OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 13. kapitola

28.02.2011 (12:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1834×

Nikdy jsem neslyšela tátu, že by jen pípl. Teď se tak stalo. Byl téměř u zdi z obavy, že každou chvíli začnu ječet. Jeho slova mě však zadržela. Vydechla jsem a upřela na něj pohled.

„Jak dlouho ti to... no víš to...“ roztěkaně naznačil přes trupu těla odshora dolů, „trvá?“

Zírala jsem na něj a jen pomalu, velmi a velmi pomalu mi začínalo docházet o čem to mluví. Nejvíce mi to však napověděl jeho znechucený výraz.

„Nevím,“ hlesla jsem že to šlo sotva slyšet.

„No...“ ošil se táta, „tak to teď asi zjistíš.“

Místnost naplnily tři vteřiny naprostého ticha. Což bylo asi maximum co táta zvládal při tak vypjaté atmosféře.

„No a když už jsme u toho času,“ hlesl. „Obávám se, že už jsem měl někde být.“

O okamžik později už jsem místo na něj zírala na prázdnou zeď.

13.

Seděla jsem tam ještě hodnou chvíli, než jsem se dokázala zvednout. Přenesla jsem se před náš dům a plouživě se došourala až ke svému pokoji. Rande bylo v tahu. Trevor mě tam už čekal a jen co mě uviděl nadšeně vyskočil na nohy.

„Skvělý, takže jste to vyřešili?“

Zpražila jsem ho pohledem.

„Vždyť máš krk zase zpátky,“ nechápal.

Neměla jsem mu sílu už na cokoliv odpovědět. Vzala jsem tričko a přetáhla jsem si ho přes hlavu. Pokojem se rozlehlo jeho vyděšené zařvání.

„Co... co...“ ukazoval na mě a ještě se při jistotu předklonil, aby měl lepší průhled. „Co to sakra je?“ Zíral mí přímo skrz hrudník. Mé tráveni evidentně fungovalo jak mělo, protože od ramen až po břicho jsem měla mezeru.

„Zvykej si, ještě to chvilku potrvá,“ hlesla jsem do jeho vykuleného pohledu, který ho bude pronásledovat ještě asi hodně dlouho.

„A co budeš dělat?“

„Já?“ zvedla jsem obočí. „Nic. Ale ty si uděláš výlet.“

* * *

Trevor se šprajcoval seč mu síly stačily. Nohama už byl po kotníky zabořený v zemi, ale já se vzdát nehodlala.

„Prostě tam půjdeš a řekneš, že mi do toho něco vlezlo.“

Začal znovu divoce vrtět hlavou.

„Já... já vím že tobě to ani moc nepříjde, když jsi... To co jsi. Jenže za mých času jsme se jim snažili vyhýbat seč to šlo a jedna moje teta si pravidelně dávala česnek do kabelky když mířila na venkov... Tím odérem by složila i dospělýho chlapa jen by mu tím mávla před nos...“

„Jenže teď jsi duch, nic se ti nemůže stát,“ přerušila jsem jeho další blábolení.

„Některý věci ani taková drobnost nezmění. Názor mám furt stejnej!“ Na důkaz toho se znovu vzepřel, že už s ním nešlo ani hnout.

K mojí smůle se zrovna Gregory vynořil ze dveří. Vyšel do šera zahrady a opřel se o zeď. Jediné co jsem mohla udělat, byly vzteklé grimasy a neslyšné nadávání. Trevor se ale nehl ani o píď.

Jenže když to nešlo po dobrém...

Sevřela jsem pevně rty a s chladnokrevným pohledem jsem ho pustila a uskočila dozadu. Vrávoravě udělal několik kroků zpátky. V tu chvíli jsem se rozběhla a strčila ho do zad vší silou.

Gregory se zmateně otočil, když to v křoví zašustilo, heklo, pláclo a pak se vynořil Trevor. Ten okamžitě zůstal stát na místě a vyděšeně na něj zíral.

Já sice skončila ležet na zemi, ale vůbec mi to nevadilo. Právě naopak. Přišoupla jsem se ještě trochu dopředu a zpod keře sledovala ty dva. Oba mlčeli. Trevor ztuhl hrůzou a Gregory ho nechápavě sledoval. Trvalo to vteřinu... půl minuty... minutu. Pak už to mé chabé nervy nevydržely. Nahmátla jsem klacík a dloubla do Trevora.

Leknutím poskočil dopředu.

„Mám va... vám vyřídit,“ vyrážel ze sebe. „No, že Violet dneska nemůže, má něco jinýho.“

V ten okamžik jsem si slíbila, že ten klacek si beru sebou.

Chtěla jsem se podívat alespoň na Gregoryho a jeho reakci. Jenže to by mi ten magor nesměl přeběhnout po zádech. Moje heknutí se rozeznělo celou zahradou. Raději jsem nás oba zase přenesla zpátky.

Sotva jsme se ocitli znovu doma, Trevor se neprosto neelegantně přitulil k podlaze a skoro ji začal líbat. Znechuceně jsem ho sledovala a třela si místo, kde jsem zaručeně měla ještě otisk jeho nohy.

„Tohle bylo naposledy, kdy jsem pro tebe něco takovýho dělal,“ hlesl ke mně mezi muchláním starých prken podlahy.

„To si buď jistej,“ zavrčela jsem na něj a vypochodovala z místnosti. „Protože díky tobě možná žádný příště už nebude!“

* * *

Trevorovi naštěstí ta jeho naštvaná nálady nikdy dlouho nevydržela, takže večer už byl zase v pohodě, což znamenalo, že se mě opět snažil vytočit jak jen to šlo.

„Hele, když dneska večer teda nikam nejdeš, co si takhle zahrát karty?“ houkl na mě zespodu z kuchyně.

„Zapomeň!“

„Pexeso?“

Vzdala jsem čtení a hodila časopis do kouta pokoje.

„Není mi pět!“ Vydala jsem seč ke schodům a dolů za ním.

„Člověče nezlob se?“

„Ani mě nehne, protože já jsem právě teď naštvaná a dost.“ A stačilo k tomu málo. Jen vědomí, že jsem právě teď mohla být s Gregorym.

„Tak... uáááá... sakra!“ Jeho vtíravost přešla do zařvání, když jsem vešla do kuchyně. Měla jsem na sobě jen šortky a podprsenku. Začalo my připadat zbytečný oblíkat si triko když nemá pořádně co schovat.

Aniž bych mu věnovala jediný pohled, prošla jsem skrz stůl k lednici. Koho by to taky bavilo obcházet ho, když mi deska stolu hezky mohla proplachtit v tom vzduchoprázdnu, kde byl dřív můj milovaný hezoučký pas. Až tohle skončí, dám si do pokoje další zrcadlo. Ne raději dvě. Svýho těla si totiž budu užívat jako nikdy dříve!

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 13. kapitola: