OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 38. část

16.05.2010 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1201×

   Nakonec bylo ale všechno úplně jinak. Jak mi bylo řečeno, nemohla jsem do hlavního přijímacího sálu vejít jen tak, ale musela jsem být uvedena. Sice jsem nad tím nenápadně protočila oči, ale poznámky jsem si odpustila.

   V sále bylo podivně pusto. Zbystřila jsem. V takřka sterilním vzduchu, který obvykle nebyl narušen pachy jídla či potu a kam se nikdo jiný než upíři většinou vůbec nevpouštějí, jsem okamžitě ucítila vlkodlaka. Neviděla jsem ho, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že tu někde je.

   Gabriella byla pryč, zřejmě někde čekala na telefon z nemocnice. Zato Karím zastával své místo na trůně, až to vypadalo, že k němu přirostl.

   I přes všechnu zlost, která ve mně byla, jsem musela opět tiše užasnout nad tím, jak úctyhodně a monumentálně na svém královském místě vypadá. Ve tváři neměl žádný výraz, jen bledost a jiskrné oči, které mě bedlivě pozorovaly.

   Došla jsem zhruba tři metry před něj, což byla dle protokolu přijatelná vzdálenost princezny od krále při slyšení. Poslušně jsem poklekla na koleno a na dvě vteřiny sklonila hlavu k zemi, jak si etiketa žádala. A ač jsem si na to stále ještě nezvykla, moc dobře jsem věděla, jak moc si na tyhle obřadnosti Karím potrpí.

   Čekala jsem, až promluví první, což byl základ konverzace s králem. Dlouho se k ničemu neměl, jen mě propaloval očima, aniž by pohnul jediným svalem ve tváři, vyjadřující jakýkoliv pocit nebo emoci. Byl kamenný jako socha a podle toho na mě shlížel. Svrchu.

   „Paní Adamsová, je mi líto toho, co se stalo, ale musíme dostát všem závazkům. A proto je tady Jesse Stoner,“ ukázal za sebe, „aby si s vámi promluvil o tom, co se včera večer stalo. Patří mezi zvláštní vyšetřovatele Rady starších, nepodléhající nikomu jinému než jim. Buďte mu plně k dispozici a pomozte tak objasnit, proč je nyní princ Sven v tak vážném stavu.“

   Poslední slova spíš už jen vztekle syčel a ukázal tím tak svou pravou tvář. Svoji zlobu na mě a na to, co se stalo. Možná dokonce na všechno špatné, co se v tomhle světě dělo a jakkoliv se ho to týkalo. Ale na podobné úvahy o Karímově nitru teď zjevně nebyla příliš vhodná chvíle.

   Zpoza závěsů vyšel muž, který byl v první chvíli zahalen pod rouškou temného stínu, vrhajícího sochou v pozadí. Pak však vyšel na světlo a neomylně zabodl své oči do mých.

   V něčem mi trochu připomínal Alessandra. Snad v opálenější kůži a černých bezedných očích, které dokázaly vidět až do nejhlubších částí mého já. Delší černé vlnité vlasy měl volně staženy dozadu na temeni, ale i tak mu několik pramenů rámovalo tvář. 

   Udělal ještě dva rozvážné kroky, až stanul vedle Karímova trůnu. Přesto však ze mě stále nespouštěl oči, což by se dalo technicky brát jako porušení etikety. Král na to ale nereagoval a jen mu pokynul, že může jít dál.

   Před ním už jsem nehodlala klečet. V mžiku jsem se postavila a odmítala uhnout jeho zkoumavému pohledu. Celkem neslušně prošel kolem mě a pomalu mě obešel, jako by si prohlížel zvíře na trhu. Můj vztek to opět vytočilo do nejvyšších obrátek, ale nedala jsem a sobě nic znát.

   Ne před králem. Nenechám se zlomit.

   Nakonec stanul přímo naproti mně, zády ke králi, což bylo absolutní porušení dobrých mravů. Kdyby Karím chtěl, mohl by ho za takovou potupu nechat na místě zabít. Ale ten ani nemrkl. Zdálo se, že je mu to jedno. Jediné, co ho zřejmě zajímalo, bylo, jak Jesse Stoner naloží se mnou.

   Vypadal zhruba na třicet let, vysoký a mohutný, tělesnou stavbou připomínající Nikitu. Jeho pach byl přeci jen ale trochu odlišný, v typicky vlkodlačí kořeněné vůni se v jeho případě objevoval ještě jiný podtón. Že by cedrové dřevo?

   Náš oční souboj trval několik dlouhých vteřin, než se zase otočil ke králi.

   „Myslím, že to bude v pořádku, pane. Mohl bych vás požádat o jednu volnou místnost, kde bych mohl provést výslech princezny Claire?“

   Jeho hlas zněl podivně melodicky, jako basové struny pod smyčcem profesionála. Neznatelně jsem se pod jeho vlivem zachvěla, aniž bych skutečně věděla proč. Jediné, čím jsem si byla stoprocentně jistá, bylo, že je nebezpečný a velmi inteligentní. A nebojí se tuhle vražednou kombinaci ukázat, pokud je třeba.

   Král pokynul jedinému sloužícímu v místnosti. Ten Stonera i mě v jeho patách beze slov vyvedl bočním vchodem ze sálu, provedl nás dvěma krátkými chodbami, až před námi takřka obřadně mohutné mahagonové dveře.

   Vypadala podobně jako konferenční místnost v Ústředí, jen o dost honosnější. Jedna ze stěn byla vlastně jediným obrovským kusem zrcadla, svou velikostí přesahující cokoliv podobného, co jsem kdy v životě spatřila. Okna, směrovaná na jih, byla zatemněná dlouhými indigovými závěsy, které dávaly jen matně tušit den za těmito zdmi.

   Stoner mi pokynul, abych se posadila. Zaujala jsem tedy místi na kraji stolu ve tvaru písmene U, aby to nevypadalo, že se ho straním, ale abych zároveň nebyla příliš blízko u něj.

   Něco na něm mě stále nesmírně zneklidňovalo. Nemohla jsem však přesně definovat, čím je to vlastně dáno. Nebylo to nic fyzického, spíš jen neblahé tušení toho, co nastane nebo by nastat mohlo. Nikdy jsem nebyla expert na katastrofické scénáře, ale to, co mnou zmítalo teď, bohatě stačilo k tomu, aby mě to naprosto vykolejilo z mého hněvu a rozhořčení, se kterými jsem překračovala práh paláce.

   K mému úžasu si však sedl přímo naproti mně a ne přes uličku, jak jsem očekávala. Byl teď tedy tak blízko, že bych se ho mohla dotknout. Ne že bych po tom nějak toužila, ale mezi pohlazením a dobře zasazenou ránou mnohdy nebýval až tak veliký rozdíl. A ve vzdálenosti už určitě ne.

   Rozložil přede mě desky z fotografiemi. Jediným pohybem ruky jsem je rozestřela před sebou, abych je viděla všechny najednou. Ale ani jsem nemusela. Věděla jsem naprosto přesně, co na nich je.

   Významně si odkašlal a dal mi tím tak najevo, že začínáme.

   „Znáte tyhle lidi?“ Přikývla jsem. „Slovně, prosím,“ připomenul mi nedůtklivě a přitom ukázal na maličkatý diktafon, položený na stole mezi ostatním deskami.

   Povzdechla jsem si. „Ano, znám je. Jsou to členové mého týmu.“

   „Dobrá. Byli všichni účastni zátahové akci v tomto domě?“ Při tom přede mě postrčil fotografii toho prokletého domu.

   „Ne, Craig zůstal v kanceláři.“

   „Proč?“

   Podívala jsem se mu zpříma do očí a zamračila jsem se.

   „Je to člověk, navíc velmi mladý a specializovaný na počítače. Nebyl by nám tam k ničemu a navíc by mohlo dojít k jeho naprosto zbytečnému ohrožení.“

   „A ostatní vám tam k něčemu byli?“

   Vztekle jsem se odšoupla od stolu, dala si volně nohu přes nohu a ruce zkřížila na prsou.

   „Samozřejmě. Arina jako expert na zbraně byla pro nás v tomto směru velmi důležitá, navíc pro nás byla coby vlkodlak velmi cennou silou v boji. Louis disponuje stejnou silou, jen je zaměřen na veškerá technická zařízení, v tomto případě na kamery a odposlouchávání. Gary je coby upír jeho ražení nezbytný kvůli fyzickým střetům a Tess nám byla k ruce ohledně sledování svrchu a hlášení pohybu. A samozřejmě kvůli své schopnosti okamžitě rozpoznat jakoukoliv lež. Nevěděli jsme, zda právě toto bychom nutně nepotřebovali v rámci střetu bezkontaktního.“

   „A princ Sven tam byl proč?“

   „Protože to tak sám chtěl,“ odpověděla jsem pevně a čelila tak jeho překvapenému a zároveň náhle rozhořčeného pohledu.

   „Chtěl to? A byl tam co platný?“

   „Samozřejmě,“ sykla jsem a měla chuť po tom idiotovi něco hodit. „Je to upír, takže jeho fyzická síla se velice hodila. Navíc dostatek zkušeností z dlouhodobého působení v Ústředí bezpečnosti mu dodávalo dostatek dispozicí k účasti na akci podobného ražení.“       

   Pozorně si mě prohlížel a i přes všechen vztek, který ve mně stále vřel, jsem pocítila bodnutí obav. Jistě, byl vyšetřovatel a dělal svojí práci. Tak proč jsem měla náhle neodbytný pocit, že mě chce odsud mermomocí vyštípat?

   „O co vám jde?“ zeptala jsem se ho a snažila se nechat hlas v neutrální rovině, i když měla chuť na něj ječet. Kdybych mohla, měla bych z něj určitě husí kůži. Nepřipadal mi slizký ani nějak odporný. Jen nesmírně nebezpečný. A to stačilo.

   Tvrdě se pousmál.

   „Samozřejmě proto, abych pomohl k úplnému vysvětlení toho, co se včera stalo a zda se tomu dalo jakkoliv zabránit. A navíc,“ sevřel v ruce tužku tak pevně, že jsem myslela, že ji přelomí, „otázky tu dávám já.“

   Cítila jsem se jako bičovaná na pranýři. Nejen kvůli tomu, jak přezíravě a takřka potupně se ke mně i přes mé postavení choval, ale hlavně proto, že se mi snažil vnutit myšlenku, že jsem to celé zvorala a nebýt mě a mých nápadů, nikdy by se nic takového nestalo.

   Ne že bych podobné myšlenky sama neměla, ale dokázala jsem přesně určit, kam až sahá moje odpovědnost. Navíc jsem si byla stoprocentně jistá, že jsme v ničem podstatném nepochybili – ani já, ani ostatní. A za tím jsem si hodlala stát.

   Nechal si ode mě podrobně vylíčit celý průběh zátahu včetně naší přípravy v mé kanceláři. Občas mi do mluvení skočil věcnou otázkou, ale jinak jsem byla ráda, že mě nechal celkem v klidu domluvit až na konec.

   Celou dobu si má slova a své poznámky zapisoval do malého přenosného počítače, který po mém odmlčení konečně zaklapl a odsunul stranou. Netušila jsem, nakolik mi věřil, ale já měla čisté svědomí, protože jsem nezamlčela ani nezkreslila skutečně nic.

   Teď, když jsem to ze sebe všechno dostala, ač ne zrovna v lichotivém prostředí a za dobrých podmínek, nesmírně se mi ulevilo. A překvapivě dokonce i můj pocit viny začal pomalu, ale jistě ochabovat.

   Měla jsem pocit, jako by mou duši někdo přejel čistým hadrem a tím jí ulevil od špíny, kterou jsem na ni překotně naházela. Něco takového nedokázala ani Alessandrova slova a to jsem přitom měla k němu stokrát lepší vztah než k tomuhle neproniknutelnému vlkodlakovi ve službách nejvyšší instance. Respektive alespoň nějaký, protože teď, když jsem konečně dokázala uklidnit sama sebe, bylo jediné, co se zračilo v mém pohledu věnovaném Jessemu, byla lhostejnost a trocha pohrdání kvůli jeho nevybíravému chování.

   Zvedla jsem se a počkala, až přikývne, že je po všem a můžu odejít. S rukou na klice mě však zaskočil, když se náhle opět zjevil vedle mě a svými mohutnými zády zatarasil dveře.

   Nepohnutě jsem se mu podívala přímo do očí a nedýchala, aby mě jeho vůně z téhle absolutní blízkosti, kterou by si ani on k princezně neměl dovolit, zbytečně nerozptylovala.

   „Aby bylo jasno,“ zašeptal, „já jsem dostatečně objektivní na to, abych vše po důkladném zpracování postoupil dál bez jakéhokoliv osobního vlivu, což také samozřejmě udělám. Ale počítejte s tím, že v Radě starších jsou i tací, kteří až tak objektivní nejsou a mohou nakonec rozhodnout úplně jinak i bez mého přičinění.“

   Zůstala jsem na něj zírat a dala tak průchod mému údivu.

   „Cože?“ šeptla jsem. Už jsem pochopila, proč najednou šeptá skoro u mého ucha. Tyhle stěny měly uši všude a jestli mi právě říkal o jakési zkorumpovanosti Rady starších, bylo jasné, že musíme být skutečně potichu.

   Povzdechl a na vteřinu sevřel víčka. „Vím, neměl bych vám to říkat. Ale myslím, že byste měla být připravena na to, že mohou rozhodnout i ve váš neprospěch.“

   „A to znamená co?“ nadechla jsem se a jeho vůně mi zaplavila nitro.

   „To znamená odejmutí všech práv v tomto světě. Prostě vás vyšachují ze hry. Hodí vám na krk odpovědnost za zranění prince a je to.“

   Nespouštěla jsem oči z těch jeho a přes všechnu tu hrůzu, kterou mi právě řekl, jsem si příliš jasně uvědomovala teplo, které z něj vyzařovalo. Děsilo mě to. Všechno. Jenom on už náhle ne. 

   „Proč by to dělali?“

   Naklonil se ještě blíž a opřel ze své výšky svou tvář o mou.

   „Protože po vás jde Derill, ale to už asi víte. Jenže to není jako s Almou. Chce na to jít jinak. Už nejde o svatbu a získání moci. Zabije vás a díky svému mágovi na sebe převezme váš dar. A to Rada starších nechce dovolit. Bojí se ho a vy jste jeho propustka k síle a moci. Absolutní moci.“

   Trvalo mi asi tři vteřiny, než mi všechno s děsivostí toho plánu skutečně a pevně docvaklo na své místo. Všechno se ve mně sevřelo strachem. Ale navíc se vrátil můj starý známý vztek.

   Nechala jsem svou tvář stále opřenou o jeho a pevně zavřela oči.

   „A proč mi to říkáte? Děláte pro ně, je v tom i váš zájem. Tak proč mě varujete?“

   Opřel se spánkem o můj a pramen jeho vlasů mě polechtal na tváři.

   „Vždycky jsem byl nestranný, ale vy si nezasloužíte být obětním beránkem. Vy máte na víc a já bych byl rád, kdybyste k tomu, abyste to dokázala, měla šanci.“

   Pak se rychle narovnal a uvolnil tak dveře. Bylo to jasné gesto pro mě, abych odešla. Znovu jsem sáhla po klice, ale ještě na vteřinu jsem zaváhala. Rty jsem naznačila němé ´děkuji´ a lehce mu pokynula hlavou. Pak jsem vystřelila jako šíp z toho prokletého paláce.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 38. část: