OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stačí uvěřit - 3. kapitola

12.01.2011 (15:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 931×

3.

Natáhl paži a přivinul si k hrudi tu namyšlenou blondýnu a ta se na mě s úšklebkem usmála. A ano, zírala jsem, jako bych byla celou dobu slepá a v tu chvíli najednou prozřela.

Jsem to ale nána pitomá! Copak jsem si myslela, že bych u něj měla nějakou šanci? Že prostě přijedu do města a mám nárok na nejhezčího kluka, tak jak to vždycky bývá v těch připitomělých romantických filmech? Já? Ošklivka oproti té blondýně, o kterou by se rvali vyhlášení módní návrháři? Pche, to zrovna!

Zamrkala jsem a rty roztáhla v předstíraném úsměvu, i když se jim vůbec nechtělo. Mě taky ne.

„A tohle je Kate,” utrousila sotva slyšitelně Nala a ukázala na ni, jako by to byla kopa hnoje. S podáním ruky se naše miss ani neobtěžovala.

„Ehm, ty jsi Eneys, že?” zeptala se jako by mimochodem a já viděla, jak se jí na rty dere úsměv. Trhavě jsem přikývla. Ona se ke mně naklonila, až mi její vyperoxidované vlasy vlezly do pusy a zašeptala: „Pěkné jméno, Eneys!” Poslední slovo zdůraznila a zasmála se, takže jsem poznala, že to, co mé jméno znamená, jaký má původ a komu patřilo, ví. Dříve, než se stihl můj obličej znovu zbarvit do rumělce, oba odešli, naštěstí.

„No, tak to bychom měli,” vydechl Aliyah. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se na Tylera díval. S tak zřetelnou nenávistí, až jsem ji cítila na vlastní kůži. Když zjistil, že se na něj dívám, tak mi věnoval poněkud rozpačitý pohled. A já, stále ještě rudá, jsem se na něj usmála. Nala mě popadla za ruku a vedla pryč.

Před učebnou francouzštiny se zastavila a zeptala se, jestli mám teď vůbec tuhle hodinu. Má odpověď bylo jen pokrčení ramen, jelikož jsem to nevěděla.

„Půjč mi rozvrh,” natáhla ke mně ruku. Vytáhla jsem z kapsy sežmoulaný kus papíru a podala jí ho. Hodnou chvíli se na něj dívala a mhouřila oči, aby dokázala něco přečíst z toho kousku zmuchlaniny.

„Páni!” práskla se do hlavy, „nemáš francouzštinu, ale chemii.” Vzhlédla. Fajn, tak a jsem zase mimo, protože nemám páru, kde by se třída chemie mohla nacházet.

„Já tě tam odvedu,” prohlásila s úsměvem a znovu mě vláčela pryč.

Ve třídě už všichni vzorně seděli v lavicích a já samozřejmě přišla jako poslední. Očima jsem pátrala po volném místě a všimla si, že v místnosti seděl Tyler, který se na mě zářivě usmíval a u toho jediného bylo volné místo. Chtěla jsem se pohnout a jít si sednout, ale nešlo to. Celé mé tělo zkoprnělo, jako by mě pohled do jeho temných očí úplně paralyzoval. Byla jsem si jistá, že pokud do několika vteřin nerozpohybuji své ztuhlé tělo, tak buď všem dopřeji devastující záchvat smíchu, a nebo si budou myslet, že jsem utekla ze zvláštní školy. Přikázala jsem svým nohám, aby se pohnuly na tři, dva, jedna… A šla jsem, tedy spíše se klopýtavě potácela směrem k němu, jelikož se mé ztuhlé svaly stále nedokázaly vzpamatovat z té podivné paralýzy. S hlasitým povzdechem jsem se sesunula na židli vedle něj s pohledem přilepeným k nějakým čmáranicím na stole. Nechtěla jsem se na něj dívat. Teda, chtěla. Hrozně moc jsem si přála pozorovat jeho krásnou andělskou tvář, ztratit se v jeho očích, ale bála jsem se, že by mě znovu zhypnotizoval a já bych nevěděla čí jsem, odkud jsem přišla a co tady vlastně dělám. A stát se opět předmětem smíchu spolužáků, tak po tom jsem opravdu netoužila.

Jak jsem byla zabraná do rozluštění klikyháků, tedy spíše na soustředění nevěnovat mu žádnou pozornost, jsem si ani nevšimla, že do třídy vstoupil učitel.

„Slečno.” Uslyšela jsem najednou a polekaně vzhlédla, jelikož jsem zaznamenala několik myšlenek týkajících se mě a toho, že budu nejspíše divná.
S nadzvednutým obočím na mě upíral pohled učitel. Bleskurychle jsem vystřelila ze židle do pozoru, až jsem ji převrhla a ona se s obrovským rámusem zřítila na podlahu. Snažila jsem si ji sebrat, ale noha se mi po něčem smekla a já letěla k zemi. Křečovitě jsem zavřela oči a čekala na tvrdý dopad, ale nic se nestalo. Ocitla jsem se v něčem tvrdém a teplém. A slyšela jsem smích. Trval hrozně dlouho, jako by se ti primitivové, kteří v hlavě kromě sexu, alkoholu, párty, trávy a všech věcí, jež jim přišli děsně cool, neměli vůbec nic jiného, a nemohli nasytit okamžiku, kdy jim nějaká nebožačka podráždila bránice.
Nikdy jsem nebyla nešikovná, vždycky jsem dokonale dokázala koordinovat své tělo. Z tělocviku jsem měla jedničku a byla v něm nejlepší, ale teď jsem nechápala, co se to s mým tělem stalo. Jako bych ho už neovládala já, ale někdo jiný a za všechno určitě mohlo tohle místo. Tedy přesněji - Tyler.
Po nějaké době jsem se odvážila přimět víčka, aby se rozevřela a setkala se se smějícíma se očima. S těma nejkrásnějšíma a nejhlubšíma očima, jaké jsem kdy viděla. S jeho očima, takže mi došlo, že mě chytil a já jsem se právě nacházela v jeho pevném sevření, v jeho náruči. Cítila jsem lehké brnění, které se mi hnalo tělem jako vysoké napětí, ale bylo to příjemné. Mé srdce se šíleně rozbušilo a já měla pocit, že mi každou chvílí vyletí z hrudi a rozplácne se o nejbližší stěnu. Nadechla jsem se a ucítila jeho vůni. Tak krásnou a čistou jako louka v plném rozpuku. Jako hluboký tajemný les a jako oceán.
Ani nevím, jak dlouho jsme se dívali jeden na druhého, než promluvil: „Nályë vanima.” Dvakrát jsem mrkla, protože jsem mu absolutně nerozuměla. Nabízely se mi dvě možnosti. Za prvé, na mě spustil čínštinu nebo nějaký podobný jazyk a nebo za druhé, bych si měla asi dojít na výplach uší. Druhá varianta se mi zdála přijatelnější.

„Nály, co?” zakoktala jsem. Se smíchem mávl rukou. „Ale nic.” A postavil mě zpátky na nohy. Hruď se mi stále pohupovala pod tím šíleným rytmem, na který mé srdce přešlo. Byla jsem si jistá, že to musel každý vidět a při té myšlence mé tváře okamžitě nabraly červenou. Hold se jí už nikdy nezbavím. Ne, pokud budu v jeho přítomnosti.

Otočila jsem se ke katedře a zadívala se na učitele. Díky silným brýlím jsem ho poznala. To je on, ta dobrá duše, která mě dovedla na mnou první hodinu. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv vrátil.

„Takže tohle je vaše nová spolužačka Eneys Garliová, říkám to dobře, že, slečno?” Kývla jsem na souhlas a posadila se do lavice.

„Má docela pěkné oči, bílou sametovou pokožku, hnědé vlasy.” Zachytila jsem pár úvah na moji osobu a vzhled od mého souseda. Nepatrně jsem se ošila, protože jsem na sobě cítila jeho pátravý pohled, kterým klouzal po mém obličeji. Nebylo mi to příjemné a už vůbec mi nebylo příjemné to, že mu vidím do hlavy a vím přesně, o čem přemýšlí.

„Rudé rty, jemný nos.” Ať jsem se snažila sebe víc, ať jsem dělala cokoli, jako bylo zatínání pěstí, myšlení na něco úplně jiného, tak jsem prostě nedokázala zastavit to, aby se mi tváře zbarvily do červena.

„No, docela ujde, pěkná je, ale ne dost na to, aby mě přitahovala.” Tak ta poslední myšlenka mě dokonale rozběsnila. Docela ujde? Vím, že nejsem kdo ví jaká kráska, ale tohle by si neměl dovolit. Říkat… ehm, vlastně to neřekl, ale myslel si to a jelikož nemá nejmenší páru o tom, že slyším jeho myšlenky, tak si může myslet, co bude chtít. A vlastně! Proč bych se měla zlobit? Spíš mi bylo líto, že pro něj nejsem dost dobrá, ale ani to jsem neměla chtít. Být pro něj dobrá, abych stála za povšimnutí a možná i za něco víc, jelikož jsem měla kluka. Proboha, jsou to jen tři dny, co jsem od něj odjela a já už hned myslím na někoho dalšího. Ne nemyslím, ale jsem z něho úplně mimo. Přeci se člověk nemůže za pouhé tři dny odmilovat a totálně zbláznit do někoho jiného. Ne, to rozhodně ne. Sice byl ode mě Kai několik tisíc mil daleko a já věděla, že už ho víc neuvidím, ale stejně jsem ho stále milovala.
Zbrkle jsem si sáhla do kapsy pro telefon a rychle vyťukala zprávu - chybíš mi - a poslala ji Kaiovi, abych se zbavila pocitu viny, jež se do mě vkrádal a usazoval se mi hluboko v hrudi.
Zavrtala jsem pohled do lavice a celou hodinu se věnovala přezpívaní si dětských písniček, abych vyhnala z hlavy jejich a hlavně jeho myšlenky.

Po té hodině, která se vlekla snad ještě pomaleji než první, jsem vystřelila ze třídy a hnala se na chodbu. Ne že by se mi chtělo mezi takovou spoustu lidí. Ne že bych chtěla zase slyšet jejich myšlenky a ne že bych tolik toužila po tom, aby mě opět nesnesitelně rozbolela hlava, ale všechno tohle bylo lepší, než být v jeho blízkosti a nechávat se ovládat myšlenkami, které se týkaly jeho. Jeho rtů a očí, svalnatého těla a… bože! Už to dělám zase! Rázně jsem zatřepala hlavou, abych se zbavila jeho obrazu, který se mi vryl do paměti a rychle vzpomínala na Kaie. A v okamžiku, kdy jsem na něj myslela, jsem si ke své hrůze uvědomila, že je porovnávám. Mého blonďatého Kaie, s hnědýma očima jako nejopravdovější čokoláda a Tylera. Tmavovlasého, záhadného a neodolatelného Tylera s černýma, hlubokýma očima jako propast, kam bych chtěla spadnout.
Byli krásní oba dva, takže jsem naprosto nechápala, proč musím neustále myslet na Tylera, proč z něho nedokážu spustit oči a proč mě pohled na něj doslova paralyzuje.

V okamžiku, kdy jsem se zaobírala jimi, jsem si nevšimla, že jsem se plnou rychlostí řítila na Nalu a Aliyaha, kteří na mě čekali.

„Zpomal, ať nás nepřeválcuješ!” vyhrkl Aliyah a zvedl proti mně dlaně v obranném gestu. Okamžitě jsem se zastavila, až jsem zavrávorala.

„Promiň,” pípla jsem.

„Za co se, prosím tě, omlouváš?” zasmála se Nala a zakroutila nevěřícně hlavou. Jen jsem pokrčila rameny a v ten moment ucítila, jak mě někdo objal rukou kolem ramen. Trhla jsem sebou, a aniž bych se musela otočit, abych zjistila, kdo to je, tak jsem ho poznala díky nezaměnitelné vůni. Tyler.

„Tak co? Jakou jste měli hodinu? My skvělou, že?” Trochu se mnou zatřásl a rozesmál se. Mě na tom nic vtipného opravdu nepřišlo. Celá jsem se chvěla pod jeho dotykem a nemohla se soustředit na nic jiného než na jeho, teď najednou, smyslně opojnou vůni. A hodina? Ta rozhodně skvělá nebyla. Neodnesla jsem si z ní žádné vědomosti, ale jen oprášila pár starých dětských písniček, o kterých jsem si myslela, že už jsem je dávno zapomněla.
Vzhlédla jsem a zadívala se na Nalu a Aliyaha a všimla si, že Aliyahovy oči najednou nějak potemněly, sytě zelené panenky nabraly tmavšího odstínu. Jeho jemně řezaný obličej byl pobledlý hněvem. Aniž by se pohnul, vyzařoval takovou nenávist a zlobu, že jsem z něho dostala strach. Najednou už to nebyl Aliyah, ale úplně někdo jiný, někdo plný běsnícího vzteku a já jsem absolutně nechápala, proč se tak změnil. Jediné, čeho jsem si byla stoprocentně jistá, bylo to, že Aliyah a Tyler se nemají moc v lásce a určitě si něco udělali a mě hrozně zajímalo co.
Tyler se jistě celou situací bavil a tak ho ještě trochu popíchl.

„Zrovna jsme se s Eneys domlouvali, že jí ukážu město, když to tu nezná,” pronesl ležérně a s takovou jistou, že jsem tomu málem sama uvěřila, i když to byla naprostá lež. Překvapeně jsem k němu vzhlédla a on se podmanivě usmál a já jsem najednou nevěděla, jak že se to jmenuji. V tu chvíli bych mu odkývala úplně všechno a stačil k tomu pouze jediný úsměv a pohled do jeho temných očí, které ke mně promlouvaly. Vábily mě a šeptaly, že všechno, co říká, je pravda. Zavládlo naprosté ticho, čekalo se jen na moji odpověď. Už jsem se nadechovala, abych vyřkla ano, tu lež, která se mi v tom okamžiku jevila jako čistá pravda, a na tváři jsem ucítila chlad. Zavřela jsem oči, nadechla se, studený vzduch mé plíce s vděčností přijaly a konečně jsem se dokázala vzpamatovat. A právě, když jsem otevřela oči, jsem zahlédla, jak se s obrovskou ránou rozletěly dveře do školní budovy. Prudce narazily do stěn a s tříštivým zvukem se na zem vysypalo tabulové sklo. Do školy se vřítil závan ledového větru, který byl tak ostrý, že doslova řezal do obličeje.
Zmateně jsem hleděla na dveře, chvěla se zimou a snažila se zjistit, co ten náhlý příval vichru způsobil, vzhledem k tomu, že na nebi, v blankytné modři, zářilo slunce a jeho zlatavé a teplé paprsky se rozlévaly po městě. Věděla jsem, že tohle nebyl normální poryv větru a taky jsem si byla jistá tím, že to nezařídila příroda, ale Aliyah. Sice jsem nevěděla, jak to udělal, ale cítila jsem, že není normální. Tedy, byl normální asi tak, jako já.
Někteří studenti s křikem uprchli, jako by se do školy řítil nějaký šílený vrah, který se je chystá zabít a ostatní se s vyvalenýma očima dívali na dveře, jež byly na maděru.

„Tak to by stačilo,” vložila se do toho Nala a stoupla si mezi ně jako rozhodčí v ringu, který od sebe odtrhává rozvášněné boxery. Aliyah povolil sevřené pěsti a jeho bílé klouby dostaly normální barvu. Tyler se po celou dobu jen pokřiveně usmíval. Z toho úsměvu doslova překapávala hořká ironie.

„Prozatím si Eneys vypůjčím a provedu ji po škole,” řekl Aliyah, ale sotva dokázal dostat ty slova přes rty. Než jsem stihla něco říct, tak mě vytrhl z Tylerovy paže, která mě stále objímala kolem ramen, a vedl pryč.
Asi po deseti krocích, kdy jsme zmizeli za roh, jsem se prudce zarazila, protože se mi nelíbilo, že předmětem jejich sporů jsem já. Aliyah se také zastavil, ale až po několika krocích. Založila jsem si ruce na prsou a probodla ho naštvaným pohledem.

„Promiň,” vydechl a přiblížil se o krok ke mně. Celá ta zuřivost, která mě pohltila se náhle rozplynula, když jsem se podívala do jeho očí, protože už nevyzařovaly spalující hněv, teď zněžněly a byly znovu tak neuvěřitelně zelené. A všimla jsem si taky něčeho jiného. Jeho tvář byla náhle popelavě šedá, pod těma neskutečnýma očima se objevily černé, hluboké kruhy. Jeho vzezření mě naprosto vyděsilo. Bála jsem se, jestli není nemocný.

„Promiň, chovám se jako idiot,” omluvil se znovu, „tohle jsem neměl a už to nikdy neudělám, slibuji.” Naléhavě se mi zadíval do očí a já mu uvěřila. Tyler by se podle mě zachoval úplně jinak, jelikož byl Aliyahův přesný opak.

„Odpuštěno,” ujistila jsem ho, když jsem si uvědomila, že stále mlčím. Zavládlo rozpačité ticho, nikdo z nás nevěděl, co říct.

„Tak!” vyhrkli jsme oba na ráz a zarazili se.

„Co jsi…”

„Povídej…” Znovu jsem promluvili najednou. Usmála jsem se a naznačila mu, aby řekl to, co chtěl.

„Tak, abychom šli, ne? Máme společnou hodinu, historii,“ vydechl a já jsem si všimla, že v ruce svíral nějakou květinu. Zvědavě jsem si ji prohlížela.

„Na co to máš?“ ukázala jsem na fialovou rostlinku a zadívala se mu do očí. Poněkud přerývavě se nadechl a odpověděl: „Levandule.” Zvedla jsem obočí, jelikož mi neodpověděl na to, na co jsem se ho ptala. Znovu se nadechl a pokračoval: „Je léčivá a má uklidňující účinky.” Unaveně se usmál.

„Je ti dobře? Já jenom že vypadáš děsně,” zasekla jsem se a rychle vykoktala, „teda nemyslela jsem děsně jako děsně, ale jako že ti něco je… asi.” Ani nevím, jestli jsem zrudla a nebo mi zůstala stejná barva v obličeji. Dívala jsem se na jeho strhanou tvář a uviděla, jak se mu rty dere pobavený úsměv.

„Asi chřipka, ale budu v pohodě,” řekl a pobídl mě, abychom šli do třídy.

Sedl si vedle mě a já jsem byla ráda. Konečně první hodina, na které se mnou byl někdo, koho jsem jakž takž znala. Nepočítám tu s Tylerem, protože to pro mě bylo utrpení. Sedět vedle někoho, kdo mě tak silně přitahuje a nemoci se ho třeba jen letmo dotknout, abych cítila, jaká je jeho kůže na dotek. Jestli je tak sametově hladká, jak vypadá. Nemoci se mu dívat do očí, do kterých jsem se přála propadnout a zůstat tam už napořád.
Zatnula jsem pěsti tak silně, až jsem si zaryla nehty do kůže, ve snaze vyhnat ho už konečně z hlavy. Musela jsem okamžitě začít myslet na něco jiného.
Otočila jsem se na Aliyaha a okamžitě si všimla, že už vypadal dobře. Šedou mrtvolnou barvu v jeho obličeji nahradila barva života a po temných kruzích už nezbyla ani památka.
Levandule, musím někde sehnat levanduli, když dokáže takové zázraky. Mně se bude rozhodně hodit, jelikož díky bolesti, která se mi nahrne do hlavy spolu se všemi otravnými myšlenkami, jsem věděla, že vypadám hrozně, jako bych stála na prahu smrti.
A pak mě něco napadlo. Vzpomněla jsem si totiž na ten záhadný poryv větru, který se vehnal do školy a chtěla se pokusit udělat něco, co jsem ještě nikdy nezkoušela. Vlézt mu do hlavy. Chtěla jsem se pokusit zjistit, jestli jsou mé domněnky správné a za tím vším stojí on. A vzhledem k tomu, že se jeho myšlenky týkaly hodiny historie, jsem si byla jistá, že to musím udělat i pod podmínkou, že to bude bolet.

Hypnoticky jsem mu zírala na hlavu a snažila se vstoupit do jeho mysli. A k mému velkému překvapení to šlo, sice mě okamžitě, kdy jsem se ocitla na prahu jeho myšlenek, pro mě absolutně nezajímavých, jelikož se netýkaly ničeho jiného než školy, rozbolela hlava a do očí se mi nahrnuly štiplavé slzy, ale věděla jsem, že to za to stojí. Že se dozvím pravdu, protože bych se neodvážila se ho na to zeptat. Nikdy.
A v momentě, kdy jsem prostupovala jeho myslí hloub a byla přesvědčená, že už jsem blízko, že jeho tajemství je nadosah, se to stalo. Narazila jsem, jako by se v jeho mysli objevila z čista jasna jakási stěna a za tu jsem se nemohla dostat. Omráčeně jsem zamrkala, hlava se mi točila, jako bych opravdu narazila hlavou do něčeho hodně tvrdého.
Viděla jsem, jak najednou ztuhnul a na okamžik přestal dýchat, svaly se mu pod tričkem napnuly.
Pomalu se ke mně otočil a skrz sevřená ústa zašeptal: „Tohle už nikdy nedělej.”

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stačí uvěřit - 3. kapitola: