Podivný deník lidský, respektive můj 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Podivný deník lidský, respektive můj - toť znamená nepravidelné zápisy mé. Nehledejte žádnou souvislost s Upířími deníky či něčím podobným. Tady najdete jen (ne)reálné problémy (ne)všedních dnů (ne)normálního člověka.
Dnešní zápis - Nekonečný maratón Aneb útěk před vším, ale hlavně sama před sebou
Rebeka

01.09.2013 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 872×

Podivný deník lidský, respektive můj 1
- Nekonečný maratón

29.8 (21:00)

Valná spousta lidí začíná trpět obezitou a přežíráním se. Já mám taky své šílené chutě. Šílenou chuť jít dál. Dál, ještě dál! Do nekonečna za tou šílenou hračkou z Příběhu hraček a pak i dál od něj. Prostě dál! Zmizet! Kam? Kamkoli. Stejně jako jiný řeknu - nemůžu si pomoci.

Máte podobné myšlenky? Já odjakživa. Odjakživa si chci koupit jízdenku do rychlovlaku. Jednosměrnou. Ujet a už se navrátit. Se vším praštit a nasadit si neviditelný plášť. Pak i jemu zmizet.

Přitom dosti cestuji v poslední době. Prázdniny na tripu. Vlastně, víc než kdy dříve.

Možná je to ono. Deprese z návratu do běžného tempa a provozu. Utápění se v ponávratové depresi. Zvykání si na lidi, kteří mi přímo s úsměvem prolézají krkem a na nervy hrají stocatto. Mé přátele a rodinu... asi začnu míti výčitky svědomí. Jednou, až budu stará a nikdo mě nebude míti rád.

Popadá vás také chuť se vším praštit a utéct? Zdrhnout, použiji-li slang.

Jenže já jsem ta hodná. Vždy a všude. Spořádaná šrotna, co šikanuje kopancem do břicha (delší povídání, po mně se houba nehází). Hodná holčička, která dělá, co se po ní chce. Co se od ní čeká. Dělá všechno, co by se mělo. Chce být veterinářkou, ale kvůli rodinnému přání jde na stomatologa, ač se jich vždy bála.

Br! Fuj! Leze mi to na mozek. Sama sobě se hnusím.

Psychiatr, který dělal pečlivé zápisky při rozvodu rodičů, mimo jiné prohlásil, že jsem neklidná, vznětlivá a každým coulem cholerická. Dozajisté. Jsem duše pomateného snílka, s nímž mává puberta, jen po okrajích podpálená rozumem a zodpovědností. Oheň se neuchytil. To je mi prokletím.

Kdybych teď přečetla celý tento zápis, který bezpochyby nikdy dvakrát nepřečtu, na co bych přišla? Že nehledě na okolnosti utíkám sama před sebou? Ale já nejsem Petr Pan, abych utekla svému stínu. Před svými myšlenkami? Opravdu by ten vtíraný nepokoj kdesi v cizině zmizel? Zkušenost praví, že rozhodně za žádných okolností.

Jednou ze mě bude oběžné těleso naší malé a pestrobarevné planety a oběh mi rozhodně nebude zabírat osmdesát dní. Snad pak zjistím, že se nedovedu zastavit nikde, že mám potřebu utéct kamkoli a odkudkoli.

Někdy člověk vidí jediné štěstí a potěšení kdesi za rohem. Za rohem? Ale za kterým? Obejdete jich stovky a pořád máte pocit, že ani jeden nebyl ten správný. Přesto bude tráva za plotem stále zelenější a vy půjdete stále dál.

Není to ale proto, že zkrátka příliš hledáte? Příliš se zabývám hledáním - a málo nacházením.

Proč se mi to takhle zamlouvá? Je to stejné jako s láskou, vždy volím toho špatného. Možná mě to baví. Možná jsem masochista. Baví mě hledat, nechci nacházet. V případě nálezu bych jaksi neměla nic na práci, možná se bojím právě toho. Bojím se. Rezignuji před vlastním strachem a i nadále zoufale hledám. Nechci ztratit své hobby, svou práci, svůj životní styl.

Vidím jen jeden konec bludiště, na němž září světlo. Mluvit, přemýšlet, psát... O cestách, které byly. O cestách, které budou. O cestách, které nikdy nebyly - ale kdyby byly, byly by úžasné. O cestách za poznáním. Možná i cestách za sebepoznáním. O cestách, na jejichž konci naleznete cosi nevyslovitelné a nevyčíslitelné.

Zacpu si uši a uteču. Alespoň na chvíli. Alespoň v myšlenkách.

Až začnou protesně pískat, vytáhnu z nich prsty či hodně tlusté špunty, udělám potápěče a skočím do vody, která bude možná chladná, možná vroucí, každopádně bude tam, kde se budu učit žít a kde také zůstanu. Protože až to dokážu, až se srovnám se svou osobou a všemi jejími součástmi, tehdy už patrně dokážu žít kdekoli.

Rebeka

Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Podivný deník lidský, respektive můj 1:

5. emam přispěvatel

07.10.2013 [22:21]

Nechci tě zklamat, ale vyrovnat se s celou svou osobností je těžký úkol. Pro většinu lidí téměř nesplnitelný, domnívám se. Mnozí toho nejsou schopni ani v pozdním věku. Ale ta snaha je víc, než si troufne mnohý odvážně se tvářící jedinec Emoticon
Omluvám se za svůj komentář a nevím jestli je zrova vhodný. Zaujala si mě a proto jsem neodolala podívat se sem. Přiznávám se, že ve světě poezie se příliš neorientuji. O to víc mě potěšilo, že píšeš i něco jiného

Smazat | Upravit | 02.09.2013 [17:22]

AgataEritra: Vydáno už bylo, na opravy je pozdě. Pokud jde o důvody, ten jediný důvod, který zřejmě není zcela řečen, je můj vnitřní... boj. Zubařina byla myšlena obrazně, ač je to pravda. A asi tě zklamu, nevím, co ti přijde jako - honosná slova - ale já takhle zkrátka mluvím.
Becky

Smazat | Upravit | 02.09.2013 [7:58]

To tempo je označováno STACCATO. Tohle je, zničující. Honosná slova, kdy se snažíš vypadat starší a dokonalejší, s mnohem vznešenějšími důvody pro útěk, než ve skutečnosti opravdu jsou. Jednou a dost.

Smazat | Upravit | 01.09.2013 [22:09]

A víš ty, že já možná taky? Vážně jen možná... Emoticon Takže už doma a v teplíčku, jo? A ani nenapíšeš? No počkej! Moc děkuji a ne, za trvalé řešení považuji jen a pouze smíření, bohužel.
Bekk

1. Kačaba

01.09.2013 [19:09]

Becky, Becky, Becky... Ach, holka jak dlouho já tě neviděla, kvůli době se do té školy i těším. Tak jsem si to čekání, chtěla zkrátit a ty tu na mě hodíš takový to úžasný deník, který se opravdu povedl! Emoticon
Pocit, že chci utéct daleko od všeho mám také často. Jak vidím, nejsem v tom sama. Chuť se vším praštit a znovu utéct. Zrovna dnes po návratu z Finska ji mám... ale bohužel to není trvalý řešení, že jo? Rychle další!
Pac a pusu Kačaba!