OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prodaná 21

27.09.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 972×

* 21 *

Albert neklidně přecházel po chodbě a v celém domě vládla napjatá atmosféra. Už vzdal snahu o domluvu. Od včerejšího večera ještě nevyšla z pokoje a odmítala s ním úplně mluvit. Nyní už měl spíše strach.

Z pokoje se neozvala ani hláska. Bylo tam naprosté ticho.

Okolo poledne nechal dveře vyrazit. To co ho uvnitř čekalo, ho vyděsilo ještě víc. Pokoj byl prázdný. Nebyla tam.

* * *

Nikdo se ji nepokusil zastavit. Stačil jim jediný pohled na ni a jen jí ustoupili z cesty. Vešla tak nerušeně až do otcovy pracovny.

Vzhlédl podrážděně od lejster před sebou. Neměl rád, když ho někdo takhle vyrušoval, bez zaklepání, bez vyzvání...

„Eleanoro?“

V první moment na ni zůstal nevěřícně zírat, jako by byla jen přízrak. Šaty měla celé od bláta a v bledé tváří prázdný výraz.

Vyčerpaně se sesunula na křeslo u okna. Hlavu si opřela a znaveně zavřela oči. Byla konečně tady. Vyčerpání na ni dolehlo, a nejen to fyzické po několikahodinové jízdě v sedle.

„Co se stalo?“

Došel rychle až k ní.

Pohlédla pomalu na něj a otevřela ústa, ani však nehlesla.

Raději zašmátrala do skladu pláště a vytáhla složený dokument.

Vzal si ho a přelétl pohledem. Prsty se mu sevřely tak pevně, že papír začal nebezpečně drtit. Raději ho štítivě odhodil na stolek, než z něj zůstane jen koule.

„Není mrtvá,“ ujistil se chabě s pohledem k oddacímu listu.

„Ne a jejich syn je celý Albert.“

Opřel se o zeď vedle okna. Čelist měl pevně zaťatou, stejně jako ruce v pěst. Nejraději by v nich měl zrovna toho zmetka. Všechno to v něm vřelo. Přešel k baru, aby si nalil něco, čím tu odpornou pachuť v ústech alespoň trochu spláchne.

Ohlédl se po ní v úvaze, jestli by jí to taky neprospělo. Stačil jediný pohled na ni. Ruka se mu pevně sevřela v dalším návalu vzteku a karafou mrštil. Roztříštila se o protější zeď a střepy zacinkaly o podlahu.

Nadechla se a ostrá vůně whisky jí pronikla do nosu. Docela by teď přišla vhod.

Ona už se cestou uklidnila a teď to brala spíše odevzdaně. On si teprve uvědomoval, co to přesně znamená. Především to, že jejich sňatek je neplatný.

* * *

K večeři došla už vyspaná a upravená. Ani jeden z nich ale neměl moc chuť k jídlu.

„Poslal jsem mu dopis ohledně vrácení tvého věna.“

„Děkuji.“

„Mám takový pocit, že je to pro něj asi největší trest.“ Velmi dobře znal jeho finanční situaci. Ty peníze, co s ní získal, se mu více jak hodily a vrátit je pro něj bude dost obtížné. Osobně byl však rozhodnutý z něj dostat všechno do posledního centu i kdyby ho tím měl úplně zruinovat.

Příčilo se mu, aby na tom co provedl, vydělal i to nejmenší. Nejraději by udělal mnohem víc. Zničil ho, hnal k zodpovědnosti a před soudy, to ale nemohl. Rozhodně ne bez toho, aby z toho mohl Eleanoru vynechat. To věděli všichni tři.

Ten zmetek na to možná i spoléhal.

Ten oddací list si pečlivě uschoval. Albertovi by se jistě velmi hodilo, kdyby se ztratil. Očividně byl ten kněz jediný nepohodlný svědek jeho prvního sňatku, ale ani tomu by bez důkazu nikdo nevěřil. Rozhodně ne to, že by šlechtic provedl tohle.

Šokoval ho nejen samotný podvod, ale i to, s jakým sebevědomím se přitom choval. Nepochyboval, že mu to projde. Vzal si dívku se skvělým původem a pohádkovým věnem, ačkoliv velmi dobře věděl, že bude tenhle sňatek neplatný. Nesnažil zničit ani ten zpropadený dokument o prvním sňatku a právoplatnou ženu si držel jen pár mil od domu. Spoléhal na mlčení kněze a svou skvělou pověst. Tu měl bez poskvrnky. Proto ho i pro Eleanoru vybral...

Takovou chybu už nesmí udělat. Ona si konečně zaslouží být spokojená a v bezpečí.

„Přísahám, že ti najdu někoho...“

„Ne,“ zarazila ho hned. „Já už nikoho nechci.“

„To nemůžeš myslet vážně,“ zavrtěl hlavou nad absurditou takového nápadu.

„Myslím. Nehodlám se vdát.“

„Jsi mladá krásná, máš život před sebou. Nemůžeš se vzdát...“

„Nevzdávám se,“ namítla klidně. „Žádný slušný muž si nebude chtít vzít ženu s takovou pověstí.“ Dvakrát zneuctěná. Uchechtla se v duchu. „Pokud některý ano, tak jen pro peníze a to odmítám zase já. Už jsem jednou byla jen kus zboží a nehodlám to podstupovat dobrovolně znovu.“

Hleděl na ni. Vypadala jako sotva dospělé děvče a mluvila, jako by za sebou měla nejméně tři životy. Unavující, které ji poučily a zatvrdily zároveň.

„Snažila jsem se, tak neskutečně moc, až jsem lhala sama sobě, že jsem šťastná. A zároveň v hloubi duše věděla, že to tak není,“ řekla a nepřítomně při tom přejížděla palcem po broušené sklence s vínem. „Nemilovala jsem ho. Měla ráda, hodně, ale nemilovala.“

Trochu se mu ulevilo. Nechtěl, aby měla kvůli němu i zlomené srdce.

„Co chceš tedy dělat. Ukrýt se před světem?“ zeptal se jí odevzdaně.

Byl přesvědčený, že je tohle jen dočasné znechucení. Za rok nebo dva se její názor změní... Viděla to na něm.

„Nevím,“ odpověděla popravdě. „Tak dlouho jsem dělala to, co jsem musela nebo se ode mě očekávalo, že ani sama netuším co chci.“

* * *

Vešla do knihovny. Už byla u otce několik dní a o její budoucnosti nemluvili. Nevzdával se naděje, ale zároveň chápal její znechucení nad dalším případným sňatkem.

Zvedl pohled k ní. Tiše procházela okolo stěny s knihami, ať ho neruší. Prsty přejížděla lehce nad hřbety knih a přemýšlela, kterou si vybrat.

Najednou se zarazila.

Vytáhla ji a jen držela v ruce. Zatvářila se tak zvláštně, až vstal a přešel k ní. Nahlédl jí přes rameno na koženou vazbu atlasu. Ani ho neotevřela, jen stála a držela s nepřítomným pohledem.

„Když jsi byla malá, chtěla jsi, abych ti o každém místě vyprávěl všechno co vím. Znala jsi název každé země zpaměti.“

„Učila jsem se z ní číst,“ hlesla tiše. „Myslela jsem si, že mi to pomůže utéct, když se dokážu dorozumět.“

Nemusela dodávat o čem mluví.

Zaskočeně mlčel. O těch týdnech, kdy ji unesli, spolu nemluvili. Jen ten první den, pak už nikdy.

„Když to zjistil, dal mi slabikář. Byly i chvíle, kdy jsem byla šťastná.“ Doteď si to ani neuvědomila. Všechno, co se stalo, bylo tak šílené, že teprve až teď s odstupem na to dokázala nahlížet s čistou hlavou.

Obrátila se k němu. Na rtech se jí objevil úsměv. „Byl neskutečně samolibý a chvílemi jsem ho dost vytáčela.“ Vybavila si jeho výraz, když ho skopla z postele nebo obvinila, že neumí plavat.

Zasunula atlas zpátky.

„Snažil se tě dostat zpátky. Wendeford mi to nedávno docela živě popisoval. Byl dost neomalený.“

„To on bývá,“ přikývla pobaveně.

Úsměv jí z tváře zase zmizel a zhluboka se nadechla. Přešla k oknu a zahleděla se ven.

„Víš co je paradox? On byl jediný, kdo chtěl opravdu mě. Bylo mu jedno, kdo jsem a jaké mám věno.“

Měl problém v tom muži, o kterém jen slyšel, vidět i něco dobrého. Jenže tyhle vzpomínky byly po dlouhých dnech první věc co jí dokázalo zvednout náladu.

„Chtěla jsem tuhle část života pohřbít a už se k ní nikdy nevracet.“ Bylo vidět, jak ji to samotnou zaskočilo. „Jenže, když si teď tu dobu vybavím, tak jsem v některých chvílích byla šťastná jako už nikdy. Ne dokonale. Vždycky je to něco za něco, ale... Byla jsem šťastná.“

Netušila, zda to dává smysl. Samotnou ji překvapilo, co v ní tyhle vzpomínky vyvolávají. Zakazovala si na něj byť jen na okamžik myslet. Celou dobu se jí to dařilo, ale teď, když si ho vybavila... neskutečně jí chyběl. Skoro až bolestně.

To proto věděla, že Alberta nemiluje. Věděla jaké to je. Milovat někoho.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 21: