OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rande s hvězdou za sedm dní 6

27.06.2015 (13:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1636×

6. kapitola - Princezna a žabák

~Zoe~

Dámy a pánové, Zoe Adamsová přeletěla Atlantik - aniž by vkročila do kokpitu - a přistála v Paříži! A aniž by o tom měla nějaké tušení, ocitla se v cizím pokoji v pyžamu. A taky měla dojem, že jí praskne hlava.

Tak tomuhle se říká kocovina?

V první chvíli, kdy člověk leží na něčem neskutečně měkkém, co nemělo nic společného s tvrdými (a přesto připlacenými) matracemi v letadle, dovnitř přes vlající záclony proudí čerstvý vzduch a vypadá to kupodivu na sluníčko, uvědomíte si, že už jste asi přistáli. Teda... moc bych to na otevřené okýnko v mínus padesáti stupních v jedenácti kilometrech nevsázela. Ale jistá jsem si nemohla být už ničím.

Na chvíli jsem zavřela oči, zanadávala, promnula si obličej a pak se vyděšeně posadila. Počkat. Já jsem vážně v Paříži. Luxusní pokoj ve starorůžové barvě se zlatým ozdobením, květinami a vůněmi na každém stolku po mně jasně křičel, že ať už se konečně proberu a jdu se podívat sama. A jakmile jsem byla schopná nasoukat se do hotelových pantoflí a přehodit si přes sebe složený bílý župan, vydala jsem se k oknu. Třásla jsem se, i když jsem to nevsázela na chladný ranní vzduch, jak mě hodiny na stolku ukazující osm ráno ujišťovaly. A Eiffelovka s pohledem na Seinu na malém půlkruhovém balkonku s kovovými bílými židličkami a muškáty visícími ze zábradlí také. Byla jsem v Paříži a tenhle výhled jsem si vysnívala již odmala. Tohle byl můj sen a teď tu byl jak na dlani.

Vyhrkly mi slzy do očí a opřela jsem se o zábradlí, abych se něčeho chytla. Potřebovala jsem nutně kapesník nebo skicák. Neváhala jsem ani na vteřinu. Oči rozmazané od pláče s přídavkem řasenky jsem otřela do županu - stejně to pak vyperou - a utíkala k sobě do tašky. V šoku jsem si uvědomila, že jsem nemalovala už dva dny od mého příjezdu do New Yorku. Stalo se tolik událostí, že jsem na svoji nejmilejší činnost dočista zapomněla. Ale s tímhle výhledem by byla škoda plýtvat baterku na foťáku. I s naraženou rukou jsem se rozhodla popadnout tužku a zachytit tenhle okamžik.

Trvalo mi přesně čtyřicet minut, než jsem měla polovinu obrázku hotovou. Za tu dobu mi dělali společnost ptáčci, kteří se přišli zeptat, jestli i kručící žaludek Zoe nemá hlad, a auta jezdící po malém náměstíčku pod oknem také. Bylo to tak kouzelné, že můj žaludek zapomněl ptáčkům odpovědět. Zapáleně jsem kreslila a dostala se do toho natolik, že nakonec jsem přeslechla i mého slavného taťku na týden.

„Zoe Adamsová, okamžitě otevři, nebo ty dveře vyrazím! Že ty ses utopila, ty káčo jedna pitomá! Já tam jdu! A je mi jedno, že jsi nahá! Nejsem nekrofil. Teda... doufám...“

Vystřelila jsem ze židle, až to na dlaždicích zavrzalo. Rychle jsem se rozeběhla ke dveřím a pustila nebohého „doufám-ne-nekrofila“ dovnitř.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a vykuleně zírala na Toma oblečeného do košile a nažehlených kalhot s vyleštěnými botami. Opět elegantně. „Jdeš na premiéru?“ povytáhla jsem obočí.

Zamračil se. „Amber tě nebudila? Říkala, že se tu staví.“

„Nikdo tu nebyl, pokud vím,“ pokrčila jsem rameny. „Děje se něco zvláštního, že jsi sem chtěl vtrhnout jak agent FBI?“

„Máme nabitý program, Zoe. Nemůžeme zmeškat.“

„Co?“ zakňučela jsem nešťastně, že nedokončím svou kresbu. „Musíme někam chodit? Hrozně mě bolí hlava a celou noc se mi zdálo o tobě a Tonym Starkovi.“

Zakuckal se smíchem tak hrozně, až jsem ho musela poplácat po zádech. „To je vskutku úžasný nápad na nový pár, ale myslím, že by mě Pepper zabila.“

„A nebo Sigyn, pokud se tam někdy objeví,“ připomněla jsem mu. „Vůbec, Hiddlestone, jak jsem se probudila v téhle posteli v pyžamu?“ změřila jsem si ho pohledem.

Nedal najevo žádný stud. Pokrčil rameny. „Převlékala tě Amber. Neříkám, že jsem u toho nebyl a že jsem se nepodíval.“

Zrudla jsem nepatrně vzteky. Takže dokonalá blondýna viděla moje nedokonalé hubené tělo a Hiddleston viděl ty lentilky pod kobercem. Nebo pod kostmi. Ach jo, mohlo to být ještě horší?

„Fajn,“ vydechla jsem o chvilku později, ale nepřestávala ho probodávat naštvaným pohledem. „Pojď dál.“ Zabouchla jsem za ním dveře a přešla k posteli, abych prostěradlo uhladila.

„To nech být, to udělají pokojské.“

„Doma jsem pokojská já,“ odsekla jsem mu a hezky postel ustlala. „Ráda si po sobě uklízím sama. Mezi obyčejnými lidmi to je úplně obyčejná věc.“

Jakmile jsem však zvedla zrak, zjistila jsem, že hvězdička zmizela pryč. Zamračila jsem se a až zvuky šustění papíru mě dokázaly vytrhnout z přemýšlení, jestli neutekl. Utekl. Jenom ne z pokoje, ale na balkon.

„Hej,“ vytrhla jsem mu svůj skicák, ve kterém nebylo jen nedokončené dílko z Paříže. Měla jsem tam různé náčrty, různé svoje skicy, které jsem považovala za soukromé. Jenom proto, že měl na kontě miliony, nemusel se do všeho šťourat. „To je moje.“

Trhl sebou. „Omlouvám se, nezahlédl jsem toho tolik, ale je to moc pěkné, Zoe. Mohl bych se podívat?“

„Ne,“ zavrčela jsem a vystrčila ho z balkonu zpět do pokoje. „Jsou to osobní věci.“ Zavřela jsem skicák a uložila ho do šuplíku ve stolku. „Pokud ti to nebude vadit, tak bych se ráda zlidštila.“

Tom nechápavě zamrkal. Jasně, byl to chlap a tomuhle výrazu asi moc nerozuměl, ale že jsem vypadala jako panda - s županem a černýma očima - to mu asi nedocházelo. Ukázala jsem na dveře a nehrála si na nějakou slušňačku. „Ven!“ vykázala jsem ho a vystrčila ho ze dveří, o které jsem se opřela.

Jeden fakt mě však přinutil je znovu otevřít a zakřičet: „A naval tu náhradní kartu!“

***

Dveře jsem byla schopná otevřít až po dvaceti minutách.

Nebyla jsem si jistá, jak má dneska venku být, ale kvůli sluníčku a pokušení vzít si nakonec i něco jiného než kalhoty jsem se rozhodla pro romantické květované šaty, které jsem si jako jediný letní kousek přibalila, džínovou bundu, kabelku v barvě kvítků a baleríny. Na hlavě jsem si vytvořila cop na stranu, který začínal už od pěšinky. Musela jsem se zhodnotit za velmi vydařený pokus o vílu Amálku. Ale nervy se celá převlékat, jsem vážně už neměla.

Zaksichtila jsem se na sebe do zrcadla a vyšla na chodbu. Nebyl na ní nikde nikdo, takže jsem zvažovala možnosti, jestli mám zaklepat na nějaké dveře a vidět zase kousek scénky páru gayů ze štábu, nebo jít zkusit moji okouzlující francouzštinu dolů na recepci.

Francouzštiny a recepce nebylo třeba. Sešla jsem po mramorových schodech s pozlaceným zábradlím zhruba tři patra a na odpočívadle se zastavila. Stáli tam už všichni. Od Amber, gayů, bodyguardů, až po smějícího se Toma. Jako princezna jsem si rozhodně nepřipadala, když jsem po těch schodech scházela. Zpozorovala jsem, že Amber sykla na kameramana, aby můj příchod natočil a Tom se dokonce přestal soustředit na nějaký planý řeči od bloncky a zůstal na mě zírat. Moje svědomí a hrdost mě přiměly, abych se na něj nedívala, protože bych se asi skutálela dolů. I když to byly baleríny, pořád to nebyly tenisky. Mohlo se stát nepříjemné klouz a žuch kdykoliv.

„Nazdárek,“ pozdravila jsem je všechny a mávla rukou, jako kdybych chtěla odehnat mouchy.

Odpovědi jsem se nedočkala. Kamera se mě snažila zaostřit a v pohledu Toma bylo něco... dravého a nebezpečně hodnotícího. Potlačila jsem nutkání ho okřiknout nebo mu dát facku na vyučenou.

„Půjdeme se najíst? Umírám hlady,“ povzbudila jsem je k nějaké akci.

„Jo, jasně,“ kývl a podíval se na ostatní. Než se rozešel za mnou, Amber mu něco zamumlala do ucha. Pohledy zapíchnuté do mě potvrdily fakt, že něco kují za mými zády.

Po celou dobu snídaně jsem ani jednou nepromluvila. Seděli jsme u stolu pro dva, já si dala croissant, smažená vajíčka, čaj a pomerančový džus. Tom měl topinku, croissant a čaj s mlékem. Ačkoliv jsem se snažila dívat proskleným oknem ven na ulici mezi ostatní turisty a Francouze, můj pohled párkrát k Tomovi zabloudil a můj jazyk měl na sobě pár vět, které chtěl vypustit. Jenže nebyla jsem toho schopná. Navíc si četl noviny (ve francouzštině!) a vypadal, že je do toho tak zažraný, že bych si mohla spíš povídat sama se sebou.

„Umíš francouzsky?“ vylezlo ze mě nakonec.

Podíval se na mě a usmál se. „Oui.“

„Skvělý,“ zhodnotila jsem to ironicky. „Je tam něco zajímavého?“

Žádná odpověď, jen se nepatrně zamračil.

„Co budeme potom dělat?“

Opět neodpověděl, upravil si na stole rozložení novin.

„Jsi gay?“

„Cože?!“ Sláva, na tohle slyšel. „Ne, nejsem, proč?“

Protočila jsem oči a upila z čaje. „Předtím jsem se tě na něco ptala. Nemám ráda, když mi lidi neodpovídají.“

„Já nemám rád, když si něco vymýšlí,“ zamumlal.

To mě zaujalo, takže jsem se k němu blíž naklonila. „O čem to mluvíš?“

„Tak poslouchej: Acteur...“

„Počkej,“ zastavila jsem ho. „Raději anglicky.“

„Slavný herec Tom Hiddleston doprovázený mladou nezkušenou dívkou ze státu Florida, Zoe Adamsovou, zažívá dobrodružné a zamilované orgie. Po nevydařeném prvním večeru způsobeném nešťastnou nehodou, kdy se mladá fanynka lehce zranila po nárazu auta, odpověděl na otázky pokládané novináři při odchodu z nemocnice velmi stroze. „Mám velký strach,“ přiznal herec. „Se Zoe jsme si bližší, než se zdá. Za jediný den jsem si stačil uvědomit, že je to dívka, s kterou chci trávit život.“ Více slov jsme z něj nedostali. Pan Hiddleston totiž nutně pospíchal za zmiňovanou Zoe Adamsovou skrývanou jeho bodyguardy, aby se nemusel už od ní nadále hnout. O dalších podrobnostech vás budeme informovat.“

„Takový lživý svině!“ vykřikla jsem v záchvatu zuřivosti, až se na mě otočila celá jídelna. Amber vyprskla smíchy. Tom zrudnul a okamžitě mě ztišil tím, že zavrtěl hlavou a s natáhnutím ruky mi stáhl ramena dolů. Dýchala jsem jak rozzuřený býk.

„Zoe, tím nic nevyřešíš...“

„Myslíš?“ vyjekla jsem znovu hlasitěji a v restauraci bylo slyšet jen jemné cinkání příborů o talíře, jak všichni špicovali uši, aby vše detailně slyšeli. Ztišila jsem hlas. „Já se sebou nenechám mávat, Tome.“

„Uklidni se,“ zašeptal Tom a rozhlédl se kolem. „Já vím, že ne. Jenom tě chci ujistit, že to není namířeno proti tobě, ale spíš proti mně. Myslí si, že jsem se do tebe zamiloval.“

Udělalo se mi z těch lží špatně. Zašklebila jsem se odporem a zavrtěla hlavou. „Heleď, je mi jedno, jestli to napsala nějaká kráva z redakce nebo prezident Spojených států. Chci, abys tam zavolal a požadoval odvolání článků.“

„Zoe, na to už je pozdě.“

„Není nikdy pozdě!“ zaječela jsem a vyběhla ven na ulici. Musela jsem to rozdejchat. Tohle nebylo možný. Že ho pomlouvají všude jinde s jiným tématem, to mu bylo šumák, ale aby tady o mně... o něm... o nás nechal šířit tuhle naprostou kravinu, to mě málem dostalo na zadek. Ani náhodou jsem se však nechtěla vzdávat.

„Zoe,“ oslovil mě Tom za mnou. „Heleď, já když začínal s kariérou herce, psali o mně všelijaký kraviny. Prý jsem lezl do kanalizace, abych splnil sázku s princem Williamem. Vyspal jsem se s Andym Murrym, líbal se s Emmou Watson, a dokonce mi ho prý vy... královna.“

To už jsem se válela smíchy na chodníku před kavárnou u našeho hotelu. Nedokázala jsem přestat. Tom se smál taky, ale hádala jsem to spíš na moji osobu, mně však tekly slzy smíchem.

„To by byla pro královnu jistě čest,“ dodala jsem ironicky s doznívajícím smíchem a od Toma si vysloužila šťouchnutí. Culil se jak malej kluk, co se skvěle baví. Měl pravdu. Ty absurdní věci byly prostě až moc absurdní. Možná ještě do konce týdne napíšou, že jsme se rozhodli pro svatbu na Marsu.

Já už bych se ničemu nedivila.

***

~Tom~

Kdybych si měl psát deník, rozhodně bych do něj napsal, že jsem šťastný.

Skoro jsem nemohl uvěřit, co jsem si právě uvědomil, ale když jsem se ohlédl po dnešku a vybavil si všechny momenty, bylo to jasné. Jak málo stačí ke štěstí, když vás obklopují lidi, se kterými vycházíte. I když to ze začátku vypadalo spíš na nepřátelství na život a na smrt. A teď jsem tu seděl na posteli u dívky, s níž jsem zažil tak báječný den, držel ji za ruku a ještě dlouho poté, co mělce oddechovala a usmívala se ze spánku, sledoval jsem ji.

Ze stolku jsem potichu vyndal její skicák. Konečně jsem si ho mohl prohlédnout, aniž by mě tím nechtěla mlátit po hlavě.

Zoe Adamsová byla umělkyně.

Měla neskutečný talent.

Co nejtišeji jsem listoval mezi skicami i propracovanými složitými obrázky. Byly to to nejhezčí, co jsem v životě viděl. Jasně, nebyla to Mona Lisa a většina obrázků mi připadala povědomých, ale bylo vidět, že do kreslení dává duši, což se na vzhledu odráželo. Umění jsem příliš nerozuměl, ačkoliv jsem ho uměl ocenit. Nechápal jsem, proč svůj talent a schopnosti tak tají. Byla stydlivá, ale jen ve věcech, kde by neměla být. Usmál jsem se. Zalistoval jsem dál a uviděl rozpracovanou skicu. Byly vidět jenom oči, ale já poznal, čí jsou. Poznal jsem to, aniž bych potřeboval zrcadlo.

„Tak si pospěš, křupane! Nebo to přiznáš, že máš strach?“ zasmála se a vyzývavě si dala ruce v bok.

Jo, měl jsem strach. Kdo by neměl, když chtěla dělat selfie na Eiffelovce ve výšce nad tři stovky metrů. Když jsem říkal, že zůstanu dole a hezky jim zamávám, ačkoliv jsem riskoval, že se po mně pokusí hodit něco, abych si užil taky nějaký ty vtipný momentky s poděláním od holubů, myslel jsem to vážně. Nemusel jsem chodit po schodech. Byl jsem Tom Hiddleston a kvůli slečně Lenivé jsem byl nucen jet speciálně výtahem jako doprovod a taky reklama pro turisty. Trošku jsem začínal chápat ty její pohledy, když jsme vylezli a dívali se na splavený turisty po namáhavém výstupu. No, ten pohled „kdyby sis vzal čistý ponožky, třeba bych ti ty nohy políbila“ se mi docela líbil. Zoe mi mohla poprvé za něco dokonale poděkovat.

A když jsem stál přilepený ke stěně výtahu u schodů, abych byl tomu strachu z výšek co nejdál a nezadal příčinu se rozkřičet po celém patře, přiřítila se za mnou s turistickým foťáčkem a s uštvanou Amber, která převzala moji úlohu kontrolora, aby si naše dítě neusmyslelo udělat selfie před pádem na zem.

„No tak, Hiddly, dlužíš mi to!“

Hiddly?

„Nechtěj, abych tě tam dotáhla.“

„Mám strach z výšek,“ upozornil jsem ji rázně a sledoval, jak se ze šokovaného výrazu rozesmívá.

„Teda, to je vtipný,“ zakrývala si ruku pusou, aby nevyprskala celou nádrž slin. „Ale já ti to nezbaštím, takže pojď, Tommy.“

Bránil jsem se zuby nehty, i když za ní Amber volala, jak moc jsem byl podělanej strachy z letu s helikoptérou nad Londýnem v reklamě na Jaguára, a tehdy se zapřísáhl, že kromě uzavřeného a bezpečného letadla nevkročím někam vysoko, kde bude nebezpečno.

„Není to nebezpečný,“ zakroutila očima a táhla mě dál.

„Mně je jedno, jaký to je. Já chci odsud, mami,“ kňučel jsem. Lidi si na nás ukazovali, ale v tu chvíli mi bylo jedno, jestli mě v brýlích poznávají, nebo i podle britského akcentu. Mám určitou toleranci.

„Synáčku, jsi už dospělej, takže to taky vydržíš. A pak si dáme zmrzlinku, co ty na to?“

„Ne-e...“

Ať či tak, nakonec mě dotáhla na samý okraj k zábradlí a já dělal křečovitě vysmáté smile do objektivu.

„No vidíš, ani to nebolelo,“ zubila se na mě, když už jsme jeli zpátky a já se se zavřenýma očima modlil za pevnou a zlatou zem. Jo, nebolelo.

Na zmrzlinu došlo nakonec taky.

Vybrali jsme ale takovou cukrárnu, kde nebyl jenom jeden člověk z obsluhy, takže se na nás dostalo rychle. Zdálo se, že všechny holky o naší návštěvě ví, takže mě poznaly a strhla se pištící autogramiáda, která nebrala konce. Jasně, byl jsem rád, že jim můžu dát pár podpisů na papírky, který si dají do rámečku, fotky, které rovněž tak, nebo i objetí, z čehož jim zvlhnou kalhotky. Nevadilo mi to, měl jsem radost, když mě zbožňovaly fanynky. Jenže výraz Zoe mě zakopával pod zem. Čertila se na mě a bylo vidět, že by klidně všechny holky odehnala tyčí na mop, jen aby mě popadla za ruku a vydali bychom se k dalším atrakcím v Paříži.

Nakonec jsem se z jejich utiskování vymanil a poslal jim ve vzduchu polibek. Trošku jsem měl podezření, že se poperou o ubrousek, kterým jsem si otíral pusu.

„Takhle je to všude? Myslím... pořád kolem tebe fanoušci, všichni chtějí podpis, fotky, objetí, polibky...“

„Žádosti o ruku,“ dodal jsem.

Otevřela pusu a zasmála se. „Kolik jich bylo?“

„Hodně,“ ujistil jsem ji se smíchem. „Nebyly to ani žádosti na ulici, ale i v dopisech a tak. Nějaká slečna dokonce ukradla prsten svému tátovi a poslala mi ho. Naštěstí tam nechala zpáteční adresu pro autogram, takže jsem ho poslal zpět i s dlouhým dopisem na vysvětlenou. Celou dobu jsem se smál, ale věř mi, že jsem byl i v rozpacích. Na střední škole nechtěla se mnou skoro žádná holka chodit,“ přiznal jsem.

„Cože?“ zahrála teatrálně překvapená Zoe a dala si ruku na srdce. „Ale, Tommy, to je strašné. Jak si tohle mohly dovolit? Budoucí herec a žádná neměla s tebou mokré sny.“

Zakroutil jsem se smíchem hlavou. „Zoe, chodil jsem na Eton. Tam se předpokládalo, že z tebe bude jednou něco velkého. Alespoň dvě třetiny lidí, co odtamtud vyšly, jsou dnes známé herečky, herci, umělci, zkrátka celebrity. Takže tam ani nešlo o slávu a peníze, ale spíš o charisma a vzhled. Já byl taková malé kudrnaté kuře, co neustále provokovalo profesory a bralo malým holčičkám lízátka.“

„Tak to se pak nedivím, že s tebou nechtěla žádná nic mít,“ zašklebila se na mě, ale v jejích očích jsem poznal, že ji moje vyprávění z dětství zaujalo. Pravda, znali jsme se pár dní a já jí tu vykládal osobní věci a riskoval, že to uveřejní na tumblr, pokud nějaký měla. Jenže mi přišlo celkem správné svěřit se jí s pár věcmi. I když si hrála na to, že ji nezajímám, přeci jen mi naslouchala. A to mě kupodivu uklidňovalo.

„A co první láska?“ zeptala se po chvíli mlčení a otočila na mě culící se tvář.

Šli jsme právě unavení z nákupů a po navštívení většiny památek měl každý z nás už plné zuby chození. Uvítali jsme pár kaváren a restauraci, ale těšili jsme se domů. Příjemný červnový vzduch nám chladil rozpálené tváře z celodenního pobytu na sluníčku. Vydali jsme se od metra pěšky přes tři bloky do našeho hotelu. V podvečer to byla příjemná procházka.

Přemýšlel jsem. Mám zacházet do takových podrobností? A co ta pověstná tolerance? „Myslím, že to si ještě všechno stačíme říct,“ usmál jsem se a odložil tak svoje vyprávění na později.

Byla zklamaná, ale smířila se s tím. Hned po chvilce vyjekla překvapením nad chlápkem, co hrál před jednou kavárnou na harmoniku a usmíval se na všechny strany. Rozzářil se jí obličej a přiběhla blíž. Volal jsem na ni, ale neslyšela mě. Uchváceně sledovala, jak hraje romantickou uklidňující hudbu typickou pro Paříž. Lidé kolem něho měli stejné blažené výrazy. Povytáhl jsem obočí, ale když skončil, zatleskal jsem spolu s ostatními.

„To byla krásná píseň,“ otočila se na mě a chtěla, abych sdílel její nadšení s ní.

„Jo, hezký,“ zasmál jsem se donuceně. Amber do mě zezadu šťouchla.

„Buď na tu holku hodnej.“

„Já jsem, jen -“

„Za pár dní ti zmizí ze života, tak pokud ti není protivná, užívej si s ní život.“

To byla panečku rada. Užívat si život s holkou o patnáct let mladší. Zoe Adamsová byl jiný druh člověka než já. Poznával jsem, že má radost i z maličkostí. Byli jsme až příliš rozdílní, ale zatím, zatím jsme dokázali pracovat spolu. Respektovali jsme se navzájem, nebo to alespoň předstírali. Ale viděl jsem kousek štěstí z bezstarostného života, který jsem neměl. Žárlil jsem snad?

„Tome, dej mi nějaký mince,“ prosila mě a já z kapsy vylovil pět euro v drobných. Okamžitě mi je vytrhla z ruky a hodila do klobouku umělcovi. Zeširoka se na ni usmál a pokynul hlavou.

A pak hlasitě písknul.

Vyděsil jsem se tak, že jsem se automaticky k Zoe rozeběhl a ochranitelsky ji objal kolem ramen. Ze všech koutů kolem nás přiběhlo několik lidí v divných oblečeních. Chtěl jsem na Zoe zakřičet a dav překvapených tichých výkřiků lidí mě k tomu pobízel, ale nemohl jsem. Jakmile jsem si je prohlédl blíž, došlo mi, že to žádní zločinci či teroristi nebudou. Byli to Mexičani oblečení do pestrobarevných košil, kalhot s mnoha náramky a náhrdelníky kolem krku i typickými klobouky sombrero.

„ÁÁÁ RÍBÁ!“ zavýskl jeden, ale přesně jsem nepochopil, co to znamená.

No do hajzlu.

Začali tančit a zpívat španělské písničky a vybízeli lidi k potlesku. Původní hudebník, starý chlapík s harmonikou popadl kytaru a doprovázel všechny členy skupiny s příjemnou, ale rytmickou melodií latinské hudby.

Lidé kolem nás se z počátečního šoku dostali do příjemné nálady. Začali se vrtět, tleskat a natáčet si skupinu. K hloučku přicházelo stále víc a víc lidí. Za sebou jsem slyšel ostré pokyny Amber štábu, který nás i je začal natáčet. A za tu minutu téhle celé události jsem si neuvědomil, že Zoe stále držím za pas. I ona se vzpamatovala až v tuhle chvíli a s rozpaky a jemným zakašláním ode mě poodstoupila. Zrudl jsem a poškrábal se za krkem.

„Tak tohle jsem vůbec nečekal,“ přiznal jsem se smíchem nahlas snažíc se překřičet repráky, na kterých měli nástroje napojený.

„Já taky,“ rozesmála se a v tu chvíli vyjekla.

„Signora! Si, si, allez!“ Starý příjemný chlapík ji tahal za ruku směrem k jejich „pódiu.“

„Tome, Tome, ne, pomoc!“ volala na mě se zoufalou prosbou v očích, ale hudebník byl neoblomný. Stoupl si před zbytek skupiny s křečovitě vyděšenou Zoe a začal se v rytmu hudby vlnit a chtěl, aby se Zoe s kroky přidala. Vrhla na mě zoufalý pohled, jako kdyby se topila.

Ta celá situace mě tak pobavila, že jsem se nepřestával usmívat a pochechtávat. Amber zpočátku na celou situaci zírala, ale pak už jsem slyšel její hihňání do dlaně taky. Kamera se na ni zaostřila a lidé ji pobízeli potleskem. Chtěl jsem mít odvahu té malé žabky, která se začala vrtět a napodobovat jeho kroky. Hudebník přikyvoval a nepřestával se usmívat. Já si vytáhl mobil a začal jsem fotit a natáčet nejlepší zážitek v mém životě.

Hudba skončila pro mě dost brzo, ale na Zoe bylo vidět, že se ke konci uvolnila. Uklonila se tleskajícímu davu a razila si cestičku ke mně.

„Já tě asi -“

„No, no! Signora! Retorno!“

Rozchechtal jsem se a skoro padl na zem. Zdá se, že si muž oblíbil Zoe natolik, že už se od ní nevzdálí ani na krok.

„Hej! Signor! Demasiado! Si, si!“

Ten tlustej mexickej blbec chtěl, abych se přidal taky. Ne, to ani náhodou. Uměl jsem španělsky a hodlal jsem mu říct, že tam nepůjdu ani náhodou, ale žabka využila příležitosti, sama mě popadla za ruku a odtáhla mě na střed. Teď už jsme si získali obrovskou pozornost. Brýle, které mě jediné chránily od anonymity, mi spadly a já se tak dostal do kruhu výskání a pobízení všech fanoušků. Mobily, kamery, foťáky... zkrátka všechno bylo venku.

„Zoe,“ promluvil jsem s knedlíkem v krku co nejtišeji. „Já neumím tančit.“

Kam zmizel ten její nervózní výraz? Opět to byla velká výzva pro ni i pro mě.

„Ale já taky ne,“ hodila po mně zazubený vychutnávající úsměv téhle potupné situace a pak jsme začali tančit.

Uštvanost byla po tomhle zážitku jen slabým slovem. Byl jsem totálně vyřízený. Ještě stále jsem nechápal, že předvádím kroky samby, salsy, cha-chy i jivu dohromady po dvou minutách písně. Zoe měla neskutečný talent i na tanec. Uměla vrtět boky, třást rameny, pohazovat vlasy, kroutit zadkem, našlapovat elegantně nohama a ještě se dívat svůdným exotickým pohledem v jeden jediný moment. Nechápal jsem, jak je to možné, ale čuměl jsem. Možná právě proto to vypadalo na tanec, když jsem stepoval na místě, zatímco se kolem mě točila s rozevlátou sukní šatů. Smála se, až cenila křišťálově bílé zuby a přivírala zelené velké oči. Zakláněla hlavu, ale nepřestávala se bavit. A já už se začínal culit automaticky.

Nechali jsme se pohltit hudbou a ani nevnímali, že se k nám přidalo pár dalších párů. Pak už tancovala většina.

Za necelou půlhodinu španělských tanců se setmělo a rozsvítila se světla světýlek u kaváren, pouličních lamp a fontány kousek od nás. Na Seině plulo mnoho lodiček a všichni nám mávali. Nikdo se nechtěl zastavit, nebyl nikdo, kdo by se nesmál štěstím. Z rychlých tanců přešla kapela na pomalé kroky rumby. Byl to spíš ploužák, ale v rytmu jsem si na pár figur vzpomněl. Hodně otoček, hodně objímání a my byli zpocení a opilí tancem.

„Co to děláš?“ zeptala se Zoe tónem, že jí to vůbec nebylo nepříjemné. Přetočil jsem ji na druhý bok.

„Jen zkouším figury z tanečních,“ zaculil jsem se.

„Jsi mizerný lhář.“

„Nápodobně, tanečnice.“

Odfrkla si, ale usmála se. Podržel jsem si ji kousek od těla a pak provedl záklon. Se zakloněnou hlavou se zasmála a pomalu ji zvedala nahoru. Sledoval jsem její napnutou šíji a malá ňadra pod šaty. Byl jsem její ladností doslova okouzlen. Jakmile se mi podívala do očí, věděl jsem, že jsem v tom zeleném ráji ztracen. I Zoe byla uchvácená. Měla pootevřené rty a mělce mi dýchala do tváře. Jednou rukou se mi držela kolem krku, druhou sklouzávala z paže po hrudníku, kde se mi lepila na tělo košile. Zachvěla se mi v náručí a rychle ode mě poodstoupila.

„Promiň, jsem nějaká unavená. Pro dnešek toho bylo asi dost, nepůjdeme už zpátky?“ vychrlila ze sebe a rukama si objala ramena, aby se zahřála. Neměl jsem u sebe sako, takže jsem přes ni nemohl přehodit ještě teplejší bundu, než měla ona, ale zároveň jsem si uvědomil, že kdybych ji objal kolem ramen, vyděsil bych ji. Byla až příliš křehká.

Přikývl jsem a zároveň kývl na štáb, který skončil s nahráváním a začal balit věci. Amber donesla Zoe tašku, kterou jí hlídala, a sledovala ji se zvědavostí. Zoe se k nám obrátila zády a s unaveným úsměvem zamávala na hudebníky. Pokynuli jí klobouky.

Amber ke mně došla a zašeptala mi do ucha: „Já ty pohledy viděla, nemysli si, že ne.“

A tak jsem tu seděl  u Zoe v pokoji, dávno potom, co usnula, abych ji přišel zkontrolovat. Kromě potvrzení dalšího jejího talentu, musel jsem se dívat na tu klidnou a nevinnou tvář, kterou měla ve spánku.

Usmál jsem se nad její dravou částí v některých chvílích. Z žáby se pomalu stává princezna. A z prince jeden pitomej zamilovanej žabák. 

Říkám si, kolik z vás něco takového čekalo... Sice už je povídka dopsaná a já její směr měnit nechci, ale zajímá mě, jestli je to podle vás dobře, nebo ne :) Každopádně příště budeme ještě chvíli ve Francii a pak už Londýn! :) Díky za krásné komentáře :)

P.S. Neumím francouzsky ani španělsky, tak prosím strýčka Googla překladače nesuďte, pokud udělal nějakou chybu :D

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande s hvězdou za sedm dní 6: