OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rány osudu - 7. kapitola

14.09.2015 (10:00) • LastHeartbeat • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 903×

Přejel mi lehký mráz po zádech. Pokaždé, co se střetnu s Evanovým pohledem, probouzí to ve mně docela někoho jiného. Ještě stydlivější Sky, než na kterou jsou ostatní zvyklí. Pomalými krůčky nám šel naproti, když viděl, že jsme zastavili před Charlottiným domem. Byl vůbec dobrý nápad sem jít?

„Ahoj,“ řekl tak nějak uzavřeně. James s Ashley vešli do baráku a nechali nás dva o samotě. Evan mi hned na přivítání chtěl dát pusu. Ucouvla jsem.

„Co se děje, Sky?“ Pátravě se mi přitom zahleděl do obličeje.

„Hrozná věc se stala.“ Chytil mě za ruku a posadili jsme se na dřevěnou lavičku kousek od té hlasité hudby. Snažila jsem se posbírat slova, která by vystihla přesně do detailů to, co mám na mysli.

„Povídej,“ dodal, když ze mě ani po chvíli nic nevypadlo.

„No.. Stala se nehoda dneska odpoledne. Zrovna když jsme šly s Ashley, to je ta, se kterou jsem sem přišla, tak přejelo auto jednu pani...“

„To mi je líto, žes to viděla,“ snažil se mě utěšit.

„Víš... Ono by to nebylo zase tak hrozný, kdyby ji to auto přejelo. Jako hrozný by to bylo, to jo, ale tohle bylo horší.“

Zamračil se. V jeho tváři se zračilo nepochopení: „Co tím myslíš?“

„Měla jsem vizi. Zrovna včera, když jsem šla za tebou. Pamatuješ, jak jsem do tebe narazila? Přesně tohle byl ten důvod. Viděla jsem jejího přítele, jak volá její jméno. Ale nenapadlo mě, že ji varuje, a ne, že jí chce ublížit, jak jsem si špatně myslela.“

Srdce mi začalo rychleji bušit.

„Mohla jsem něco udělat. Kdybych jen tak nekoukala a dostala se k nim dřív, tak bych ji zachránila.“ Cítila jsem chuť svých slaných slz v ústech. Evan mě objal a hladil mě po zádech.

„Je to všechno moje vina.“

„Neni. Tohle neřikej, Sky.“

„Ale je. Stačilo jen, kdybych hloupě neotálela jako vždycky,“ obviňovala jsem se. Nenáviděla jsem se za to, že jsem nedokázala pomoct.

„Byla jsi v šoku. Nevěděla jsi, co máš dělat. Za to se nemůžeš přece vinit. Je to vina toho chlapa, co řídil auto,“ snažil se mi vtlouct do hlavy. Pak se ode mě oddálil, aby mi mohl pohlédnout do tváře. Jemně mi prsty přejel po vlasech.

„Máš to těžký,“ řekl citlivě a se stejnou citlivostí se dotkl mých rtů svými, když viděl, že tentokrát neodmítnu.

„Ó... no to se podívejme na ty dvě hrdličky, co se tady muckaj před mym domem.“ Charlotte a její pošťuchování. Nezapomněla na svůj sarkastický tón v hlase. Když jsme se s Evanem od sebe odtrhli a najednou vzhlédli k ní a jejím třem kamarádkám, Charlotte zmlkla. Měla stejně znechucený výraz, jak si ho pamatuji ze školy. Sklopila jsem oči.

„Až budete chtít,“ nastala dlouhá, táhlá pauza, „tak přijďte.“ Rukou mávla na své dvě kamarádky, co jí byly za zády jako ocásek, a společně se daly do pohybu vpřed.

„Jak to, že jsi sem byl pozvanej i ty?“ zeptala jsem se, když mě to zrovna napadlo.

„A proč ne?“

„Je to tak nějak školní párty… Většina lidí, co tu je, je buď ze školy, a nebo jsou to její nejlepší kamarádi. Ty nejsi ani to, ani to,“ dodala jsem. Můj pohled se zaměřil na naše propletené ruce.

„Věděla, že jsem tady v týhle čtvrti novej. Tak pozvala i mě.“

„Jasně.“ Zahleděla jsem se na oblohu posetou hvězdami. Ashley s Jamesem teď určitě tancují a užívají si, co se dá. Jen mně se nechce. Nedokážu se myšlenkami odpoutat od té hrozné nehody. Jako by mě ta vina chtěla sežrat zaživa.

„Docela se divim…“ čekal, až se střetneme pohledem, „že jsi sem šla.“

„Proč?“

„Prostě žes to tak zvládla... Přenést se přes to.“

„Takový je život...“ řekla jsem prostě.

„Co tim myslíš?“ Ani se nedivím jeho otázce. Hradby, které si stavím před okolním světem a lidmi, jsou dost vysoké na to, aby je někdo dokázal přelézt, natož pak zbořit a vidět to, co je za nimi skutečně skryto. Jádro mého skutečného já. Moji duši, která už nemůže být křehčí.

„Tak co mám dělat? Mám plakat, trucovat a zůstat zavřená v pokoji? Naříkat, proč se všechno děje zrovna mně? Víš... Jen se snažím jít dál. Snažím se být silná. Já už prostě nemůžu jinak. Kdybych nechala, aby mě ty hrozný věci pokaždý ovládly, tak se z toho… Já nevim... Zbláznila bych se z toho,“ začaly se ze mě sypat slova, jak už dlouho ne. Kousla jsem se ihned do rtu.

„A myslíš, že tohle ti pomůže v tom, čeho chceš dosáhnout? Zapomenout?“ Nechal mě přemýšlet a bez dalšího slova odešel směrem k domu. Nevěděla jsem, co si mám skutečně myslet o tom, co se právě stalo. To jsem byla opravdu tak nepříjemná, že mě opustil? Zvedla jsem se ze studené lavičky a nechala vítr, aby mi rozevlál vlasy.

Když jsem se ponořila do nepopsatelně divoké atmosféry, která panovala ve všech místnostech Charlottinina domu, zatočila se mi trošku hlava.

„Neomdlete nám tu, slečno,“ řekl elegantně James, který mě jen tak tak stihnul chytnout do svých rozehřátých rukou, a tak zbrzdil můj pád.

„Už jsme si snad mysleli, že jsi odešla,“ hulákala Ashley, jak nejvíce nahlas to šlo. Hudba se mi snažila prorazit ušní bubínky.

„Ne. Ale chystala jsem se s váma rozloučit,“ křičela jsem a prohlížela si jejich upocené tváře, „nevíte mimochodem, kam zmizel Evan?“

„Evžen?“ ptal se James zmateně.

„Ne, Evan.“

„On šel dovnitř?“ zeptala se Ashley ještě zmateněji. Tak tihle dva mi v hledání asi moc nepomůžou.

„Nechte to plavat. Uvidíme se zejtra,“ ukončila jsem diskuzi.

„Vždyť sis ani nezatancovala,“ připomněla mi Ashley se vztyčeným ukazováčkem. Hudba utichla.

„Stává se.“

„To vypadá na ploužák,“ oznámil nám James, jako by to nás obě zajímalo. Pak se na mě zahleděl jako na porcelánovou panenku. Panebože, Jamesi, prosím, nedělej to, co máš v plánu udělat. Přivřela jsem obě oči.

„Smím prosit?“ Evan stál přede mnou a chystal se mě vzít za ruku. Och ano! Samozřejmě! Kývla jsem na souhlas. Můj úsměv ale stejnak mluvil za vše. Nebyla potřeba žádného slova. Jen při pohledu na rudého Jamese, který nás monitoroval svýma žlutomodrýma očima, mi uklouzl zamračený výraz. Evan to zřejmě asi pochopil špatně, protože se začal okamžitě omlouvat.

„Promiň mi, jak jsem odešel bez jedinýho slova pryč. Chtěl jsem nám přinýst ven něco k pití, ale když jsem se vrátil, už jsi tam nebyla.“ Přiložila jsem mu špičku ukazováčku na rty.

„Nech to plavat,“ šeptla jsem mu do ucha. Užít si tenhle moment pro mě bylo přednější než řešit další věci, které se přihodily nebo snad mohly přihodit. Bylo až zvláštní, jak mi dokázala jeho blízkost pomoct upustit od těch strašlivých myšlenek. Nikdy jsem si nemyslela, že tu hlubokou díru v mém už tak dost zlomeném srdci dokáže někdo zaplnit. Zaplnit ji tím, o čem jsem dlouho nesnila. O souznění. Spojení dvou zamilovaných duší. Usmíval se na mě způsobem, který ve mně vyvolával pocit, jako by mě šimrali motýlci v břiše. Koutkem oka jsem zahlédla Ashleyino nadšení a Jamesovo nabručení. A pak... když se Evan sklonil blíže, políbil mě romanticky a dlouze. Po zapátrání v jeho obličeji a prohlédnutí těch krásných, čokoládových očí jsem se opět jemně opřela o jeho pravé rameno a pohybovala se v rytmu pomalé muziky.

Ozářilo mě prudké, jasně bílé světlo. Nedokázala jsem zaostřit. Co to sakra je?

Autor: LastHeartbeat, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány osudu - 7. kapitola: