Pod křídly andělů - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Amy zvažuje důležité rozhodnutí.

11.09.2017 (10:00) • Kathleena • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1207×

Amy ležela na pohovce schoulená do klubíčka a usedavě plakala. V hlavě neustále slyšela Ashleyina krutá slova opakující se jako nekonečná ozvěna. „Za smrt Ruby můžeš ty. To ty jsi ta, která dostala výhružky. Někdo jde po tobě, Amy, to tebe chce zabít, a mně došlo, že si vás ten dotyčný prostě spletl. Koneckonců, na svatbě jste vypadaly skoro stejně. Ty jsi měla být mrtvá. Kdybys k nám tehdy nepřišla, mohla být moje kamrádka naživu. Jsi bezpáteřní člověk, Amy, protože kdybys jím nebyla, odešla bys hned potom, co jsi dostala ten anonym. Takhle jsi ohrozila všechny kolem sebe. Hnusíš se mi.“

Hned potom, co Ashley s Thomasem odjeli a ona zůstala stát na prašně silnici za nimi, s pocitem nepopsatelné hořkosti jí došlo, že měla Ashley pravdu. Od té doby cítila obrovskou vinu, která naplňovala celé její nitro. Stále znovu se jí do mysli vkrádala vidina toho, co by bylo, kdyby Ryanovi a Ashley nezkřížila cestu. Nikdy by nepoznala Ruby a ta by teď šťastně a spokojeně žila. Nikomu by nezpůsobila problémy a bolest. Nikomu by nevzala život.

Při té myšlence její pláč nabral na intenzitě a Amyino vyčerpané tělo se otřásalo v srdceryvné agónii. Když na zádech ucítila něčí dotyk, škubla sebou. Byl to Ryan.

„Neplač, Amy,“ zašeptal bolestně. Sedl si vedle ní a vzal ji do náručí. Začal se s ní pohupovat ze strany na stranu, jako by byla malé dítě, a zabořil jí nos do vlasů. To gesto ji rozesmutnilo ještě víc. Opřela se do něho a brečela mu do černě košile. Konejšivě ji hladil po vlasech a nepřestával kolébat. „Ashley to tak nemyslela,“ začal opatrně. „Ona je zkrátka taková, že dřív střílí, než míří. Byla rozrušená. Všechno, co ti řekla, bylo v afektu. Až vychladne, bude ji to mrzet, uvidíš. Na to ji znám až příliš dobře,“ podíval se jí do uslzených očí.

Amy zavrtěla hlavou. „Ne, není nic, co by ji mělo mrzet. Všechno, co mi řekla, je pravda. Kdybych odešla hned po tom anonymu, nebo ještě lépe, kdybych k tobě vůbec nepřišla...“ Chtěl něco namítnout, ale přiložila mu prst na rty. „Nikdy by se nikomu nic nestalo. Jestli mě chce někdo zabít, byla bych mrtvá já, ale netrpěli by mou vinou druzí,“ zhluboka se nadechla a podívala se do země. „Je nejvyšší čas, abych svou chybu napravila. Měla jsem to udělat už dřív, ale neudělala, proto odejdu alespoň teď,“ pronesla s bolestí v hlase.

Ryan na ni vyděšeně pohlédl a rázně zavrtěl hlavou. „Ne, to v žádném případě,“ vyskočil na nohy a neklidně začal přecházet po pokoji. „Ty jsi se dočista zbláznila. Dokážeš si vůbec představit, jaké nebezpečí ti hrozí?“ dřepl si před ni na zem a naléhavě se jí zadíval do očí.

„Na tom nezáleží. Zkus taky pochopit ty mě. Nedokážu tady s tou vinou žít. Zabíjí mě to, chápeš?“ zlomil se jí hlas a v očích ji opět zaštípaly slzy.

„Ale ty se přece nemáš proč obviňovat, Amy, nemohla jsi tušit, že se někomu něco stane. Nikomu jsi neublížila, ty za nic nemůžeš.“ Jeho hlas byl čím dál tím zoufalejší.

„Ale ano, můžu za to. Od začátku bylo jasné, že ty výhružky nevěstí nic dobrého,“ přejela si prsty po spáncích. „Byla jsem hloupá a doplatila na to Ruby.“

„To je absurdní,“ nenechal se Ryan odbýt. „Teď už se nikomu nic nestane, věř mi. Před domem stojí policejní hlídky, nikoho sem nepustí. Ale kdybys odešla, byla bys tím nejsnadnějším terčem. Pro toho vraha by nebylo nic jednoduššího, než tě najít a zbavit se tě. Vyjít ven úplně sama by bylo stejné, jako spáchat sebevraždu,“ ledabyle mávl rukou směrem k oknu.

Amy při těch slovech přeběhl mráz po zádech. Na krátkou chvíli se nad celou situací zamyslela. Samozřejmě, že měl Ryan pravdu. Kdyby teď odešla, pravděpodobně by to byla poslední věc, kterou by udělala. Prudce vydechla a podívala se na něj. Oplácel jí pohled plný naléhavosti.

„Víš to, že tě miluju?“ smutně se usmála.

„Já tebe víc,“ vrátil jí úsměv. Pomalu se přiblížil k dívčině obličeji a vroucně ji políbil na rty.

Zapletla prsty do jeho hebkých vlasů a oplácela mu polibky, do nichž vkládala veškeré emoce. Ryan ji líbal se stejnou vervou.

Cítila, jak ji pokládá zády na pohovku a jeho všudypřítomné ruce bloudí po každém záhybu jejího těla. Přerývaně dýchali a nepřestávali se líbat.

Milovali se celou noc, hnáni vášní a tužbou pociťovat zájemnou blízkost, dravost a zároveň i lásku. Oba potřebovali na chvíli zapomenout na všechno zlé, a to v náručí toho druhého. Oba potřebovali vědět, že jsou milováni.

***

Když se ráno Amy probudila, zjistila, že na pohovce, kde chvíli před východem slunce příjemným vyčerpáním usnuli, leží sama. Zamrkala a rozhlédla se po pokoji, ale Ryana nikde neviděla. Přemýšlela, kde může být. Pak ji ale z myšlenek probral jeho hlas.

„Dobré ráno, lásko.“ Ryan zrovna vyšel z kuchyně, v rukou tác se snídaní. Amy si všimla talíře s míchanýnmi vejci a sklenice pomerančového džusu. „Snídaně do postele,“ prohlásil zvesela a položil před ni podnos.

„Děkuju,“ odpověděla vděčně a hned se pustila do jídla.

„Amy?“ začal Ryan. Po úsměvu najednou nebylo ani památky.

„Ano?“

„Slib mi, že neodejdeš.” V jeho hlase zazněly obavy a napětí.

Amy položila vidličku a záporně zavrtěla hlavou. Věděla, jak moc je to sobecké, ale nedokázala to. Nechtěla Ryana opustit. On byl spolu se Sarah to jediné, co ji drželo nad vodou. Nedokázala si představit život bez něj. Její mysl stále zaobíraly výčitky svědomí, ale láska byla zřejmě silnější.

„Děkuju,” vydechl Ryan úlevně a samou radostí dívku objal. „Miluju tě a chci ti to opakovat po zbytek života.“

Ten kouzelný okamžik narušil zvuk domovního zvonku. Ryan se od Amy neochotně odtrhl a zamířil ke dveřím, aby návštěvníkovi otevřel. Byla to Ashley.

„Musím si promluvit s Amy,“ řekla klidně. Na první pohled vypadala ztrhaně. Pod očima měla fialové kruhy a dokonce nebyla nalíčená, což u ní nebývalo zvykem.

„Pojď dál,“ řekl po krátkém uvažování Ryan a ustoupil jí z cesty.

Jakmile Amy uslyšela jejich rozhovor, rychle se oblékla a pročísla si vlasy.

„Ahoj, doufám, že neruším.“ Ashley pomalu vešla do obýváku a přejela Amy neutrálním pohledem.

Když ji Amy spatřila, po páteři jí projel mráz. Napnula se, jelikož nevěděla, co od ní čekat.

„Nechám vás o samotě,“ prohodil do ticha Ryan a kamsi zmizel.

„Ahoj,“ pozdravila ji Amy. V tu chvíli by se dalo napětí krájet.

Ashley nejprve mlčky očima propalovala koberec. Nakonec však sebrala odvahu a podívala se na Amy. „Amy, přišla jsem se ti omluvit,“ vydechla utrápeně. Stála tam jako školačka, která něco provedla, a nervózně si mnula ruce. „Všechno, co jsem ti tuhle řekla, mě strašně mrzí. Nemyslela jsem to tak, byla jsem hrozně rozčílená a nevěděla jsem, co říkám. Řekla jsem opravdu hnusné věci, a proto nevím, jestli mi můžeš odpustit. Když ne, pochopím to,“ upírala na Amy zoufalé oči. Výraz její tváře se náhle změnil. Už to nebyla žena s nicneříkajícím pohledem, jak v posledních dnech vypadala. Pod tou maskou byla jen mladá ustrašená dívka, v jejímž obličeji se odrážel smutek. Spousta smutku. „Mrzí mě to.“

„Ne, Ashley, měla jsi pravdu. Kdybych nebyla sobecká a hloupá, odešla bych hned po tom anonymu,“ povzdychla si Amy.

„Ne, nemůžeš za to, co se stalo, nemohla jsi to tušit. Já vím, že přesně z toho jsem tě obvinila, ale není to tak. Uvědomila jsem si to,“ na okamžik se odmlčela. „Prosím, nemysli si něco takového.“

Amy ji chvíli pozorovala, pak ale roztála a smutně se pousmála. „Pojď sem,“ roztáhla paže a pevně tmavovlásku objala.

„Tolik mě to mrzí,“ opakovala dojatě Ashley.

Amy se nesmírně ulevilo. „Teď už bude všechno jenom dobré. Věřím tomu.“

V tu chvíli ještě netušila, jak ošklivě se zmýlila.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Kathleena (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování