OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 12. kapitola

30.06.2015 (09:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 930×

CHEVEN

Poté, co Ess provedla obřad G´Shana, Taira upadla do bezvědomí. Bylo to běžné, její mysl si potřebovala vše urovnat. Položili jsme ji na lůžko na ošetřovně a čekali. Stál jsem u ní a pozoroval ji. Její tvář byla najednou tak bezstarostná.

Když se probudila, byl jsem u ní společně s Erestem. Poznala jej, což bylo dobré znamení. Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila. Ovšem pouto stále chybělo. Já ji miluji stále a žádné pouto k tomu nepotřebuji, tím jsem si jistý. Nezdá se mi ale, že by to má snoubenka měla stejně. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu a kamennou tvář, aby se teď zbytečně netrápila.

Když Georgovi vlepila tu facku, zaplnil mě pocit zadostiučinění a radosti. Tohle přesně si zasloužil, parchant jeden. Taira na něj ječela a on odešel. Nakonec se sesypala. Objal jsem ji a ona se rozbrečela. Erest a Ess, stejně jako doktor, opustili místnost, aby nám nechali trochu soukromí. Byl jsem jim za to vděčný. Vzal jsem Tairu do náruče a posadil ji na jedno z lůžek, sám jsem si sedl vedle ní. Otřela si slzy z obličeje. Povzbudivě jsem se na ni usmál.

„Já jsem, já… mrzí mě, co jsem udělala. Hrozně moc, ale…“ začala. Chtěla mi to vysvětlit, ale přerušil jsem ji.

„Tairo, počkej. Vždyť jsi ztratila paměť. Ty za své chování nemůžeš, a zvlášť když ti George udělal tohle.“

„Ale já chtěla,“ stála si za svým. To bylo jako nůž do srdce. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal, abych se uklidnil.

„Tairo,“ šeptl jsem a oči otevřel, „tohle už dále řešit nebudeme, ano? Prostě se to stalo a nic s tím neuděláme.“ Povzdychla si a kývla.

„Dobře.“

Zbytek cesty na Zartu proběhl docela hladce. Ostatně, co by se za dva dny mohlo udát. Taira se vrátila zpět na své místo. Byl jsem rád, že je to opět naše stará Taira. Ale každý pohled na ni mi připomínal, jak moc mi ublížila a ani o tom sama neví. George se mi vyhýbal, jak jen to bylo možné. Nechtěl jsem ho ani vidět, a proto jsem mu byl za to schovávání se docela vděčný. Sice mě lákalo si to s ním vyřídit jako předtím, ale nakonec jsem od toho ustoupil. Nechtěl jsem tropit zbytečné scény.

Problém nastal ve chvíli, kdy jsme se večer s Tairou sešli v kajutě. Bylo to zvláštní. Nastalo mezi námi to trapné ticho. Nakonec jsem jí řekl, že ji tady nechám trochu soukromí, a odešel jsem k Erestovi.

„Vyhodila tě?“ řekl s šibalským úsměvem na tváři, když otevřel dveře. Protočil jsem panenky a jeho otázku ignoroval.

„Pokud vím, tak na gauči máš volno, ne?“

„No…“ Chytil se za bradu a dělal, že přemýšlí.

„Můžu vám to dát rozkazem, poručíku!“ zvýraznil jsem jeho hodnost a on chtě nechtě musel ustoupit, aby mě pustil dovnitř. Vyptával se na všechno, co k Taiře cítím já a co ona, a na všechno možné, co se týkalo Tairy a mě. Nakonec bych byl radši za to trapné ticho u nás v kajutě.

Další noc jsem opět strávil na gauči, tentokrát však ne u Eresta, ale v naší kajutě. Trapné ticho ustoupilo, ale stále to bylo docela divné. Stále mezi námi panovalo jisté napětí a já se bál, že snad nikdy nepovolí.

GEORGE TRAWSN

Nastal den D. Museli jsme být dokonalí, abychom se, jak stále tvrdil admirál, ukázali v tom nejlepším světle. Dovedli nás do stejného raketoplánu, v jakém nás dopravili na Orsay. Za řízením seděl Treniss a k mé velké nevoli samozřejmě Cheven a Taira. Ani jednoho jsem neviděl od doby, co mi na ošetřovně vlepila facku. Seděli vedle sebe jako na trní. Očividně už nebyli tak dokonalý pár jako předtím. Cheven kývl admirálovi a ostatním na pozdrav, na mě se však ani nepodíval. Taira mi věnovala jen krátký pohled, ze kterého jsem nestihl nic vyčíst.

Vzlétli jsme a já spatřil samotnou planetu. Byla jiná než Země. Zdála se mnohem větší a nebyla tolik modrá. Měla na sobě sice pár vodní ploch, ale tady převládala souš. Brzy jsme již prostupovali atmosférou. To, co jsem spatřil potom, jsem nedovedl popsat. Tak moc krásné to bylo. Nejdříve jsme letěli nad hustým lesem s vysokými mohutnými stromy. Krajina volně přešla v město. Nebylo to žádné zasmogované špinavé město, jaké bychom mohli najít na Zemi. Budovy byly postaveny v kopci a město všude prostupovala zeleň. Na samém vrcholku kopce se tyčila rozlehlá budova. Vypadala jako kombinace moderní architektury a středověkých hradů a zámků.

„Tohle je hlavní město, OwenEaston, a to nahoře je královský palác a také sídlo veškeré naší politické správy, stejně tak i vojenského a vesmírného velení a dalších několika oddělení,“ popsala nám Taira město, když si všimla našich uchvácených výrazů.

Mířili jsme nahoru k paláci. Přistáli jsme na velké ploše. Kolem nás stálo asi pět dalších raketoplánů. Z plošiny byl krásný výhled na celé město a palác se v takové blízkosti zdál ještě mohutnější. Mezitím, co jsme si užívali výhledu, k nám přišli dva starší muži v dlouhých šedých hábitech. Věnovali mírnou úklonu Taiře, nechápal jsem proč, a potom nám pokynuli, ať je následujeme.

Vnitřek paláce byl ještě krásnější než venek. Procházeli jsme širokými chodbami s obrovskými okny a bílými stěnami s různě barevnými ornamenty. Zdálo se, že z nich vychází mdlé světlo. Připomínalo mi to Lirry Zarťanů. Potkávali jsme vojáky v uniformách podobných těm, co nosili na Orsay. Vojáci si nás moc nevšímali. Horší to bylo s ostatními. Muži a ženy si nás prohlíželi, jako bychom byli v zoo. Zírali nenápadně, ale i přesto jsem cítil jejich pohledy v mých zádech. Taira celou dobu mluvila s našimi průvodci a kývala na pozdrav ostatním. Všichni se jí klaněli, proč, sakra?!

Dovedli nás do velké síně, taky bohatě zdobené. Na konci místnosti bylo kamenné pódium s velkým křeslem uvnitř. Trůnem? Před ním stála drobná hnědovlasá žena a byl zabraná do hovoru s jedním z vojáků. Jakmile jsme vstoupili, zvedla hlavu a voják ustoupil. Byla neskutečně krásná. Sice ne tak jako Taira a zdála se být i trochu starší, ale i přesto. Na tváři se jí najednou objevil usměv.

„Tairo,“ řekla a vydala se směrem k nám. Při chůzi natahovala ruce. Taira vyšla proti ní.

„Ó, matko,“ šeptla a objala ji. Moment, řekla matko?! Cože?! Ženy od sebe odstoupily a Taira se postavila své matce po boku. Byly si nesmírně podobné. Každá sice měla jinou barvu očí, ale to byl jen detail. Vypadaly spíše jako sestry, než matka s dcerou.

Cheven si položil ruku na hruď a také se uklonil. Potom se otočil směrem na nás a mávl rukou směrem ke královně.

„Dovolte, abych vám představil naši královnu Luciiu.“ Všichni jsme se také mírně poklonili samotné královně Zarty. Pokud tohle ale byla Taiřina matka, znamenalo to, že Taira je zartská princezna? Cheven potom královně představil nás.

„Velmi ráda vás poznávám, pozemští velvyslanci,“ vzala si slovo královna. Velmi vznešeně nás oslovila, jen co je pravda. „A vítám vás na Zartě. Doufám, že si naše rasy navzájem sednou a že by se z toho časem mohlo vyvinout třeba i důvěrné spojenectví.“

„Neměli bychom námitek, samozřejmě,“ řekl hned admirál. Bylo z něj znát vzrušení a nedočkavost. Královna se na něj mile usmála.

„To jsem ráda. Pokud by vám to nevadilo, ráda bych si teď promluvila se svou dcerou,“ řekla a zvedla ruku k Taiře. „Tady Mirian,“ ukázala druhou rukou na jednoho z našich průvodců, „vám v paláci všechno ukáže a odpoví vám na vaše případné otázky. Později se vám již budu věnovat.“

TAIRA

Před tím, než ostatní nastoupili do raketoplánu, jsme se s Chevenem pohádali. No, nevím, jestli hádka je to správné slovo. Spíše drobná výměna názorů. Byla jsem v raketoplánu první. Když vstoupil, usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Sedl si vedle mě a chytil mě za ruku. Hned si uvědomil, co udělal, a ruku stáhl.

„Promiň, síla zvyku,“ šeptl.

„V pořádku.“ Byla jsem z toho rozrušená, nevím proč. Vycítil to.

„Co ti tak vadí?“ vyhrkl najednou. „Dříve ses mě dotýkala více, a teď ti vadí pomalu i to, když se na tebe jen podívám.“ Tím mě totálně zaskočil, a zvláště i jeho tónem hlasu. Zněl velmi ublíženě.

„Jenže předtím to bylo jiné. Ty to teď nemůžeš pochopit.“

„Snažím se to pochopit, ale ty mi nedáváš šanci,“ sykl.

„Protože je to těžké. Dříve mě k tobě táhlo pouto, ale teď…“ Napřímil se a zblednul. Jeho Lirry prudce zšedly. Smutek? Bolest?

„Víš, co je na tom to nejhorší?“ řekl s velkou bolestí v hlase. „Že já nepotřebuju pouto, abych tě miloval, to ale asi neplatí o tobě, co?“ To jsem nečekala. Taková podpásovka zrovna od něj. Opravdu mě miluje i bez pouta? Jde to vůbec? Já jsem zatím ze svých citů zmatená. Nadechla jsem se, abych se ohradila, ale přerušil mě Treniss, který vlezl za námi. Cheven se obrátil k přístrojům a tím byl náš rozhovor ukončen. A završil to ještě tím, že mi naprosto uzavřel svou mysl, takže jsem s ním nemohla hovořit ani telepaticky. Návrat domů začíná vážně skvěle…

Byla jsem ráda, že konečně vidím matku. Seznámila se s Pozemšťany a poslala je na prohlídku paláce. Potom se otočila k Chevenovi.

„Tvůj otec na tebe dole čeká. Chce vědět všechno, co se stalo.“

„A ví to o… poutu?“ šeptl.

„Ano, řekla jsem mu to.“

„To jste neměla dělat, ale děkuji,“ řekl trochu naštvaně, mírně se uklonil a nechal nás tady o samotě. Matka mě potom zavedla do místnosti za trůním sálem.

„Předej mi to všechno, Tairo,“ řekla a natáhla ke mně ruku. Myslela vzpomínky a události. Vzala jsem ji za ruku a všechno jí ukázala. Všechno, co se stalo od mého příchodu na Zemi, až k návratu domů. Když byl přenos u konce, matka byla vyděšená. Posadila se a nevěřícně kývala hlavou. „Pouto je pryč?“ ujišťovala se. Přikývla jsem. Najednou matčiny Lirry zrudly. Hněv. „A ten muž, Geroge, zaslouží trest!“

„Cože?!“ vyjekla jsem.

„Za to, co ti provedl, bude potrestán. Nikdo nebude takto zacházet se zadanou zartskou princeznou, s mou dcerou!“ Matka zuřila. Velmi.

„Ne, počkej! Vždyť on ani nevěděl, že jsem princezna!“ snažila jsem se klidnit její hněv. S ní to ovšem ani nehnulo.

„To je mi jedno! Nikdo nebude takto zacházet s mojí dcerou, jasné? To, jak využil tvého zranění! Tak podlé! Tobě to snad nevadí?“

„Vadí,“ špitla jsem.

„Tak vidíš,“ řekla matka a objala mě. Nejhorší bylo, že matka mohla jako královna všechny své výhružky splnit, a taky to udělá. Zuřila moc, ale zbytečně…

CHEVEN

Otec mě již netrpělivě vyhlížel.

„No konečně,“ řekl, když mě spatřil, a poplácal mě po zádech.

„Taky tě rád vidím,“ usmál jsem se na něj. Otec byl již trochu starší, ale stále měl plno síly. Všichni říkají, že jsem úplně stejný jako on, a to jak po vzhledové stránce, tak i po té myšlenkové. Tady si ale dovolím nesouhlasit. Hlavně v tom, co nastalo potom… Ukázal jsem mu vše, jak chtěl.

„To s tím poutem je špatné,“ šeptl.

„Já vím.“

„Nemůžeme to tak nechat, synu!“ zvýšil hlas.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se mírně nechápavě.

„Víš, kolik mně a tvé matce dalo práce sehnat pro tebe partnerku, jako je Taira? Myslíš, že se jí jen tak vzdáme? A co tvá budoucí pozice? Byl bys král, Chevene!“ Polkl jsem.

„To snad nemyslíš vážně! Mně nejde o to, abych měl moc a já nevím, co všechno! Já Tairu miluju, ale pokud ona nechce, nebudu ji do ničeho nutit.“ Otec se mnou výrazně nesouhlasil.

„Ty nad tím nemáš žádnou moc, synu. Zažádáme o znovu obnovení pouta, ať s tvým souhlasem, nebo bez něj!“

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 12. kapitola: