OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Some kind of emotion - 7. kapitola - Důvěra

18.04.2013 (10:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1115×

Touha, chtění a ukojení. O nic jiného nešlo. Dva lidé objevili vzájemnou sexuální přitažlivost a uspokojili ji.

Tak proč si stále dokola opakuje, jak je pitomá?

Celé její tělo se chtělo vrátit za Carterem. Mluvit s ním. Srdce se divně svíralo, když odcházela. Neznala pocit, jenž se jí ukotvil v hrudi. Nechápala, proč se jí děje. Carter nebyl první chlap na příležitostný sex. Možná v tom byl háček. Carter nechtěl jen sex.

Viděla to v jeho očích. Vycítila to z jeho dotyků a polibků. Navíc včerejší noc…

Byla nejlepší v jejím životě. Měla dost vztahů, kde si vzájemně s partnerem rozuměli, převážně co se týče sexu. Ráda experimentovala, věděla, co mají rádi, co ne. Ale s Carterem to bylo odlišné.

Jako by se pohlavní styk proměnil v něco jiného. Něco uspokojivějšího, dráždivějšího a nezapomenutelného.

„Zdar, kůzle.“ Ani si neuvědomila, že prochází kolem Petera. Asi si myslí, že ho ignoruje. Neměla náladu na Petera a jejich hašteření. Potřebovala pryč a hnout s případem té neznámé.

„Nejsem kůzle, hlavo ryšavá,“ zavrčela na něj. Možná by se měla zašít na Bahamy a tam si srovnat myšlenky. Nebo se mohla zavřít na patologii. Mrtví mlčí a neserou se do vás.

„Ohledně včerejška,“ vyrušil ji znovu z úvah Peter. Xer zbystřila, kterou část včerejšího dne myslí? Stalo se toho opravdu požehnaně. Když se snažila co nejtišeji dostat z Carterova bytu, byla si jista, že Peter spí. Co když ale nespal? Doufala, že její vnitřní zmatek se nepromítl navenek. Podle Peterova culení asi ne. Nasadila chladnou masku a pomalu se uklidňovala.

„Co s včerejškem?“ optala se ho s naprostým klidem.

„Nevzdávám se.“ Xer přejelo po tváři překvapení. Peter si toho všimnul a spokojeně se zazubil.

„Co tím máš na mysli?“ Nikdy se netajil tím, jak ji chtěl dostat do postele. Brala to jako humor, srandičky. Možná ví, a tím stoupla Xer v ceně? Když Carter, já taky?

„Jednoho dne tě opiju. Nevím kdy, ale blíže se den, kdy splatím svůj dluh.“

Xer vytanula na mysl stará vzpomínka. Carter jí nevěřil, že Petera opije. Dokázala to, a ani Carter neunikl síle saké. Při té vzpomínce se musela usmát. Oba musela pomocí Javiera odvléct do Carterova bytu a hlídat je, aby se jim nestalo. To bylo vlastně poprvé, kdy měla možnost vidět jeho byt. Pamatuje si, jak ji ohromil. Když se druhý den zeptala, zda ho baví bytový design a věci s tím společné, odvětil jí, že v tom má prsty jeho sestra, která je bytová designérka a vzala si na starost hnízdečko svého staršího bratra.

„Jistě, budu tvou odplatu očekávat. Možná bys měl změnit taktiku. Tím, že opíjíš sám sebe, nespustíš u mě soucit a neopiju se.“

„Sakra,“ zatvářil se Peter naoko naštvaně. Přičemž se hned na to usmál.

„Neviděl jsi Javiera?“ změnila Xer téma. Peter se otočil ke vchodu. Pohledem hledal Javiera, ale jeho zrak se zastavil na někom jiném. Na někom s blond hřívou.

„Sakra,“ tentokrát myslel nadávku vážně. Nelíbil se mu návštěvník, který kráčel směrem k nim. Nelíbilo se mu, za kým jde.

„Nazdar, Trish. Zmýlila sis patro, tady Clarkson není,“ uštěpačnost z Peterova hlasu jen čišela. Neměl rád bývalou manželku svého nejlepšího přítele. Jistě, byla krásná ženská, jež by stála za hřích, ale bylo tu jedno velké ale. Vyrvala Carterovi srdce z těla, rozdrtila ho v prach a na tom prachu si zatančila hříšné tango s Ryanem Clarksonem.

Vysoká, štíhlá blondýnka zastavila u Petera a usmála se na něj. Nebylo v něm ani trošku vřelosti či upřímnosti. Prostě jeden z těch úsměvů, který je falešný stejně jako jeho majitelka.

„Jdu navštívit exmanžela, ne manžela,“ odvětila mu sladce. Její pozornost se hladce přehoupla z Petera na Xer. Párkrát tuhle vychrtlou Asiatku zahlédla, ale nikdy si ji podrobněji neprohlédla. Neměla taky důvod. Vypadala jak dítě. Po bližším prozkoumání uznala, že velice pěkné dítě.

„Slečna Zakuro, ještě jsme nebyly formálně představeny. Trish Clarksonová.“ Natáhla ke Xer ruku a svůj perfektně nacvičený úsměv opět uvedla do provozu.

Xer měla konečně co dočinění s Trish. Nějak moc ji nenadchla. Doufala v něco víc než typický americký zjev bohaté paničky. Představovala si jiný typ ženy, do které by se Carter mohl zamilovat. Jenže její perfektně upravené plavé vlasy, kostýmek stoprocentně šitý na míru a make-up její představy zruinovaly. Čekala přirozenější krásu a vlídnou tvář. Ale tahle žena byla úplný opak. Přeměřila si ji a rentgenovala každičkou chybičku. Chtěla najít nějakou chybičku, až příliš moc chtěla.

Přistihla se, jak se v ní objevuje něco zákeřného, něco, co ji nutí sevřít pravou ruku v pěst a vrazit s ní do obličeje Trish Clarksonové.

„Alexandria Zakuro, potěšení na mé straně,“ přijala nabízenou ruku společně s úsměvem.

„Pokud mě omluvíte, musím jít,“ pustila ruku Trish a mávla na Javiera, který se objevil společně s Amy.

„Ale jistě,“ zašvitořila Trish.

Xer počkala, až Javier zaparkoval před klubem nesoucí jméno Rudý šakal, aby mu řekla důvod, proč sem jeli. Jeden z důvodů.

„Budeš na mě muset počkat uvnitř auta,“ oznámila mu. Javier překvapeně zamrkal. Byl sice z party nejmladší, ale automaticky to neznamenalo, že chce donekonečna hrát roli pátého kola.

„Proč nemohu jít s tebou? Pokud je mi dobře známo, jsme parťáci,“ uhodil na ni a tvářil se neústupně.

Xer věděla, že někomu říct musí o svých plánech, a ten někdo je její parťák.

„V klubu na mě čeká můj informátor. Je příliš plachý, co se týče policejních uniforem. Bylo dost těžký ho přesvědčit a domluvit si s ním schůzku. Nechci ho zbytečně vyděsit…“ Z tmavě hnědé kožené tašky vytáhla složku a podala ji Javierovi.

„Chci vypátrat totožnost této dívky. Je zapletena se skupinou, na kterou jsme nedávno udělali zátah. Nevím jak, nevím proč. Chci to zjistit.“

Javier pevně uchopil nabízenou složku a zadíval se Xer do očí.

„Ví o tom Carter a Peter?“

„Ne.“

„Proč?“

Protože se bojí, aby nereagovali přesně jako detektiv Adams.

„Dokud nebudu mít dostatečné důkazy, neuvěří mi. Ani poručík. Možná ani ty ne, ale zkus tomu dát šanci. Pročti si to, zatím co budu uvnitř.“ Odepnula bezpečností pás a otevřela dveře od auta.

„Počkám tady,“ řekl Javier. Xer kývla a vydala se do nitra klubu.

Nechtěla, aby ji Javier napráskal Carterovi. Sice je její parťák, ale Carter v něm vzbuzoval obrovský respekt. Raději by riskoval její zlost, než jeho. Ale to by Javier nesměl být loajální. Nejsou s Xer nejlepší kamarádi, ale existuje mezi nimi zajímavé pouto – důvěra.

Vstoupila do baru. Chvilku jí trvalo, než si zvykla na přítmí. Venku bylo slunečno, a tady? Tma krom šílených, blikajících světel. Rudý šakal nabízel všechno, co potřebujete, když chcete řádit. Tři bary – dva v přízemí, kde se nyní Xer nacházela, a třetí v patře, odkud šlo krásně vidět na rozlehlý taneční parket obklopen tyčemi a tanečnicemi lehčích mravů.

Pokud někdo náhodou nechtěl jen slídit, tančit nebo pít, mohl zkusit své štěstí v hazardu. Během večerů se zde nedalo pomalu dýchat, ale během dne? Pár nechutných čumilů, dva barmani. Security stojící u vchodu a sledujíc Xer s určitou nedůvěrou. Stačil jeden pohled na její služební zbraň s odznakem a stáhli se do ústraní.

Xer prošla kolem vysoké blonďaté striptérky. Netušila proč, ale ihned si vybavila Trish Clarksonovou. Šla za Carterem. Proč chodí žena za svým ex? Mají děti? Něco zaslechla nedávno v hádce mezi Peterem a Carterem. Zapátrala v mysli, zda v Carterově bytě nezahlédla fotografie dětí. Nebo například dětský pokoj, hračky…

Hned nato se zarazila. Proč ji to zajímá? Co je jí do toho, co dělá Trish s Carterem?

Krucinál!

Zaplula do boxu, kde seděl Danny. Její informátor. Malá ryba, která měla velký dar. Plavat mezi žraloky, aniž by se zapletl do těžkých průserů. Takový ten typ člověka, který ví vše, zjistí vše, ale není moc vidět. Ideální typ pro tuto práci.

„Ahoj, Danny,“ pozdravila ho. Vzhlédl k ní, když se usadila naproti němu.

„Detektive Zakuro. Čemu vděčím za vaši náhlou, až naléhavou žádost o setkání?“ nahodil sebevědomý výraz, ale Xer na něm poznala nervozitu. Na čele se mu rosil pot, a i když neviděla na jeho nohy, slyšela podupávání. I přes hudbu. Nebyla tolik hlasitá jak večer.

Xer vytáhla ze své kabelky tu samou složku, co dala Javierovi, krom jednoho rozdílu. Javier pročítá kopii. Vytáhla ze složky fotku, kterou předtím ukradla na místě činu.

„Znám tě, Danny. Jsi snad jediný, kdo zná kdejakou šlápotu, striptérku nebo narkomanku.“ Otočila fotografii směrem k Dannymu a přisunula mu ji. Dávno ztratila ideály, že by ta holka měla normální život a zázemí. Protože kdyby měla, někdo by ji už dávno postrádal.

„Nejsem jediný, kdo je zná. Jsem jediný, kdo s tebou mluví,“ odvětil Xer a sebral fotografii. Bedlivě se zadíval na dívku a chlapce.

„Jeden z mála, Danny,“ nenechala se Xer. „Tak co, poznáváš ji?“

Nepatrně kývnul a položil fotku na stůl. Vytáhl kapesník z kapsy a utřel si čelo.

„Jmenuje se Nadia, ale on nevím. Často jsem je viděl ve svém baru. Poptám se ti na ně. Lítají v něčem velkém?“

Xer sebrala ze stolu fotku a uložila ji do složky. „Oba jsou mrtví. Potřebuji informace o ní. Ne o něm, zkus vše, co umíš.“

Danny se zářivě usmál. „Co za to?“

„Řekněme, že zatím budu ignorovat tvé nekalé praktiky.“ Vstala a přehodila si tašku přes rameno.

„Ignoruješ je dlouho.“

„Protože informace, které mi poskytuješ, jsou daleko důležitější než tvé aférky v padělatelství a nezákonném podnikání okolo hazardu.“

Kdykoliv ho mohla zatknout. Oba to věděli, oba z toho těžili. Pokud tím odhalí, co se stalo Nadii…

„Přijď večer sem. Dám ti vše, co budu mít.“

„Tak rychle?“

„Jsem pilný.“

„Dobře, tak v deset tady.“

Běhat po nemocničních chodbách je zakázáno. Jenže tady se jednalo o Xer a v ten moment Carter přepnul ze skautíka na zvíře bez mozku. Běžel ke konci chodby, kde viděl stát Petera společně s nějakým doktorem. Úspěšně se vyhýbal personálu a civilistům, dokud nestanul před svým nejlepším přítelem.

Většina lidí by se zastavila, zaklonila hlavu a snažila se zhluboka nadechnout. Jenže Carter má až hříšně dobrou fyzičku. Vsál do svých plic vzduch a zadíval se na Petera. Neřekl skoro nic do telefonu, pouze dvě slova a dvě jména. Přestřelka, nemocnice, Xer, Javier.

„Co se stalo?“ uhodil na Petera. Kývl na doktora, který si pečlivě prohlížel, jako by mu byl povědomý nebo co. Carter o tom silně pochyboval. Naposled byl v nemocnici, když Trish potratila. To bylo hodně dávno, a ještě dnes si pamatuje, kdo jeho ženu ošetřoval. A rozhodně to nebyl blond třicátník.

„Sám nevím, ne moc,“ pokrčil rameny Peter. „Kluci dostali hlášku skrz střelbu u Rudého šakala. Jeli tam a našli v krvi tři těla.“

„Ne,“ vyhrkl ze sebe Carter. Chytil Peter za triko a přitáhl si ho k sobě. „Vyklop všechno, a hned!“ zavrčel podrážděně. Kdyby byla mrtvá, neřekne mu přece do telefonu nemocnice!

„Jeden chlap mrtvý, podle dokladů jde o Dannyho Frixe. Něco mi jeho jméno říká, proženu ho databází. Javier je na JIPce, nevypadá to s ním dobře, a Xer je jediná při vědomí, v určitém slova smyslu.“

Carter pustil Petera a nepatrně kývl hlavou na znamení, že chápe. Nebyla mrtvá a ani v ohrožení života. Zato Javier… Co se, kurva, stalo?

„Jak myslíš, v určitém slova smyslu?“ otázal se Petera.

„Je jak šílená. Od doby, co se probrala, chová se, jako by ji pustili z blázince, nikdo ji nedokáže uklidnit. Hází kolem sebe věcmi, ječí a prostě je to děsivá verze Xer.“

„Jdu za ní.“

Peter ho zastavil rukou na rameni.

„Ty? Nejsi zrovna odborník přes psychologické kecy, a navíc tě všechno okamžitě vytočí.“

Peter měl pravdu, jenže v jedné věci se zmýlil. Neodradí ho.

„Zkusím to,“ odvětil mu prostě. Peterova ruka se sesunula z jeho ramene. Byl propuštěn. Ještě mu oznámil číslo pokoje, aby mohl vstoupit a na vlastní oči se přesvědčit. Přece to nemůže být tak zlé.

Měl pravdu, nebylo. Bylo to daleko horší. Viděl zdravotní sestřičku, snažíc se Xer uklidnit. Upřímně nevěřil Peterovi ani slovo. Nedokázal si ke Xer přiřadit hysterii.

Ale teď.

Peter opravdu nepřeháněl.

Seděla na nemocničním lůžku. V předloktí měla napíchnutou kapačku. Druhou ruku měla od ramene po loket obvázanou. V nemocničním andělíčkovi vypadala bezbranněji a křehčeji. V Carterově těle ztuhl každičký sval, když spatřil její obličej. Pravou tvář měla napuchlou, tvořil se jí monokl. Spodní ret měla rozseknutý a horní jí natékal. Někdo holt nezastává pravidlo, ženu ani květinou neuhodíš. Chtěl toho chlapa najít a zabít ho. Nechtěl ho zatknout a jednat podle pravidel společnosti. Chtěl spravedlivost pěkně postaru.

„Vypadněte!“ vykřikla Xer na sestřičku. Carter zamrkal a snažil se probrat.

„Xer,“ oslovil ji. Nevnímala ho. Stále sledovala zdravotní sestru. Vypadala jak bezbranné zvíře, které je zahnané do kouta, a proto útočí.

Žena se otočila na Cartera. Kývl směrem ke vchodu a ona pochopila. Jakmile opustila prostor a oni osaměli, znovu ji oslovil.

Chvíli trvalo, než vůbec pohnula svým tělem. Vypadala s tím vším zraněním hrozně, ale ona se třásla. Viditelně se třásla. Vzhlédla ke Carterovi, v momentě se mu zastavilo srdce. Jestli se někdy bála, nepoznal to.

Až nyní.

Její oči byly zalité slzami, plné děsu a bolesti.

„Cartere?“ vyslovila jeho jméno chraptivě. Hádal, že ječela dostatečně dlouho. Což se projevilo na hlasivkách. Jako by si uvědomila, kdo před ní stojí. Zběsile mrkala ve snaze odehnat slzy.

„Pomoz mi, prosím,“ zašeptala. Carter váhal, zda má jít k ní nebo zůstat tam, kde byl doposud. Ale jeho nutkání chránit ji bylo daleko silnější.

Přistoupil k lůžku, opatrně a hlavně pomalu se dotkl její zdravé ruky.

„Co potřebuješ?“ zeptal se jí. Byla to pitomá otázka. Aby se dostal k jádru věci, musel jít na to pomalu. Například kladením pitomých, jednoduchých otázek.

Cítil, jak se její dlaně silně ovinuly kolem jeho. Neměla dostatek síly, aby Carterovi způsobila bolest. Aspoň v tomto stavu. Bohužel pro něj se pletl.

„Dostaň mě odsud. Udělám cokoliv. Jen mě tu nenechávej. Nemohu tu být. Svírá se mi hrdlo, všechny vzpomínky se vracejí a já už víc nesnesu,“ vyhrkla ze sebe, její hlas se zlomil a začala brečet. „Stále ho vidím ve své hlavě. Já nemůžu,“ dodala a hlasitě vzlykla. Carter si k sobě přitáhl její obličej. Jemně se ho dotkl, nechtěl jí působit více bolesti.

„Řekni mi, co se děje, Xer, a já ti pomohu. Potřebuji vědět, co tě tak děsí.“ Její sevření povolilo, byla trochu klidnější. Díky němu se cítila v bezpečí. Pohled do těch tmavě modrých očí ji ujišťoval o jedné věci. Je v bezpečí. S ním je chráněna.

„Nemocnice,“ špitla a sklopila pohled. Připadala si uboze. Neměla takhle vybuchnout. Má se ovládat.

Carter nic neřekl, čekal. Nebyl trpělivý typ, ale s ní v tento okamžik to bylo jiné.

Xer věděla, že mu dluží vysvětlení, proč se chová jak uprchlík z blázince. Jemu to říct může. Chce.

„Když mi bylo osm, mému bratrovi zjistili rakovinu. Byla to agresivní forma, napadala všechny jeho orgány. Žádné šance na uzdravení. Bylo mu teprve dvanáct…“ vzlykla, potřebovala se nadechnout, načerpat síly. Byla slabá, unavená a k smrti vyděšená.

„Myslel jsem, že tvůj bratr je v námořnictvu. Sama jsi to…“

„Byli jsme tři,“ vysvětlila mu a utřela si slzy z tváří. „Hotaru a já jsme měli staršího bratra Akiru.“ Trochu se od Cartera odtáhla a nešťastně se usmála. Muselo to bolet přes rány, které dostala, ale bylo jí to jedno.

„Vždy mě chránil před mladším bratrem. Byl můj rytíř, a pak zkolaboval. Jednoho dne. Všichni jsme si hráli a najednou ležel na zemi. Pamatuji si křik, strach, paniku. Hlavně strach. Od té doby jsme prakticky žili v nemocnici. Já, Hotaru, Akira a rodiče. Pamatuji si svou matku. Neustále brečela. A já se bála, tolik jsem se bála. Nechtěla jsem ho opustit. Každičkou minutu jsem byla s ním. A on se na mě vždy usmíval, chránil mě. Nikdy si nestěžoval na bolest.“ Uhnula pohledem. Cítila, jak se jí slzy znovu tvoří v koutcích.

„Zemřel po dvou měsících, které strávil v nemocnici. Matka se s jeho smrtí nikdy nesmířila. Rozvedla se s mým otcem, sebrala mého druhého bratra a odjela do Birminghamu. Chtěla jsem jet s ní, prosila jsem ji, žebrala jsem. Ona nechtěla. Příliš jsem jí ho připomínala, a to ji zabíjí dodnes. Vím, že to zní hloupě, ale já potřebovala hodit na někoho vinu. Byla jsem dítě a vše zlé, co se mi od té doby stalo, začalo právě v nemocnici. Od té doby kdykoliv vidím ty zdi, cítím ten puch, slyším přístroje, šílím. Já, prostě…“ hlas se jí opětovně zlomil.

Carter nepřemýšlel a objal ji. Sevřel ji ve svém náručí.

„Není to hloupé.“ Hladil ji po zádech, snažil se zklidnit její tichý pláč. Políbil ji do vlasů. „Začínám chápat tvé tetování,“ pronesl tiše do jejího ucha.

Xer přejela po černé růži, kterou měla vytetovanou na předloktí. Květ se táhl k zápěstí. Bříšky prstů ho objela a mířila po stonku, přes trny až k ohbí, kde měla vraženou jehlu od kapačky. Od ohbí nahoru se stonek splétal s dvěma dalšími růžemi, které byly čistě bílé.

Díky Carterovu sevření se jich nemohla dotknout. Nevadilo jí to. Chtěla pociťovat jeho teplo víc než cokoliv jiného. Carterovo tělo se však od ní odtrhlo. Ihned se objevil chlad. Vyplašeně se na něj zadívala.

„Dostanu tě odtud,“ řekl jí, když se díval do těch krásných, vyděšených očí. Věděl, že ho potřebuje. A byl ochoten udělat cokoliv.

„Půjdu si promluvit s tvým lékařem,“ otočil se směrem ke dveřím, Xeřina ruka ho zastavila.

„Zůstaň,“ poprosila ho. Nevěděla, zda dokáže čelit svým démonům bez něj. Byť jen na pár minut. Byly hluboko a příliš dlouho pohřbeni v zákoutí mysli. To si vybralo svou daň. Zhroutila se přímo před ním. Přesto v něm vidí pochopení. Neodsuzuje ji. Uvnitř pociťovala úlevu. O jejím panickém strachu věděl pouze bratr. Teď i Carter.

Nic neřekl, jen se usadil vedle ní na lůžko, kde mu udělala místo. Znovu ji objal a ona se mu vděčně schoulila do náruče.

„Děkuji ti,“ zašeptala do jeho hrudi. Opětovně v ní zavládl klid a pocit bezpečí. Carter místo odpovědi sklonil hlavu a přitiskl rty na její čelo. Prsty přejížděl po jejích zádech. Snažil se pobrat všechny informace a utřídit si je.

Jedno ale věděl nyní. Neopustí ji.

Zřejmě máte hodně otázek, co se děje a proč se to děje. Vše bude vysvětleno. :-)
Znovu mě potěšily vaše komentáře, opravdu si toho cením a snažím se psát, jak nejrychleji to jde. Snad jsem vám čekání vynahradila délkou a obsahem.
Jmenovitě chci poděkovat Poisson - děkuji za korekturu. :-)
Dále bych chtěla poděkovat: Simones, BJaneVolturi, TeresaK a Maryes, dík, holky, za skvělé komentáře. :-)
Sis, píšu ti až na konec. Snad se nezlobíš. Děkuji za koment, cením si toho, vím, že jsi časově děsně vytížená. Thnx. :-) :-* 

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Some kind of emotion - 7. kapitola - Důvěra: