OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 19. kapitola

08.09.2015 (11:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 962×

CHEVEN

S Tairou jsme osaměli. Teď už bylo jen na nás, abychom svatbu zpečetili, jak se patří…

Bylo to jiné, nevím, jestli se mi to jen nezdálo. Teoreticky by tohle mělo být naše poprvé. Podle starých tradic bylo milování pouze pro svatbou zpečetěné páry. To je naštěstí minulost.

Přes velké okno bylo vidět na temnou noční oblohu a Glacium do pokoje vrhala mdlé světlo. Mé a Taiřino tělo také osvětlovaly naše Lirry. Jemně fialová Taiře nesmírně slušela.

Fialová měla pro naši rasu hned několik významů. Tuto barvu měla naše krev, proto se objevovala na různých symbolech a charakterizovala náš svět. Pokud měly fialovou barvu naše Lirry, znamenalo to, že jedinec je zamilovaný nebo rozvášněný, cítí touhu po tom druhém. Proto mají svatební pláště odstíny fialové.

Taira měla hlavu položenou na mé hrudi a prstem objížděla mé jizvy. Já si pohrával s jejími vlasy. Namotával jsem je na prst a opět zase pouštěl. Nepotřebovali jsme mluvit. Cítili jsme pocity toho druhého, a to stačilo.

Byl jsem šťastný, opravdu. Mám možnost prožít zbytek života se ženou, kterou opravdu miluji, nehledě na nový život, který v ní teď roste. Neuměl jsem si představit nic lepšího…

GEORGE TRAWSN

Ležel jsem na dřevěné palandě vystlané jen nějakou kožešinou. Pode mnou spal Reddit. Ne že by se z nás stali nějací dobří přátelé, ale tady v dolech jsme byli samozřejmě jediní našeho druhu, takže jsme tak nějak chtě nechtě museli držet spolu. Byli jsme tu už týden. Asi před hodinou nám skončila směna, dostali jsme večeři a poslali nás spát. Proti tomu nikdo neprotestoval. Byli jsme vyřízení. Jak říkal Cheven, těžit lapis je dřina jako prase.

Nejdříve musíte rozkopat ten šutr okolo, než se dostanete k lapisu, což je vlastně seskupení zelených krystalů. To se pak musí vytěžit. Ta mrcha mi přijde tvrdší než diamant!

Zachumlal jsem se více do kožešin, pod kterými jsem ležel. Od úst mi kouřilo. Byla tady nesnesitelná zima. Když jste dřeli, nepřišlo vám to tolik, jako teď v klidovém stavu. Pomalu jsem přestával cítit prsty na nohou. Zavřel jsem oči, modlil se za spánek a za to, abych alespoň na chvilku přestal drkotat zuby. Po chvilce jsem uslyšel šum a cítil, jak se váha přikrývek zvýšila. Otevřel jsem oči a prudce se posadil, ruce zatnuté v pěst, abych se mohl bránit, kdyby to bylo třeba. Tady si nemůžete být jistí ničím.

„Hej, klid, chlape,“ řekl temný stín stojící vedle mě. Hlas jsem znal.

„Leverre?“ šeptl jsem do tmy.

„Jasně, to jsem já,“ ozval se tichý smích. Leverr pocházel z planety Niiutera. Měl načervenalou kůži a rudé vlasy, které ve tmě mírně světélkovaly. Na každé ruce měl šest prstů. Jeho očí mě děsily. Neměl bělmo, tedy možná měl, ale bylo celé černé, stejně tak jako zorničky a duhovky. Vyskočil ke mně na postel. „Ta deka se ti hodí víc než mě,“ řekl a kývl na mě bradou. Měl pravdu. Jeho planeta byla velmi blízko slunci, takže u nich měli neskutečné horko, sucho a sopky na každém rohu. Leverrovi lidé necítili chlad. Jeho přikrývka se mi opravdu hodila více než jemu, v tom měl pravdu. Navíc z jeho těla sálalo příjemné teplo, takže mi bylo hned lépe, když tak seděl vedle mě.

Myslím, že jsem Leverra mohl považovat za svého přítele. Zastal se mě, když mi bylo nejhůř. Jeden Belaz´an se do mě začal navážet a já mu to oplácel. V tu chvíli mi nějak nevadilo, že je o metr vyšší než já. Když toho měl už dost, chytil mě za límec a vyzdvihl do vzduchu. Třásl se mnou jakou, kdybych nic nevážil. Najednou se odněkud vynořil Levarr a popálil toho hajzla na zádech. Dokáže totiž svou kůži rozpálit na vysokou teplotu a použít to jako obranu. Belaz´an mě pustil a já tvrdě dopadl na zem. Zavrčel na Levarra, ale zřejmě usoudil, že s ním není radno si zahrávat. Levarr mi podal ruku a vytáhl mě na nohy, a od té doby jsme tak nějak spolu.

Přijde mi jako čestný muž a nechápal jsem, za co ho tady mohli uvěznit. Nedalo mi to a nakonec jsem se ho na to zeptal. Věnoval mi zvláštní pohled. Jako by sváděl vnitřní bitvu, zda mi to má říct, nebo ne. Nakonec však začal vyprávět.

„Víš, můj svět a Zarta mají mezi sebou smlouvu, která trvá už stovky let. Naše světy jsou dobří spojenci. Stalo se to asi před rokem a půl. Byl jsem ve skupině, která doprovázela našeho velvyslance na audienci ke královně Zarty. Jenže…“ odmlčel se.

„Jenže co?“ zeptal jsem se dychtivě a vybízel ho k pokračování. Zavřel oči, obličej se mu stáhl smutkem.

„Jeden z našich bodl nožem našeho velvyslance a potom se vydal směrem ke královně. Zartští vojáci ho však odpravili dříve, než udělal pár kroků. Odsoudili nás všechny za velezradu. Na doživotí…“ ukončil své vyprávění. Zíral jsem na něj s otevřenou pusou.

„Nefér odsouzení na Zartě dobře znám,“ šeptl jsem…

TAIRA

Už týden jsem vdaná žena a jsem na to hrdá! Všechno si užívám tak jako nikdy. A konečně už můžu otevřeně přiznat své těhotenství. To, že pod srdcem nosím následníka zartského trůnu, je velká sláva.

Dnes večer mě však všechno pozitivní rázem opustilo. Byla jsem se podívat na Johnatana. Lékaři ho musí držet v umělém spánku, aby netrpěl bolestí, zatímco se snaží nalézt lék. Jeho šance na přežití jsou čím dál tím víc mizivější. Seděla jsem u něj asi dvě hodiny, než mě lékař odtamtud téměř vyhodil. Držela jsem ho za jeho ledovou ruku a mluvila na něj. Nevím, jestli vůbec dokáže vnímat, ale to je jedno.

Vběhla jsem do naší ložnice, padla na postel a rozbrečela se. Když už jsem neměla sílu brečet, ležela jsem a nehýbala se. Dívala se do prázdna a přemýšlela. A vzpomněla si na George. Neprávem odsouzeného, někde v lapisových dolech, udřeného a hladového… A najednou, nápad! Bylo to jako blesk z čistého nebe. Neumím to vysvětlit, ale mohlo by to vyjít!

Cheven vešel do ložnice asi za deset minut.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě a políbil mě.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu pozdrav s úsměvem, zvedla se na kolena, chytila ho za límec a donutila sednout si vedle mě na postel.

„Co děláš!“ vyjekl překvapeně.

„Potřebuji si s tebou promluvit,“ vysvětlila jsem mu můj bojový zákrok na něj.

„Provedl jsem něco?“ zeptal se svatouškovsky a já se musela usmát.

„Ne, ty výjimečně ne,“ řekla jsem.

„Tak ty?“ ptal se dál tím stejným tónem. Docházela mi trpělivost.

„Chevene! Je to vážné!“

„Už mlčím,“ pozvedl ruce na důkaz toho, že to vzdal a poslouchá.

„Fajn,“ šeptla jsem. „Takže, mám takový plán… Dostala jsem výčitky ohledně George. Je nespravedlivě odsouzený a ten trest si nezaslouží,“ začala jsem.

„Já vím,“ přikývl Cheven. Ve tváři měl obezřetný výraz. Bál se, kam tím mířím.

„A proto mu chci pomoci z lapisových dolů utéct…“

Ještě jednou se omlouvám za to, že je kapitola tak krátká. Osobně mi přijde i docela nudná. :/

S nástupem na střední je toho prostě moc. Měla jsem adaptační pobyt a mnoho nových věcí k vyřizování, takže nebyl čas ani chuť na psaní, což mě mrzí. Doufám, že se to časem zlepší a vy si dokážete užít i tuhle chabou kapitolku.

Můžu vám však slíbit, že na 20. kapitolu plánuji velké věci, tak uvidíme, co z toho vyleze! ;)

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 19. kapitola: