OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-VIII.-Summer Hillová

02.09.2009 (14:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 767×

  Otevřela jsem oči a ten rachot ustal. Zdálo se mi, že někdo křičel a nebyla jsme si tak jistá, že to bylo jen ve snu. Rozhlédla jsem se. Rozhrnutým závěsem do pokoje pronikalo světlo. Bylo ráno. Kde je Tommy? Nepamatuji si, že by odtud odcházel. Asi jsem spala pěkně tvrdě. Protáhla jsem se a šla do koupelny. Rychle jsem se umyla a oblékla do něčeho pohodlného. Myslela jsem na to, jak moc mám Tommyho ráda a jak pozdě mi to došlo. Jak to, že mi vůbec nedošlo, že ke mně něco cítí? Vždyť ty náznaky byly jasné. Možná to bylo tím, že se většina dala vysvětlit jako sourozenecká páče. Vždycky se o mě staral a pečoval, tak mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jakkoliv jinak. Uvědomuji si, že bychom tohle dělat neměli, společnost vyžaduje, aby dva partneři nebyli příbuzní (tím asi hůř, že jsme ještě dvojčata…), ale kdo poručí citům, které nedokáže ovládnout? Navíc, nikdo se to nemusí dozvědět. A nějakou dobu se můžeme odstěhovat do jednoho bytu a všichni si budou myslet, jací jsme nerozluční sourozenci. Nikoho nenapadne, že by důvod mohla být trošku jiná láska než sourozenecká. A my se budeme moci milovat, mít se jen pro sebe ve světě, do kterého nikoho jiného nepustíme.

  Co to bylo?Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu slyšela ránu?

  Vstala jsem a vyšla z Tommyho pokoje a šla přes celou chodbu. Potichu jsem otevřela dveře a nakoukla do ložnice. Na posteli jsem tátu nenašla, ale při pozornějším ohledání jsem zjistila, že leží na zemi a pravidelně oddechuje. To vysvětluje tu ránu, co jsem před pár vteřinami slyšela. Tiše jsem zavřela dveře a šla do kuchyně. Připravila jsem si snídani a nasnídala se. Kde ten Tommy je? Obvykle nikam nechodí. Rozhlédla jsem se, jako bych čekala, že se odněkud zčista jasna objeví. Ale nikde nikdo. Jen já, tikání hodin a tiché vrčení ledničky. Šla jsem si pro trošku džusu a při pohledu do ledničky mi došlo, kde asi Tommy je. V ledničce chybělo mléko. Asi ho šel koupit, aby měla máma co pít, až se vrátí. Co je těhotná, pije velkou spoustu mléka. Zajímalo by mě, kdy se vrátí domů. Je to tu bez ní tak nějak prázdné.

 „Ahoj, Summer,“ pozdravil mě táta. Podívala jsem se na něj a pozdrav mu opětovala.

 „Jak bylo na zemi?“  popíchla jsem ho.

 „Ani nevím, jak jsem se tam dostal,“ zasmál se táta. Posadil se ke stolu a začal si mazat chleba. Zakousl se do něj a zamračil se.

 „Kde je Tommy?“ zeptal se mě. Trochu mě znepokojilo, že ani táta neví, kde je, ale to jen potvrdilo mou teorii, že brzo ráno odešel pro to mléko.

 „Nevím. Napadlo mě, že šel pro mléko, protože v lednici už žádné není,“ sdělila jsem tátovi a vypadalo to, že ho to uklidnilo.

 „Dobře. Co dneska plánuješ?“ natočil hlavu trochu na stranu.

 „Nevím, ani jsem nad tím nepřemýšlela,“ zamračila jsme se pro změnu já. Mohla bych projít oblečení a vyřadit to, co už nenosím a odnést to do nějaké nadace. Nemám tušení, jestli tu v Silverbergu vůbec nějaké je, ale při nejhorším to odvezu do Sacramenta, tam jsem oblečení darovala pravidelně.

 „No myslel jsem, že bychom mohli zajet za maminkou,pokud nebudete nic mít,“ navrhl táta.

 „Vlastně… Mám za to, že mi Tommy říkal, že chce někam jet a mě napadlo, že bych protřídila oblečení, jak jsem to dělávala v Sacramentu,“ vykrucovala jsem se. Táta pokýval hlavou.

 „Tak nemusíte jezdit. Alespoň si užijeme s maminkou pár chvil o samotě,“ usmál se na mě.

 „Ale, ty kanče,“ smála jsem se. Táta se smál se mnou. Dojedl a šel se obléknout. Šla jsem do knihovny a četla jsem si. Pár stránek před zjištěním, kdo je vrah, vešel táta do dveří.Nadskočila jsem leknutím.

 „Ježíši, tati, ani nevíš, jak jsem se lekla. Děje se něco?“ zeptala jsem se a zavřela knihu.

 „Nic, zlato, jen ti chci říct, že pojedu za mámou. Až se objeví Tommy, řekni mu, kde jsem,“ poprosil mě. V tu chvíli mi došlo, že Tommy vlastně ještě pořád nepřišel domů. Kde se to jen fláká? Počítala jsem s tím, že jakmile táta odjede, budeme mít dům pro sebe. A nebudeme se muset skrývat jen v našich pokojích, zatímco budou naši pryč… Tak kde se courá?!

 „Jasný, tati, řeknu mu to,“ slíbila jsem. „Pozdravuj mámu,“ dodala jsem, když vycházel ze dveří. Chvilku jsem ještě seděla, ale dlouho jsem to nevydržela  Vstala jsem a šla k sobě do pokoje. Jdu mu zavolat. Pokud někam šel, určitě si s sebou vzal mobil. Tommy a mobil, to je nerozlučná dvojka.

  Vytočila jsem jeho číslo a čekala, až nás spojí. Trvalo to dlouho, než se ve sluchátku ozval vyzváněcí tón. No tak, Tommy, zvedni to, říkala jsem si.

 „U jaké coury jsi?!“ zakřičela jsem rozrušením. Pak mi došlo, že se ve zcela prázdném domě ozývá nějaký zvuk. Když jsme se zaposlouchala, došlo mi, že to jde z Tommyho pokoje. S mobilem na uchu jsem přešla do jeho pokoje a poslouchala. Po pár vteřinách mi došlo, že jde o Tommyho mobil. Nechal ho doma. Nevychází bez něj ani z pokoje, tak jakože je pryč a mobil je doma? Nedokázala jsem to pochopit. No snad ho jen zapomněl… Nebo nechtěl být v dosahu, když bude v posteli s Dinou. Moc dobře jsem věděla, že za ní jezdí a když jsme bydleli ještě v Sacramentu, pravidelně se stýkali. Doufala jsem, že teď, když jsme spolu, přestane se stýkat s ostatními dívkami, se kterými spával, ale jak vidím, asi to tak není.

  Byla jsem hluboce zklamaná a odešla jsem do svého pokoje. Zatímco jsem procházela šatník, neudržela jsem se a začala jsem plakat. Nedokázala jsem uvěřit, že jsme spolu takovou chvilku a on mě už podvádí. Bolelo to, tak moc to bolelo…

  Snažila jsem se vyndat pár krabic, co jsem měla v nejvyšší polici. Přestože jsem nebyla malá, tak jsem na tu poličku nedosáhla. Byla moc vysoko a ač jsem se snažila, spadlo na mě jen pár krabic od bot. Seděla jsem mezi nimi a přemýšlela, kam jsme dali všechny krabice, když jsme se nastěhovali a věci už byly vybalené. Na půdu, konečně jsem si vzpomněla. Zvedla jsem se ze země, nějakým zázrakem se mi podařilo uklidit krabice zase na původní místo a vydala jsem se na chodbu. Mezitím se můj smutek změnil ve vztek. Jestli chce být s jinýma, já se tím trápit nebudu, ale i kdyby klečel na kolenou a líbal mi nohy, nikdy mu to neodpustím.

 Vešla jsem do malé místností, odkud vedly schody na půdu a sotva jsem rozsvítila, zamračila jsem se. Schody byly dole. Když jsme se nastěhovali, vedly na půdu staré ztrouchnivělé schody, na které se každý bál stoupnout. Takže táta hned po nastěhování rozhodl, že musí schody pryč a přimontoval tam nové moderní schody, které se zatahovaly do sebe a zůstával po nich jen poklop na stropě, takže bylo v místnosti mnohem více místa. Jenže každý, kdo šel na půdu, po sobě vždycky zatáhnul schody do stropu. A teď byly vytažené. Že by tam někdo byl nebo někdo jen zapomněl schody vytáhnout?

  Začala jsem do nich stoupat a s každým krokem ve mně hlodal čím dál větší neklid. Poklop, který uzavíral vchod na půdu, byl zavřený a já ho s každým krokem, který mě přibližoval k půdě, zvedala a pomalu osvětlovala půdní prostor. Skoro nic jsem neviděla, protože na půdě nebylo okno a žárovka z neznámého důvodu nesvítila. Pomalu jsem se poslepu vydala k místu, kde byly uskladněny krabice. Kousek od nich mi po něčem podjela noha a já uklouzla. Taktak jsem stačila udržet rovnováhu. Sklonila jsem se k zemi a zkoumala, po čem jsem uklouzla. Byla to nějaká lepkavá tekutina. Bůhví, co tu zbylo po bývalých majitelích, blesklo mi hlavou. V zápětí jsem si ale uvědomila, že  jsme při nastěhování celou půdu vyklidili a staré harampádí, které se tu schovávalo, jsme vyházeli. Tak co to krucinál je? Neodolala jsem a prstem, namočeným v tekutině, jsem se dotkla jazyka. Vím, že to mohlo bít cokoli, ale já se prostě nezadržela. A v okamžiku, kdy jazyk rozeznal chuť tekutiny, mozek vyslal zprávu, že ta kovová, nasládlá pachuť patří krvi. Začala jsem plivat, abych se jí zbavila. Co tady dělá krev??? Vytanula mi na mysli otázka poté, co jsem se zbavila krve v puse. Mé oči si začaly přivykat tmě a já i všimla něčeho, co leželo kousek ode mě, co nevypadalo jako nic, co jsem si na půdě pamatovala. Vrátila jsem se ke schodům, rychle sešla dolů a v kuchyni hledala baterku. Naštěstí byla přesně na místě, kam patřila, já jí popadla a pospíchala nahoru. Když jsem vyšla schody do patra a vydala se k místnosti pod půdou, vyděsila jsem se. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem nic nezavírala ani nevypínala. Ale dveře do místnosti byly zavřené a když jsem je otevřela, světlo vypnuté a schody vytaženy. Vždyť jsem v domě sama, proboha! Kdo to mohl udělat? Stejný člověk – nebo věc -, které nechal u mě na zdi mizící nápis „ODEJDĚTE“?

  Moc jsem nad tím nepřemýšlela, rozsvítila jsem, stáhla schody dolů a rychle po nich vyšplhala. Posvítila jsem si baterkou na prostor půdy a chvilku mi trvalo, než jsem našla předmět, který jsem tam před chvílí viděla. Během vteřiny jsem zbledla a udělalo se mi špatně. Svítila jsem na sinalý obličej svého milovaného bratra, který ležel v bezvědomí na zemi a z díry na břiše mu kapala krev. Krev, po které jsem před chvilkou uklouzla.Rychle jsem se rozběhla k Tomymu a pokusila se ho vzbudit. Nepodařilo se.

 „Tommy, co se stalo?“ naléhala jsem, i když jsem věděla, že mi neodpoví. Chvíli jsem tam seděla, měla jeho tvář na klíně, hladila ho a plakala. Pak jsem se vzpamatovala a zavolala záchranku.

 „Záchranná služba, prosím,“ ozval se drsný mužský hlas. Snažila jsem se trochu uklidnit.

 „Dobrý den, tady Summer Hillová. Můj bratr… Našla jsem ho na půdě s dírou v břiše a nevím, co mám dělat,“ plakala jsem do telefonu. Muž zůstal úplně klidný.

 „Řekněte mi vaší adresu a já k vám hned poslu sanitku,“ nařídil mi a já mu ji dala. „A teď mi řekněte, co tam dělal?“

 „Já nevím. Vstávala jsem asi v devět a už v té době v domě nebyl. Našla jsem ho teprve před chvílí,“plakala jsem.

 „Hm a krvácí to hodně?“ ptal se dál.

 „Nevím, neteče to,ani nestříká, jen kape,“ snažila jsem se najít správný výraz. Muž si se mnou povídal a snažil se mě zabavit. Když jsem uslyšela houkání blížící se sanitky, poděkovala jsem mu a rozloučili jsme se.

 „Promiň, lásko, ale musím tě na chvilku opustit, dojdu pro pomoc,“ šeptala jsem Tomymu, zatímco jsem mu jemně pokládala hlavu z mého klína zpátky na zem. Rychle jsem sešla ze schodů do patra a poté do přízemí, abych se před domem přivítala s blikající a houkající sanitkou, která zrovna zastavovala před hlavním vchodem. Vyskočili dva doktoři a namířili si to ke mně.

 „To vy jste nás volala?“zeptal se první.

 „Ano. Můj bratr je nahoře. Na půdě,“  dodala jsem a záchranáři mě následovali do schodů. Několikátý výstup do schodů způsobil, že jsem se po pár schodech zadýchala, ale nepolevila jsem v tempu a za pár vteřin jsme přišli k místnosti pod půdou. Jaké bylo mé zděšení, když jsem zjistila, že dveře jsou zavřené, je zhasnuto a schody vytažené. Rychle jsem je stahovala dolu a všimla jsem si pohledu, který si vyměnili ti dva doktoři. Asi si myslí, co jsem to za blázna, že volám záchranku a přitom si znepřístupním rychlou cestu nahoru. Já za to ale opravdu nemohla, nějaká nadpřirozená sála nechce, abych se k němu dostala včas. Rychle jsme vylezli nahoru a já svítila baterkou doktorům na cestu.Když ho uviděli, rozběhli se k němu a vytahovali spoustu přístrojů a hadiček s batohů, které měli s sebou. Nemohla jsem se na to dívat. Tommy vypadal jako nějaký mimozemšťan, jak do něj zapojovali všechny jehly a přístroje. Svezla jsem se u jedné stěny na zem a plakala tam. Doktoři se mezitím spolu polohlasně bavili.

 „Slečno, slyšíte mě?“ zeptal se jeden z nich. Zvedla jsem hlavu a koukala na něj. „Ptám se, jak dlouho tu leží?“ zopakoval otázku.

 „Já nevím, asi od rána,“ řekla jsem. Zamračil se a pozoroval krev kolem Tommyho.

  Po dobré půl hodině ho konečně pomocí nosítek dostali dolů, kde ho naložili do vozu. Domluvila jsem se s nimi,že pojedu taky, abych pak věděla,kam ho odvezou. Jeli jsme do nedalekého velkého města, kde stála známá nemocnice.Okamžitě ho přijali a jeli s ním na sál. Jeden doktor se věnoval mě a vyplňoval se mnou papíry. Jakmile jsem to dokončila, hned jsem volala tátovi a řekla mu, co se stalo.

 „Vydrž tam, hned přijedu,“ řekl poté, co jsem mu řekla, kde jsme.

  Přijel během půl hodiny. Vyplakala jsem se mu na rameni a čekali jsme, až Tommyho operace skončí. Tři a půl hodiny jsme čekali a nevěděli, jak to s Tommym bude. Po třech a půl hodinách ho konečně pustili ze sálu. Přišel k nám doktor, který ho operoval.

 „Dobrý den, jsem doktor Brian Wyes a operoval jsem vašeho syna. Vypadalo to, jako kdyby ho někdo postřelil. Jste si jisti, že nikdo jiný v domě nebyl?“ představil se nám.

 „Určitě ne,“ rezolutně jsem zamítla.

 „No dobře. Vypada to jako průstřel, ale kulka se nenašla. Pane Hille, pojďte se mnou do kanceláře, řeknu vám zbytek,“ vyzval tátu.

 „Můžu za ním?“Zeptala jsem se.

 „Není vzhůru, ale zkuste to,“ usmál se na mě doktor.

  Seděla jsem u Tommyho postele a držela ho za ruku několik hodin, potichu na něj mluvila a uklidňovala ho, že se zase uzdraví. Po čtyřech hodinách, kdy tu byl samozřejmě i táta, ale musel odjet, protože u mámy nastaly komplikace,se probudil.

 „Summer…,“ zašeptal.

 „Jak ti je?“ vyzvídala jsem.

 „Jako kdyby ti někdo strčil ruku do břicha a vyrval ti půlku orgánů,“ pokusil se o vtip.

 „A kdo to byl? Kdo tě střelil?“ zeptala jsem se na otázku, která mě už spoustu hodin trápila.

 „Střelil?“zamračil se. „Nikdo mě nestřelil. To ten kluk.“

 „Ale doktoři říkali, že tě postřelili!“ nechápala jsem.

 „Copak mi nerozumíš?Říkám, že to byl ten kluk!“ trval si na svém Tommy.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-VIII.-Summer Hillová: