Prodaná 24 • OurStories.cz ~ naše povídky

S vypětím sil se jí podařilo utéct přes vedlejší pokoj, aby vzápětí zjistila, že tenhle dům velmi dobře zná. A především jejího majitele.

01.01.2023 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 691×

* 24 *

Držela se vší silou. Velmi dobře si uvědomovala smrtící hloubku pod sebou. Snažila sebou příliš neškubat a jen opatrně se zaháknout nohou zase o spodek balkonu.

Tentokrát už si dávala pozor na každý pohyb a došlápnutí, dokud nezůstala konečně stát na pevné podlaze. Divoce oddechovala. Už se skoro loučila se životem. Jásat ale bylo předčasné. Ještě se musela dostat pryč odtud.

Děkovala Bohu za to vedro tady. Většina oken byla přes noc otevřená, aby dovnitř proudil chladný noční vzduch. Vklouzla dovnitř.

Nejprve si myslela, že je pokoj prázdný. Pak zahlédla pohyb. Na posteli se převalil muž.

Strnula uprostřed pohybu. Zírali na sebe. Byl hodně starý a barva, kterou začal nabírat ve tváři, se jí ani trochu nelíbila.

„Co tu děláš?! Ven! Okamžitě!“

Jeho dýchavičný řev ji probral a ona se nenechala více pobízet. Přeběhla přes pokoj až ke dveřím a prudce je otevřela. U těchto nebyl sebemenší problém. Zabouchla je za sebou. I přes ně slyšela jeho nadávání, které se jen pomalu zklidňovalo do pobouřeného mumlání.

Stála tam a starci věnovala stále méně pozornosti. Tu si zabíralo to okolo. Stála v dlouhé chodbě s tlustým kobercem. Znala ji. Znala tenhle dům. Žila tu několik týdnů. Zaplavilo ji tolik pocitů najednou, že se nedokázala chvíli ani pohnout.

* * *

Cestou minula několik sloužících, kteří se za ní ohlíželi. To ji docela pobavilo. Byla sice jen v noční košili, ale i ta zakrývala víc, než většina oblečení, co tady běžně nosila. Tedy až na ten její ručně vyrobený rozparek táhnoucí se jí až na stehno. Trochu si ho při tom šplhání ještě natrhla.

„Amisho.“

Dotyčná sebou trhla a ohlédla se k ní.

„Zario.“ Okolo těla se jí sevřely dvě útlé paže s překvapivě drtivým stiskem.

„Co tady děláš?“

„To by mě taky zajímalo.“

„Jak to, že nejsi...“

„Zamčená?“ došlo jí. Takže o ní věděla. Tím pádem o ní věděl i on. Vlastně si byla najednou naprosto jistá, že je to přímo jeho práce. To vědomí se jí až neuvěřitelně zamlouvalo.

„Utekla jsem přes balkon,“ odpověděla jí konečně na její nedokončený dotaz.

„Zešílela jsi?“ S pohledem na ni a na to, jak se tvářila, o tom teď vůbec nepochybovala.

„Pojď. Najdeme ti nějaké oblečení,“ povzdechla si.

* * *

Stál opřený o rám okna a hleděl ven. Byl na sebe neskutečně naštvaný. Jenže si nedokázal pomoct.

Včera měl co dělat, aby toho obtloustlého idiota nezaškrtil holýma rukama.

Když vcházel do jeho domu, jen chtěl vědět, co se stalo. Vůbec se mu nelíbilo, když někdo zaútočil poblíž města.

Skoro pobaveně poslouchal jeho zhrozené popisování celého přepadení i jeho přehánění ohledně bojovnosti dámy, co ho doprovázela. Představa, jak by zvládla dva statné muže, mu připadala více jak přitažená za vlasy. Dokud nezaznělo její jméno.

Neslyšel ho skoro dva měsíce. Nikdo ji takhle tady neříkal, i kdyby se o ní odvážili mluvit. Najednou věděl naprosto jistě, že mluví o ní. Celá ta událost pro něj nabrala naprosto jiný význam.

Hleděl na toho pitomce, který je vedl tou nejfrekventovanější a tím i nejnebezpečnější trasou. Naprosto zbytečně riskoval její život a neudělal nic na její ochranu.

Jeho chuť ho zardousit potlačil až pohled na ni. Vplula dovnitř, jako by se vůbec nic nestalo. Krásná a neodolatelná jako vždy. Chvíli se nevzmohl ani na slovo.

Musel se dost držet, aby od tamtud odešel v klidu. Nejraději by ji prostě odvedl sebou, ať by se jí to líbilo nebo ne. Musel si ale stále dokola opakovat, že ona patří jinému. Neměl už na ni nejmenší nárok.

Nechápal, co ji donutilo znovu se sem vrátit. Sama. Jen v doprovodu takového imbecila, který by nedokázal ohlídat ani chromou kozu. Musel na to myslet pořád dokola. Dokázal by se od ní držet dál, ale rozhodně ne jen přihlížet, jak nevědomky hazarduje s vlastním bezpečím.

Ozvalo se váhavé zaklepání.

„Co je?“ Rozhodně neměl teď náladu na zbytečnosti.

Ani se neotočil, jen slyšel, jak dovnitř někdo vešel.

„Pane, je pryč.“

Byl to jen ustrašený šepot, ale reakce byla okamžitá. Nevěřícně se otočil k vyděšenému Jamirovi.

„Nesli jí snídani, ale nebyla tam.“ Sděloval mu to už za běhu, protože Farid prudce vyrazil na chodbu. „Dveře byly pořád zamčené a klíč jsem měl jen já.“

„To přece není možné,“ zavrčel. Neměla jak se odtamtud dostat. Leda by jí narostla křídla a tom dost pochyboval. I tak zůstal ale stát u dveří do pokoje. Teď už otevřených a uvnitř nikdo nebyl.

Měl co dělat, aby se zklidnil. Nechal ji sem dovléct, aby ji udržel v bezpečí a nepodařilo se mu to ani pár hodin!

Z vedlejšího pokoje se ozvalo rozčílené láteření. Ani netušil, kdo tam je a bylo mu to jedno. Teď to nehodlal řešit a pokud měl dotyčný dostatek pudu sebezáchovy, raději by měl rychle zmlknout.

Jamir viděl jeho podráždění a raději to šel vyřídit. Vrátil se během chviličky.

„Utekla přes vedlejší pokoj.“

„Jak by se...“ Pak mu to došlo. Zhluboka se nadechnul. Ta holka byla naprosto šílená. Navíc touhle dobou už mohla byt kdovíkde.

„Prohledejte všechno...“

„To možná nebude nutné,“ skočil mu do řeči se zaváháním.

Ohlédl se směrem kudy se díval. Amisha k nim klusala a v rukou držela potrhanou košili. Velmi rychle jí došlo, že se brzy strhne poprask a chtěla tomu zabránit. Pozdě.

„Kde je.“

„Šla do svého pokoje.“

Zatnul čelist a vyrazil tím směrem.

Jamir ji probodl pohledem.

„Měla ses ji spíše snažit udržet tady.“

Semkla rty. Kdyby ji znal tak jako ona, moc dobře by věděl, jak marná by to byla snaha.

* * *

Nejprve se bála, že její pokoj už má jiná, ale to jí Amisha popřela. Sice se tu prý nějaká mihla, ale moc dlouho tu nezůstala. Ani se před Amishou nemusela přetvařovat, jakou radost jí to udělalo.

To co ale v pokoji našla jí vyrazilo dech. A také to vysvětlovalo, proč jí dali jinam. Celý pokoj byl rozmlácený. Někdo si tu pořádně vylil vztek. Její rozbitá váza byla oproti tomuhle zanedbatelná nehoda.

„Zešílelas?“

Otočila se. Chodbou k ní rázným krokem mířil Farid. Nemusel ani vysvětlovat, o čem mluví.

„Probudila jsem se v cizím pokoji a nevěděla, kde jsem.“

„Mohla ses zabít.“

„To mi pak došlo taky.“ Asi někdy tou dobou, kdy visela jen za ruce z balkonu dolů.

Zůstal stát a shlížet na ni. Při pohledu na její tvář zvednutou k němu se konečně začal zklidňovat. Do vědomí mu pronikal fakt, že je tady. V pořádku a rozhodně v lepší náladě, než očekával. Vlastně se usmívala a vypadala docela spokojeně.

Zkoumavé ticho mezi nimi přerušilo zakručení v jejím břiše. Tváře jí trochu zrůžověly.

„Kdyby jsi počkala, tak by ti snídani donesli až pod nos.“

Chytil ji za paži a vedl chodbou dál.

Jen o chvíli později už seděli v jednom z pokojů a ona se hladově vrhla na jídlo. Včera večer na něj neměla ani pomyšlení a teprve při pohledu na misky s jídlem si uvědomila, jak hrozný má hlad.

Pobaveně ji sledoval. Nacpávala se a vůbec nic jí v tu chvíli nescházelo.

„Kde je tvůj manžel?“

Ta otázka ho už chvíli svrběla na jazyku.

„Netuším.“

„Máte docela zvláštní svazky.“

„Naše manželství jsem zrušila.“

„Jen tak?“ odfrkl si. Zároveň se mu ta odpověď neskutečně zamlouvala.

„Dost mi to ulehčil. Už jednu manželku měl.“ Nereagoval na to. „To je u nís protizákonné,“ dodala pro vysvětlení.

Pomalu mu docházelo, co to znamená. Žádné manželství vlastně ani nebylo. Popravdě mu bylo i jedno o co šlo. Hlavně si uvědomoval fakt, že nemá muže a je tady.

„Proč jsi přijela.“

„Když jsme se viděli naposled. Ptal ses mě, co chci. Rozhodla jsem se to zjistit.“

„Tady?“

„Tady,“ potvrdila mu. Dožvýkala poslední sousto. „Taky mám jednu otázku. Proč jsi mě nechal unést?“

Zamračil se.

„Já jsem ti odpověděla,“ upozornila ho.

„Nenutil jsem tě.“

Probodla ho pohledem. Tahle jednostranná komunikace se jí ani trochu nezamlouvala. Byla zmatená z toho, co říkal i dělal. Navzájem se to popíralo.

Na čele se mu rýsovala drobná vráska, jak nad něčím uvažoval. Pak se pohnul.

Přešel pokoj až k ní. Sledovala ho a tep se jí zrychloval s každým krokem co byl bliž a každým centimetrem, než se k ní sklonil.

Políbil ji. Okamžitě se k němu přitiskla rty. Její hlad po jídle si vůbec nezadal s tím, co cítila po něm. Objal ji okolo pasu a zvedl na nohy, aniž by se odtrhl.

„Tohle je odpověď?“ zamumlala mu těsně u rtů.

„Ano.“

„Líbí se mi.“

Přejel jí rty po jejích, jak s povzdechem zavrtěl hlavou. Pak už se tím přestal zabývat a přitiskl si ji ještě blíž.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování