OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkej mi Wicky - 12.

13.11.2013 (11:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1568×

Všichni jsme byli pořádně překvapení, když se místo slečny Russelové, kterou máme obvykle na angličtinu, přiřítil pan Collins v teplákovce a stohem papírů v ruce.  

„O-omlouvám se, že jdu pozdě,“ vysoukal ze sebe udýchaně a znaveně si sedl za katedru. „Slečna Russelová onemocněla a já jsem se o tomhle suplování dozvěděl až teď, takže pro vás nemám nic připravené. Mohl bych vás dovolit, abyste si dělali, co chtěli, pokud budete zticha.“

Většina třídy ale asi nepochopila slovo potichu, protože začala hlasitě jásat.

Collins rozzlobeně tleskl. „No tak, no tak! Klid, prosím.“

Všichni se tedy opět uklidnili a začali dělat, co uznali za vhodné. Postřehla jsem, že někteří si vzali papír s piškvorkami nebo loděmi, a jiní si jen povídali. Ale co budu dělat já? Mechanickou princeznu jsem si omylem nechala doma a mobily jsme během vyučování používat nesměli, takže odpadla i sluchátka. A když jsem konečně vymyslela, že si budu kreslit, tak jsem pro změnu zjistila, že v batohu nemám ani kousíček čistého papíru. Zrovna jsem se chystala na prohlédávání druhé kapsy a už si brala imaginární helmu se svítilnou a krumpáč, když se vedle mě ozval tichý hlásek.

„Chceš půjčit papír?“ zeptala se Sarah Stanleyová, holka, se kterou už jsem pár let sdílela třetí lavici uprostřed v učebně francouzštiny.

„Jé, díky, Sarah,“ řekla jsem a vzala si od ní nabízený papír. Bylo to od ní docela milé – vzhledem k tomu, že jsme se vůbec neznaly. Jediná věc, kterou jsem o ní věděla, bylo to, že evidentně nesnášela francouzštinu.

„Nemáš zač,“ usmála se na mě. „Vždycky s sebou nosím arch papírů, kdybych náhodou dostala chuť kreslit.“

„Já s sebou zase pořád nosím nějakou knížku, kdybych náhodou dostala chuť číst, ale tu, kterou mám právě rozečtenou, jsem si omylem nechala doma.“

„Jo, všimla jsem, že téměř neustále máš nos zabořený v nějaké knížce,“ přitkala Sarah.

„To bude asi proto, že svět v knížkách je mnohem lepší než ten skutečný,“ opáčila jsem.

„Nemyslím si,“ řekla Sarah po chvíli zamyšleně. „Skutečný svět je možná krutý a nespravedlivý, ale stejně stojí za to, abychom v něm žili.“

„Vážně si to myslíš?“ zeptala jsem se překvapeně. „Není moc lidí, kteří by preferovali stejný názor.“

„Asi není,“ připustila Sarah. „Lidé mají většinou tendenci před všemi problémy strkat hlavu do písku. Jé, promiň,“ vykřikla potom a dala si ruku na ústa. „Já – nemyslela jsem to tak, že bys před svými problémy strkala hlavu do písku, jen…“

Mávnutím ruky jsem ji zarazila. „To je v pohodě, Sarah. Chápu, jak to myslíš. Spousta lidí využívá čtení k malému úniku z reality. Já čtu ale proto, že mě to baví. Líbí se mi, že v knížkách můžu zažít prakticky cokoliv – posunout se o století zpátky, prožívat různá dobrodružství, být v situacích, do kterých by se člověk nikdy nedostal, zamilovat se…“ nechala jsem vyznít větu do prázdna.

„Ale já jsem myslela, že ty zamilovaná jsi,“ namítla Sarah opatrně.

Překvapeně jsem se na ni podívala. „A proč?“

„Víš,“ ztišila Sarah spiklenecky hlas a naklonila se ke mně blíž. „Po škole se trousí různé klepy, že chodíš s Lukem Reidem.“

Kdybych právě pila, jistojistě bych to pití vyprskla. „Aha. No, nesmíš věřit všemu, co se říká.“

„Takže s ním nechodíš?“ zeptala se Sarah.

Bože, co je komu do toho, co dělám nebo ne? „No, to ano, ale…“ začala jsem říkat, ale Sarah mě přerušila.

„Vážně?“ chtěla vědět nevěřícně.

„Jo, vážně,“ přikývla jsem unaveně. „Vypadá to, že sebou za chvilku sekneš,“ oznámila jsem jí po chvilce, protože Sarah vypadala šokovaně, nevěřícně a zmateně zároveň. Takové kombinace, pokud vím, nejsou příliš zdravé, a já nejsem Doktor House, abych uměla vyléčit všechny existující i neexistující nemoci.

„Neboj, neseknu. Jen… představovala jsem si k tobě někoho jiného,“ vysvětlila.

Povytáhla jsem na ni obočí. „Já jsem si taky představovala, že Harry skončí s Hermionou, ale tetička Rowlingová to vymyslela jinak, a já se s tím musela smířit,“ řekla jsem podrážděně.

Sarah zamrkala. „Promiň. Nic mi do toho není.“

„Máš pravdu, není,“ přisvědčila jsem. „Nikomu nic do toho není. Jenže to taky nikdo nechápe.“

oOoOo

Křupsssach.

Křupsssach.

Křupsssach.

Při každém kroku mě provázel zvuk křupajícího štěrku. Opět. A já opět přicházela do stejné čtvrti, do stejného domu, kvůli stejnému důvodu jako před třemi týdny. Teď ale bylo všechno jiné. Dokonce i zvuk zvonku se mi zdál jiný. A i osoba, která mi přišla otevřít, byla trochu jiná než ta, která mi přišla otevřít poprvé. Byla to její napodobenina, o něco menší a trochu míň jízlivá.

„Wicky!“ zajásal známý hlásek. „Přišla jsi!“

„Louisi,“ pozdravila jsem to malé stvořeníčko, které se na mě samozřejmě hned přisálo. „Jak se máš?“

„Dobře,“ odpověděl Louis. „A ty?“

Povzdychla jsem si, protože mi na mysl přišel ten dnešní rozhovor se Sarah. „Ujde to. Je doma Luke?“

„Ne. Šel běhat.“

„Cože?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Vždyť má zlomený malíček!“

„Jé! No, vlastně říkal, že kdybys náhodou přišla, tak ti to nemám říkat.“   

Odfrkla jsem si. Však počkej, jak přijdeš. „A to tě nechal doma úplně samotného?“

„Né,“ odpověděl Louis. „Je tady babička.“

„Aspoň že tak,“ zamumlala jsem si pro sebe. „Otevřeš mi, prosím?“ zeptala jsem se už nahlas.

„Jasně,“ řekl Louis a běžel si pro klíče. „Akorát nevím, který je od branky,“ oznámil, když se vrátil se svazkem klíčů, za který by se nemusel stydět ani dozorce ve věznici.

„Tak házej,“ vybídla jsem ho. „Já se ten správný pokusím najít.“

Louis mi celý svazek hodil a já jako ve zpomaleném záběru sledovala, jak mi asi dvacet klíčů dopadá na hlavu.

„Au,“ sykla jsem a opatrně si přejela po hlavě. Nejdříve Collinsova vypracovaná hruď, potom Rickovy dveře a teď klíče. To se fakt může stát jen mně, sakra!

„Wicky?“ hlesl opatrně Louis a rozběhl se ke mně. „Jsi v pořádku?“

„Jo-o,“ řekla jsem a nejistě zvedla klíče ze země. „Mohl bys ten správný klíč najít ty?“ zeptala jsem se a klíče podala Louisovi, který je hned začal zkoušet.

„Tenhle ne, tenhle taky ne…“ mumlal si pro sebe. „Tenhle!“ vykřikl najednou, až jsem sebou trhla. „Aha. Tak ten taky ne,“ pokrčil rameny a klíč ze zámku zase vytáhl.

Těžko říct, jak dlouho by to pokračovalo, kdyby o pár minut později nepřišla záchrana v podobě postarší paní s krátkými, stříbrnými vlasy a pomněnkově modrýma očima. „Louisi!“ okřikla chudáka Louise přísně. „Co to tam děláš?“

„Odemykám Wicky,“ řekl jednoduše Louis a dál se věnoval klíčům.

„Ehm, dobrý den,“ pozdravila jsem ji. „Jsem Claire Wintersonová – tedy, vaši vnuci mi říkají Wicky, a doučuji Lukea z francouzštiny,“ řekla jsem a poklepala na tašku, ve které se skrývala učebnice francouzštiny, sešit, moje stará, ubohá Nokie a sluchátka.

„Dobrý den,“ pozdravila mě paní Reidová a přešla k Louisovi, který stále marně zápasil se svazkem klíčů. „Luke se nezmínil, že má doučování z francouzštiny,“ prohodila, když odemkla branku, a pustila mě dál.

„No, ono to nebylo tak úplně dobrovolné,“ přiznala jsem a při té vzpomínce se mi na tváři vytvořil malý úsměv.

Ne, ne, ne. Uff. Dýchat – zhluboka. Uch.

Sakra, Harry je raněný! Má roztržený hřbet!

Klid. Je to v pohodě. Bude to v pohodě. Po škole zajdu do knihkupectví a tam se domluvím s prodavačem, aby s Harrym něco udělal. Jo, něco jako nemocnice pro knihy. A bude to v pořádku – Harryho zase strčím mezi jeho dvojče, které neustále řeší neznámého prince dvojí krve, a Narnii, první díl. I když by bylo možná lepší, kdybych Narnii přesunula na jinou poličku, protože –

„… souhlasíte, Claire?“ vyruší mě z myšlenek hlas Madam Briand.

„Ehm, ano, jistě,“ kývnu hned, aniž bych věděla, na co se vlastně ptala.

„Výborně!“ tleskne Madam Briand. „Takže se po škole domluvíte s Lukem, ano?“

Eh. Cože? S Lukem? Jakým Lukem? Skywalkerem?

Zmateně se otočím na Stevea, který na mě momentálně zírá, jako kdybych prohlásila, že miluju Justina Biebera. Vlastně na mě celá třída zírá, jako kdybych prohlásila, že miluju Justina Biebera. Reid se sice tváří, jako kdyby mi nejraději dal do držky, ale on se tak ostatně tváří pořád, takže to ignoruju.

„Steve,“ syknu tiše. „Co se děje? Na co se to Madam Brinad ptala?“

Steve několikrát zamrká a potom na mě upře ten podivný pohled. „Právě jsi odsouhlasila, že budeš doučovat Lukea Reida.“

„Cože?“ zaječím hlasitě přes celou třídu, až se na mě Madam Briand otočí s pozdviženým obočím.

„Nějaký problém, Clarie?“ zeptá se.

„Ne,“ odvětím a musím se kousnout do jazyka, abych nedodala: „Akorát jste mě právě nevědomky odsoudila na doživotní vězení v Azkabanu.“

„Tak to mě vůbec nepřekvapuje,“ řekla paní Reidová. „Luke by nikdy nepřiznal, že mu něco nejde.“

„To asi ne,“ přikývla jsem a usmála se.

„Chudák Luke,“ vmísil se do rozhovoru Louis. „Kdyby jen věděl, že ho tu pomlouváte…“

„Kdyby věděl?“ zopakovala po něm paní Reidová. „Chystáš se snad něco prozradit, Louie?“

„Ne,“ řekl Louis. „I když... myslím, že vím, co by mě přinutilo mlčet.“

„A co?“ zeptala jsem se pobaveně.

„Oříšky!“ vykřikl Louis a s nadějným výrazem se podíval na svou babičku.

„Fajn,“ vzdychla nakonec. „Ale ne že zase od toho budeš mít špinavé oblečení.“

„Neboj, babi,“ ujistil ji Louis.

„Můžu vám nějak pomoct, paní Reidová?“ zeptala jsem se.

„Ne, ne, seď,“ mávla rukou. „A jsem Hamiltonová.“

„Omlouvám se, paní Hamiltonová,“ opravila jsem se.

„To je v pořádku,“ usmála se a vytáhla ze skřínky sáček s mandlemi.

„Asi vám tak říkají všichni, že?“ zeptala jsem se chápavě. „Mojí mamce taky všichni říkají Wintersonová, i když se jmenuje Greenová.“

„Všichni?“ zopakovala po mně paní Hamiltonová. „Nikoho jiného si tu Luke nikdy nepovzal.“

Ta novinka mě tak vyvedla z míry, že jsem ani nepostřehla, kdy se Louis se svou miskou oříšků odebral nahoru.

„Claire,“ vyrušil mě ze zmateného přemítání hlas paní Hamiltonové. „Jsi v pořádku? Vypadáš zamyšleně.“

„To nic,“ mávla jsem rukou. „A budete Louise hlídat dlouho?“ zeptala jsem se, abychom nezůstaly v trapném tichu, dokud se Luke nevrátí.

Paní Hamiltonová se zachmuřila. „Ne, nehlídám ho. Luke ti nikdy nevyprávěl o svých rodičích?“

Přemýšlivě jsem nakrčila obočí. „Ne, nikdy,“ připustila jsem nakonec. „Nikdy se o nich nezmiňoval, snad jako kdyby ani neexistovali.“

„Nejsem si úplně jistá, jestli jsem ten správný člověk, který by ti to měl říct, ale když už jsme to nakously…“ povzdechla si paní Hamiltonová a s výrazem člověka, který musí mluvit o něčem nepříjemném, si sedla do křesla naproti mně.

„Lukeův a Louisův otec, můj zeť, byl plastický chirurg, velmi známý a všemi vážený,“ začala a zabodla pohled do svých rukou složených v klíně. „Když bylo Lukeovi jedenáct a Louisovi sotva půl roku, tak dostal nabídku, která se neodmítá – místo na jedné soukromé klinice v Kalifornii. Tu práci si přál hrozně dlouho, ale když už ji dostal, byl tu jeden malý problém. Emily, moje dcera, byla snílek, umělkyně. Nechtělo se jí opouštět Glasgow, její milované rodné město. Nakonec z toho vznikl kompromis, do kterého jsem byla přimotaná i já. Naplánovala jsem si volnější týden – a že to v postu ředitelky galerie nebylo zrovna snadné – a slíbila Emily, že kluky pohlídám, zatímco ona stráví s Tomem týden ve Státech. Měli naplánované obhlédnout pár domů, a pokud by se tam Emily nelíbilo, Tom by zůstal v Glasgow. Možná ti to zní jako bláznovství, ale Tom Emily miloval a nechtěl, aby se trápila.

Týden uběhl jako voda a oni se měli vracet domů. Dodneška nevím, jak by to vlastně dopadlo, kdyby,“ paní Hamiltonová hlasitě polkla a vzhlédla ke mně uslzenýma očima, „kdyby to letadlo nespadlo. Možná by zůstali tady, nebo se přestěhovali. Těžko říct. A to je vlastně jeden z důvodů, proč stále pracuji v galerii. Vždycky když tam jsem, mám pocit, že Emily je zase tady a já se dívám na její obrazy.“

Zděšeně jsem se na ni dívala a pátrala v té staré vrásčité tváři po známkách toho, že si dělá legraci. Tohle se přece stává jen v takových těch amerických romantických filmech, ne? To přece nemůže být skutečnost – přece nemůže být pravda, že Louis, ten malinký kluk, co miluje oříšky a piráty, nikdy nepoznal své rodiče! Nevěděla jsem, co mě štve více. Jestli to, jak je život hrozně nespravedlivý, nebo to, že cítím známé pálení v očích, které s sebou přinášejí slzy.

„I když vím, že vám to nepomůže, tak je mi to hrozně líto,“ zašeptala jsem.

Paní Hamiltonová mávla rukou a zamrkala, aby zahnala slzy. „Díky, Claire. Jsi moc milá holka,“ řekla, usmála se na mě a otřela si oči, ze kterých jí vytrysklo pár stříbrných slz. „Luke má štěstí, že tě má,“ prohlásila ještě, ale než jsem se stačila zeptat, jak to myslí, tak vstala z křesla s tím, že mi donese tu vodu. Pochopila jsem, že naše konverzace na toto téma skončila, i když mi to nikdy nebylo líto, jako právě teď.    

Dva tisíce sedmdesát šest slov. OK, nebudu předstírat, že na sebe nejsem hrdá. :DDD

Příště se můžete těšit na povídání s Lukem (tentokrát na trochu vážnější notu) a koupání s Darth Vaderem. :)

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkej mi Wicky - 12.: