Prokletá ~ 22. kapitola {Epilog} • OurStories.cz ~ naše povídky

Poslední, závěrečná kapitola, kde se dozvíte, jestli tuto povídku nakonec čeká opravdový happyend, nebo ne. Shayne věnuje Eleanor zajímavý dárek, který ale překapí ji i její sestry. Zároveň bych se chtěla omluvit; kapitola je dopsaná už hrozně moc dlouho, ale zapomněla jsem, že jsem ji sem vlastně ještě nedávala, tak konečně. Ráda bych na tuto povídku psala později i pokračování, tudíž se s hlavními postavami rozhodně nechci loučit.

05.06.2013 (20:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 900×

O šest měsíců později...

Když se jako malé děti zamýšlíte nad tím, jak byste si představovali svůj budoucí život, to, čím byste chtěli být, jakými lidmi byste chtěli být, leckdy si ani neuvědomíte, že některý druh lidí jisté věci mít nemůže. Především, když nejste člověk. Víte, co vašemu druhu bylo předurčeno, co smíte, co naopak ne.

Zkrátka si jste vždy jisti, jakou cestou půjdete, protože vám ji někdo určil.

Někdy je ale dobré se tomu osudu vzepřít, překonat ty překážky, zapomenout na strach, zoufalství, na minulost. Proč život přežít, když lze prožít?

Chcete svobodu? Vydupejte si ji. Chcete lásku? Najděte ji.

Ale slova jsou někdy tak snadno vyslovitelná; tak zjevná, zdánlivě jednoduchá.

Vítejte v nebi.

Toho dne jsem stála u okna, sledovala, jak se slunce přehouplo přes obzor a ozářilo šedivé budovy, vlhké ulice. Vneslo do vždy tak temného Londýna trochu života.

Přejížděla jsem si rukou po vybouleném bříšku, když mě kdosi objal kolem pasu a položil bradu na mé rameno. Tak zvláštně jsem se usmála a volnou rukou ho pohladila po hebké tváři. Můj anděl.

„Jsi doma brzy,“ pronesla jsem okamžitě, jak se trochu odtáhl. Uslyšela jsem jeho tichý povzdech.

„Dnes jsem se nehodlal zdržovat zbytečnostmi, nikdo o Vyšších stejně žádné informace nepodá, a popravdě, mučení už trochu vyšlo z módy,“ uvolnil si vázanku a pohlédl na Isabelin obraz visící mezi několika svícny. Shayne přesně věděl, kde mě ráno najde. Stávala jsem ve svém bývalém pokoji; v tom, kde plánovala Isabela dětský pokoj. Kdysi jsme z něj odstranili nábytek a nechali tam pouze dětskou postýlku a její obraz jako takovou upomínku. Nikdy jsem si nemyslela, že bych na něco tak 'morbidního' byť přistoupila, ale k mé hrůze jsem tohle vymyslela a také na tom trvala. Isabelin život byl neprávem ukončen příliš předčasně, chtěla jsem tedy, aby se na tu událost nezapomínalo. To já jsem Isabele vstoupila do jejího života, narušila její domov, to proto mě tolik nenáviděla, ale nakonec se přece jen prokázalo, že neměla vůbec špatné srdce.

„Říkala jsem ti, abys ty noční honby za ničím nechal plavat, ale...“

„Mám pro tebe překvapení!“ Shayne se tajemně usmál a podíval ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechla, samozřejmě jsem hned měla nějaké námitky.

„Dobře, dárky... proč dárky?“ nechápavě jsem pohodila rukama, ale výraz překrásného anděla se nijak nezměnil.

„Kdo mluvil o věcném dárku?“

Tohle mou zvědavost jen umocnilo. Vlastně hlavně proto, že brzy se začnou domem rozléhat hlásky mých šesti sestřiček, které mě ani Shaynea nikdy nenechávaly jen tak být. Byla jsem za ně šťastná, rozjasňovaly ten nudný dům, zářily, byla s nimi zábava. Navíc jsme se neuvěřitelně sblížily. Všechny byly Shayneovi nesmírně vděčné, že je jednu po druhé našel a dá se říct zachránil.

„Víš, chtěl jsem ti to dát už dlouho, ale nejprve jsem musel zjistit, zda to vůbec bude fungovat,“ vysvětlil ve zkratce a jemně mne vzal za ruku.

Teď už jsem mu nerozumněla vůbec. Co by mi mohl dát, když to nebyla věc?

V tu chvíli mi však Shayne vlastně odpověděl. Vtiskl mi do ruky menší červený kámen. Ten, který určoval mého 'vlastníka'. „Proč mi ho...“

„Eleanor, tímto ti dávám věčnou volnost. To je moje přání, buď volná,“ zašeptal mi těsně u ucha. Nejprve jsem se chtěla ptát, co tím jako myslí, ale později jsem pochopila. Lesklý kamínek se z mé ruky doslova vypařil. Pomyslné okovy na mých rukou jako kdyby spadly a já... mohla volně dýchat. Cítila jsem se překrásně, volně, svobodně.

„Jsi volná džinka, El, můžeš si dělat, co chceš. Už nikdo ti nebude nikdy moci přikazovat, můžeš plnit přání komu chceš, bez trýznění, bez vší té bolesti, kterou jsi musela prožít.“ Shayne mi hřbetem ruky přejel po tváři, na které se mi pomalu, ale jistě začal rýsovat blažený úsměv.

„Co mé sestry?“

„Bez obav, myslím, že právě teď běhají po hale jako splašené, protože... jsem je také osvobodil.“

Dívala jsem se mu do očí, hledala jsem nějaký náznak vtipu, něčeho, co by mi řeklo, že to nemyslel vážně, že tohle je jen nějaký sen, klam. Jeho stříbrné oči na mě však hleděly naprosto upřímně.
Jako omámená jsem mu skočila kolem krku a zahrnula ho snad tisíci polibky.

Sotva jsem se odtáhla, Shayne mi vysmekl poklonu a natáhl ke mně ruku. „Slečno Eleanor, nyní bych vám rád předvedl, že jsem se již poctivě naučil všechna jména vašich ctěných sester, od Emily až po Georgianu, přísahám!“ zasmál se. Nejprve jsem si ho pochybovačně změřila pohledem, než jsem i s ním mířila chodbou dolů. Jakmile jsme procházeli kolem Shayneovy otevřené pracovny, zastavila jsem se, abych si prohlédla obrovský obraz, který nyní zaujímal místo toho Isabelino. Nebyla jsem na něm jen já, ale i všechny mé sestry. Shayne totiž trval na tom, že chce mít všechny ženy svého života pohromadě. Samozřejmě jsem se tomu tehdy smála, protože on na ty haštěřivé, hlučné džinky nadával už od začátku.

„Propásnete Imogeninu hodinu vyšívání!“ ozvalo se ze schodů. Shayne se zamyšleně zamračil.

„Tohle byla Serena, určitě!“

„Emily, Shayne.“

Se smíchem jsem ho míjela a pospíchala dolů. Slyšela jsem za sebou jenom Shayneův zoufalý povzdech:

„Kde je ten skřet, když jeden potřebuje zachránit?“

A takhle to asi skončilo... nebo začalo. Měla jsem téměř vše, co jsem si kdy přála. Místo anděla s bílými křídly a růžovými tvářemi jsem dostala padlého rebela. Místo obyčejného dítěte jakési zázračné, které mělo možná i spasit svět. Místo stereotypního života život po boku svých ztřeštěných sester. A místo domácího mazlíčka... jsem dostala démona ze zdí. No, kdo by po tom netoužil?

Eleanor zaklapla velký deník svázaný v kůži a sfoukla svíčku, než se obrátila k posteli s nebesy, kde už spokojeně ležel Shayne. Jakmile se otočila, v místnosti se zavřenými okny se zvedl vítr. Rozcuchal jí vlasy, ochladil horké tváře a vehnal do obrovských modrých očí hrůzu. Sotva se džinka obrátila zpět k psacímu stolu, svíčka opět vzplála a v jejím světle se zjevil jakýsi stín...

Konec?

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování