OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 19. část

15.12.2009 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1265×

   Opatrně jsem se postavila a pro jistotu vyzkoušela, jak na tom mé tělo teď je. Cítila jsem se naprosto skvěle, ale mohl to být jen dozvuk polibku. Po pár krocích mi však bylo jasné, že jsem opravdu v pořádku.

   Postavil se, připraven mi kdykoliv pomoci. Nebylo toho však třeba. Nevěděla jsem, nakolik mi pomáhá prsten od Alessandra, ale bylo mi opravdu dobře. Zhluboka jsem se nadechla a nechala se tak prostoupit všemi vůněmi mého nového domova. Ta Janova byla nejintenzivnější, možná i proto, že se mě dotýkal.

   Bylo to zvláštní, ale nepocítila jsem vůbec žádné výčitky vůči Michaelovi. Nikdy jsem ho nepodvedla, snad ani v myšlenkách ne. A teď tohle. Ale já přeci jen byla jinde. Byla jsem jiná. Tady jsem byla někým jiným, i když má duše zůstávala stále na stejném místě. Tady mi Michael nemohl pomoct. 

   Podívali jsme se s Janem do očí a usmáli se. Bylo krásné rozumět si i beze slov. Oba jsme cítili, že tady nejde ani tak o lásku nebo touhu. Ten polibek se stal zpečetěním toho, co se až dosud událo. Ukotvil mě v tomto světě. Konečně jsem cítila, že sem opravdu patřím.

   „Jane, můžu mít na vás ještě jednu prosbu?“ „Samozřejmě.“ „Prosím, tykejte mi. Je to pro mě docela důležité.“ Trochu se podmračil a mě se chtělo smát. „To ale etiketa nedovoluje, vždyť jste princezna.“

   „Fajn, usmála jsem se, „před ostatními si tedy budeme vykat, ale ráda bych, abyste mi v soukromí tykal.“ Úsměv mi oplatil. „Dobrá. Ale budete doufám tykat i vy mně?“ Přikývla jsem a úsměv se mi zase rozšířil. „Děkuji ti,“ zašeptala jsem. Přistoupil blíž a pohlédl mi zblízka do očí. „Ne, já děkuji tobě.“ 

   Pak jsem šla nahlédnout do šatní skříně. Netušila jsem sice, kdo jí naplnil, ale každopádně měl skvělý vkus a mou velikost v malíčku. Převlékla jsem se z džín do pohodlnějších černých plátěných kalhot, vlasy svázala do uzlu a pro jistotu vzala sluneční brýle. Vypadalo to totiž, že nakonec přeci jen bude venku krásně.

   Vyřítili jsme se na silnici, která byla tady, na okraji města, téměř pustá. Dlouho jsme mlčeli a dívali se, jak i poslední náznaky města kolem nás mizí a velmi rychle se mění v louky, pastviny a pole s čímsi, co mi vzdáleně připomínalo pšenici.

   „Jak vůbec dokáže vlkodlak upíra zničit?“ Žádný úvod, žádné chození kolem horké kaše. Tak dlouho už mi to vrtalo hlavou, že jsem se prostě zeptat musela.

   „No, abys to správně pochopila, musíš nejprve vědět, že je to oboustranné. Oni mohou zničit nás a my zase je. Jistě, pokud přijde člověk a prostřelí jim hlavu, taky je zabije, protože z toho už se nedokážou vylízat ani oni, i když jejich regenerační schopnosti jsou takřka dokonalé. Ale to, čím si navzájem ubližujeme, je náš jed.“

   „Jed? O tom se v kronice nic nepsalo.“ „To celkem chápu, je totiž psána pro ty, kteří už to tu aspoň trochu znají a chtějí si jen doplnit znalosti z naší historie. Je to taková samozřejmost, jako kdybys napsala do učebnice pro školáky, že člověk dýchá. Řekli by ti: ´To přece ví každý.´ No a tady je to taky něco takového.“

   „A mohl bys mi tu samozřejmost prosím vysvětlit?“ Když viděl můj lehce podrážděný výraz, zasmál se a vypadal hned lidštěji. „Jistě, Claire. Takže – i když si to vůbec neuvědomuješ, tvé sliny a krev, která v tobě po napití koluje, jsou ve skutečnosti jedem. A ten zabíjí. Lidé se z toho dokážou se včasnou pomocí dostat, ale pro vlkodlaky jsou jeho následky vždy naprosto fatální. Stejné je to ale i z druhého pohledu – vlkodlak má jako jediný natolik ostré zuby, aby nám skutečně ublížil. Jakmile se nám dostane jeho vlastní jed do těla, tak končíme. Tady i na druhé straně.“

   Vyrazilo mi to dech. Řekl to tak klidně a smířeně, až mě to vyděsilo. „Bojuje se často?“ „No, většinou jsou to jen menší šarvátky, strkanice, škrábance. Všichni moc dobře vědí, jaký je zákon.“

   Jistě, na to jsem si z kroniky pamatovala velmi dobře. Bylo jen pět zákonů, které platily úplně pro všechny. První z nich zněl jednoduše – nesmíš zabít kromě nutné sebeobrany. I další zákony jsem chápala a věděla, že jsou opravdu správné a hlavně neporušitelné. Protože smrt si nepřál nikdo.

   Druhý zákon: nikdo sem nesmí vzít nikoho, kdo sem nepatří. Třetí zákon jsem také velmi dobře chápala – Převaděči nesmí přivést člověka pod patnáct let. Neuměla jsem si představit třeba Carol, kdyby sem přišla. Co by si ve své dětské hlavičce pomyslela?

   Čtvrtý zákon byl podobný běžnému zbraňovému zákonu – žádné nové zbraně a technologie nesmí ven bez kontroly úřadu, kterému velel Frank Tiltz, člen Rady starších, pravý a nefalšovaný člověk.

   Pátý a poslední zákon společný pro všechny zněl také jasně a byl plně pochopitelný – všechny spory mezi svými si řeší každá komunita sama. Jen ve velmi sporných případech zasahuje soud, tedy Rada starších.

   „A ty zákony opravdu všichni dodržují? Nějak se mi tomu nechce věřit.“ „Taky se tomu věřit nedá,“ ušklíbl se Jan. „Proč myslíš, že je tu tolik bezpečnostních složek? Tenhle svět se opravdu od toho druhého příliš neliší. Bohužel se sem dostávají i ti, kteří zákony porušují. Proto máme soud. A vězení. Stále se objevují noví a noví parchanti, kteří si myslí, že si tady mohou dělat, co chtějí a vzít všechno právo do svých rukou,“ zavrčel. Rukama v tu chvíli drtil volant tak, že jsem myslela, že ho rozdrtí.  

   Opatrně jsem položila ruku na jeho a smířlivě se na něj usmála. „No tak, buď v klidu. Nedělala jsem si plané naděje, že tady by bylo všechno fajn.“ Trochu se uvolnil a já si tak přestala dělat starosti, jestli při naší rychlosti kolem dvěstěpadesáti neobmotáme nějaký strom. Ne že by se nám něco stalo, pokud bychom tedy nezačali hořet. Reflex je ale prostě reflex.

   „Ale tak o tomhle ti může spíš povídat on,“ pronesl už o poznání klidněji. Zamračila jsem se. „Kdo on? Myslíš Nikitu?“ „Přesně toho.“

   Narovnala jsem se v sedadle a zadumaně se na něj podívala. „Proč se tak nesnášíte? Všimla jsem si toho už dopoledne.“ Pokrčil rameny. „Jsem upír a on vlkodlak. Nepřátelíme se.“ „Ale o tohle tady nejde,“ promnula jsem si bradu. „Vy dva jste si něco udělali, že? Něco osobního. Jinak byste se nesnažili navzájem se zabít pohledy.“

   Vytušila jsem správně, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku a naťukla tak zjevně ožehavé téma. Ale nedalo mi to. Prostě jsem se musela zeptat. A Jan moc dobře věděl, že když neodpoví, zlobit se nebudu.

   „Jo, tak nějak, povzdychl po pár vteřinách zamyšlení. „Ale to je dlouhý příběh na někdy jindy. Podívej, už jsme tady,“ pokynul bradou doprava. Jasně, nechtěl se o tom bavit. Vrtat tím hlavou jsem si však musela nechat na jindy. Pohled z okénka mě totiž naprosto dostal.

   Cromwellova pole byla ve skutečnosti rozložité louky, mírně se svažující v terénu. Táhly se takřka až k obzoru. Vysoká tráva a zvláštní luční kvítí si zde rostly, jak samy chtěly. Nejvíce zarážející však byly obrovské kameny, jakési menhiry, tyčící se zhruba do třímetrové výšky, obklopující celý travnatý prostor jako bájný plot kolem země. Byly od sebe vzdáleny každý stejně, kolem dvou metrů, a i když jsem se v první chvíli snažila jejich množství alespoň odhadnout, vzdala jsem to. Moře kamenů kolem moře plané přírody. Žádné stromy ani keře. Cromwellovo pole mi připomínalo Stonehenge, ale bylo monumentálnější. Elegantnější. Jednodušší. Nádherné.

   Ze silnice jsme zahnuli na prašnou cestu, jejíž nerovný povrch však v autě vůbec nebyl znát. Rychlost Jan nesnížil ani v nejmenším a tak kolem nás po levé straně ty záhadné kameny prolétávaly jako hejno tažných ptáků. Neměla jsem slov. Došel mi dech. To místo bylo dokonalejší než všechny stavby světa.

   Už z dálky jsem zahlédla Nikitu. Stál po kolena v trávě a s rukama pevně založenýma na hrudi sledoval náš příjezd. Jeho velký, robustný džíp barvy námořnické modři, jen značně špinavý zjevným ježděním mimo asfalt, byl zaparkovaný na konci cesty. Přiřítili jsme se k němu jako střela a stejně tak zabrzdili.

   Jan vypnul motor a vytáhl klíčky. Podívali jsme se na sebe a smířlivě se usmáli. Teď pro nás souznící soukromí skončilo. Už jsem zase byla princeznou a on členem Rady starších, upírem, který mi podléhá. Museli jsme se vrátit do svých rolí. A oba jsme to bez protestů přijali. Protože jsme věděli. A to bylo nejdůležitější.

   Vystoupili jsme oba naráz, ale jak jsme se blížili k Nikitovi, stále nehybně stojícímu v louce, Jan za mnou zaostával. Bylo to tak asi správně, potřebovala jsem s Nikitou probrat hodně důležité věci, o kterých on neměl ani tušení. Navíc ta jejich vzájemná nevraživost… I tak mě to trochu zamrzelo. Ale musela jsem si zvykat. Ať bude kolem mě kdokoliv, na spoustu věcí tu pořád budu sama.

   „Děkuji vám, že jste si na mě našel čas, pane Kozlove.“ Poznal, že se snažím tvářit neutrálně, protože sama nevím, jak se k němu chovat. Jako princezna, upír, někdo, kdo od něj potřebuje informace a pomoc nebo jako žena, které pomáhal, když se složila? Nechtěla jsem na sobě dát svůj zmatek znát a tak jsem prozatím zařadila neutrál. Ostatně, on si o mě určitě myslel svoje.

   „To je samozřejmost, princezno. Rád vám pomohu, pokud budu moci.“ „Alessandro Vittorini mi vás doporučil, takže ve vás vkládám důvěru stejně jako v něj.“ Ušklíbl se. „Tak to doufám, že vás nezklamu.“

   Tak, formálnosti jsme si odbyli. Takže k věci. „Vysvětlil mi sice, co se se mnou v ústředí bezpečnosti stalo, nicméně od vás bych ráda věděla, co s tím. Jak tu sílu ovládat, aby se mi něco podobného už nestalo.“

   „Nejprve mi řekněte, co jste cítila, když to přišlo.“ Zamyslela jsem se; takovou otázku jsem nečekala. Při vzpomínce na svou první zkušenost s vlastní silou jsem se bezděčně otřásla.

   „No, udělalo se mi špatně. Nejprve to vypadalo jako obyčejná nevolnost, ale cítila jsem se čím dál tím víc slabá. Nemohla jsem se udržet na nohou. Pak jsem začala pociťovat, jak mnou cosi proudí a soustřeďuje se to v rukou. Nebylo to příjemné. Bolelo to.“

   K mému úžasu se usmál. To mu přišlo tak vtipné nebo úžasné, že jsem se cítila na pokraji sil? „To je dobré znamení,“ pokýval a nepřestával se usmívat, čímž mě docela štval. Rodová nepřátelství jsou jedna věc, ale tohle už trochu přeháněl.

   Zřejmě si všiml mého výrazu a rozepjal ruce na své hrudi. „Nerad bych, abyste mě špatně pochopila. Myslím tím, že síla se ve vás už napoprvé probudila s plnou intenzitou. To znamená, že už je plně utvořena a nebudeme se tak muset potýkat s jejím postupným narůstáním. Alessandro měl pravdu. Jste skutečně talent.“

   Otočil se ke mně bokem a naznačil mi, že bychom se mohli trochu projít. Ohlédla jsem se na Jana, stojícího několik metrů od nás. Ten jen vlažně přikývl a šel zpátky k autu. Ještě pár vteřin jsem se dívala na jeho záda, jak se ode mě vzdalují, pak jsem si jen povzdychla a vydala se za vyčkávajícím Nikitou.

   „Jak už vám zřejmě Alessandro vysvětlil, je to i v tomto světě celkem unikátní schopnost. Je to ale dáno i tím, že spousta těch, co byli touto schopností obdařeni, velmi brzy zničili sami sebe. Proto jsou důležité dvě věci – naučit se s touto silou zacházet a pokud už se vám vymkne z kontroly, okamžitě se odklidit někam, kde napácháte co nejméně škody.“

   Přikývla jsem. „Fajn, tohle chápu. Ale jak tomu výbuchu zabránit?“ „Umět se kontrolovat,“ pronesl jednoduše. „Vy upíři to máte přeci jen jednodušší, skoro nikdy necítíte bolest a tak vás takřka nic tělesného nemůže vyvést z míry. U vás však problém nastal ve chvíli, kdy jste se lekla celkem banálního zvuku, jako bylo pípání hlásiče. Oproti lidem však máme vy i my o hodně lepší sluch, takže chápu, jak vám to muselo znít, proto je mi jasné, že takových reakcí se příliš vyvarovat nedá. To, co byste se ale měla naučit, je utišení prvních náporů síly, které ještě zvládnete utlumit a tak sílu nadále ponechat v sobě. A na druhou stranu by bylo dobré naučit se i to, jak jí ze sebe dostat i bez vnějších příčin. Jenom když budete sama chtít.“       

   „Dostat jí ze sebe?“ zamumlala jsem spíše pro sebe. „Proč bych to měla chtít? Já přeci nejsem bojovník.“ Nikita se usmál a mě v tu chvíli přišel o hodně přístupnější. A hlavně milejší.

   „Teď jím nejste, ale jak můžete vědět, co vás potká? Jistě, jste nástupnicí upírského klanu, takže pokud budete chtít, můžete mít tu nejlepší ochranu. Ale uznejte sama, není fajn vědět, že se dokážete ubránit komukoliv, pokud to bude potřeba? Nikdy nevíte, kam vás osud zavede. A pokud se nepletu, velmi vás zajímají bezpečnostní složky, takže bych se ani nedivil, kdybyste časem následovala prince Svena v jeho rozhodnutí s námi spolupracovat. A v terénu je každá síla dobrá. I ta, co nosíte v sobě.“

   Překvapilo mě, nakolik dokázal rozpoznat mé úmysly. Sama jsem ještě nebyla docela rozhodnutá, kam se nakonec zařadím. Jediné, co jsem věděla jistě bylo to, že nechci nečinně trčet v královském paláci. Ale v tom, že mě tahle práce hodně zajímá, měl ten dokonalý vlkodlak pravdu.

   Zastavila jsem se a podívala se mu do očí. „Dokážete mi s tím pomoct?“ Tentokrát se neusmál, jen přikývl. „Je to hlavně o psychice, ne o vašem těle a o tom, co chce. To je to, co jsem se za ta dlouhá léta naučil já. Jde o to, jak smýšlíte. Vlastní rozum nám dokáže být největší překážkou.“

   Pak se otočil a ukázal na jeden z menhirů. „Zkuste ho rozbít.“ Nejprve jsem se udiveně podívala na něj, pak na kámen. Rozbít? Proč? Pochopil mé zaváhání. „Nebojte, za pár dní se obnoví. Neptejte se mě, jak je to možné, prostě je to tak. K našim záměrům je to ale ideální. Prostě si zkuste představit tu sílu ve vás jako něco hmotného, třeba nit nebo vlnu, to je jen na vašem cítění. Pak to ze sebe dostaňte.“

   To se mu jednoduše řeklo. Ale jak jsem si měla představit nepředstavitelné? Jeho rada mi také příliš nepomohla. To, co ve mně bylo, nebyla nit ani vlna. Byly to modré svazečky, formující se mi v dlaních v koule bez jasných obrysů.

   Tak dobrá, povzdychal jsem si v duchu. Jestli to jsou skutečně modré svazečky, tak ať. Co nejpřesněji jsem si vybavila, jak vypadaly, a snažila se je představit si je v mém těle jako malinké modré chomáčky mlhy, které jen čekají, až jim dám volnost. V mé mysli teď nahradily mé vnitřní orgány, svaly i kosti. Byla to tak šílená představa, že kdyby to nebylo tak důležité, rozesmála bych se.

   Nic se nedělo. Ač jsem se na tu myšlenku snažila upnout sebevíc, mé tělo nereagovalo. Otevřela jsem oči a pohlédla na Nikitu. Zaujatě mě pozoroval, ruce opět založené na prsou, ve tváři přemýšlivý výraz.

   „Nikito, to nejde,“ povzdychla jsem si. „Ale jde,“ odsekl mi a zavrtěl hlavou. „Jde to, jen musíte opravdu chtít.“ „Ale já chci!“ „Asi ne dost!“

   Naše hlasy začínaly nabírat dosti nebezpečných obrátek. Ne že bych se s ním chtěla hádat, nikdy jsem nebyla ten typ člověka, co má rád soupeře ve slovních soubojích. Ale to, že si o mně Nikita myslel, že na to kašlu a nesnažím se, mě vážně vytočilo.

   „Ale já se opravdu snažím,“ zaúpěla jsem. „Jen prostě nevím, jak na to. Je to pro mě nové. Všechno je tu pro mě nové. I tohle tělo a tenhle život. Tak mi sakra přestaňte říkat, že se málo snažím!“

   A v tu chvíli to přišlo. Ne tak pomalu ani tak bolestivě jako předtím, zato s nemenší intenzitou. Síla v podobě modrých stužek se mi v dlani ve vteřině zformovala v kouli, která se s pálením drala ven. Jediné, co jsem během té jedné jediné vteřiny dokázala udělat, bylo otočit se stranou od Nikity a vypustit jí do prostoru.

   Tentokrát mě výbuch mé vlastní síly nesložil do bezvědomí, ale odhodil nazad do vysoké trávy. Mé upíří instinkty neměly šanci tomu vzdorovat, takže jsem se natáhla jak široká, tak dlouhá. Ještěže tohle tělo to nebolí.

   Ač jsem pořádně nevěděla, kam svou rukou mířím, dokázala jsem rozmetat jeden z menhirů na kusy, které teď ležely kolem kamenného pahýlu v okruhu tak pěti metrů. Ze země jsem se s úžasem pootevřenými ústy podívala na Nikitu.

   Ten se usmíval od ucha k uchu. „Tak vidíte, že to jde,“ uculil se na mě. „Stačilo vás jen naštvat.“ „Tak to pěkně děkuju,“ ušklíbla jsem se na něj, ale přesto jsem se musela také usmát. Dokázala jsem to.   

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 19. část: