OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 6. část

22.10.2009 (17:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1261×

   Takhle si člověk příjemné probuzení opravdu nepředstavuje. Vzbudila jsem se opět dřív než jsem musela, ale donutila jsem se zůstal ležet. Michael, otočený ke mně zády jako vždy, ještě spokojeně dřímal a nevěděl o světě.

   Zato já ano, a moc. Když mi asi po třech vteřinách došlo, co se vlastně stalo, a vzpomněla si na Radu starších, Steva a na to, co mi řekli, vyhrkly mi slzy do očí. Proboha, kde se ta zrůda ve mně vzala?

   Nechtěla jsem to. Něco takového jsem prostě nemohla přijmout. To, že bych mohla být něčím takovým… Nevěděla jsem, jestli se toho víc bojím nebo se mi to větší měrou hnusí, jedno jsem ale věděla jistě. Nikdy na to nepřistoupím.

   Pak mi na mysli vytanula poslední Stevova slova. Co nejtišeji jsem otevřela zásuvku nočního stolku a poslepu v něm zašátrala. Slabě jsem vyjekla, když jsem skutečně nahmatala tvrdou vazbu knihy. Zatnula jsem zuby. A dost! Tohle půjde z domu. 

   Vstala jsem, přehodila přes sebe župan, knihu vytáhla a potichu jsem se vykradla ze ztemnělé ložnice. Nerozsvěcela jsem ani na chodbě, abych zbytečně brzy neprobudila děti, které si vždy nechávaly na noc pootevřené dveře, a prošla po paměti bytem až do kuchyně, kde jsem si konečně rozsvítila.

   Zamířila jsem k odpadkovému koši, kde jsem měla v úmyslu knihu zabalit do černého pytle a zasunout pod veškeré smetí, aby si jí Michael nevšiml, až půjde odpadky vynést. Zaraženě jsem se však zastavila v půli kroku a po pár vteřinách jsem došla ke stolu, u kterého jsem se usadila.

   Kniha nebyla velkého formátu, přesto však něco vážila, protože byla nezvykle objemná. Neměla žádný titul, zato však na omak příjemnou koženou vazbu. Na jejím hřbetě byl stříbrnou a zlatou barvou vyveden znak, na který jsem si okamžitě vzpomněla. Byl stejný jako šperk, který mi Steve ukazoval v parku a ptal se, jestli ho znám. 

   Přejela jsem po knize konečky prstů. Cítila jsem, že je důležitá. Steve mi ji dal proto, aby mi pomohla pochopit. Ale chtěla jsem to? Skutečně jsem si přála proniknout do tajemství a záhad snového světa plného podivné, živoucí reality?

   Rozevřela jsem jí na první straně. Rukou bylo na lehoučkém papíře cosi napsáno, ale jazykem, který jsem nepoznávala, takže jsem začala listovat dál.Už od pohledu byla plná kreseb, fotografií a náčrtků. V rychlosti, jakou jsem nechala listy prokluzovat pod mými prsty, jsem viděla obrázky různých lidí, zvířat i tvorů, ve kterých jsem v tu chvíli nedokázala spatřit nic povědomého. Následovaly fotografie domů i širých plání.

   Bylo to něco jako jejich encyklopedie. Tomu přirovnání jsem se musela pousmát, ale nic příhodnějšího mě opravdu nenapadlo. Otevřela jsem tedy knihu opět na začátku a rozhodla se, že jim dám šanci. Přeci jenom – za tu námahu, co se mnou měli, si to zasloužili.

   Ten den jsem si zkrátka musela vzít v práci neplánované volno. Nešlo to jinak. Kniha mě pohltila takovou silou, že když Michael a děti vstali, nebyla jsem schopná téměř mluvit. A to jsem v tu dobu měla za sebou jen asi dvacet stran. Dalších skoro šest set na mě ještě čekalo.

   Pročítala jsem stránku po stránce, pečlivě studovala obrázky a jejich popisky a žasla čím dál tím víc. Spousta lidských mýtů a pohádek se mi postupně zhmotňovala před očima, ale v pravých, skutečných souvislostech, které mě omračovaly svou zdánlivou jednoduchostí.

   Odkrývala jsem spletitá vlákna vazeb, zákonů a spojenectví. Postupem hodin jsem objevovala a rozplétala systém, jakým snový svět funguje. Detailní popisy a dokonale vyvedené kresby mi vyrážely dech. Bylo to složité, přesto však dokonale zapadající do sebe jako soukolí obrovských hodin. Bylo to dokonalé.

   Michael se nad mým chováním nepozastavoval, prostě se mnou nemluvil. Když po příchodu z práce zjistil, že ani nevím, kolik je hodin a navíc v kuchyni sedím stále v pyžamu a županu s očima hladově hltající slova v knize, mávnul nade mnou rukou a pro jednou se o večeři postaral sám.

   Donutila jsem se odklidit se z kuchyně do ložnice, abych předešla zvídavým dětským otázkám a uštěpačným pohledům Michaela. Jediné, co za celý zbytek dne řekl, bylo, zda s nimi půjdu večeřet. Ani jsem pak netušila, jestli jsem odpověděla. Jen vím, že jsem nešla, dokud jsem zhruba o půlnoci naprosto vyřízená knihu nedočetla.

   Až pak, po takřka půlhodinovém zírání z okna do ztemnělého parku, mě Michael vyburcoval k životu. Pohyb byl pro mě teď namáhavý, zvládla jsem jen rychlou sprchu. Hlad jsem už ani nevnímala, s vlasy ještě vlhkými jsem si zalezla do postele a ač jsem očekávala, že kvůli šílenému víření myšlenek v mém hlavě jen tak neusnu, upadla jsem takřka do bezvědomí během několika sekund.

   Naštěstí byla druhý den sobota, takže mě budík nevyburcoval z hlubokého, osvěžujícího spánku beze snů. Probudila jsem se až v půli dopoledne s úsměvem ve tváři a pocitem naprosté lehkosti a dokonalého osvěžení. Ani jsem se nepamatovala, kdy jsem se takhle dobře vyspala naposledy. Netušila jsem, že čtení dokáže člověka takovýmhle způsobem dostat.

   Sean byl venku, asi si s kluky zašel zahrát fotbal. Carol v obývacím pokoji u kresleného filmu kreslila veliký obrázek a trochu zaraženě se na mě od svého díla pousmála, zřejmě zmatená mým včerejším chováním, které jí určitě neuniklo. Když jsem jí však dala pusu na čelo a pohladila jí po vlasech, poznala, že jsem už zase ta stará dobrá Claire a s novou energií pokračovala v kreslení.

   Michael seděl v kuchyni, v rukou rozečtené noviny, před sebou nádobí od pozdní snídaně. Bylo na něm vidět, že taky nevstával zrovna brzo. „Dobré ráno.“ „Dobré,“ zavrčel na mě zpoza novin. Nemohl tak vidět můj neutuchající, asi trochu přiblblý úsměv, který mi neustále hrál na tváři.

   Udělala jsem si čaj, toasty s máslem a posadila se naproti němu. Noviny však neodložil, nejspíš se cítil dotčen mým včerejším chováním. Když jsem s chutí dochroupala svou snídani, vidličkou jsem mu noviny stáhla ke stolu.

   „Michaele, omlouvám se.“ Myslela jsem to vážně a chtěla jsem, aby to věděl. Díval se na mě ale spíš jako na něco, co ho otravuje. „Opravdu mě to mrzí. Vím, že jsem se včera nechovala zrovna standardně, ale prostě jsem se začetla a nemohla přestat. Už se to nestane, slibuji.“

   Jeho ranní nevrlost už ho opustila, ale nahradila ho zlost na mě. „Claire, tady nejde jen o to, že si byla jeden den mimo kvůli knížce. Přiznávám, že to moc nechápu, ale vím, že hodně čteš, takže budiž. Ale tady něco nefunguje už delší dobu.“

   Smířlivý úsměv mi zmizel ze rtů. Položila jsem vidličku zpátky na stůl, podložila si bradu dlaněmi a nepřestávala se mu dívat do očí. „Já vím, taky to cítím.“ Ledabyle noviny složil a odhodil je stranou. Koutkem oka zkontroloval, zda jsou přivřeny dveře do obýváku, aby nás Carol neslyšela, a pak se ke mně nahnul.

   „Claire, já vím, že upadáme do stereotypu a nemáme příliš času a možností si ho nějak zpestřit kromě výletů s dětmi. Tak to je ale ve většině vztahů, které trvají už několik let. My se ale odcizujeme a to mi vadí.“

   Zahanbeně jsem sklopila oči. Měl naprostou pravdu. Žili jsme svou prací, která nás sice oba bavila, ale ukrajovala nám velkou část času a myšlenek. Kdy jsme si naposledy zašli na večeři, do kina nebo jen tak na procházku? Už jsem si ani nepamatovala…

   „Mě to taky vadí, Michaele. Nejsem k tomu tak lhostejná, jak si asi myslíš. Jen prostě nevím, jak z toho začarovaného kruhu ven.“ Nasadil jeden ze svých neodolatelných úsměvů, který jsem neviděla už hodně dlouho a který jsem tak milovala, a pohladil mě po sevřených rukou.

   „Tak já dnes nepůjdu s chlapy na fotbal, ale uděláme si hezký večer, co ty na to? Koupím víno a něco dobrého na zub, bereš?“ Úsměv jsem mu oplatila a snažila se zatlačit slzy deroucí se mi do očí. „Beru.“

   Během přípravy oběda se ve mně svářelo několik protichůdných pocitů. Připadal jsem si jako špatná manželka, která se sice snaží udržovat teplo rodinného krbu, zapomíná ale na vlastního muže. Dětem jsem se věnovala, jak se dalo, přesto jsem někdy měla pocit, že je to pořád málo a já se více zaobírám spíš vlastními problémy než jejich, ať už mi připadaly sebevíc malicherné. A kdy jsem naposledy navštívila rodiče? Pořád jen telefonáty, e-maily, osobní kontakt se za poslední dva roky scvrkl na pár víkendů v roce, i když nebydleli daleko. To samé s Michaelovou matkou. Kdy jsme za ní byli? Skoro před rokem.

   Takhle to dál nešlo. Práce nám oběma zabírala tolik času, že jsme se začali odcizovat své rodině  i sami sobě. Umanula jsem si, že to změním. Nepůjde to jistě ze dne na den, ale musím pro to udělat vše, co budu moci.

   Během jídla si i děti všimly změny. Povídali jsme si, smáli se a z oběda tak udělali příjemnou společnou půlhodinku. Dokonce i Sean, nikdy příliš výmluvný, se rád zapojil do hovoru.

   Když jsem vkládala nádobí do myčky, bodla mě jedna myšlenka, kterou jsem zatím odsouvala do pozadí, přímo uvnitř hrudi a krk se mi sevřel. Co ale udělám se svým druhým životem, s tím, co na mě čekal za hranicí mých snů?

   Tam, na louce se Stevem, jsem byla pevně přesvědčená, že něco takového nikdy nepřijmu. Ale teď, kdy jsem se seznámila s tím, co život na takovém místě obnáší i přináší, jsem začala pochybovat. Byly můj strach, obavy a předsudky opravdu tak silné, aby mi zabránily do toho světa vstoupit?

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 6. část: