý, to je pravda. Moc kluků ho tady na škole nebere. Dělají si z něj srandu kvůli jeho stydlivosti, i když má teda svaly, že by se jeden bál, potkat ho v noci, a taky, protože se kamarádí se mnou. Nevím, co jim vadí. Proč by se nemohl kluk kamarádit s holkou, aniž by s ní chodil? Vždyť je to úplně normální. Jenom dnešní puberťáci si vytvořili utkvělou představu, že se opačné pohlaví spolu nemůžou kamarádit, aniž by spolu něco měli. Jsou to všichni magoři.

A když už jsme u mě. Mám zrzavé vlasy, sem tam nějaká vlnka, a šedé oči. Mně se moc nelíbí. Kdyby měli aspoň trochu zářivější barvu, jako mají ty od Amee nebo Avi.

Žiju se svou mámou a tátou. Táta se jmenuje Math a máma Mary. Mají krásné jména. Rodičům nejsem moc podobná. Každý má jinou barvu vlasů a jiné oči. Ne vždy děti zdědí něco po rodičích. Táta sice říká, že jsem celá máma, ale mě se to nezdá. Tak nevím, jestli se dívám špatně já, nebo táta.

„Less,“ zavolala na mě ze zdola máma.

„Už jsem tady, co potřebuješ?“ zeptala jsem se jí. Byla nuda, tak proč bych mámě nepomohla?

„Nevynesla bys koš? Už je tady dlouho a plný,“ poprosila mě máma a dělala na mě psí kukuč. Ona ví, že tomuhle skoro nikdy neodolám.

„Jasně,“ pokývala jsem hlavou a šla ven. Zrovna pršelo, ale deštníku nebylo potřeba. Popelnic stojí jenom kousek od vchodu. Vytančila jsem i se smetím ven. Déšť miluju. Taky je spojený s hudbou. Kap, kap, kap, kapi, kap. Taky vyťukává určitý rytmus a podle toho, kde dopadne, i melodii. Další věc, kterou mám ráda. Déšť si na nic nehraje a skládá neohrané písně sám. Vždy vymyslí něco nového. Jeho fantazie je bezmezná. Máma i táta se mi diví, jak můžu mít ráda počasí. Vždy, když prší, oni si vezmou deštník a pro jistotu náhradní ponožky, kdyby jim z kaluží nateklo do bot. Tak přehnané. Mně taky vadí, když mám v botách mokro, ale vím, že se kalužím mám vyhýbat. Nic jiného mi nevadí.

Smetí už bylo v popelnici, mohla jsem vyrazit zpátky domů. Měla jsem už volné ruce, tak jsem je roztáhla a obličej nastavila plačícímu nebi. Obloha byla zamračená, ale přesto sem tam prosvítalo sluníčko. Na těch místech se tvořila krásná duha.

„Less, pojď domů a nestůj na tom dešti. Budeš nemocná,“ strachovala se zase máma.

„Už jdu,“ křikla jsem na ní zpátky. Přesto jsem svou hlavu od nebe neodvrátila a šla tak, jak jsem dosud stála. Napřáhnuté ruce, hlava zakloněná. Na cestu jsem se nedívala, takže jsem před domem zakopla o schody a spadla.

„Sakra,“ zaklela jsem. Tohle se mi někdy moc nevyplatí. To, že miluju déšť. No bezva. Za týden mám jít zase na balet a já mám odřené koleno a dlaně. Skvělý.

„Less, co se ti stalo?“ zeptala se mě máma, když jsem šla do koupelny pro desinfekci.

„Ale nic, jenom jsem upadla.“ Zase, dodala jsem v mysli.

„Hm,“ obrátila se máma a víc se o mě už nezajímala. Šla si do kuchyně zase něco uvařit.

„Kde je?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem nemohla najít tu zatracenou věc, po které vás potom štípe místo, kde ji nastříkáte. Desinfekci.

„Tady si,“ vynadala jsem jí. Často si mluvím jen tak pro sebe. Někomu přijdu jako pošuk.

„Sss,“ syčela jsem, když se desinfekce dostala na místo, kde jsem se odřela. Už dlouho jsem si nic neodřela, nebyla jsem proto zvyklá, že mě něco štípe.

Celý zbytek týdne jsem nedělala nic jiného, kromě poskakování po pokoji. Radostí. Tak jsem se těšila do školy. Musím se přiznat, že spíše na učení, ale na Amee, Avi a Timona taky. Nikdo jiný mě tam nezajímal. Buď si mysleli, že jsou vládcem školy a všichni musí být jejich poddaní – Jako ve středověku. Taky byla vůdčí hlava. -, nebo si mysleli, že jsou nejlepší z „poddaných“, a proto musí mít každého, na koho si ukážou. Holky musí mít každého kluka, a kluci naopak každou holku. Prostě to nebylo nic pro mě. Amee, Avi a Timon byli normální. V pohodě.

V neděli večer jsem se tak těšila. Šla jsem brzy spát, aby mi noc brzy utekla. Byl to pro mě takový osvobozující pocit, být zase ve škole. Ovšem tento rok to bude naposledy na této škole. A proto si to užiju. Užiju si to, jak nejvíc to půjde. Ani nevím, kam půjdu po devítce. Na jakou školu se přihlásit. Ale je ještě brzo. Proč se tím zaobírám teď, když chci spát, ať můžu brzo vstávat? Netuším.

Shrnutí ≥

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec, nebo sny? Prolog + Kapitola první: