OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rande s hvězdou za sedm dní 8

03.07.2015 (13:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1809×

8. kapitola – Koriandr

~Tom~

Operace Sele byl trapný nápad.

Přiznám se, že jsem nebyl daleko od toho, abych Zoe odtáhl jinam, mimo jejich dosah. Nedomluvili jsme si, že se mě budou vyptávat na tyhle věci, ale že si jenom hezky pokecáme, najíme a seznámím Zoe s jejími idoly.

A pak najednou vytasí téma láska mezi mnou a Zoe.

To je to až tak vidět?

Jo, fajn, měli pravdu. Z mé strany se jednalo o lásku. Ano, byl jsem zamilovanej blb do holky, která se ještě před několika dny dušovala, že mě nenávidí. Jojo, láska dělá divy. A i když byl mezi námi patnáctiletý věkový rozdíl, bylo mi to nějak jedno. S ní jsem se cítil jak znovu mladej. Se Zoe Adamsovou jsem věděl, že jsem šťastný.

„… A Tom se pak na mě obrátil a řekl: ‚To už jako točíme, jo?‘ a já jenom: ‚Ale ne, klidně si pojď povídat o našich autech dál, Jotunheim počká…' “

Vidličkou jsem šťouchl do steaku a kýval hlavou nad jejich smíchem. Zoe se za těch několik minut uvolnila a příjemně se bavila. Byli z ní na větvi. Stejně jako já.

„To fakt řekl?“ nepřestávala se smát. „Ale Tome, to tě neupozornili, že je ta kamera zapnutá?“

„Mimo jiné jsem zapomněl i text,“ poznamenal jsem s plnou pusou. Zoe se znovu usmála.

„Jo, zlatý časy,“ shrnul to Chris.

Za sebou jsem uslyšel hluk. Zpozorněl jsem, a jen co jsem dožvýkal sousto, otočil jsem se zamračeně na Amber, která s nejnaštvanějším výrazem pod sluncem přilítla k našemu stolu, kamery a mikrofony za ní.

„Tak my tě hledáme po celém Disneylandu a ty si tu dáváš oběd s… ahoj, kluci,“ dořekla klidněji, ale nepřestávala se mračit. „To nebylo v plánu.“

„Ahoj, Amber, koukám, že jsi musela zase vyměnit podprsenku,“ zašklebil se Chris a Amber zrudla. Povytáhla si košili s výstřihem.

„A tobě se zmenšily slipy, koukám.“

Chris se otočil na druhou stranu a naštvaně si podepřel bradu. Zoe nás mlčky pozorovala. Nevěděl jsem, co mám říct.

„Stalo se něco?“

„Jo, Hiddlestone, stalo. Volali z letiště, že let ruší. Nevím proč, to si kdyžtak vyřiď ty, ale prý ho ruší. Peníze pošlou na účet. Musíme jet autem.“

„To si snad děláš…“

„Ne, takže bych ti radila to tady hezky ukončit. Z Paříže do Londýna to není tak daleko, ale Eurotunel je drahej, nebo pokud bys radši trajekt…“

Povzdechl jsem si. Výborně, takže tady začínají ty díry ve štěstí. „Dobře, tak hned vyrazíme. Jeďte napřed, za chvíli budeme na parkovišti.“

„Dobře. Jo, a Tome? Měl bys zvednout ty válející se popelnice, co ty na to?“ povytáhla obočí a znovu na klapavých jehlách odešla. Svěsil jsem hlavu, až jsem si ji málem namáčel v talíři. Bože, dej mi sílu.

„Tak jo, Zoe, dojíme to a budeme muset vyrazit,“ povzbudil jsem ji a byl jsem vděčný, že se na nic neptá a poslušně jí. Samozřejmě jsme byli hotoví během několika minut, zatímco Chris s Benem měli ještě stále polovinu talíře. Díky napětí a časovému presu nastalo mezi námi ticho, ale i tak se pohotově dokázali rozloučit i se srdceryvným máváním a objímáním na konci.

„Proč nejsi jako oni?“ zeptala se mě Zoe, když jsme vyjížděli od restaurace a mířili po šipkách směrem k východu. Co chvíli jsem troubil do klaksonu na překážející lidi a doufal, že nám na kapotě nepřistane vodník Pierre.

Zatroubil jsem a na čele se mi udělala menší vráska. „Specifikuj mi ´jak oni´.“

„Já nevím,“ pokrčila rameny a zadívala se do dálky. „Třeba víc v pohodě? Víc jako kámoš, něco jako parťák, a ne sno-“

„Zoe, to už jsme snad řešili,“ přerušil jsem ji ostře a měl jsem co dělat, abych nezastavil autíčko a nezačal se s ní hádat z očí do očí. „Chovám se snad tolik jako snob? Starám se jenom o sebe? Myslíš, že jsem šel do Disneylandu pro sebe? Byl jsem tu už hodněkrát, Zoe. Ano, vedl jsem si sem přítelkyně a hezky jsme se pobavili. Ale ani za celý svůj život schůzek v tomhle ´parku pohádek´ jsem se s nikým jiným nebavil tak dobře, jako s tebou. Když pominu Pierra.“

Žabka zamrkala. Byla v šoku, ale dojatě… v šoku. „To myslíš vážně?“

„Jo,“ přitakal jsem a podíval se na ni. Zírala před sebe, a nebýt jejího výkřiku, asi bych to napálil do vozíku s Amber. Otočila se na nás a zamračila se.

„Vy si vážně pokoj nedáte.“

***

Amber tak skvěle přerušila naši hádku o mém charakteru. Nebudu nic zastírat a přiznám, že mi vnitřně bylo úzko, a pocítil jsem i osten zklamání a výčitek vůči sobě. Měl jsem zájem se změnit, jen jsem nechápal, proč ona nebere ten fakt, že já už se změnil i vůči ní. Možná mě neznala tak dokonale i předtím a pociťovala ty změny už od začátku, pro mě to ale skok byl. A i přes její připomínky jsem byl celkem na sebe pyšný.

Z Disneylandu jsme vyjížděli kolem třetí hodiny odpoledne. Obloha se zatáhla a začalo hustě pršet. Limuzíny jsme na cestu do Londýna vyměnili za pohodlné BMW a Mercedesy. Zoe nejdřív sledovala husté provazce deště, ale pak vytáhla skicák a začala něco črtat. Protože jsem seděl vedle řidiče, neviděl jsem přesně, co kreslí. Pozoroval jsem v zrcátku, jak soustředěně črtá a u toho dělá i roztomilé škleby. Neměl jsem ale odvahu zeptat se, jestli dokončuje můj portrét.

Abych nám cestu zpříjemnil, dovolil jsem, že pojedeme kolem Versailles, aby Zoe měla památku. Byla vášnivou fanynkou Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, navíc se jí velmi líbil klasicistní a velkolepý styl zámku. Cvakl jsem jednu fotku a její úsměv mi dokázal vytvořit podobný na tváři po zbytek odpoledne a večera.

Ještě než jsme přijeli k La Manche, zapípala mi esemeska od Chrise: Tak co, kdy se chystá políbit princ žabičku, aby z ní byla princezna? Střež si ji, Tommy, taková žabka bude skvělá princezna.

Ani nevěděl, jakou má pravdu.               

***

~Zoe~

Další den a opět jsem se probudila v cizí posteli.

Byla jsem paranoidní, nebo se nechal Tom inspirovat nějakým filmem o únosu, kde danou holku zdrogovali, aby netušila, kam přesně ji převáží, a ona se tak musela každý den probouzet na jiném místě? Asi jsem ten film musela vidět, když mi to tak moc připomínalo. S rozdílem, že ta holka neměla před sebou takovej luxus jako já.

Dámy a pánové, pan Hiddleston opět nezklamal. Podle krásného výhledu jsem hádala, že nás ubytoval v Buckinghamském paláci. O počasí se slovo „krása“ použít nedalo. Déšť byl pro Londýn a jeho obyvatele naprosto symbolický.

Zírala jsem ze svého balkónu a přemítala, kam že nás mohl šoupnout do hotelu. Palác u řeky to být nemohl, na druhou stranu nějaké větší sídlo či soukromá rezidence někoho známého? Potřásla jsem hlavou a rozhodla se to neřešit. Ať si, kde si… byla jsem v teple a nadměrném pohodlí.

Na konferenčním stolku už na mě čekala snídaně na tácku – vajíčka, párky, slanina, fazole, toast s máslem a džemem, pomerančový džus a pytlíček s čajem Earl Grey a konvičkou. U vázičky se šeříkem byl položený vzkaz:

Dobrou chuť, žabičko. Pořádně se najez a obleč, dnes nás čeká perný den. Raději si s sebou sbal deštník.

T.H.

„Deštník. OK,“ povzdechla jsem si a předtím, než jsem se pustila do snídaně, ještě naposledy padla do peřin.

***

„Ty jsi lenochod“ zakroutil se smíchem hlavou, když jsem se uráčila konečně vyjít před hotel. Něco na Tomovi bylo zvláštní. Hádala bych to na ten nejculivější úsměv, který by možná dokázal zpřetrhat i tyhle mráčky, ale možná i na gesta, mimiku a i celkový vzhled, na kterém si dnes dal vážně záležet. Jemné strniště si oholil, takže mu hladce oholená tvář ubyla na letech, zrzavě tmavé vlasy měl pečlivě učesané a na koncích se mu z vlhkosti kroutily do malých prstýnků. Kravatu měl pevně zavázanou na uzel a typický vyžehlený oblek měl schovaný pod černým flaušovým kabátem. Z jeho postoje vyzařovalo sebevědomí a díky širokému deštníku držícímu nad sebou i jeho gentlemanství.

Sakra, že já si brala sukni.

„Sluší ti to,“ zhodnotil můj vzhled a spokojeně se usmál.

Podívala jsem se na něj. „Tobě taky. Ale asi to ani nemusíš říkat, víš to sám.“

„Komplimenty mám rád,“ přiznal se a zazubil se. Zakroutila jsem se smíchem hlavou.

„Takže, Tome, kam že se to vydáváme, než... víš co?“ otočila se na nás Amber, která do té doby s někým telefonovala. Na rozdíl od nás byla v bílém kostýmku s elegantními střevíci. Vypadalo to vážně jen tak, nebo jsme měli jít do divadla?

„Neboj, vysvětlím ti to později,“ reagoval na můj zaražený pohled. Bůhví proč, znejistělo mě to ještě víc.

Vydala jsem se v patách Hiddlestona a štábu. Slavná hvězdička na mě opět opomenula, takže než jsem si roztáhla svůj starý deštník s kytičkama, byla jsem mokrá až na kost. Zanadávala jsem, když jsem uslyšela ostré křupnutí i mladý pár, který se nad mými slovy pokřižoval. Povytáhla jsem obočí. Neměli by být mladí trochu tolerantní?

Hodila jsem ten krám do nejbližšího koše a (ne)spokojeně si to čvachtala mokrá dál Londýnem. Londýn byl nádherné město. Musela jsem přiznat, že i na svoje příšerný počasí má co nabídnout, ještě víc než Paříž. Prošli jsme památky od Big Benu, House of Parlament, Londýnského oka, Tower Bridge, Tower of London až po Buckinghamský palác. Jo, bolely mě nohy, a ano, myslela jsem, že už se díky toho množství vody rozpouštím, ale kupodivu jsem to vydržela, a Tom si mě za celou dobu ani nevšiml. Bavil se hlavně s Amber, nabídl jí svůj kabát i deštník, takže to spíš vypadalo, že je tu s ní. Na nezajímavou holku s potrhanou taškou přes rameno a cvakající zuby musel být neodolatelný pohled.

„Zo, pojď za náma.“

Á, podívejme, najednou jsem tu taky…

„To je dobrý!“ křikla jsem za nima. „Mně se tu… líbí.“

Celá skupina se zastavila a já s nima. Fajn, bylo mi blbě, tekla mi nudle a moje tělo nemělo na tohle počasí stavěnou imunitu. Mohla jsem hercovi přiznat, že už nikam nechci, protože jde na mě chřipka? Kýchla jsem, div ne na přicházejícího Toma ke mně. Zamračeně mi sáhl na čelo a dotkl se mě na rameni.

„Ty blázínku, tys nastydla.“

Tři doktoráty pro pana Hiddlestona.

„Ne, to je dobrý.“

„Nic není dobrý,“ odsekl a odtáhl mě za Amber. „Myslím, že bychom měli jít do nejbližší kavárny, aby se Zoe zahřála.“

Protestů nebylo třeba, okamžitě jsem se jeho nápadu s radostí chytla a zaplula do kouta Starbucksu. Upíjela jsem svou horkou čokoládu, mezitímco jsem měla přes sebe přehozený Tomův kabát. Tom mě zkoumal pohledem, zatímco si míchal ve svém hrnku čaj. Pár chlapů od štábu zůstalo vedle nás v koutě a pilo svoje hrnky, Amber se dvěma dalšíma měla úkol dojet do hotelu pro jakékoliv suché oblečení. Modlila jsem se, ať to nejsou její šaty se špendlíky.

„Tak jak se ti líbí Londýn?“ začal s konverzací a podepřel si hlavu o ruku.

„Pěkný,“ přikývla jsem a nad jeho nedostačujícím pohledem dodala: „Naprosto nepřekonatelně perfektní.“

„To už je lepší,“ pochválil mě se šklebem.

Zaksichtila jsem se a upila z hrnku. Celou dobu mě pozoroval a starostlivě se ke mně naklonil, aby mi jeho kabát posunul na ramenou víc k tělu. S úsměvem jsem zakroutila hlavou.

„Když se o mě tak hezky staráš, tatínku, tak mi pověz, co máš ještě v plánu.“

„Rozhodně tě zavedu k doktorovi,“ podíval se na teploměr, který jsem mu před chvíli podala. „Zoe, tys zase něco chytla.“

„Jen jsem nastydla, to se mi stává pořád,“ mávla jsem rukou.

Podíval se po mně, jestli to skutečně myslím vážně. Modré studánky si mě prohlížely mnohem déle než normálně. Něco ve mně hrklo a donutilo odvrátit oči. V duchu jsem se musela sama sebe ptát, proč najednou nedokážu snést jeho zkoumavý pohled. Dřív jsem mu tvrdý a sarkastický pohled oplácela. Teď jsem se zmohla jen na poraženecký povzdech, až mi pára z hrnku ovanula tvář.

„Myslím, že pro dnešek bylo Londýnu dost,“ zhodnotil to při pohledu na hodinky. Kupodivu už byly dvě hodiny a ještě jsme nebyli ani na obědě. Možná to dělala začínající chřipka, nebo jen hlodavý pocit v žaludku z přílišného přemýšlení.

Přikývla jsem v momentě, kdy se k nám mezi lidmi a křesly probojovávala Amber s několika igelitkami, se kterými flákla o stůl. Naštvaně pohodila zvlhlými vlasy a oklepala si ruce od kapek z deštníku.

„I kdybych byla vůči všem nemocem imunní, tak už mě do tohohle počasí nikdo nedostane,“ pronesla tvrdě a pohled zapíchla hlavně na Toma. Ten se jen omluvně usmál, a když si blondýna odfrkla a podívala se na mě, aby si prohlédla mou ukýchanou nádheru, nemohla jsem přehlédnout její výsměšný úškleb. Jen se směj, bloncko. Jen se směj…

Amber se vrhla na igelitky, ze kterých nejprve vyndala všem několik nakoupených sendvičů, do kterých se chlapi hladově pustili. Poté otevřela igelitku s oblečením, které jsem si měla vzít na sebe. Na chvíli zaváhala a rozhlédla se po kavárně.

„Asi by ses měla jít převléknout na záchody.“

Přikývla jsem, shodila ze sebe kabát a vzala si nabízenou igelitku. Prošla jsem kolem nich a ohlédla bych se, abych zjistila, jestli o mně budou říkat nějaké drby. Amber něco zašeptala Tomovi, který s vážností v tváři přitakal.

Namířila jsem si to směrem na panenku v sukýnce a kupodivu zjistila, že jsem na záchodě sama. U umyvadla jsem vyložila všechny poskládané věci a okamžitě začala panikařit. Teplejší černé silonky, lodičky na přijatelném klínku s ozdobeným páskem, černá kožená bunda, malá kabelka, stříbrné náušnice a hlavně… červené volné šaty s kulatým výstřihem. Zírala jsem na všechny věci a uvažovala, jestli se Amber vážně nezbláznila. Myslela si, že mi pomůže tím, že mi vytáhne ještě nahatější oblečení, ve kterých jsem měla vypadat jako naprostá děvka? Co to, sakra, mělo znamenat? Pro slečnu blondýnku zřejmě normální oblečení znamenaly boty od Gucciho, šaty od Versace, kožená bunda od Armaniho a kabelka od Channelu. Sakra, celková cena těhle věcí byla třikrát tak větší, jak naše hypotéka na dům.

„Já tě zabiju, Amber, vážně tě zabiju,“ skřípala jsem zubama po dokonalém uvážení, že jestli nechci prostydnout až na kost, tak si to budu muset vzít. Prohrabala jsem se v tašce ještě víc a objevila i suché spodní prádlo (krajkové od Victoria Secret, aby se neřeklo, které bylo naprosto sexy na jinou holku, co, na rozdíl ode mě, měla postavu), ručník, kterým jsem se měla zjevně osušit (ano, zkoumala jsem značku i u něj, ale že Amber zašla i jenom do IKEY, to bylo další překvápko), a zbytek už byly jen zmiňované věci.

Za deset minut do zrcadla zírala bledá unavená holka s výraznými kruhy pod očima, rozpraskanými rty, mokrými rozcuchanými vlasy, co se právě oblékla jak na večírek miliardářů. S tím vzhledem okolo ale vypadala na lepší děvku na party.

„To nemůžu být já,“ zírala jsem na sebe a měla chuť se rozbrečet. Do dveří vešla starší paní, která když mě viděla, vyděsila se tak moc, že zacouvala na protější pánské záchody. Skvělý, už se kvůli mně budou měnit značky.

Začala jsem si sundávat bundu i boty, ale Amber, která odvážně vstoupila dovnitř, mě okamžitě zarazila.

„Ale, ale,“ pohrozila mi a sehnula se, aby zvedla moje vlhké věci rozházené po zemi. „Přece mi tu nebudeš ničit oblečení.“

„Já jsem ale tohle nechtěla!“ rozkřikla jsem se na ni a ukázala na sebe. „Podívej se na mě. Vypadám jak předražená coura, která ukradla tyhle věci z obchodu. Podívej, vždyť jsem směšná. Odporná holka, co jí teče z nosu.“ Popotáhla jsem a vysmrkala se do ubrousku na utření rukou.

Amber se zatvářila lítostivě, skoro jsem viděla to neviditelné natahování rukou, aby mě chlácholivě objala. Založila si ruce a nepřestávala ve svém přísném výstupu. „Zoe Adamsová. Neurážej moje oblečení. Kdybys mě vyslechla od začátku, jistě bys pochopila, proč to dělám. Tom ti chtěl přiblížit Londýn – prohlédnout si pár památek, ale hlavně odpoledne se zúčastnit jiné události – chce tě vzít na svou první zkoušku divadelní hry Coriolanus, která ho čeká za pár měsíců. Roli dostal ještě dřív, než tě vůbec potkal, ale když jste se tak sblížili, rozhodně byl rád, že můžeš být jako první po jeho boku, co to uvidí. Produkce divadla to schválila. Posadíš se do hlediště a budeš se dívat. Nic jiného se od tebe neočekává. A stejně máš být pěkně oblečená, takže-“ kývla na mě, „- jsem ti přinesla kus ze svého šatníku. A koukám, že ti to padne dokonale. Sluší ti to, Zoe. Jen se víc usměj.“

Rozbrečela jsem se ještě víc. Tentokrát ke mně Amber opravdu přešla a objala mě. Na svých vysokých jehlách se sklonila a zadívala se mi do obličeje. Váhavě natáhla ruku a palci mi otřela slzy zmazané řasenkou.

„Utiš se, žabko. Bude ti to slušet. Jen mi trošku věř.“

„Já už si nejsem jistá ničím,“ svěsila jsem hlavu, ale Amber rozhodně zavrtěla hlavou.

„Žádný pesimistický nálady.“ Otočila mě, abych se nedívala do zrcadla, a za zády vykouzlila pomocníky v podobě kosmetické taštičky a všelijakých přípravků na vlasy včetně kulmy. „Jde se na to, princezno.“

Hýčkání by mohlo být příjemnější, kdybych necítila postřiky do záchodů a zároveň nevzlykala uvnitř hrudi. Amber sice ke mně vysílala povzbudivé úsměvy, ale já se s každým mrknutím scvrkávala. Skutečně jsem jí nevěřila, že mě dokáže proměnit ze žáby v princeznu, jenže Amber asi byla čarodějnice. Jestli pomocí bílé magie nebo černé, to už mi bylo nějak jedno. Jakmile mě otočila proti umělohmotným zářivkám poblikávající na zrcadla, ve kterých se odrážela tvář rozumné inteligentní ženy (jo, schválně neříkám dívka), zůstala jsem s otevřenou pusou koukat. Přejížděla jsem si po všech svých zvýrazněných křivkách a přistoupila k zrcadlu blíž, že jsem jen díky umyvadlu nespadla na něj. Tohle jsem asi nemohla být já.

„No, nechci se vytahovat, ale od minula jsem udělala pokrok,“ zazubila se na mě poprvé v životě a poznala jsem, že je pyšná jak na sebe, tak na mě. Byla jsem jak nový člověk a právě se znovu chystala brečet. „Hele, nech toho, nebo ti budu říkat Crocy,“ upozornila mě.

„Krokodýl nebo žába, mně už je to nějak jedno,“ usmála jsem se a otřela si jednu kutálející slzičku štěstí.

Jestli mi to štěstí měla dát, nebo ne, to jsem mohla jen hádat. Poté, co jsme vyšly s několika taškami ze záchodů a paní sedící nejblíž u jednoho z křesel, která se mě předtím lekla, přejela po mně podezřívavým a závistivým pohledem, rozhodla jsem se usmívat. Krásně a neodolatelně. Možná bylo pozdě, ale konečně jsem si to začala užívat.

Tom se zrovna napil svého čaje a musel ho rychle vyprsknout zpátky, jinak by to hodil na stěnu. Z nosu mu odkapával zbytek čaje, který honem otřel ubrouskem. V šoku vstal a natáhl mým směrem ruce.

„Zoe, ty, já…“

Zastavila jsem ho pohybem ruky. „Heleď, ty mi radši nic neříkej. Příště by ses mohl o tom divadle zmínit dřív, co ty na to?“

Nervózně polkl, ale nepřestával se na mě dívat. Modrýma očima klouzal po mém těle a – potěš pánbůh – mně to vážně bylo příjemný. Vyměnil si pohled s Amber, ale v tu chvíli jsem se usmála a ťukla ho do hrudníku.

„Ale je mi ctí, že budu první divák, princátko.“

***

Řekněme, že jedna růžová pilulka vám může vrátit chuť k životu. Zapijete ji vodou, čekáte na zázrak, a ono – sláva! – to vážně funguje. Měla jsem chuť zářit jak ta ženská v reklamně, co se předtím tvářila mdle jak mrož, ale teď si poskakovala na ulici. Och, páni, já měla chuť skákat taky.

Ano, lidičky, ibalgin je super prášek. Vřele doporučuju.

A teď nějaký ty prachy za reklamu, prosím.

Dělám si srandu. Jen je fajn cítit se alespoň trochu líp. Obzvlášť po tom, co jsem musela zažít. Nejenže jsem byla potupně odvedena samotným Tomem Hiddlestonem chycená jeho rámě až do samotného Shakespearova divadla Globe, ale zároveň byla jak malá odvedena až na sedačku a řádně usazena. Věřte mi, kdyby tam byly pásy, Tom by mě určitě připoutal.

„Budeš tady sedět, jo?“

„A na záchody můžu, tati?“ odsekla jsem.

„Jo, dcero, na ty můžeš. Ale ne že vyběhneš z divadla. Bob stojí u hlavního vchodu. A byl bych nerad, kdybys využila té nepozornosti z mé strany i ze strany štábu, jasný?“

Ano, vážení, slyšeli jste to dobře. Štáb si rozhodl dát pauzu a nefilmovat nás. Sice jsem to spíš tipovala na to, že produkce udělala výjimku už se mnou a oni by byli už navíc, ale koneckonců – vůbec mi to nevadilo. Naopak jsem konečně nemusela poslouchat nějaký pokyny a pohodlně sledovala pár dohadujících se lidí ohledně scény. Všichni měli tepláky a vytahaný mikiny. Prokrista, na co mě chtěl v šatech?

Čas jsem si ukrátila tím, že jsem vytáhla skicák, který se mi kupodivu do malé kabelky vešel. Tužkou jsem obtahovala a zvýrazňovala detaily portrétu Toma. Mělo to být překvapení na závěr celého pobytu, aby měl taky nějakou památku. Zhodnotila jsem dílo za dostačující. Dala jsem do něho celé své srdce. Chtěla jsem, aby poznal, jak ho vidím já. Jakou má auru. Jak moc se mi líbí jeho oči, i když byla kresba černobílá. Prolistovala jsem ostatními kresbami. Malovala jsem vše, co jsem si pamatovala – všechna místa, kde jsme se s Tomem společně zasmáli a kdy jsem pociťovala skutečné štěstí. Měly mě čekat ještě dva dny, ale já už se pomalu loučila. A vážně, vážně mě polila úzkost. Sevřelo se mi srdce a musela jsem se chytit sedačky, aby mě zamotaná hlava neskolila. Bože, co to jen…

„… Co na tom záleží, vy hádaví darebáci, že vás svrbí ovládat chudé…“

Vyděsila jsem se. Nadskočila jsem ze sedadla a zírala na pódium. Už se hrálo. Tom byl také v džínách a mikině, vlasy měl neposedně rozcuchané a obličej červený. Na pódiu jich bylo několik, všichni drželi v rukou papíry a četli si během zkoušky své texty. Tomův hlas ostře prořízl jejich kuňkání a započal tak docela v pravém dramatu. Všechny věty byly stejně příšerné, všechny věty byly tak divně básnické, že by i Shakespeare klel, ale rejža byl rejža. Celá skupina vedoucích seděla na dřevěných přenosných židlích na volném prostranství před jevištěm a sledovala podobný výjev. Tom byl ze všech nejlepší a… nejhezčí. Měl tak úžasné charisma a jeho pohledný vzhled dodával celému hraní určitého ducha příběhu. Svými větami potvrzoval divákovi pravdu a zároveň ho lákal do svého světa umění.

Zatřepala jsem hlavou a doufala, že si nikdo nevšiml, jak na něj civím. Proboha, snad jsem neslintala…

„… Modli se teď, ne nikdy víc. Má matka a její krev dokázaly statečnost v mém srdci…“

Příšerný, příšerný text. Tak hroznej, že jsem se měla chuť začít smát. Ale tak hrozně mě celá scéna začala nudit, že jsem si vytáhla mobil a začala surfovat na netu. Měli tu překvapivě i wifi.

„… Nevím, kde je. Hele, neměl by jí někdo zavolat..?“

„… Někdo říkal, že se omlouvala, že dorazí později…“

„… Já bych tomu tak nevěřil…“

He? Co? To už snad k textu nepatřilo, ne?

Zvedla jsem hlavu a podívala se na skupinu na jevišti. Všichni se zmateně rozhlíželi a na chvíli odložili text stranou. Ne, tohle už nebylo součástí show. Režisér s někým diskutoval a jedna žena vytáčela mobilem nějaké číslo.

Podívala jsem se do Tomovy tváře. Kousal si kůžičku na nehtu a jemně klapal špičkou boty do podlahy. Chtěla jsem ho pohledem nějak povzbudit a říct mu, že bude vše dobrý, ať se tolik nemračí a usměje se, ale nebylo třeba. Žena s mobilem, která chvíli diskutovala s někým na drátě, hovor ukončila a zavrtěla hlavou.

„Její syn si zranil nohu při fotbale, takže na dnešní zkoušku nedorazí.“

„A zrovna dnes to bylo důležitý!“ rozkřikl se režisér a já si v duchu vzpomněla na zlatého Guilla. „Kde teď jako máme sebrat náhradnici, nebo alespoň někoho, kdo za ni bude číst text?“

Věděla jsem, co Toma napadne. Věděla jsem to až moc dobře, ale kéž bych se bývala zavrtěla do sedačky ještě hlouběji. Kéž bych bývala utekla na záchody nebo rovnou někam do háje…

„Zoe?!“ vykřikl na mě přes celé divadlo a já na sedadle nepatrně sklouzla. Tom se rozeběhl ke schodům z pódia a uháněl k mé řadě a sedačce. „Zoe, je to nutný. Potřebujeme tě tam.“

„Ani nápad, Thomasi. Ani náhodou. NE,“ sykla jsem rozzuřeně a rozhodně si založila ruce na prsou.

„Zoe,“ řekl prosebně. „Potřebujeme tě tam. Hele, já vím, že nejsi herečka, ale vážně potřebujeme někoho, kdo nám zaskočí za Brigitte.“ Kdo je, sakra, Brigitte?

„Tome, mně je jedno, kdo je Brigitte. Já nejsem herečka.“

„Ale já nechci, abys hrála. Chci, abys jen četla text. Někoho potřebujeme. Prosím, Zo, potřebuju to. Potřebuju tebe.“

Můj zlatý bože, prosím, dej mi příště nějaké znamení, abych tam nešla. Klidně ať na mě spadne strop (kterej vlastně v divadle Globe není). Klidně ať se pode mnou propadne zem. Ale hlavně to příště udělej.

To, že jsem udělala ze sebe absolutního vola před herci z tohohle nudného dramatu, by nebylo tak strašný. Horší bylo, jak to vlastně celý dopadlo…

„Doma na tebe čeká tvá krásná žena. Hle! Virgile! Pohleď, můj drahý synu!“ začala starší brunetka stojící vedle Toma. Ostatní herci se přesunuli na chvíli stranou. Zvedla jsem papíry a viděla, že teď mluví Tom. S úsměvem ke mně přešel.

„Má drahá, jak moc jsi mi chyběla!“

A je to tady. „Ty mně též, ó, mocný válečníku – jak že se jmenuješ? – jo, aha… Corilone, ne, promiň… Coriane, ne, co to… Koriandre?“

Za sebou jsem uslyšela smích. Tom byl smíchy rudej a snažil se ho udusit sobě. „Coriolane,“ šeptl.

„Jo, ahá, ty s divným jménem, co můj muž říká si.“ Zoe, co to plácáš?

„To tam není, má drahá. Abyste neměla problém.“

„Houby problém,“ promluvila jsem normálně a Tom se otočil, aby mi nepoprskal obličej. „Hej, ty, jenž jsi součástí této hry. Kdo musel pracovati na této hře, která tak zastará slova má?“

„To nevím, lásko má. Já jen vím, co musím udělati.“

Byla jsem oficiálně korunována za pravou třešinku na dortu této celé parodie, co jsme z toho udělali. Oblečená jako děvka vedle chlapa, co mu tekla ze smíchu slina po bradě. Kývl na jednoho z pomocníků, kteří přinesli křeslo. Sedl si na něj a se smíchem se poplácal na stehnech. Stále v jedné ruce držel text.

„Pojď, ženo má, tolik dní a nocí já trpěl žízní po tvých sladkých ústech, jež polibky by mi mohly dát a splynout v jeden plamen a žár, který budeme vydávati.“

Podívala jsem se na text. Tom si to taky přetvořil. Tohle tam vůbec nebylo. Ale co bylo nejhorší? Já se bavila. Užívala jsem si to a teď se šibalsky usmála. Rozkročmo jsem si sedla na Toma, který překvapením zatajil dech, a objala ho kolem krku. Za jeho zády mu četla/vymýšlela si: „Přec ty, velký a statečný Koriandr přeci musí uměti ovládat své touhy mužské, leč – co že jsme to za období?“

„Řím,“ napověděl mi se smíchem.

„Aha – ty jsi jak ostatní muž připraven na vše a potřebovati zchladit svou žízeň musíš hned. Nuže, dobrá ti, musíš být připraven chopiti se díla, když tvá žena unavené ruce má. Samy ať tvé ruce kromě meče dokážou chytiti i žízeň tvou.“

Tom se spolu s ostatníma smál, až mu tekly slzy. Seděli jsme přitisknutí na sebe, ale já už se smála taky. Nevydržela jsem si nedělat z tohohle všeho jednu velkou srandu. A celé divadlo bych dokázala pobavit víc než mistr scénárista.

Odtáhla jsem se od něj a zadívala se mu do očí. Měl je zvlhlé od slz ze smíchu a jednou rukou si promnul obličej, který mu zářil. Nedokázal se přestat chechtat.

„Jsme tu spolu, má Virgilie, my musíme splynout společně v jednu jedinou nepřekonatelnou lásku. Jen ty a já. Pojď a ukaž roucho Evino.“

Odtáhla jsem se dál a zatvářila se vyděšeně, až znechuceně. „Radši ne, nechci chytit filcky tvé.“

Bouře od smíchu se rozpoutala naplno, Tom spadl se židlí dozadu a já taky. Ostatní se zhroutili na zem smíchy a režisér se zatvářil rozzuřeně. Vedoucí produkce se hihňali, nedokázali udržet určitý smích v sobě. Svalila jsem se Tomovi s křikem na hrudník a společně jsme se nedokázali přestat smát.

„Tak dost! Dost!“ křičel režisér a vstával.

Oba jsme rázem přestali a zadívali se na sebe. Podívala jsem se na ležícího Toma pod sebe a poprvé pocítila touhu. Nesmírnou touhu ho políbit. Měl měkká zvlhlá ústa, která si těsně předtím ulízl. Očima se vpíjel do těch mých a pod sebou jsem cítila jeho pevné mužné tělo. Byli jsme od sebe jen pár centimetrů. Stačilo se natáhnout a ochutnala bych jeho sladké rty. Jenže režisér dokázal tuhle hru přerušit.

„A ven!“ nakázal a já pomalu vstávala.

Usmála jsem se na něj a otočila se na Toma, který na mně visel pohledem. Možná divadlo nedopadlo podle určitých představ. Ale pro mě bylo tohle vítězství. Thomas William Hiddleston a já jsme se do sebe zamilovali.

Vývoj celého příběhu pomalu, ale jistě směřuje do finále. Zatím si ho užívejte, jak to půjde :) Doufám, že se kapitola líbila, a děkuji za krásné komentáře pod minulou kapčou :)) A příště opět další kus z Londýna, tentokrát u Toma v bytě... ;)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande s hvězdou za sedm dní 8: