OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 39. část

23.05.2010 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1050×

   Venku kolem aut stále nervózně postávali Liam s Janem. Zapřela jsem se rukama o kapotu svého auta, sklonila hlavu mezi vzpažené ruce, zavřela oči a dlouze, cíleně vydechla. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechnu tu tíseň, strach a vztek, které se ve mně svářely o místo.

   Ne že by mě to úplně uklidnilo, ale alespoň jsem vychladla natolik, abych zase mohla alespoň normálně uvažovat. To, co Jesse řekl, mi totiž naprosto vyrazilo dech, ale zároveň mi to pomohlo prozřít.

   Až když jsme byli přímo v domě těch pašeráků jsem si uvědomila, že i tady, v tomhle světě a tomhle těle, jsem smrtelná. Sice ne tolik ohrožená jako člověk, ale přesto to byl nezvratný fakt, který na mě v tu chvíli dolehl.

   Ale já se s tím dokázala smířit. Sice jsem si přesně neuvědomovala jak, ale ten pocit se ve mně usídlil a já se mu nebránila. Někde uvnitř jsem tušila, že to tak má být.

   Bylo to proto, že jsem si myslela, že pokud zemřu, bude to proto, že budu bránit něco, v co věřím a za to budu bojovat. Nehodlala jsem se ale smířit s myšlenkou, že mě chce někdo odepsat předem jen kvůli Derillovi.

   Neuměla jsem si představit, co bych dělala, kdyby mě z tohoto světa skutečně vyloučili. Ta představa náhlého vykořenění z místa, ve kterém jsem se poprvé v životě cítila doma, byla nesnesitelná.

   Teď ale bylo otázkou, kdo všechno je do toho zasvěcen. Nechala jsem oči zavřené, ale představila jsem si Janovu tvář, tu, která mi byla tak blízko. Jeho ostře řezané rysy, tvrdé oči, které ale uměly i hodně vypovědět o jeho pocitech, když se zrovna nehlídal. Jeho hlas, mrazivě sladký, který uměl pohladit i zastrašit.

   Byl ale členem Rady starších. Musel o tom vědět. Bylo nemožné, aby se na něčem takovém dohodla jen část Rady a ostatní do toho nezasvětila. Byl si vědom toho, co se tu na mě chystá, ale nic mi neřekl. Zradil mě.

   A ostatní? Co Karím a Gabriella? A Liam s Nikitou? Nikita o tom nejspíš věděl také, přeci jen pracoval s Ericem, který byl také členem rady. Proto mi dovolil, abych svou skupinu dál držela, i když pod jeho vedením. Tušil, že už tu zřejmě dlouho nebudu…

   Z hrdla se mi vydral bezhlesý výkřik bolesti. Nemohla jsem s určitostí vědět, kdo všechno o tom ví, a tak jsem v jedné jediné vteřině ztratila všechny. Nemohla jsem si dovolit před někým uklouznout nebo se mu svěřit, protože jsem nemohla vědět, zda to není právě on, kdo do tohoto plánu patří.

   Liam popošel až ke mně a sklonil hlavu tak, aby mi viděl z profilu do tváře.

   „Claire, co se děje? Co ti řekli?“

   Nechala jsem svou tvář během zlomku vteřiny ztuhnout, stejně tak, jak jsem to viděla u Jana a Nikity. Nenáviděla jsem přetvářku a faleš víc než cokoliv jiného, ale teď to nešlo jinak. Nesmí nic poznat. Žádné emoce. A hlavně – žádnou pravdu.     

   Napřímila jsem se a pootevřela dveře od auta. Podívala jsem se na něj a pak na Jana. Nevěděla jsem, zda si všiml mé proměny, ale Liam určitě. O půl kroku ucouvl a bezděčně cukl rukou směrem k hrdlu.

   Musela jsem se v duchu ušklíbnout. Nejspíš si myslel, že mám hlad a jeho blízkost ve mně vyvolala touhu po krvi. To ale bylo to nejmenší, po čem jsem teď toužila. Jediné, co jsem v tuhle chvíli, bylo zmizet.

   „Všechno je v pořádku, nic se nestalo. Děkuji vám oběma za doprovod, ale teď budu muset jet. Potřebuji ještě něco důležitého zařídit.“ Oba přikývli, Liam překvapeně, Jan bez výrazu, a já je už nenechala promluvit. Pokud možno nenuceně jsem ihned nasedla, přibouchla za sebou dveře a se štěrkem odletujícím mi od kol jsem vyrazila z parkoviště na silnici.

   Na dálnici směrem k městu to na mě dolehlo s novou, ještě větší intenzitou. Proto jsem tady? Bylo moje poslání nalákat Derilla a pak zmizet zpátky? Neměla jsem dostat možnost tu žít, mít přátele a něco skutečně dokázat?

   Přišlo mi to neskutečně líto. Celé soukolí Rady starších a orgánů pod ně spadajících jsem neměla možnost přemoct ani umluvit. Nebylo nic, čím bych je přesvědčila, že je ve mně něco víc a měla bych dostat šanci. Nic, čím bych jim dokázala, že nejsem jen vhodná návnada.

   V náhlém popudu jsem si vzpomněla na jeden odstavec v kronice, kterou mi na začátku tohohle všeho dal Steve. V kapitole, která se zabývala vílami, se psalo, že některé z nich mají kromě daru rozpoznat lež ještě jeden.

   Byl velmi vzácný, ale přeci jen se vyskytoval. Některé z víl totiž při vhodných podmínkách dokázaly vidět do budoucna a vidět tak, co se stane. Víc se o tom v kronice nepsalo, takže jsem nevěděla, co je vlastně těmi vhodnými myšlenkami myšleno a jak jsou jejich vidění přesná a interpretovatelná.

   Jedno mě ale v rámci toho napadlo. Co když Rada starších disponuje některou takovou vílou? Bylo mi jasné, že i kdyby to bylo tak, nezjistí to ani přímou otázkou, ani Craigovým nabouráním se do interních počítačů. Pokud totiž Rada starších někoho takového skutečně má, bude to držet v přísném utajení.

   To by totiž vysvětlovalo, jak mohou členové Rady vědět o Derillových plánech. Jens byl v ulicích teprve od včerejšího večera, takže neměl šanci získat jakékoliv informace, navíc takovéhle.

   Nově probuzeným vztekem jsem sevřela volant tak, až jsem zaslechla slabý praskot umělé hmoty. Ale bylo mi to jedno. Nezáleželo mi na tom. Nezáleželo mi už skoro na ničem v tomhle zpropadeném světě.

   A pak mi došlo, že jediný, komu snad můžu ještě věřit, je Alessandro. Proč jen mě to nenapadlo hned? Pracoval sice pro Ústředí bezpečnosti, ale z vlastního rozhodnutí. Byl mág a nikomu nepodléhal. A navíc… nevěřila jsem, že by mi zrovna on byl schopen lhát do očí a nechat je, aby mě sprovodili z tohoto světa.

   Na volantu jsem nechala jen levou ruku a ani si pořádně nevšimla, že jedu takovou rychlostí, že by mě sebemenší výmol vyhodil do polí. Pravou rukou jsem rychle zašátrala v mikině a vylovila telefon.

   Vzal to hned po prvním zazvonění.

   „Claire, děje se něco?“ Obava v jeho hlase nešla přeslechnout. Ví o něčem? Volal mu Jan nebo Liam? Nebo kdokoliv jiný? Upozornili ho na to, jak jsem zmizela z paláce?

   Louisův rychlokurz odposlouchávací techniky ve mně zanechal pochybnosti i o mém vlastním telefonu. Přeci jen, dostala jsem ho od Jana. A jestli je v tom Jan opravdu zapletený, tak…

   „Alessandro, víte, kde jsou Cromwellova pole?“

   „Samozřejmě.“

   „Za jak dlouho tam můžete být?“

   „Tak do deseti minut. Princezno, co se děje?“

   Polkla jsem a snažila se tak dostat z krku nepříjemné trnutí. Jeho otázku jsem se rozhodla ignorovat.

   „Teď ne. Sejdeme se tam.“

   Pak jsem telefon zaklapla, odhodila ho na sedačku spolujezdce a s pohledem napůl nevidoucím, upřeným na asfalt přede mnou, jsem ujížděla k jedinému místu, kde jsem měla absolutní jistotu, že bych případné zvědavé uši vycítila.

   Čekala jsem sedíc ve vysoké trávě jen chvilku. Slyšela jsem jeho příjezd už zdálky, takový tu byl klid a mír. Bylo zataženo, takže jsem mohla schovat brýle a na vše kolem sebe pohlížet jasnýma očima.

   Plášť mu zašustil, když si sedal vedle mě. Pohlédla jsem mu do očí a spatřila v nich úlevu i strach současně. Na nic se neptal, jen se posadil a pohledem po chvilce ulpěl na horizontu stejně jako já.

   Nemohla jsem svou masku už déle udržet. Schoulila jsem se do sebe a tiše vzlykla.

   „Alessandro, proč se mi to děje? Co jsem udělala tak hrozného, že ani teď, když jsem konečně našla místo, kam skutečně patřím, nemám klid?“

   Věděl, že je to jen počátek toho, co mu chci říct. Nepřerušil mě, jen se přesunul naproti mně, až jsme se dotýkali koleny. Vzal mé křečovitě sevřené ruce do svých a spíš vůlí než silou je rozpojil, aby mě za ně mohl skutečně uchopit. Aby mi dal pocítit, že je v tom se mnou, ať už je to cokoliv.

   Trvalo mi ještě pár vteřin, než ze mě vyhrkla první slova. Pak už se ze mě valila jako vodopád, každá myšlenka, každý nápad, každé podezření. Všechno, čím jsem si od zranění Svena prošla a co všechno jsem slyšela. Nevynechala jsem nic, ani Jesseho Stonera, i když jsem mu řekla, že o něm nikomu neřeknu. Ale já musela. To ve mně muselo. Dralo se to na svět v bolestech jako dítě.

   Když jsem konečně umlkla, sklopila jsem bradu na hruď a zavřela oči. Čekala jsem na rozsudek nebo ujištění, na cokoliv, co by mi alespoň trochu pomohlo se v tom všem vyznat a najít své místo, i kdyby mě to mělo bolet.

   Kdyby mi v tu chvíli řekl, ať zmizím a už se sem nevracím, udělala bych to. Kdyby jen naznačil, že i podle jeho mínění mám odejít a neplést se do záměrů Rady starších, odešla bych hned bez jediného slova protestů.

   On se ale jen naklonil a objal mě. Pevně, ochranitelsky, jako někdo, kdo vám věří. Vděčně jsem se o něj opřela a nechala volný průchod tichému kvílivému zvuku, který se mi dral z hrdla. Nebyly to vzlyky. Byla to bolest rozervané duše, která neví, kam patří.

   „Je mi to tak líto,“ zašeptal mi do vlasů rozcuchaných větrem a pohladil mě po chvějících se zádech. „Ale já vám bohužel nemám jak pomoci. Na Radu starších mám pramalý vliv a o Derillových strategiích nevím už vůbec nic.“

   „Já po vás přeci nechci, abyste něco udělal,“ zašeptala jsem mu do měkkého svetru. Pak jsem se natočila bokem tak, abych mohla z jeho náruče pozorovat louku i tajemné menhiry. Už jsem se utišila a třas přešel v jemné, skoro neznatelné chvění.

   „Jen jsem potřebovala vědět, že je tu někdo, komu můžu věřit. Přála jsem si, abyste to byl vy. Ach Alessandro,“ povzdechla jsem si, „proč jen je v každém světě tolik zla a úskoků? Proč člověk prostě nemůže jenom žít?“

   Uhladil mi vlasy, které mi rozechvíval všudypřítomný vlahý vánek.

   „Člověk žije, aby bojoval. Za svou čest, za svou hrdost, za svou rodinu, za to, čemu věří. Za svůj život. A vy nepatříte mezi ty, kteří by to měli vzdát a nechat se pohltit davem a plynout s ním v šedém stádu. Máte v sobě něco, co tenhle svět rozechvěje do základů. Jen tomu musíte dát šanci. Nesmíte se vzdát.“

   Zamyšleně jsem hleděla do pomalu se vlnící trávy, která mi teď sahala skoro k bradě, a nechala svoje myšlenky volně plynout.

   „Já tomu věřila. Věřila jsem tomu, že jsem ten, kdo dokáže něco změnit. Ale jak to mám dokázat, když si ani nemůžu být jistá, komu můžu věřit? Když nevím, co na mě ostatní chystají? Jestli se skutečně rozhodnou mě odsoudit a odebrat mi právo tady žít, nic proti tomu nezmůžu.“

   Zatřásl mnou a narovnal mě tak, abychom si hleděli do očí.

   „Nechci, abyste takhle mluvila, jasné?“ obořil se na mě, aby mě probral. „Nesmíte zahodit šanci, jakou vám život dal a těm parchantům dopřát, co chtějí! Pokud si nejste jistá ve svém bytě, prostě se seberte a pojďte bydlet ke mně, tam vám mohu zaručit absolutní soukromí. Pokud si nejste jistá některým ze svých spolupracovníků nebo někým, s kým se musíte stýkat, buďte nanejvýš opatrná, volte slova i reakce a dávejte pozor na to, jak se k vám chovají ostatní. Buďte ostražitá. Ale nemůžete to vzdát, sakra! Máte hlavu i schopnosti na to, abyste jim všem dokázala, že udělat z vás obětního beránka by byla jejich největší chyba. Postavte se jim! Jen proto, že je jich víc, ještě neznamená, že musí vyhrát. Ne nad princeznou.“

   Jeho slova i zuřivý tón mě probraly ze strnulosti. Měl pravdu. Nenechám se přeci zastrašit pár omezenci a nezmizím jim z cesty jen proto, že se jim nehodím do plánů. Bojí se, že se mnou přijdou problémy. Ale ony by jednou přišly tak jako tak, a kdybych to nebyla já, byl by to někdo jiný.

   Pomalu, odhodlaně jsem se usmála.

   „Máte pravdu, Alessandro. Dokážu jim, že mám plné právo tady být. A už i vím, jak na to.“

   Úsměv mi trochu překvapeně oplatil.

   „Ano? A jak?“

   Pohlédla jsem opět na menhiry a klidně, pomalu se nadechla.

   „Bojí se, že ze mě bude návnada pro Derilla. Fajn, jak chtějí. Stanu se návnadou zcela vědomě. A toho hajzla dostanu.“

   Alessandrův úsměv potemněl, až zmizel úplně. Ten můj ale ne.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 39. část: