OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 9. kapitola

13.11.2012 (10:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1354×

Noc s ďáblem

Probudila jsem se a venku už byla tma. Spala jsem dlouho, ale vůbec ne dobře. Ječela jsem strachy ze spaní a můj muž radši odešel z pokoje pryč. Věděl, že všechno, co se mi děje, je jeho vina. To, že si vymyslel druhé já, mě opravdu nezajímá. Není to pravda. Prostě nemůže být. Vstala jsem z postele a zavolala služku, aby mi pomohla zašněrovat šaty. Potom jsem sešla dolů do jídelny a dala si večerní snídani. Ani to jídlo mi náladu nezlepšilo. Všechno chutnalo jako hlína. Víno zase jako voda z řeky. Všechno se mi zdálo odporné. I tenhle dům se mi nelíbil. Všechna má radost a štěstí se z mého nitra vytratily. Byla jsem jen jako figurka na šachovnici, která kráčí podle toho, kam ji postaví.

Odebrala jsem se do ložnice a sedla si k oknu. Neměla jsem zájem procházet se. Všechno mi přišlo otravné a hlavně se mi do mysli opět dostával včerejší zážitek. Pořád se mi to motalo v hlavě. Místo toho, abych to šla oznámit, tady sedím a lituju se. Je mi špatně i ze sebe samotné. To jsem fakt dopadla!

Mé přemýšlení bylo tak silné, že jsem si ani nevšimla, že do ložnice vešel můj muž. Tiše si sedl na postel a pozoroval mě.

Když jsem se po pár minutách probrala z transu a podívala se na postel, lekla jsem se tak, že jsem vyjekla strachy. V očích měl černo jako včera, když zabíjel. Ať jde pryč! Ať se na mě nedívá jako ďábel. Má kolena se rozklepala a já chtěla utéct, ale on by mě dohnal. Snažila jsem se dělat, že tam není a že ho prostě ignoruji. Ruce se mi klepaly strachy. Jo, vím, mé herecké schopnosti klamaly na plné čáře. Prostě jsem z něho tak vystrašená a hlavně, když má ty černé oči.

„Neboj se mě,“ řekl hlasem, který byl zastřený a takový šeptavý. Úplně jiný, než ho znám.

„Prosím vás, nech mě o samotě,“ prosila jsem svého muže. Mé tělo se klepalo strachem. Nikdy jsem se tak nebála. Nikdy jsem se totiž nemusela bát o svůj holý život. S ním mi hrozí smrt, to už teď vím.

„Potřebuji s tebou mluvit. John mluví pravdu, když říká, že jsme dva. Víš, jsem služebníkem pekla a Johna jsem si vybral jako prostředníka k tomu, abych se občas prošel po světě. Je to zábava, občas. Lidé jsou tak slabí a otravují mě, ale když usilují o život, tak jsou nádherní,“ oznámil mi John. Teda spíš ten služebník z pekla. Co to na mě hraje?

„Johne, přestaňte,“ rozkázala jsem mu nahlas. Bála jsem se, ale už té komedie bylo dost!

„Už jednou jsem říkal, že nejsem John,“ řekl mi s klidem v hlase a na tváři měl škodolibý úsměv. Zrak měl černý jako úhel. Tmavší než mé havraní vlasy.

„Kdo jste a proč jste si vybral mého muže? Nechte ho na pokoji. Nechte nás, prosím,“ nemohla jsem uvěřit tomu, co to plácám. Já ho prosím, aby nechal mého muže, když můj muž sedí přede mnou, bylo to divné a já se ho bála.

„Jsem služebník pekelný. Moje jméno znát nepotřebuješ. Tvůj muž chtěl přítele. Toužil po něm a já mu jen poskytl to, co chtěl, přátelství. Jenže pak ses objevila ty a já se začal bát o to, že se bude chtít zabít, protože ho nemáš ráda. Tak jsem připravil ten plán s tvým kamarádíčkem Scottem. Hm, tvůj otec slepě uvěřil a já mám teď trvalý přístup na zemi. Můžu se dívat, jak lidé trpí, a občas potrestám někoho, kdo Johnovi škodí. Je to můj přítel. On si nezaslouží, aby ho lidé trýznili. Tak jsem potrestal i tebe. Tím, že jsem zabil Scotta. Nedivím se mému příteli, že tě tak miluje. Jsi krásná a miluješ ho, ale tím, že miluješ jeho, miluješ i mě. Já jsem jeho součást a budu, dokud neumře, a pokud se ti to nelíbí, tak máš smůlu. Ale chci tě varovat, pokud mu ublížíš a budeš se ho chtít pokusit zradit. Ublížím tvým nejbližším. Oko za oko,“ řekl tím zvláštním hlasem a pořád se tak škodolibě usmíval. Připadala jsem si v pasti. Strachy jsem nemohla ani mluvit. Co ti to udělal, Johne? Proč ti tak ubližuje?

„Nenávidím vás, pane, ničíte mého manžela. On trpí kvůli vám, ne kvůli mně. John říkal, že mě milujete, ale to není pravda. Když někdo cítí lásku, tak nevyhrožuje,“ pověděla jsem drze a tušila jsem, že jsem to přehnala. Pozdě, mluvila jsem rychleji než myslela. Jsem tak hloupá. Musím si dávat větší pozor na pusu.

„Ty ani nevíš, jak mě to trápí. Pekelní služebníci nemají cítit lásku. Jenže já ji cítím a to mě znepokojuje. Mám takovou pitomou tendenci chránit tě stejně jako Johna. Když se s Johnem milujete, cítím tu rozkoš s ním a občas na chvíli vylezu a pohladím tě jemně. Nikdy jsem nic nedělal jemně. Nutíš mě být jiným a to je to, co mě štve. To, co mě mění. Za to nenávidím já tebe. Snažíš se ze mě udělat něco, co nemám být. Něco, pro co jsem nebyl stvořený,“ svěřilo se mi to stvoření a já nechápala. Jak se služebník pekla může zamilovat? Vždyť je to proti přírodě?

„Tak nechte Johna jít a všechno může být ve starých kolejích. Vy zůstanete pořád stejný, najdete si jinou oběť a já budu žít s Johnem normální život,“ pověděla jsem tomu stvoření s opovržením v hlase. Já miluji Johna, ne jeho!

„Jo, kdyby to šlo. Jenže my si můžeme vybrat jen jednu oběť a zůstat s ní, dokud nezemře. Pak máme nárok na dalšího. A hlavně se mi od tebe nechce. Je mi nejlépe za posledních tisíc let. Nikdy jsem nepocítil lidskou rozkoš a musím říct, že je to lepší než pocit ze zabíjení,“ pověděl mi a přitom jako by zavrněl blahem. Jeho oči se zúžily a pak úplně zavřely. Poté se zase otevřely a pozorovaly mě se zalíbením. Ten černý pohled mě zneklidňoval a probodával. Úplně jsem zapomněla na včerejší noc. Hlavně jsem cítila sílu ho líbat a objímat. Viktorie, nenech se zlákat!

„Přestaňte to dělat, nebudu se s vámi milovat. Budu se milovat jen se svým mužem,“ pověděla jsem naštvaně a odklonila jsem od něj svou tvář.

„Takže se budeš milovat i se mnou. Vždy, když se miluješ s Johnem, miluješ se i se mnou. Nezapomínej, že jsme jako jeden. Takže máš na výběr, buď se se mnou pomiluješ teď, anebo zabiju dalšího člověka ve městě,“ vyhrožoval mi ten ničema. Nebylo to fér jednání, ale neměla jsem na výběr. Už kvůli mně nikdo nezemře a on to mé rozhodnutí dobře znal.

„Je to vždy váš styl, vyhrožovat dámě?“ zeptala jsem se ho s opovržením. Jaká mnou prostupovala nenávist. To on určitě chtěl. Nikdy jsme v sobě necítila tolik zloby. Určitě je to jeho práce.

„Nikdy jsem po žádné dámě takhle netoužil. Už dál nemůžu stát v ústraní. Chci tě cítit. Jako John. Chci tě vdechovat. Toužím po tobě, jenom po tobě. Na ničem jiném už tolik nezáleží. Jsem v pasti a můžeš za to ty,“ obviňoval mě a jeho pohled se změnil. Zjemnil se. Jeho oči se leskly touhou. Jako by mě chtěl sníst. Moje tělo se už netřáslo strachem, ale vzrušením. Nemůžu se přece milovat s ďáblem. Za to skončím v pekle, ne, nikdy. Proč se mi to děje? Proč já?

„Prosím vás, dost“ snažila jsem se od něj odvrátit tvář. Ale on mě nějakou tajnou silou nutil dívat se na něj. Já se třásla. Mé srdce bilo jako o závod. Johne, proč sis vybral zrovna mě? Proč jsi mě odsoudil k zániku?

„Láká tě to ke mně. Každého člověka můžu donutit k tomu, k čemu chci. Ale tebe nechci nutit. Moc si přeji, abys po mě toužila dobrovolně, bez zábran,“ šeptal tichým hlasem a pořád měl v očích ten pohled. Neubráním se. To mám opravdu tak slabou vůli? Nemůžu utéct. Nemůžu dělat vůbec nic. Proklínala jsem svůj život. To si nezasloužím nic jiného, než ulehnout vedle tohoto stvoření z pekla?

„Dobrovolně spát s pekelníkem. Kdo by tohle chtěl? Odepíšete mě k věčným mukám. Po své smrti půjdu do pekla. Protože se budu milovat s ďáblem a nikdo mi v tom nepomůže. Nemohu se vám bránit, protože vy na mě působíte svou mámivou mocí. Není to moc spravedlivé. Za to vás budu nenávidět, ale to přece vy tak chcete,“ pověděla jsem mu naštvaným hlasem a v mých očích se zase objevily slzy. Už bylo slz dost. Kvůli tomuhle plakat nebudu. Nezaslouží si mé slzy.

„Odsoudím tě. Chci, abys se mnou žila navždy, a tímhle to dokážu. Budeš se mnou a s Johnem navždy v pekle. John už nahoru nemůže. Jeho nejlepším přítelem jsem já, takže už nemá nárok. Nahoře jsou na tohle vysazení. Viktorie, ty máš šanci, ale já ti ji teď vezmu, protože se tě nedokáži vzdát. John mě bude proklínat, ale pak mi ještě poděkuje,“ podoktl a na jeho tváři byl zase ten škodolibý úsměv. A já věděla, že jsem právě ztracená. Skončím v pekle. Navždy mě bude pronásledovat jako stín, už navždy. To je úděl, můj osud, který mi určil, aniž by se mně zeptal, jestli to tak chci.

„Jste sobecký. Škoda, že vy nikdy nebudete potrestán,“ odvětila jsem zoufale a zmocnil se mě zběsilý pláč.

„Já už potrestán byl. Zapomněla jste, že jsem služebník pekla. Provedl jsem něco hrozného, co je pro ty nahoře neodpustitelné, proto jsem propadl peklu. Já vím, Viktorie, jste nevinná krásná dívka, která si zaslouží lepší vidinu budoucnosti, ale já jsem byl vždycky ješitný, sobecký, všivý prevít, který vždy dostane to, co si zamane. Já toužím po vás a tím pádem budete navždy se mnou a s Johnem. Miluji vás oba a nevzdám se ani jednoho z vás. Nezmůžeš s tím nic. Ti nahoře ti nepomůžou. Nezasahují, pokud to není nezbytně nutné,“ upozornil mě ten ďábel. Já to tušila, že pomoc shůry nedorazí. Prostě nestojím za záchranu.

„Přikazuji ti, abys šla ke mně a sedla si vedle mě na postel,“ přikázal a ukázal na místo vedle sebe. Mé nohy mě vůbec neposlouchaly. Prostě šly samy od sebe. Můj rozum mě varoval a já nechtěla, jenže tělo si dělalo, co chtělo. Už jsem nevlastnila vládu sama nad sebou. Teď mi vládla jeho vůle. Plakala jsem a věděla, že jeho nitro lítost ke mně neobměkčí, byl to prostě ďábel a ten nic jako odpuštění neznal.

Sedla jsem si vedle něho. On se usmíval, jeho ruka pohladila jemně moji tvář, poté vlasy. Palcem pohladil mé rty. Zavřela jsem oči, nemohla jsem se na něj ani podívat. Mé tělo se klepalo očekáváním a vzrušením. Nenáviděla jsem sama sebe za to, že mě tak vzrušují jeho doteky. Opravdu jsem asi byla odsouzená k zániku. Jsem jen nestydatá holka. Můj život skončí a já se propadnu do jámy s ohněm. Protože mu nedokáži vzdorovat. Políbil mě na ústa, jemně hnětl můj spodní ret a pak se má pusa otevřela dokořán a já přijmula jeho jazyk. Hrál si s mým a já s jeho. Oplácela jsem mu polibky znova a znova a z očí mi pořád kanuly slzy, jako by se dokázaly bránit jeho moci jen mé čokoládové oči.

Otevřela jsem při polibku své oči, on měl své zavřené. Užíval si moji přítomnost. Byl opravdu zamilovaný? Jak může být ďábel zamilovaný? Jak se tohle může stát? Já myslela, že tento cit neznají, že to nedokáží. Tak proč mám ten pocit, že všemi těmi jeho činy schovává svou největší slabost, lásku?

Poté jsme se od sebe odtrhli. Objal mě jako svůj největší poklad.

„Miluji tě a budu navždy. Nemůžu tě nechat být. Stejně jako John tě nemohl nechat,“ svěřil se mi a pak mě znovu líbal. A já nevěděla, co mám dělat. Co si mám myslet. Milují mě dva muži v jednom těle a jeden z nich je jako bonus služebník z pekla. Víc ujeté to opravdu být nemohlo. Najednou se na mě podíval a já viděla, že se jeho oči změnily. John byl zpátky.

„Odpuste mi, má lásko, odsoudil jsem vás svou sobeckostí k zániku. Doufám, že mi to jednou odpustíte. Má láska byla silná, ale sobeckost ještě silnější. Věděl jsem, co vám se mnou hrozí, a nezabránil tomu, měl jsem ho zastavit. Nikdy si to neodpustím. Miluji vás. Už se zase vrací. Touží po vás. Je vámi posedlý stejně jako já,“ řekl John a jeho oči se opět změnily v černé oči noci.

„Myslel jsem, že by pro tebe bylo snazší vědět, že je tu s námi i John. Doufám, že mu odpustíš. On za mé činy nenese žádnou vinu. Proti mně nemá sebemenší šanci. Je slabší než já. No, myslím, že to jsi poznala i ty, Viktorie, teď se spolu budeme milovat,“ oznámil mi ten prevít. Já se nemůžu bránit, prostě to nejde!

Kupodivu se snažil být jemný. Šlo vidět, že se mi snaží ulehčit mé utrpení. Občas pouštěl ven mého muže Johna, aby mě uklidňoval. Byla to opravdu zvláštní noc. Noc, která mi určila budoucnost černější než mé havraní vlasy.

Tak, jak se Vám to líbí teď? Chci slyšet ohlasy. :) 

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 9. kapitola: