OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ 3. kapitola

02.12.2012 (11:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1015×

Večer se rychle blížil, ale já jsem za to byla vděčná. Znamenalo to konečně zmizet z tohohle domu, kde si na mě už pravděpodobně brousila nože Shayneova mrtvá ženuška. Jak příhodné!

 Když jsem usoudila, že je čas se připravit, popadla jsem šaty, které mi sem odpoledne Shayne nechal přinést. Musím uznat, že byly naprosto perfektní. Černé, působily nadýchaným a elegantním dojmem. Tušila jsem, že dnes Shayna spatřím, totiž jeho tvář, což mě bůhví proč nutilo k tomu, abych vypadala co nejlépe. Navíc tam jistě bude hodně mužů, proč bych tedy neudělala nějaký ten dojem?

 Oblékla jsem se tedy, služebná mi kupodivu sama od sebe pomohla, což mě zarazilo vzhledem k tomu, jak nepřítomně se dosud chovala. No, stejně jí to Shayne nejspíše přikázal. Ačkoli jsem vůbec netušila, jak se třeba s tou labutěnkou zachází, nebo proč bych si něco podobného měla dávat na tváře, služka mi nakonec pomohla a dokonce mi na hlavě poté vykouzlila přenádherný drdol tak, aby mi po každé straně tváře do obličeje padaly jen dva pramínky vlasů. Nakonec jsem si natáhla jemné rukavičky a otočila se v zrdcadle. Musela jsem uznat, že jsem se nikdy necítila krásnější. Nikdy jsme se sestrami neměly příliš nárok na parádu, zvláště ne, když se o nás staral Iqar. Právě proto se dívky vždy praly o každý kus šatů. Já však vždy zůstávala pozadu. Nyní jsem měla možnost se cítit alespoň trošku jako obyčejná žena, která si přeje cítit se krásná.

Vyběhla jsem z domu právě ve chvíli, kdy na kostele odbíjela osmá hodina. Právě včas. Svůj příkaz jsem okamžitě začala pociťovat na svém těle, které jen při pomyšlení na to, že bych se mohla otočit a uprchnout, zvláštně chvělo a protestovalo. Později už jsem se ani nepokoušela bránit tomu příkazu, zvlášť ne dnes večer, kdy jsem nemusela být zavřená v tom hrozném domě.

Šla jsem přesně dvě ulice tak, jak mi Shayne přikázal. Skutečně, ten dům, v kterém se ples koná, se nedal moc přehlédnout. Dovnitř se právě hrnuli hosté, zněla hudba a šum povídajících si lidí.

Ztěžka jsem polkla, když jsem stála před mužem, který držel nějaký kus papíru, zřejmě seznam hostů. Nervózně jsem došla až k němu. Muž se mi významně poklonil, chvíli si mě prohlížel, než se zeptal na jméno. Teď jsem zaváhala. Neměla jsem příjmení, žádná z džinek neměla příjmení. Některé dokonce neměly ani jméno.

„E...Eleanor...“ vykoktala jsem. Muž zjevně nepotřeboval, abych pokračovala, skočil mi do řeči.

„Eleanor Blacková?“ ptal se mne. Nadzvedla jsem obočí, tak přece si Shayne něco vymyslel!

„Ano,“ přikývla jsem, snažíc se udržet si výraz hodný mého postavení – nebo alespoň toho, na které jsem si hrála. Mladík se na mě mile usmál, tak trošku koketně, předtím, než jsem mohla vstoupit.

Doslova se mi zatočila hlava. Jak to tam zářilo! Všechno to světlo, ty barvy, ten ruch! Všude tolik lidí, ať už tančících, nebo těch, kteří jen tak postávají a povídají si. Náhle se všichni přítomní podívali na mě. Snažila jsem se zachovat neutrální výraz a prodrat se davem. Rozhlížela jsem se kolem sebe, hlavně po mužích. Který z nich to je? A je tu vůbec už?

Zmateně jsem klopýtala davem, občas do někoho vrážíc, když jsem se tak horlivě otáčela a hledala kohosi. Nějakým nedopatřením jsem se dostala na parket, kde se kolem mě začali doslova stahovat různí... muži. Jeden, takový pěkný, vysoký mládenec s černými vlasy mě políbil na ručku, kdežto druhý, usoudila jsem, že je to jeho bratr, se mě snažil nějak dostat na parket.

„Jste tu sama?“ zněla první otázka.

„Pojďte si se mnou zatančit. Půjdete?“ zněla další. Oba se na mě krásně usmívali, tak jsem neměla na výběr a věnovala jim také jeden úsměv. Prakticky jsem tedy nedělala celý večer nic jiného než střídala muže v nekonečných tancích. Přičítala jsem to hlavně tomu, že džinky se hodně liší od obyčejných dívek. Muži zkrátka vycítí naši zvláštnost a nadpřirozený vzhled, a zjevně to je tak přitahuje. Byla jsem znavená, ale spokojená, zvláště proto, že jsem neměla nikdy příležitost nějak se o muže zajímat.

Až pak, když mě konečně pustili, jsem začala hledat svého pána. Věděla jsem, že musím hledat jen podle těch jeho očí. Podle těch dvou zatracených briliantů, které se i v té největší tmě tak rošťáčky třpytily... Náhle jsem se přistihla, že na nic jiného nedokážu myslet.

Pak mě cosi zarazilo. Jako bych slyšela nějaký tichý hlásek v mé hlavě, který mě upozorňoval. Otoč se, znělo mi v hlavě mým vlastním hlasem. Chvíli jsem na to nedbala, než jsem konečně uposlechla a otočila se. U schodů do druhého patra stál hlouček mladých smějících se dam. V tom hloučku byl jen jediný muž, což mou pozornost zvláště zaujalo.

Cítila jsem se tak, jak by se člověk měl cítit, když do něj uhodí samotný blesk. Ten muž uprostřed skupinky musel být on. Jeho oči ho prozrazovaly. Teď jsem viděla jeho tvář, na které, věřte mi, nebyla ani jediná jizva, nic, co by hyzdilo jeho nesmírnou krásu. Nebyl krásný tak, jako ostatní muži tady. Jejich krása byla pozemská, taková, jakou my ženy vnímáme krásu. Nejde jen o vzhled, jde o úsměvy, o to, jak vystupují. To všechno k sobě patřilo.. Ale tohle... Vůbec se nedal přirovnat k nějakému muži, protože žádný muž takhle nikdy vypadat nemohl.

Na to, že žije v Anglii, má velmi opálenou pleť, působí to až nepatřičně. Jeho tvář také nepůsobí tak, jako by byl Angličan. Vlasy má ve zvláštních odstínech, od nejtmavší černé po nejsvětlejší hnědou, dlouhé asi tak zhruba pod bradu, což ale vůbec nepůsobí špatně, naopak.

Jediným slovem – anděl.

Až teď jsem si stihla uvědomit, že jsem zřejmě z toho všeho trochu pootevřela ústa, tak jsem je rychle zavřela. Měla jsem tolik otázek! Hlavně tu, proč se mi neukázal, když na něm není nic špatného. Proč? Co ho na mně tak odpuzuje, že mu nestojím ani za to, aby mi ukázal tvář?

A na cizí ženy si tu sám dělá oči?

Měla jsem chuť znechuceně odejít, místo toho jsem se jen afektovaně otočila, když jsem zjistila, že se na mě podíval, a odkráčela jsem zpět na parket. Nemusela jsem se zrovna doprošovat, abych sehnala tanečníka do páru.

Snažila jsem se nevnímat, že se za mnou Shayne okamžitě vydal a netvářil se vůbec šťastně, jakmile mě viděl, jak si klidně tančím. Co jsem ale nečekala, bylo, že se prodral tancujícími páry až ke mně.

„Dovolíte?“ upřel zrak na muže, který sice vypadal, že mu to moc nevoní, ale nakonec se mi poklonil a odešel. Než jsem se stihla vzpamatovat, už jsem tančila s ním. Jeho vyčítavé oči se mi vpíjely hluboko do kůže, i když jsem se na něj snažila nedívat.

„Necháš toho trucování?“ optal se mě, zřejmě se snažil přimět mě, abych se na něj podívala. Marně. Až když usoudil, že mě bude muset přinutit.

„Teď vážně necháš toho trucování, podíváš se na mě a budeš mě poslouchat!“ zvýšil hlas, což samotné mě donutilo se na něj podívat. Jako by nestačilo mě o to požádat!

Neměla jsem tedy na výběr a zadívala se na něj.

„Nechtěl jsem, abys mě viděla, z mnoha důvodů. Některé ženy při pohledu na mě... jsou tak trochu vyvedené z míry. Bál jsem tě, že bych tě svou démoničností, či jak to říct, vyděsil,“ vysvětlil. Připadalo mi to ale neobvykle hloupé. Jak si o sobě něco takového mohl myslet? Démonický možná, ale naprosto překrásné ztělesnění něčeho... na co se těžko hledala slova.

Významně jsem si odfrkla. „Hrajete si na něco, co nejste, mladý pane. Jsem džinka, ne nějaká obyčejná žena!“

Jeho tmavé obočí se v údivu nadzvedlo. „Nezapomínej na to, že má džinka,“ podotkl majetnicky. Zatínala jsem zuby, abych mu něco nepěkného neřekla hned tady, v této společnosti a pěkně od plic.

Viditelně si mého rozrušení všiml, ale už zase si hrál na přísného pána, což k němu, mezi námi, moc nesedí.

„Jistě, kterou jsi koupil na Černém trhu pro své potěšení a teď si raději všímáš jiných dam a mě necháš, jakožto svůj doprovod,, tančit s cizími muži,“ postěžovala jsem si.

„Nevypadala jsi, že by ti to nějak vadilo.“ Píseň dohrála, čehož si můj společník snad ani nevšiml a už se mnou tančil na druhou.

„Ne, vskutku mi to nevadilo. Právě proto bych ti ráda sdělila, že mě mrzí, že mi hodláš nějakého mladíka upírat.“

Cítila jsem, jak jeho stisk zesílil a pohled ztvrdl. Už jsem zase nevěděla, o co mu jde.

„Nemám zapotřebí se svému majetku zpovídat!“ utrousil, mezitím co mě spěšně táhl pryč z parketu a z doslechu ostatních lidí.

Nevěděla jsem proč, ale mé oči začaly vlhnout. Odvlekl mě do nějakého skoro prázdného salónku, kde mě posadil na pohovku. Až teď si mého rozpoložení všiml. Jeho výraz trošku změkl, zřejmě se tomu ale snažil bránit.

„Necháváš mě věčně samotnou v tom děsivém domě! Věčně mě obtěžuje ten zatracený skřet a teď ještě...“ prudce jsem se nadechla, „se mě tvá mrtvá žena rozhodla pravděpodobně zabít,“ vysoukala jsem ze sebe pomalu. Jeho nádherná tvář zbledla.

„Is..Isabela?“ polkl. „Co ti provedla?“ Náhle se zatvářil starostlivě, poklekl vedle mě na zem.

„Rozházela mi pokoj. Neviděla jsem ji, ale Cheron se tvářil, jakože asi nevypadala příliš přátelsky,“ pokrčila jsem rameny.

Najednou doslova změnil přístup. „Dnes si lehneš ke mně, budu spát v pracovně. V mé blízkosti ti nic neprovede.“

Vyjeveně jsem si ho změřila od hlavy až k patě dosti nevěřícným pohledem. „Proč bys to měl dělat?“

„Protože se o svůj majetek vždycky dobře starám!“ procedil prostě. Už jsem to nevydržela. Jevil se mile, snad i jako že má o mě starost, přitom byl v hloubi duše chladný jako led, nebo si na takového alespoň hrál.

Vytrhla jsem se mu. „Když jsem tedy majetek, nemusíte si dělat starosti, pane. Nebudu vás už dále obtěžovat svou přítomností, zjevně jsem proti vám jen prach na cestě.“ Sklopila jsem zrak, těsně předtím, než už jsem se ztrácela v davu, nevnímajíc to, jak opakovaně křičel mé jméno. Od dnešního dne se hodlám považovat za nic víc než kus věci, už k němu nehodlám promluvit jinak než oslovením „pane“.

Těsně předtím, než jsem doběhla ke dveřím, už se na mě zase sesypal hlouček mužů. Zkrátka jsem utéct nemohla, s čímž Shayne zřejmě počítal.

V příšerném zoufalství jsem tedy zbytek večera přežila vcelku ve fyzickém zdraví, což se o mé psychice říct zrovna nedalo.

Díkybohu, nebo možná bohužel pro mě Shayne přišel, že půjdeme domů. Ano, „domů“, vskutku silný název pro něco, co je tak příšerného. Tiše jsme opustili ples až k ránu a během chviličky jsme se octli opět u domu. Uvědomila jsem si, že jsem ještě ani nebyla na zahradě, ale když jsem to tak viděla, tak si ten nápad možná i v budoucnu rozmyslím a nepůjdu tam vůbec. Než jsem se nedála, opět jsem stála ve mně už dobře známém vstupním sále. Bůhví, proč jsem se objala rukama a velmi obezřetně se rozhlížela kolem. Shayne mé obavy asi zaznamenal, proto mě dovedl do mé ložnice, kde mi ze skříně podal košilku. On to myslel vážně! Zašla jsem.

Skutečně mě přivedl do své ložnice, která teď, osvětlená, vypadala docela optimisticky.

„Tak, tady zůstaneš. Kdyby něco, jsem vedle.“ S těmi slovy odešel do vedlejší místnosti. Nezbývalo mi, než se převléci a ulehnout. Když jsem tak udělala, náhle jsem se cítila o něco bezpečněji. Jeho půlka postele tak krásně voněla a působila velmi příjemným dojmem. I tak jsem nějak nemohla usnout, pár hodin jsem jen pospávala, převalovala se. Útěchou mi vždy bylo, že jsem viděla malé světélko ve vedlejší místnosti. K ránu, kdy ale byla stále tma, jsem pocítila podivný závan kolem postele.

Jako by někdo větral, což by bylo docela bláznovství v téhle zimě. Otevřela jsem nejdříve jedno oko, poté i druhé, a spatřila, jak světlo znenadání zcela zhaslo. Mráz mi začal zběsile tančit po zádech a zahalovat mě do svých ledových paží. Posadila jsem se a rozhlížela. Uběhlo pár sekund do doby, než se ze stropu nade mnou snesla postava. Usoudila jsem, že stropy asi budou „její.“ To, co jsem před sebou viděla, se moc nepodobalo překrásné ženě na obrazu. Vlasy jí neutěšeně vlály kolem hlavy, oči vypoulené až prázdné. A nejhorším dojmem na mě působil fakt, že měla zakrvácené bílé šaty, ve kterých se jí dost viditelně rýsovalo bříško. A to byl takzvaně můj hřebíček do rakve. Jak se asi musí cítit! Totiž... musí být hodně naštvaná.

„Hele, Isabelo,“ šeptla jsem. Po vyslovení jejího jména se přenesla až ke mně, samozřejmě tak, že si sedla na postel vedle mě. Ty báchorky, co se psaly v knihách, že duchové jsou nehmotní, asi doopravdy neplatily. Rozhodně ne u ní.

Naklonila hlavu na stranu, čekajíc, že budu ve své větě pokračovat. „Já se ti nesnažím nějak lézt do rodiny.“ pokračovala jsem roztřeseně. Nic neříkala, jen se na mě dívala, snad automaticky si hladíc bříško, které ovšem obsahovalo známky po kulkách. Zatajila jsem dech. Jak někdo mohl něco tak krutého udělat nebohé ženě?

Na sucho jsem polkla. Vypadala dost strašidelně na to, abych si dávala pozor na jazyk.

„Já jen, když jsi mrtvá, neměla bys být na druhé straně?“ ptala jsem se najednou. Následkem toho se místo odpovědi ozval až nelidský výkřik, aniž by duch vedle mě byť otevřel ústa.

Musela jsem si zacpat uši, aby mi nepraskly bubínky. Když jsem se otočila, už vedle mě neseděla, ale já tušila, kde bude. Zvedla jsem zrak na strop, kde se samozřejmě nacházela. Absolutně jsem nechápala, jak tam mohla klečet, hlavou dolů tak, že jí vlasy trčely dolů, ale dívala se na mě.

„Shayne nebude mít žádnou ženu!“ ozvalo se těsně předtím, než zmizela, ale i dlouho potom se rozléhala domem ozvěna jejího hlasu. Zkusila jsem si zase lehnout, i když jsem se třásla po těle a bála se zamhouřit oči. Posléze se ukázalo, že jsem měla několik důvodů. A jedním z nich byla kapka krve, která mi přistála na holé paži. Za ní další... a další... a další. Kapky se měnily v potůčky, které mi stékaly na hlavu, na tělo i na přikrývku. Zoufale jsem si dala ruce do dlaní a vykřikla. Zjistila jsem, že nic z toho předtím Shayne nezaslechl, ale tohle docela zřetelně. V okamžiku stál ve dveřích a zíral na mě. I on viděl všechnu tu krev, do té doby, než ke mně přiskočil. Prostě zmizela jako viditelná iluze.

Nezmohla jsem se na nic jiného, než na tiché. „Je mi jí líto“ načež Shayne jen přikývl. Viděla jsem ten jeho divný pohled, zřejmě skrývanou lítost.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 3. kapitola: