OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 43. část

26.07.2010 (18:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1220×

Usedla jsem zpátky za svůj stůl, přihlásila se do systému a položila prsty na klávesnici, nebyla jsem ale schopná napsat ani čárku. Pohledem jsem zabloudila k prosklené kanceláři paní Crowllyové, mé šéfky už jen pro tento den, jak mi vzápětí došlo.

Sklízela si své osobní věci do krabice a složky s pracovními záležitostmi úhledně rovnala doprostřed pracovní plochy stolu. Nevypadala smutná nebo rozhořčená. Smíš smířená s tím, že končí. Netušila jsem sice, z jakého důvodu, ale na důchod měla ještě pár let času, takže to bylo buď její vlastní rozhodnutí, nebo ji Woods zkrátka vyhodil.

Ať tak či onak, v očích měla rezignaci, stejnou, jaká občas padala na mě. Já jsem se jí ale nepoddávala, vždycky jsem se dokázala nějak vzchopit a situaci buď utnout nebo ji rázně popostrčit dál.

Nechtěla jsem se cítit jako ona. Nechtěla jsem, aby něco s konečnou platností skončilo. Nemohla jsem připustit, abych se dostala do její situace. Konec pro mě neexistoval. Prostě nesměl.

Udělala jsem si hrneček silného čaje, abych si aspoň trochu uklidnila přetažené nervy, a pustila se s novou vervou do práce. Snažila jsem se všechno dělat tak, abych mohla v pondělí vše, na čem jsem pracovala, předat někomu dalšímu. Práce mě pohltila, takže i když mi ani ona nedala zapomenout na vše, co mě trápilo, alespoň o trochu utlumila jejich naléhavost.

Cestou domů jsem vyzvedla Caroline z tanečního kroužku a za jejího veselého štěbetání nakoupila a dorazila domů. Že už tam byl Sean, mě nijak nepřekvapilo. To pravé překvapení mě ale čekalo v kuchyni, kam jsem přinesla tašky s nákupem.

Michael stál u  sporáku, zády ke mně, a kontroloval obsah tří velkých hrnců na sporáku... podle svítící kontrolky jsem poznala, že má ještě něco i v troubě.

Užasle jsem položila tašky na stůl a zůstala na něj s připitomělým úsměvem zírat. Ještě zamíchal jakousi krásně vonící omáčku, až pak se ke mně otočil.

Můj úsměv mi ale neoplatil. Podíval se na hodiny a pak zpátky na mě. „Myslel jsem, že to stihnu dodělat dřív než přijdeš. Jsi doma nějak brzy.“

To mě zaskočilo. Když chodím později, třeba před uzávěrkou vydání, má k tomu výhrady. Jednou za čas přijdu dřív – a zase je něco špatně.

„To přeci nevadí. Můžu zatím vyžehlit nebo tak.“

„Hm.“ To byla jeho jediná odpověď, než se zase začal věnovat přípravě jídla. Zaraženě jsem tedy polkla další slova a v tichosti uklidila nákup.

Vlna nadšeného vzrušení, která mě zachvátila při příchodu, a plamen obrovské naděje na usmíření, které ve mně Michaelova přítomnost vyvolala, vzaly během jediné vteřiny za své. A pád do rozechvělého zoufalství, kterému jsem se tak dlouho bránila, byl o to bolestivější. Možná měl Alessandro nakonec opravdu pravdu a já doufala v záchranu a vzkříšení našeho vztahu marně.

Tiše jsem vycouvala z kuchyně. Na práci jsem nakonec neměla nic, jak jsem zjistila, protože jsem všechno zvládla udělat během týdne. Caroline a překvapivě i Sean však uvítali, když jsem jim navrhla partičku Scrabble. Usadili jsme se tedy v dětském pokoji na zemi a užili si zábavnou hru, při které jsem je přeci jen nechávala vyhrát, abych viděla ty spokojené, šťastné úsměvy ve tvářích těch, které jsem milovala na celém světě nejvíc. A bylo mi líp.

Večeře však proběhla v podivném, dusivém prostředí, které nás doprovázelo už několik dní. Jídlo se Michaelovi opravdu povedlo a my mu to také dali náležitě najevo. Nevypadal ale, že ho to nějak zvlášť zajímá, a poté, co jsme sklidili ze stolu, se oblékl, vzal si klíče a bez jediného slova vysvětlení odešel.

Zůstala jsem sedět u prázdného stolu a netečně zírala do zdi, polepené obrázky Caroline a Seanovými sportovními diplomy. Nechtělo se mi přemýšlet, bála jsem se vlastních myšlenek a toho, co mi jasně naznačovaly. Bála jsem se pohlédnout pod sebe, protože bych nejspíš spatřila, jak se vše pod mýma nohama bortí a já padám.

Caroline se šla dívat na kreslený film a Sean po chvíli přišel za mnou. Posadil se vedle mě a podepřel si bradu dlaní. Pousmála jsem se, vypadal v tu chvíli tak vážně, tvářil se jako dospělý muž, kterým se den za dnem stával. Ale já v něm stále viděla toho kloučka, který se mi po smrti jeho mámy pověsil na nohu.

„Claire, co se děje s tebou a s Michaelem?“ Úsměv mi opadl a já v jeho tváři zahlédla tu skutečnou podobu s jeho otcem. Byl jako on – přemýšlivý, rozvážný a hlavně hrozně vnímavý.

Otevřela jsem ústa, ale pak je zase zavřela. Co jsem mu měla říct? Jak jsem měla čtrnáctiletému klukovi vysvětlit, že se rodina, ve které už si zvykl, bortí a její náboj umírá? Dokázala jsem čelit překupníkům lidské krve, ale ne jeho zvědavým, vědoucím očím.

Narovnal se, ale nespouštěl své oči z mých. „No tak, nejsem malý. Caroline si toho naštěstí nejspíš ještě nevšimla, ale já to vidím. A trápí mě to.“

Pohladila jsem ho po ruce, „To mě mrzí, Seane,“ promluvila jsem tiše nakřáplým hlasem, který se mi podařilo prodrat skrz přiškrcené hrdlo.

„Nechtěl jsem, aby to vyznělo takhle,“ zachmuřil se. „Ale prostě… No, nevím, jestli bych ti to měl říkat, ale přijde mi hnusný, když to budu před tebou tajit.“

Zatrnulo ve mně, ale nedokázala jsem ze sebe vypustit ani slovo. Jen jsem pokývla, aby pokračoval.

Protřel si rukama oči a povzdychl si. „Ty víš, že nesnáším vytáčky a chození kolem horké kaše. Neumím věci zaobalit. Takže problém tkví v tom, že jsem včera cestou z tréninku viděl Michaela, jak se před jednou restaurací líbal s nějakou cizí ženskou.“

Zůstala jsem na něj oněměle civět, neschopná se nadechnout, natožpak pohnout. Už když začal mluvit, tušila jsem, že půjde o něco podobného. A věděla jsem, že Sean nikdy nelže.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 43. část: