Sorry,I can´t be Perfect! (8) • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahujky, tak jo na světě je dálší dílek, dalo by říci že poslední...pokut tedy chcete aby sem pokračova v duhé polovině tak se budu snažit vždy to napsat přes víkend a v neděli sem to dáti!%D ráda bych to dopsala ale bude to za dlouho!%P zaleží na vás ..bay!%D

29.08.2009 (13:00) • seiren • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 713×

Nikdy v životě jsme nevěřila že já budu mít takové štěstí. Nikdy jsem nevěřila že, samozřejmě byla jsem teď vděčná, moje radost a bolest na hrudi ustupovala v náruči mé rodiny. V životě mě nenapadlo jak já miluji tuhle skupinku lidí. Miluji je, všechny. Josh mě nesl v náruči ven z tohoto místa. Místa bolesti a nehezkých vzpomínek. Venku pršelo, nazvedla jsem hlavu a pohlédla jsem do plačícího nebe, které teď brečelo semnou. Nechala jsem kapky deště, proud kapek aby smáčet můj obličej a tak se déšť smísil s mými slzami. Pohlédla jsem krátce na Joshe, který se na mě usmál a vlepil mi pusu na čelo a přešel semnou silnic na protější chodník, kde stálo auto, limuzína.

,, Dej mě na zem." Promluvila jsem na něho, přikývl a pustil mě. Nadechla jsem se dusivého počasí a vůně deště. Milovala jsem deštivé dny když jsem byla já smutná, je tak snadné skrýt slzy.

,,Měli bychom jet." Zašeptal mi do ucha a otevřel mi dveře. Nastoupila jsem. Posadila jsem se doprostřed nechala jsem Joshe aby si sedl k oknu vedle mě. Byli jsme promočený až na kost a to jsme ne dešti stáli jen chvíli. Natáhla jsem se na sedačky a hlavu jsem si dala do jeho klína, přehodil pře ze mně deku a hladil mě po vlasech. Nikdo z nás nepromluvil, jen ticho přerušil můj pláč, který se znovu ozval na povrch. Tento pláč, tyhle slzy byli ale štěstím než ty které zněli tam venku. Naposledy co jsem ještě vnímala byli doteky Joshe, který mě hladil stále po vlasech a melodie písně.

Nikdo:

Beck usnula při jízdě domů. Josh byl uzavřen ve své mysli, nespouštěl z ní oči.

K domu se vrátili kolem paté hodiny ranní, Josh opatrně aby Beck nevzbudil vystoupil z auta a nesl ji v náruči do domu. Do svého pokoje. Uložil ji ale i tak se Beck probudila otevřela oči. Usmála se na něho a chytla ho za rukáv u košile.

,,Zůstaň." Zašeptala skoro neslyšitelně ale i tak to sám pochopil. Lehl si vedle ni na druhou polovinu postele. Beck se mu schoulila do klubíčka u hrudníka, levou ruku mu položila na hruď a znovu upadla do spánku.

Beck:

Požádala jsem Joshe aby zůstal vedle mě. Musel, chtěla jsem ho mít u sebe. Sama jsem se překvapovala jakého mám bratra. On je víc než jen bratr, je to přítel, který ví co pro mě znamená. Moje hloupost se nedá vrátit i tak naše hádka ale jde něco vrátit? Ne nejde ani ten čas, co bych já za to dala? Určitě ne čokoládu.

Otevřela jsem oči, do pokoje pulzovali paprsky slunce skrz bílou záclonou. Nadzvedla jsem hlavu Josh stále spal musela jsem se usmát.,, Díky zašeptala jsem a naklonila jsem se nad jeho tvář a letmo jsem ho políbila. Probudil se. otevřel oči a pohlédl do mé tváře. Povzdychl si a přejel mi prstem pod očima. ,, Vypadám hrozně, viď?" Zeptala jsem se ho a musela jsem se usmát.

,, Ani ne.." Zavrtěl hlavou. Ušklíbla jsem se. ,, Dobře není na tebe zrovna dobrý pohled. Lehla jsem si na jeho hruď a zaposlouchala jsem se do jeho srdečního rytmu.

,, Peter je kde?" Zeptala jsem se šeptem.

,, Dneska přijedou pokut chceš, chceme ti dát čas." Šeptal do ticha. Pohlédla jsem mu do tváře

,,Čas nepotřebuji, čas mi utekl, já chci...chci je vidět všechny a chci jít hrát fotbal." Rozhodla jsem se. Musím přeci žít.

,,Fotbal?" Nakrčil obočí a podezíravě si mě prohlížel .

,,Co je na tom?" Pokrčila jsem rameny.

,,Beck včera pršelo je tam bahno a je teprve deset hodin." Začal se smát.

,, Deset? Jak dlouho jsem spala?"Vyhrkla jsem a posadila jsem se na postel.

,, Dlouho..." Objal mě a přitáhl si mě k sobě.

Nikdo:

Vzpomínky nikdy nezmizí, i bolest stále zůstane v srdci. Jediné co zbívá je přetvářka ale kdo v ní chce žít? Beck s Joshem se začali smát při polštářové bitce. Tento smích nebyl přetvářkou ale štěstím. Jejich smích zněl v tiché místnosti vesele, šťastně a hlavně bez přetvářky.

,,Je mi to tak líto." Zašeptá ji do ucha, když polštářovou bitku prohrála.

,,Život jde dál." Usmála se na něho ale věděla velice dobře že tohle je velký začátek najít důvěru a znovu pocit štěstí a znovu začít žít.

Beck:

"Život jde dál." Pomyslela jsem si smutně ve své hlavě. Snažila jsem se chovat se normálně a znovu se vzchopit. Nejde to, není to tak jedonuché jak jsem si myslela.

Josh šel objednat pizzu, nechal mě zde ve svém pokoji samotnou. Měla jsem strach. Strach ze samoty že není u mě. Uvědomila jsem si jen jednu věc je pro mě vším a já chci aby byl stále semnou. V tom to období.

Slezla jsem s postele, oblékla jsem si oblečení, které leželo připraveně na židli. Bílá košile s dlouhými rukávami mi skrývali modřiny na pažích i zápěstí. Otevřela jsem dveře z pokoje a vyběhla jsem dolů. V obýváku nebyl ani v kuchyni.

,, Joshi?!" Zvolala jsem začala jsem panikařit. Proběhla jsem celé přízemí i první patro, ozvali se domovní dveře, seběhla jsem schody, Josh zavíral dveře nohou a nesl v ruce krabici s pizzou než se stačil otočit skočila jsem mu kolem krku a zaslechla jsem jak opustil krabici na zem.

,,Labes."Zašeptal moji přezdívku.

,,Buď u mě, prosím." Zašeptala jsem a začala jsem vzlykat.,, Prosím buď u mě." Zašeptala jsem skrz promáčené oči jsem mu pohlédla do tváře.

,,Samozřejmě Beck." Přikývl a objal mě. Pevně mě sevřel ve své náruči. Kolíbal semnou a utěšoval mě.

,, Beck, dneska by měl přijít Juliánův otec myslíš že to zvládneš nebo až později?" Zeptal se mě v obavách v hlase. Pohlédla jsem mu do smutné tváře.

,, Myslím že ano, raději dřív ať to mám za sebou než později." Zašeptala jsem a slehla jsem se pro krabici a otevřela jsem ji. Víko bylo zavřené jen pizza vevnitř byla rozporcována zasmála jsem se a Josh se přidal. Objal mě kolem ramen a vyšli jsme do kuchyně kde jsme snědli náš dnešní oběd.

Nikdo:

Josh si dnes uvědomil taky jednu věc, musí ji pomoct a dát ji čas. Musí ji chránit je to přeci jeho sestra. Nezáleží na tom jestli je vlastní nebo ne. Záleží na tom co cítí v srdci a to že ji pomůže, že bude u ni. Šokovalo ho její chování a slíbil ji že bude stále u ni.

Juliánův otec přijel kolem čtvrté. Byl sám a pokládal ji všechny otázky, na které potřeboval odpovědi od ní. Na vše se mu Beck snažila najít odpověď ale na některé otázky ji neznala.

Vše mu řekla jak se to stalo, jak se tam dostala, že ji unesli. Vzpomněla si na Sama. Při vzpomínce na něho začala plakat. Okolo půl šesté otec Juliána odešel. Beck ponořená do svých vzpomínek zírala z okna na déšť, který začal sní brečet.

Beck:

,, Joshi co se stalo se Samem?" Konečně jsem vyslovila nahlas svoji otázku. Stále jsem pozorovala déšť z okna.

,, Sam? Myslíš ten kluk, který tě měl na starost?" Přikývla jsem.,, Čeká na rozsudek jako ostatní." Pohlédla jsem na něho.

,, U soudu?" Zašeptala jsem.,, Musím vědět kolik chtějí za kauci." Skousla jsem se do rtu a znovu můj pohled skončil na zamlžené okno.

,, Beck? Ty mu chceš zaplatit..."nenechala jsem ho domluvit.

,, Ano chci, on mi pomáhal, on mi nedával drogy, byl taky pod vlivem Dimitriho a Dana. Musel plnit rozkazy jako na vojně. Má sestry jsou nemocné." Znovu se mi stáhlo hrdlo.

,, Sestry, myslíš Janu a Katerinu?" Zeptal se mě.

,,Neznám jména." Pokrčila jsem rameny.

,, Julián mi o něm řekl pár věcí, jeho sestry jsou nemocné a mají jen jeho." Pohlédla jsem na něho

,, Právě, přesně tak." Přikývla jsem a pohladila jsem ho po tváři.,, Vypadá to že dneska si fotbal nezahrajeme." Zamračila jsem se.

,, Ne nezahrajeme." zašeptal a pohlédl z okna.

,, Kluci přijdou?" Nenáviděla jsem je. Nenávidím opačné pohlaví ale přeci nebudu nenávidět své přátelé, jen cizí. Stále jsem si v duchu nadávala že z nich strach nebudu mít.

,, Volal jsem jim..." Nakousl větu

,, Chci je vidět." Stála jsem si na svém. Musím je vidět.

,,Beck."

,, Jsou to mí bratři, musím najít sílu se snima znovu bavit. Aspoň snima. Cizí kluci, chlapi mi nahánějí strach, nemůžu aby jsem měla strach i z nich." Naléhala jsem. Sama sobě si ale možná nalhávám. S povzdychem přikývl a vytočil číslo. Domluvil se s Robertem ať všechny obvolá kdo bude chtít ať přijdou.

,, Díky." Zašeptala jsem. Šla jsem do svého pokoje, převlékla jsem si rifle, košili jsem si nechala na sobě, obula boty, opláchla jsem si obličej v koupelně, na česala jsem si vlasy. Opravdu jsem vypadala jak strašidlo do zelí. S povzdychem jsem vyšla z místnosti a zalezla do obýváku, zapnula jsem si televizi a pozorovala jsem nějakou komedii, stěží jsem ji sledovala a poslouchala. Josh mezitím se šel vysprchovat. Objednal jídlo do domu, grilované kuře, šla jsem otevřít když zazněl zvonek zaplatila jsem poslíčkovi a vešla do kuchyně kde jsem ho vytáhla na talíř.

,, Á...večeře je tu." Ozval se zamnou Joshův hlas. Otočila jsem se k němu.

,, Jo je...na." Podala jsem mu nůž i nůžky aby ho rozporcoval. Protočil oči, vzal potřebné věci a dal se do práce, mezitím jsem připravila stůl v jídelně.

Rýže, brambory, chleba, džus, našlo se zde i víno a pivo. Jsem pokládala na stůl. I tak, každý bude jíst kdekoliv se dá sednout, takže jsem ještě přinesla dvě židle z obýváku a přidala je do jídelny ke stolu. U okna jsem zapálila svíčky, které byli rozmístěny jen u parapetu. Citrón a malinová vůně se nesla po místnosti a mísila se i s jídlem, které donesl na stůl Josh. S pokřiveným úsměvem si mě prohlížel.

,, Děje se něco?" Zeptala jsem se a šla k němu.

,,Ne-e jen.."

,, Přestaň si to stále vyčítat, já jsem se hádala a já jsem šla ven. Nikdo to nečekal." Prohrábla jsem mu rukou vlasy.

,, Máš pravdu, myslím že už jsou tu." Pohlédl ke dveřím.,,Opravdu to zvládneš?" Zeptal se znovu nejistým hlasem.

,,Když ne mám na to čas ne?"Pokrčila jsem rameny.,, A jinak opravdu si myslím že je tvůj strach zbytečný, ten můj je větší. Stačí v této místnosti aby tu byla jen jedna nejistota , strach. Nechci aby ses trápil i ty, když nemáš proč." Usmála jsem se na něho.,, Když to nebudu zvládat poznáš to pak mi pomoz." Usmál se na mě, úsměv jsem mu oplatila letmo jsem ho políbila na tvář. Ozval se zvonek u dveří.

,, Půjdu tam." Přikývl a odešel otevřít dveře.

http://www.youtube.com/watch?v=nru8jkwzfKo&feature=fvsr

Nikdo:

Každý člověk, který si prošel něčím jako je násilí, nebo týrání si nechce nic připustit ani to že bude mít strach z blízkých. Beck si věří a v duchu se okřikuje že musí. Tohle je její rodina, která ji vždy držela nad vodou. Strach z cizích kluků možná nebude tak složitý jako teď, když do místnosti vešli všichni. Beck stála stále v jídelně opřená o jednu z židlí. Při jejich hlasu, mužském hlasu se ji srdce rozuteklo. Byl to strach? je to strach nebo něco jiného? Zavřela oči a nedechla se vůně v jídelně. Při zavřených očích, když kluci hovořili v obýváku se ji objevila vzpomínka, nechutná vzpomínka, která probleskla hlavou jako šíp. Vzpomínka to až tak nebyla, byli to hlasy. Hlasy, nářek, vzlyky a hlavně vzdychání, které se teď vrátili. Znovu zavřela oči, zavrtěla hlavou a nadechla se vůně. Pak otevřela oči a vzduchu si stále opakovala že tohle je velký začátek, toho že musí žít. Když to teď zvládne udělá krok dopředu, když ne je jasné že tohle bude na dlouhou cestu a že sama to pochopí a vzdá se. Uzavřít se do sebe?

Beck:

Zaslechla jsem hlasy, nevnímala jsem je, protože moje srdce se rozuteklo jako o závod. Chtělo ven z mé hrudi. Zavřela jsem oči a slyšela jsem jen hlasy, nebyli to hlasy z místnosti ale z toho baru. Nadechla jsem se vůně v jídelně a otevřela jsem oči. Nadechla jsem se a vyšla z místnosti.

Čelit svému začátku. Vzchopit sílu dál žít, nechci navštívit cvokaře.

Zastavila jsem se uprostřed dveří. Kluci stáli v místnosti a hovořili s Joshem. Neposlouchala jsem je, spíš jsem je neslišela. Nadechla jsem se a udělala jsem krok v před, stáli zády ke mě, takže mě neviděli ale zaslechli. Otočili se a moje srdce se dalo znovu do útěku. Zastavila jsem se uprostřed kroku. Vnitřní hlas mluvil ale nepromluvila jsem. Chtěla jsem je pozdravit, obejmout, klidně skočit jim do náruče ale...Moje tělo odmítalo udělat dálší krok. Musím najít sílu. Najdu ji.

,, Beck?" Zašeptal známí Joshův hlas, vydal se ke mě. Zavrtěla jsem hlavou a naznačila jsem mu rukou ať zůstane stát.

,, Jsem v pořádku jen se mi stýskalo." Zašeptala jsem a znovu jsem udělala pár kroků. Nejblíže byl Robert, za ním stál Julián s Alexem na druhé straně u gauče stál Peter, Dimitri...

,, Co takhle pustit hudbu a roztočit to?" Zeptala jsem se a široce jsem se usmála na lidi kolem sebe. Prolomila jsem tu mezeru mezi kterou jsem k nim byla a objala jsem Roberta a zbytek party. Na poslední řadu přišel Peter.

,, Proč jsi psala mě?" Zeptal se mě, když jsem se od něho otrhla.

,, Protože jsem se pohádala s Joshem a já jsem nějak jeho slova brala vážně..." Pokrčila jsem rameny a skousla jsem se do rtu. Usmála jsem se na ně.

,, Nepůjdeme se najíst? Brachové?" Zeptala jsem se jich a usmála jsem se. Můj hlas nezněl nervózně a až vůbec ne smutně.

Nikdo:

Kluci přikývli a usmáli se na ni. Jsoh ji objal kolem ramen a odešli do jídelny. Otevřeli si dveře na terasu a nechali proudit čerství večerní a deštivý vzduch do domu. Všichni se normálně bavili. Smáli se, smích jim šel z hrdla byl to skutečný smích, nikoliv ten přetvařujíc se.

Bavili se jako by se nic nestalo. V tuhle chvíli šlo jen o jedno.

Jedno jediný "Jako by se nic nestalo." i když v srdci na duši je stále bolest. Vzpomínky jsou ty které to dělají vždy nejtěžším.

Shrnutí

Autor: seiren (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování