Pod křídly andělů - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Amy se rozmýšlí, zda má přijmout Ryanovu nabídku.

09.07.2017 (09:00) • Kathleena • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 834×

Amy ležela na pravém boku, ruku měla podepřenou pod hlavou a přemýšlela o Ryanově nabídce. Jak ráda by ji přijala. Ušetřilo by jí to spoustu problémů. Už by nemusela žít na ulici a dělat tu proklatou práci. Třeba by mohla začít normálně pracovat a později si dokončit školu. Věděla, že by u Ryana nemohla bydlet nastálo, ale i na čas by jí to hodně pomohlo. Pomohlo by jí to postavit se na vlastní nohy. Ale byl v tom háček. Nechtěla zneužívat Ryanovu dobrotu. Nemůže se mu pověsit na krk a překážet v jeho domě ani v jeho životě. Nechtěla být na nikom závislá, někomu přítěží. Co by tomu řekli jeho příbuzní a známí? Jak by se na ni dívala jeho sestra? Jako na příživnici, která se vetřela do jeho domu. Jako na přivandrovalce.

Dveře vrzly a do místnosti vešel doktor Harding. Když Amy uviděl, mile se na ni usmál. Tak jako vždy. „Dobrý den,“ pozdravil. „Nesu vám dobré zprávy, slečno Collinsová,“ zadíval se do složky, kterou s sebou přinesl.

„Dobrý den,“ řekla Amy.

„Váš zdravotní stav se stále zlepšuje, výsledky všech testů jsou v normě. Není důvod, abyste tady pobývala. Zítra vás propustíme.“

Než stihla dívka něco odpovědět, ozvalo se rychlé zaklepání a do pokoje vstoupil Ryan. Na rtech mu pohrával lehký úsměv, který ale pohasl hned, jakmile uviděl doktora Hardinga.

„Dobrý den,“ pozdravil ho mírně zaraženě. Doktor se otočil jeho směrem a přejel Ryana přísným pohledem. „Na copak jste uplatil recepční tentokrát, pane Davisi?“ spustil okamžitě, aniž by odpověděl na pozdrav.

„Stačila trocha šarmu a zkrotla jako beránek,“ odpověděl Ryan a na tváři se mu roztáhl úsměv od ucha k uchu. Amy občas udivovalo, jak se může neustále smát. Od toho věčného úsměvu ho snad musí bolet pusa.

Harding si cosi zamumlal pod vousy a víc to raději nekomentoval. Obrátil se zpět na Amy. „Zítra ráno si počkejte na propouštěcí zprávu. Hodně štěstí.“ S těmi slovy se otočil na podpatku a vydal se ke dveřím. Ještě než odešel, střelil po Ryanovi zkoumavým pohledem.

„Ten mě zřejmě nemá v lásce,“ podotkl Ryan, když se za Hardingem zabouchly dveře, a zabodl pohled do dívky. Ta jen pokrčila rameny. „Vadí mu, že sem chodíš a nejsi příbuzný.“

„Takže tě zítra pustí?“ řekl.

„Jo, slyšel jsi.“

„A co moje nabídka? Přemýšlela jsi o tom?“ zeptal se na to, co ho zajímalo ze všeho nejvíc.

„Přemýšlela,“ povzdechla si Amy. Stále si nebyla jistá tím, jak se rozhodne.

„A?“ začínal být netrpělivý.

„Já nevím,“ sklopila pohled, „nechci nikomu přidělávat starosti. Nechci se nasáčkovat do tvého domu a být na tobě závislá. Co by tomu řekli tvoji příbuzní a známí, že sis domů přivedl úplně cizí holku? Každý by se na mě díval jako na vetřelce. A co až by zjistili, že jsem bývalá prostitutka?“ Unaveně si protřela spánky.

„Ale Amy,“ vzal ji za ruku, „ty přece nejsi nikomu na obtíž. Budu rád, když u mě budeš bydlet. Přece se raději nechceš vrátit na ulici,“ promlouval jí do duše a nespouštěl z ní pohled. Jak ji vůbec mohlo napadnout, že bude na obtíž? Musel se nad tím usmát.

„Tak?“ zeptal se po chvíli ticha. Tón jeho hlasu nepřipouštěl žádné námitky.

„Tak dobře,“ souhlasila nakonec Amy. Nevěděla, jestli právě udělala správnou věc, ale už z toho nešlo vycouvat. Zvlášť po tom, co se na Ryana podívala. V očích měl radostné jiskřičky a celý zářil jako měsíček na hnoji.

„Já věděl, že neodmítneš,“ prohlásil vítězoslavně. „Zítra tě vyzvednu a Ashley ti pošle nějaké oblečení.“

***

„Ryane, už dost, nejsem malé dítě, pásy si zvládnu zapnout sama,“ lamentovala Amy poté, co ji Ryan skoro donesl do auta. Mezitím se stihnul snad stokrát ujistit, zda je všechno v pořádku, jestli se jí sedí pohodlně nebo ji něco nebolí. Když se nahnul přes sedačku, aby jí zapnul pás, Amy začínala ztrácet trpělivost. Ano, Ryan byl hodný, neuvěřitelně starostlivý a obětavý, ale ta jeho přehnaná péče jí zkrátka vadila. Byla zvyklá umět se o sebe postarat a nehodlala na tom nic měnit.

„Amy, doktor Harding říkal, že se musíš šetřit. Žádná fyzická námaha, stres, musíš odpočívat...“ citoval doktorova slova a přitom jednotlivé body vypočítával na prstech. Amy jen protočila oči.

„A můžeš mi říct, co je namáhavého a stresujícího na připínání pásů?“ střelila po něm tázavým pohledem.

Ryan si povzdechl a přidřepl si tak, aby jí zpříma viděl do očí. „Amy, dělám to pro tvoje dobro. Chci, aby ses cítila co nejlépe. Po tom, co se ti stalo, si zasloužíš trochu vlídného zacházení,“ nechtěl jí to připomínat, ale potřeboval, aby věděla, že je tu pro ni.

Amy se po těch slovech zastyděla. Samozřejmě, že to s tebou myslí dobře, měla bys mu být vděčná za to všechno, co pro tebe udělal a pořád dělá. A ne být protivná a mrzutá, rýplo si podvědomí. Amy na ten otravný hlas v myšlenkách zasyčela něco ve smyslu buď už zticha. Začínala si připadat jako blázen.

„Pojedeme?“ usmála se nakonec.

„Jasně,“ opětoval jí úsměv Ryan a už seděl na místě řidiče.

Cesta zprvu probíhala v tichosti. Bylo slyšet jen tiché předení motoru auta. Ryan po Amy občas hodil pohled a myslel si, že ho nevidí. Když ho ale nachytala na švestkách, raději se podíval před sebe. Připadal si jako puberťák, ale Amy ho fascinovala. Svým vzhledem, chováním. Od chvíle, co ji uviděl v nemocnici, v něm vzbuzovala nejrůznější pocity. Jeden ale stále převládal. Čím dál více nabýval dojmu, že je bezvýhradně zamilovaný. Její přítomnost s ním dělala divy.

Bylo mu jedno, co dělala předtím, než ji našel zbitou na ulici. Věděl, že jiní by ji za to mohli odsuzovat, ale on ne. Někde uvnitř tušil, že ona není ten typ, aby něco takového dělala dobrovolně. Jistě ji k tomu přivedly nějaké problémy a ona neměla jiné východisko. Život někdy dokáže být krutý, to poznal velice dobře na vlastní kůži.

Hlodal v něm červíček zvědavosti. Zajímalo ho, co Amy dostalo do té situace, že se snížila k tomu, aby dělala něco takového, ale zároveň měl pocit, že je příliš brzy na to zeptat se jí. Jistě je to pro ni velmi citlivé téma. Až bude chtít, poví mu to sama.

Amy pokradmu sledovala Ryanovu tvář. Občas na ni stočil svůj pátravý pohled, a když si toho všimla, rozpačitě se usmál a dál se věnoval řízení. Najednou mu tvář zahalil stín, vypadal zamyšleně. Co se mu asi honí hlavou? Možná to jsou pochybnosti. Pochybnosti o tom, jestli dělá správnou věc, že si ji stěhuje k sobě domů. Nezná ji, nic o ní neví. Nezná její minulost. Věděla, že by mu měla říct, co se stalo její rodině a jak se vlastně dostala na samé dno, proč začala dělat prostitutku a asi by mu měla povědět o Sarah. Měl by to vědět, zvlášť teď, když bude bydlet v jeho domě. Zatím ale nenašla příležitost, jak mu to všechno říct. Nebylo to něco, co by se dalo během pěti minut vyklopit v autě, potřebovala na to klid. Rozhodla se, že mu to poví co nejdříve. Má právo to vědět.

Z myšlenek je oba vyrušil zvuk oznamující smsku. Ryan sáhl do kapsy a vyndal telefon. Když si zprávu přečetl, věnoval Amy jeden ze svých okouzlujících úsměvů.

„To je od Ashley. Píše, že už na nás doma čeká. Chce tě poznat.“

„Nebude Ashley vadit, že u tebe budu bydlet?“ zeptala se Amy. V hlase se jí odrážely obavy z nadcházející odpovědi.

„Proč by mělo? Je to můj dům, můžu k sobě nastěhovat, koho budu chtít,“ zazubil se Ryan a obrátil pohled k vozovce.

„A co tvým rodičům?“

Ryanův úsměv opadl a oči posmutněly. Pevněji stiskl volant, až mu zbělaly klouby. Pak se podíval na Amy. „Moji rodiče zemřeli. Ten dům jsem po nich zdědil.“

„Promiň, to jsem nevěděla. Mrzí mě to,“ začala hned Amy. Věděla přesně, co musel prožívat, když se to stalo. Znala to víc než dobře.

„Už jsme tu,“ prohodil Ryan a snažil se nasadit veselejší výraz. Moc se mu to ale nedařilo. Spěšně vystoupil a oběhl auto, aby Amy otevřel dveře.

Tak gentlemani ještě nevymřeli, pomyslela si a s tichým díky vystoupila z vozu.

Ocitli se před bíle omítnutou vilkou s balkónem stojící uprostřed zahrady s anglickým trávníkem, záhony s pestrobarevnými květinami a ovocnými i okrasnými stromy. Zahradu lemoval bílý laťkový plot a u vstupní brány byl z každé strany jeden mramorový sloup. Na dlážděném chodníčku před domem stálo stříbrné BMW. Zřejmě Ashleyino.

Amy vydechla v němém úžasu. S bytem, ve kterém bydlela s rodiči a Sarah, se něco takového nedalo srovnávat. Její rodiče se sice nemohli řadit mezi chudáky, ale o tak krásném domě se jim ani nesnilo. Nemohla uvěřit, že tu teď bude bydlet. Z ulice rovnou do luxusní vily. To jsou skoky.

„Tak co, líbí?“ zeptal se Ryan.

„To je nádhera,“ rozplývala se dívka a létala očima na všechny strany.

„Vítej doma,“ pronesl a objal ji kolem ramen. Pomalu se rozešli ke dveřím.

Doma. Jak dlouho už jsem nebyla nikde doma? ptala se Amy v myšlenkách. Domov je místo, kde se člověk cítí bezpečně, pohodlně. Domov měla naposledy před rokem, když bylo všechno ještě v pořádku.

Lehce zatřásla hlavou, aby vypudila pochmurné myšlenky. Nemůže se trápit do nekonečna. Teď dostala příležitost začít znova.

Ryan stiskl kliku a vešel. Amy ho následovala. Hodil klíče do misky na stolku vedle zdobeného zrcadla a už si to mířil k vysouvacím dveřím po pravé straně. Když je otevřel, ocitli se v obývacím pokoji.

Místnost byla zařízena ve světlých barvách. Vlevo se nacházely obrovské prosklené dveře vedoucí do zahrady. Na vedlejší stěně byla televize a pod ní poličky s fotkami a dekoračními předměty. Dominantou celého pokoje byl zdobený krb a schodiště, před nímž stála béžová pohovka s dvěma křesly. Na jednom z nich seděla dívka v modrých šatech a zaujatě si Amy prohlížela. Na tváři měla lehký úsměv a na první pohled z ní vyzařovala laskavost a dobrá nálada. Zřejmě mají optimismus v rodině, pomyslela si Amy.

Jako první prolomil ticho Ryan. „Vy dvě se ještě neznáte. Amy, to je Ashley,“ ukázal na tmavovlasou dívku, která hned vyskočila na nohy a rozešla se k nim, „a Ashley, tohle je Amy,“ přejel pohledem k plavovlásce po své pravici.

„Ahoj, ráda tě poznávám,“ spustila Ashley a nečekaně dívku krátce objala.

„Já tebe taky,“ oplatila jí Amy s úsměvem.

Ashley se posadila zpátky do křesla a Amy s Ryanem ji napodobili. „Víš, jsem ráda, že tady s Ryanem budeš bydlet, alespoň tu nebude tak sám,“ mrkla na svého bratra.

„Ashley, možná bys měla nechat Amy trochu vydechnout,“ zarazil ji Ryan.

Amy chtěla něco namítnout, ale Ashley už zase mluvila. „Dobře, dobře, ukážu ti tvůj pokoj,“ vyskočila z křesla a rozešla se ke schodům.

Když vyběhla do patra, Ryan se otočil k Amy. „Omluv ji, je jako malé dítě. Hrozně ztřeštěná.“

„Ne, to je v pořádku, je moc milá,“ usmála se Amy a následovala tmavovlásku.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Kathleena (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování