OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pyramid Doll 10. kapitola

04.04.2015 (16:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1083×

Kapitola 10

Řád světla

Každý z nás by nejspíše očekával, že se něco stane, například začne bouře, všechno zčerná nebo se v zemi otevře obrovská díra a vše pohltí spalující plamen.

Nic.

Zatímco z nebohé Alessy vyprchal život a duše se uchýlila na nějaké tajné místo lidem neviditelné, pokoj se utopil v dusivém tichu očekávání.

První, kdo po chvíli promluvil, se zdál ten nejméně pravděpodobný. „Co jsi to udělal!“ začala tiše Lisa projevovat svou stupňující hysterii, lomila rukama, zvedala je nad hlavu, křičela a pobíhala sem a tam kolem postele, zjišťující, zda by se ještě nedalo něco zachránit, marně, připomínala zdrcenou vdovu nad ztrátou svého milovaného muže.

Sestra pomalu, ale jistě propadala nefalšovanému šílenství, a netřeba říkat, že to s ní dost zamávalo, po tvářích jí tekly zvláštní černé nevzhledné slzy barvy ropy nad ztrátou svého pacienta a nepřestávala vřeštět jako veverka vysokým hláskem.

Pyramid Head vytáhl svůj meč z nebohého obvázaného těla, jeho ostrý těžký konec dopadl zpátky na podlahu. „Jdeme!“ rozkázal pevným hlasem a volnou rukou chytil za paži ochromenou Amandu, která se ještě ze šoku nevzpamatovala.

Netvor s konstrukcí na hlavě ji vytáhl ze dveří na chodbu, ta se zdála chladnější a nepřístupnější, přestože byl stále den, ale kdoví, jak se teď tma a den prolnou v jedno, když zabil jakousi pomyslnou rovnováhu a tím zapříčinil chaos mezi oběma světy.

To Alessa dávala ve dne šanci lidem se schovat a večer je pro změnu trestat tím nejhorším způsobem, co teď?

Podle všeho se nic nezměnilo, to samo o sobě bylo zvláštní, a nevypadalo to, že by to právničce netvor nějak chtěl vysvětlit.

Sám však cítil nepřehlédnutelný rozdíl.

„Co jsi to udělal? Ty jsi ji klidně zabil, počkej!“ vzpírala se Amy, zatímco ji nutil procházet tichou netečnou nemocnicí, evidentně měl naspěch.    

Proč ale?

„Pokud odtud chceš odejít, máš možnost, než nastane noc, pak už pro nikoho nebude naděje, zavládne chaos, nastane věčná temnota, musíš odejít, dokud to jde a hranice jsou pokřivené, jeden prostor se propojuje s druhým,“ objasnil dívce celou situaci.

To tedy znamená naději, chce ji pustit na svobodu, to pro ni tohle všechno udělal?

Riskoval život její i svůj? Vzepřel se pravidlům a udělal něco neskutečného, stal se opravdu katem v tom pravém slova smyslu.

Děsivé.

Měla mu začít děkovat?

„Opravdu můžu odjet?“ ptala se nevěřícně, žádná odpověď.

Bylo by lepší, kdyby neměl tu věc na hlavě, takhle neviděla, jak se tváří, jen z jeho sevření šlo poznat Headovu napjatost a nervozitu.

Než nastane noc, opakovalo se Amy v hlavě, spěchali schodištěm dolů.

A co on? Zůstane tu? Patří sem, to je pravda, není to člověk, ale ani stvůra.

Srdce Amy bušilo na plné otáčky jako stále se opakující zaseknutá gramofonová deska, v záchranu nedoufala, a už vůbec ne od nepřítele, byl skutečně bůh na její straně?

Dovolila si toužebný úsměv.

Darill se musel rozhodnout, a hle, osvícení přišlo ze vteřiny na vteřinu, skutečně Alessu zabil, nebyl to žádný trik ani klam, spíše trpící holčičku vysvobodil z věčného utrpení. To on se k ní mohl dostat tak blízko, jedině on to mohl udělat, ale nepřivedl tím ještě větší zkázu pro celé město hříšníků a sebe?

Otázky se kupily jedna na druhou v rychlém toku událostí, nebyl čas na ně odpovídat.

Nechtěl se té holky vzdát za žádnou cenu, bohužel mu osud nepřál ani teď, raději ji pošle pryč, než aby tu zemřela, stále ještě čistá duše mohla dokázat tolik věcí, co se jemu nepoštěstilo.

Pocity mísící se v tom svalnatém těle překypovaly vinou, poskvrnil si ruce tolika litry krve, že by to naplnilo lázeňský bazén, musel tu zůstat, patřil sem stejně jako tráva, mlha a smrt, jiná možnost se nedala vymyslet, alespoň jej bude hřát pomyšlení, že Amanda bude v bezpečí, pryč od zrůd, prokletí a zkázy.

Vzpomínkou Headovi bude pomyšlení na poslední společnou noc.

Osud je neuvěřitelně krutý a vrtkavý, pomyslel si hořce pod svou kovovou přilbou.

„Tudy,“ zamířili k čekárně v přízemí, zanedlouho prošli recepcí, úspěšně zdolali poházené předměty všude kolem.

Hlavní dveře a pak už jen chodník.

Ještě něco.

Cosi živého se houpalo svázané a zavěšené ze stromu před nimi. Dítě mělo ovázano ústa šátkem, nemohlo mluvit.

Headovi hned došlo, že je to jakási návnada, sama by se tam asi sotva pověsila. Však společnice po démonově pravé ruce se vrhla vpřed, nestačil po ní sáhnout.

Ostražitě naslouchal a hleděl do bíle se převalující mlhy.

Jeho vězeňkyně nejspíše to dítě znala, oslovila jej jménem, i jeho dobrá paměť musela uznat, že tu postavičku houpající se jako červ na háčku odněkud zná.

Vyčkával, vzduch se zdál napjatý a prosycený čímsi nepříjemným, pevně sevřel zjizvené prsty kolem jílce své obří mačety.

Jako na zavolání se kolem počaly zhmotňovat postavy v černých pláštích připomínající zlé noční můry, k nim se přidali lidé se zbraněmi v rukách a dokonce i hořícími pochodněmi, hodlají ho snad upálit stejně jako nebohou Alessu?

Řád světla.

Jaký osud mu prokletí měšťané přichystali tentokrát?

Podle jejich příchodu nějakým zázrakem věděli, kde ho mají hledat, však nikdo netušil, co se stalo v pokoji 213, a nevědomky si nechávají protékat mezi prsty drahocenný čas potřebný k útěku a vlastní záchraně.

Hlupáci, pitomé ovce jdoucí na porážku.

Ani jeden si nezasloužil spasit svou duši útěkem z pekla.

Pokud ho chtějí zmasakrovat, pak nebude mít slitování, přišli si pro to, tak jim to dá.

Stejně jako živá socha dávno zvráceného umění se ani nepohnul, vyčkával, zatímco se kolem něho pomalu shlukoval lynčující dav v půlkruhu.

Nyní měl démon výhodu ve své helmě, nikdo totiž nevěděl, kam se dívá nebo na co myslí, o to bylo horší určit, jak zareaguje.

Kat po očku sledoval svého vězně po pravé straně, jak se snažil mrskajícího červa na provaze spustit dolů, nikdo si dvojice nevšímal, všechnu pozornost přitáhl k sobě on, stejně jako dirigent udávající zakončující crescendo.

Aby to tak zůstalo, zaujal kolemjdoucí neohroženými kroky vpřed, meč zaskřípal po dlažbě.

Kdosi z davu promluvil. „Odsuzujeme tě k smrti, příšero, vrať se zpátky do pekla!“ Na popud všichni, kdo měli v ruce zbraň či louč, je začali zvedat vysoko nad hlavu a skandovat.

Boj propukl v plné síle, ti, co se snažili jedince obklíčit, měli prostě smůlu, skončili na zemi rozpůlení v pase, obě poloviny se stále ještě mrskaly stejně jako čerstvě ulovené ryby, jež nevěděly, že je konec.

Nikdo se nezalekl prvního nezdaru, věřící se sesypali na popravčího s odhodláním včelí královny vedoucí svůj roj. Řinčely zbraně, zněl křik a válečné pokřiky plné nadějí.

Head máchal svou těžkopádnou zbraní, jejíž ostří se lesklo nepřátelskou krví a symfonií umírajících výdechů.

Postavy v kápích patřících k řádu se míhaly jako stíny ze všech stran, útočící na ta nejcitlivější místa, však bezúspěšně. Pyramid Head, titán mezi monstry, odrážel útoky rychle a lehce, hýbal tím svým obrovským pevným tělem, a i přes to, že si mnozí museli myslet, že konstrukce na jeho hlavě musí zabraňovat dobrému výhledu, se rychle přesvědčili o opaku.

Najednou zazněl výstřel, jedno z mnoha těl spadlo k zemi, pak druhé, kulka se odrazila od démonovy přilby tak silně, až se zvrátila dozadu silou vržené kuželkové koule a s řinčením skončila otočená na chodníku směrem vzhůru.

Nikoho nezaskočilo, že právě kdosi zastřelil jednoho jejich druha z vlastních řad, ale tuto nepatrnou výhodu považovali za jakýsi signál a s ještě větší odvahou se muži i ženy vrhli bezhlavě na odhalenou zrůdu s rudýma očima.

Nemělo cenu nikoho přesvědčovat o zbytečnosti celého počínání.

Teď šlo o čas, katovi nijak nevadilo přijít o kus toho bezcenného kovu, odhalil světu svou lidskou tvář a jako sám pán pekel se ohnal svým sekáčkem, prosekl vzduch a ostří narazilo do masy dychtivých těl toužících zemřít.

Boj se odehrával lehce stranou od klíčového člověka, jež započal celé toto krvavé tažení. David Garcia, muž činu s duší černou více než odvrácená strana pekla, se oddělil od skupiny a přikročil k trojúhelníkové helmě nehybně ležící před ním.

Sehnul se.

Dotkl se jí, cosi ho k ní přitahovalo, mohl by si ji vzít s sebou, až se odtud dostane, jako památku, děsivý suvenýr z prokletého města, pomyslel si zvráceně zrádce. Všechny tady obětoval jen pro svůj prospěch, pro svou záchranu.

Sobecký génius.

Jak tak v rukou ten kus tmavého těžkého kovu převracel, napadlo jej si ho dát na hlavu, snad chtěl zkusit pohled svého nepřítele, či se mu jakýmsi způsobem přiblížit, prostě to udělal.

Háček byl v tom, že to nešlo sundat, David začal panikařit, nebyl v tom žádný fígl, žádná záklopka ani zapínání, nic, co by naznačovalo, že by přilba nešla sejmout, přesto si tu zatracenou věc z hlavy snažil strhnout tak vehementně, až měl pocit, že si utrhne hlavu.

„Sakra!“ prskal a motal se v urputné snaze se té zatracené klece zbavit.

Kdo by muže pozoroval, viděl by šílenství a pak najednou okamžitou změnu, tělo se přestalo motat a právník strnul uprostřed pohybu, narovnal se a ani se nepohnul, téměř čímsi hypnotizovaný.      

V ten moment se vědomí obou mužů propojilo a zase rozdělilo, k překvapení všech se kolem prohnal prudký poryv větru.

Dav se stáhl zpátky, držíc ruce před sebou, aby se chránili od nepříjemného počasí.

Pyramid Head, svírajíc svůj meč, zjistil, že už nic v rukách nedrží, obří mačeta proti vší logice zmizela.

Ani jeden z nich obou nechápal, co se děje, záhadou se stala temná proměna.

O chvíli později se z kata stojícího před rozzuřeným davem stal Darill Chambers, myslíc si, že tohle už nikdy nezažije a není to prakticky možné.

Zatímco se k majiteli Gradhotelu osud zachoval velkoryse, Davidovi naopak dal to, co řediteli vzal.

Svou duší se Garcia daleko více hodil na bytost temna než Chambers, nebo to byl opravdu děsivý vtip pavoučího démona Scarlet?

Poradila mu to schválně? Jakýsi opravdu hrozný, nejapný vtip?

Nejspíše se teď ve škole skvěle baví.   

To opravdu už nikdo nikdy nezjistí.

Šokovaný Darill zůstal nehybně stát až do prvního údivu ostatních, hned nato se vrhnul vpřed, nečekajíc na další pobízení.

Rozhodně byste nečekali, že náhlá změna v podrazáckém právníkovi vyvolá směsici tak rozporuplných pocitů, jakmile se ocitne uvězněn pouty spojenými s tímto městem. Rychle si uvědomil povinnost, jež musel ctít, a naopak také beznaděj, že už nemůže Silent Hill nikdy opustit. Tento neměnný stav by jistě v každém z nás vyvolal šílenství, jenže už v tak černé, pokřivené Davidově duši se toho moc nezměnilo.

Jak se tak díval skrze železnou přilbu na rozčilený dav, neodolal nutkavému pocitu potěšení vidět ta těla rozmasakrovaná a ulici zbrocenou oceánem krve s porcí vnitřností navíc. Uchopil obratně svou novou zbraň stejně jako král své žezlo a počal vládnout, to znamenalo nastolit pořádek.

Věčný pořádek.

Stále ještě nechápající věřící obrátili svou pozornost na novou hrozbu přibližující se zprava, o ředitele hotelu ztratili zájem.

Amanda, nevěnujíc situaci pražádný zájem, zato stahující svou sestru ze zajetí stromu, na který ji pověsili, se snažila, seč mohla. Konečně sestru dostala dolů a pomohla Simon z provazu, kterým byla svázaná.

Kdosi Amy chytil pevně za paži.

Prudce se otočila a zjistila, že se dívá do známé tváře s klikatou jizvou, nekoukaly na ni ty dravé rudé oči, nýbrž tmavě hnědé, barvy hořké čokolády, a nahou hruď s koženou zástěrou kdosi vyměnil za zmačkaný šedý oblek s bílou košilí bez kravaty.    

Hrát si na překvapenou nebyl čas, Darill pohotově chytil Simon do náruče a druhou rukou se snažil nasměrovat právničku pryč do mlhy, co nejdál od masakru zuřící za jejich zády.

„Rychle, není čas na vysvětlování!“ naléhal pevným rozhodným hlasem vojevůdce, ten jediný se snad nezměnil.

Překvapená sestřička v mužově náručí ani nepípla, nevěděla, kdo to je, ale jistě to s nimi myslí dobře, uvědomovala si, ještě že tak, kdyby jen věděla, kdo ředitel býval, zbledla by nejspíše strachy.

Pospíchali šedivými ulicemi, za nimi stále ještě doznívaly bolestné výkřiky marného vzdoru nového bosse.

Chambers znal Silent Hill až moc dobře, věděl, kde zabočit i kde stojí Amandino auto, neomylně je vedl hlavní třídou kolem prázdných obchodů, než bude pozdě, převrat dne a noci musel být co nevidět, pokud to nestihnou, zůstanou tu všichni tři, poté se opravdu budou muset modlit k bohu o odpuštění.

Amy za sebou táhla dlouhý řetěz řinčící ohlušujícím tichem, nijak však už těžké ruce nevnímala za vidinou vytoužené svobody.

„Támhle! Naše auto!“ hlásila Simon, jako vyvýšená postavička měla nejlepší rozhled ze všech.

Skutečně se před nimi objevil ten starý ojetý Mercedes s otevřenými předními dveřmi!

Sláva.

„Kde jsou klíče?“ přebral celou situaci na sebe Darill.

„V zapalování,“ odpověděla řidička.

Muž pustil holčičku na zem a ta se přesunula dozadu. Amy na sedadlo spolujezdce.

Ředitel Grandhotelu neměl žádné obavy z řízení, přes, že nejezdil nejméně dvacet let, po které trčel někde mezi temnotou a zatracením, nebál se ničeho.

Otočil klíčkem a auto poslušně naskočilo.

Slastný zvuk motoru, připomněl si.

Prudce povoz otočil na jedno zatočení volantu, rozsvítil světla.

„Myslíš, že to vyjde?“ ptala se s obavami Amy.

„Musí…“ procedil nervózně, však s nadějí skrze zuby, nečekal však takový Amandin projev důvěry, položila mu dlaň na ruku a přikývla.

Gumy zaskřípaly, auto vyrazilo vpřed jako vystřelená šipka k terči.

„Pozor!“ vykřikla Simon.

Reflektory povozu ozářily malou nevinou postavičku Alessy přímo před rozjetým autem.

Darill místo aby šlápl na brzdu, přidal plyn a projel iluzí malé holčičky, jež se je snažila přimět zůstat a hlavně zdržet na místě.

Zadrželi dech, jenže pohled do zpětného zrcátka prozradil jen prázdnou silnici, po Alesse v modré školní uniformě nebylo ani stopy.

O ulici dál se ale z mlhy vynořilo něco děsivějšího, ani jeden netušil, jak se tam mohl dostat tak rychle, ale zrovna míjeli podélnou uličku, ze které se cosi vynořilo.

David.

Či spíš nový kat.

Nyní šílený vládce města za sebou táhl obávanou zbraň zkázy. Jen tak tak ho minuli, jenže se ve své zášti nehodlal jen tak vetřelců vzdát.

Mrštil svým mečem proti nim jako bumerang a ostrá čepel se zabodla do kufru auta, klidně z něho trčela vzhůru jako vlajka.

Simon vyděšeně vykřikla, při tom se přikrčila na zadním sedadle.

Nikdo nechtěl zastavit a vytáhnout ho, či ho dokonce vracet majiteli.

Nový Pyramid Head se jim ztratil z očí v mlze daleko za nimi.

Darill sešlápl plyn až na podlahu v závodě o čas, vyjeli z města a minuli zábavní park, jež copatá holčička tak dobře znala, a pak…

Pak pokračovali pryč po dlouhé, nekonečné silnici, mlha se pomalu začala rozplývat, až zmizela zcela a oni stále pokračovali po své cestě na východ.

„Ten meč zmizel,“ hlásila Simon nevěřícně, jakmile se otočila přes rameno.

„Už jsme pryč,“ oddechl si muž v obleku, v rukou pevně třímal volant jako záchranný kruh, rozhodnutý se ho nepustit.

Amanda s pouty na rukou se na ředitele podívala zvláštním pohledem. „Od teď tobě i nám začíná nový život,“ prohlásila unaveně s nadějí v hlavě.

Darill jí věnoval krátký zkoumavý pohled.

„Mohli bychom ho začít všichni společně, co říkáš?“ navrhla tmavovlasému zachránci upřímně, jež se stal zprvu obávaným nepřítelem, ale nevraživost se později změnila v náklonnost.

Místo aby ředitel odpověděl na otázku, prohlásil: „Dovolte, abych se vám tedy konečně představil, jmenuji se Darill, Darill Chambers, a prohlašuji, že pro vás překonám i tu nejtěžší překážku.“ Do slov vložil všechen svůj nově získaný šarm s upřímným okouzlujícím úsměvem.

Sestry mu úsměv opětovaly, nebylo co více dodat.

Toto malé tajemství, které je doživotně spojilo, si nechají jen sami pro sebe jako velkou životní lekci.

Trojice kilometr za kilometrem za sebou nechala prokletý Silent Hill jednou provždy, kterému nyní bude vládnout jen temnota bez naděje na vykoupení pro všechny hříšné zatracené duše, však pro Simon, Amandu a Darilla začal zcela nový život s opravdu tvrdou zkušeností a vyhlídkou na lepší, zářivé zítřky.

The End 

Tak, konec příběhu:-) Nebylo to tak dlouhé a ani nemělo být. Taková hororová oddechovka. Budu moc ráda, když mi napíšete nějaké připomínky, zda se povídka líbila nebo ne, jsem vděčná za každý komentík, děkuji všem:-)

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pyramid Doll 10. kapitola: