OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 4

11.12.2012 (18:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2408×

Zaklepala na jeho dveře a vešla. Bez jediného slova mu položila kávu na stůl a vytasila poznámky.

„Volal firemní právník, že návrh smlouvy bude mít hotový před polednem a marketingové oddělení bude mít přehled hotový ve čtvrtek. A tady,” vytáhla z pod bloku tlustou složku, „máte ty podklady k čipu.”

Rovnou se po tom natáhl.

Ještě okamžik počkala, ale nic nechtěl tak se vydala zpátky do své kanceláře. Za zády slyšela jen šustění papíru, jak otáčel stránky a nákresy.

„Jak jste se k tomuhle dostala.”

Otočila se k němu. Díval se na kompletní správu včetně podrobných parametrů, které byly přísně střežené.

„Našla jsem správné přístupové heslo,” pokrčila nevzrušeně rameny.

Zamračil se. Naprosto netušil, co si pod tím má představit.

„Asistentka ředitele,” napověděla mu. „Funguje opravdu dokonale.”

Věděla, že by ho tak neměla provokovat, ale nemohla si pomoct. Rychle se pak dala ale na ústup, než mu dala šanci vůbec na to zareagovat.

4. kapitola

Z kanceláře se vynořil asi za půl hodiny.

Podal jí složku zpátky a zahleděl se pozorně na ni.

„Vy tomu rozumíte?” Přikývla. Vůbec to neznělo šokovaně nebo urážlivě, prostě se jen o tom chtěl ujistit. „Tak pojďte se mnou. A vemte si ten svůj milovaný blok,” dodal ještě.

Rychle po něm sáhla a vyrazila za ním k výtahu. Sledovala čísla pater až se zastavila na šestce. Díky včerejšku věděla, že je tady vývojové centrum. Kolébka všech procesorů a čipů, které tahle společnost za poslední roky přivedla na trh.

Nicolson prošel okolo strážného, který kontroloval všechny, kteří vstoupili na tohle patro. Ten ho zbrkle pozdravil a pustil dál.

Dorazili až do laboratoře, kde se táhly dlouhé stoly s tolika elektronikou, že pro tohle patro museli mít zaručeně vlastní generátor. Už jenom kvůli ceně samotného zařízení.

Všichni se k nim otočili vedoucí k nim rovnou vykročil.

„Dobrý...”

„Viděl jsem výsledky posledních testů,” zavrčel Nicolson, aniž by ho nechal doříct pozdrav. Tenhle den mu totiž rozhodně dobře nezačal. „Můžete mi vysvětlit, jak může být výkon dvakrát nestabilnější, než předchozí řada a to i po tři čtvrtě roce?”

„Jednalo se jen testování kompatibility a ty dopadly skvěle.”

„Takže mám jásat, že čip za dvě miliardy pasuje, ale je jinak naprosto k ničemu?”

Nezvedl hlas, žádné řvaní, ale z toho tónu se dotyčný začal instinktivně krčit. Mia se mu ani nedivila.

„Chci vidět plány na další úpravy.”

„Samozřejmě.”

Další půl hodiny se ti dva skláněli nad monitorem a Nicolson si nechal dopodrobna zobrazit jednotlivé úkony a následné úpravy, které v příštích týdnech plánovali.

Když se pak narovnal, podíval se konečně i na ni.

„Máte zaznamenány ty termíny?”

Okamžitě přikývla.

„Výborně, tak je založte, protože je budu brát jako závazné,” ohlédl se na vedoucího oddělení, „a pokud nebudou splněné, tak počítejte leda se základním platem.”

Když se takhle na něj dívala, tak jí teprve došlo, co to znamená, když je naštvaný. V porovnáním s tímhle na ni byl jak beránek.

* * *

Následující dny přestala počítat s běžnou pracovní dobou. Musela přijít ještě před ním a běžně končila tak v pět šest hodin. Ale stálo to za to. Tohle ji vážně bavilo a díky svojí práci a kouzlu jména jejího šéfa se dostala téměř kamkoliv.

Jen by občas oželela ty jeho nálady.

„Ke mně!”

Pozvedla obočí a podívala se na linku, která zase zhasla. V první chvíli měla neodolatelnou chuť prostě zůstat sedět, ale pokud se tu neměli povraždit navzájem, tak se alespoň jeden z nich nesměl chovat jako umíněný fracek.

Takže se raději zhluboka nadechla a vyrazila za ním. Stejně byly už skoro čtyři a to se většinou vytrácel.

„Žádal jste, abych přišla?”

Ignoroval to. Stejně jako v momentě ona. Po stole měl poházené papíry v nepřehledné změti. Byly to záznamy z archivu, které si po obědě vyžádal.

„Můžete mi, sakra, vysvětlit, jak je tohle řazený?”

Hledat něco v tom chumlu na stole, nemělo význam, raději nakoukla do poloprázdné bedny vedle jeho stolu.

Prsty zalistovala mezi pár listy.

Když se pak narovnala, musela pevně semknout rty, až z nich zůstala úzká linka. Měla dost velký pud sebezáchovy na to, aby se začala řehtat přímo do jeho nepříčetného výrazu.

„Mám dojem, že podle abecedy,” dostala ze sebe snaživým tónem.

„To si ze mě děláte srandu?” Odhodil papíry, co držel, zpátky na stůl. „Jak v tomhle mám něco najít?!”

„A co konkrétně hledáte?”

„Smlouvy s Dimsterem, dodávají nám plastová pouzdra pro čipy.”

„Nějakou určitou?”

Mia už rovnou šáhla po bedně. Jestli by to dál zkoušel najít sám, prohodil by tu bednu brzo oknem.

„Všechny od ledna.”

„OK.” Už to jen zamumlala, protože si klekla k bedně a začala listovat papír po papíru.

Padl na ni stín. Zvedla hlavu a zjistila, že se nad ní sklání a ona mu tak zírá přímo do tváře. Bylo mezi nimi sotva patnáct centimetrů a ji v nose zašimrala vůně jeho kolínské.

Překvapilo ji to tak, že nebyla schopná dělat nic jiného, než na něj zírat.

„Začínám mít pocit, že nechat si vás, byl ten nejlepší nápad za poslední týdny.”

Nevěřícně otevřela pusu. Jen se na ni ale usmál, jako by jí právě sklonil dechberoucí poklonu a pak se zvedl.

„Musím si ještě něco vyřídit, ty smlouvy potřebuji ráno.” S tím popadl sako a nechal ji tam.

„Ten chlap je...” zavrčela a raději se utnula, protože pro něj nemohla najít vhodné přirovnáni, jen nadávky.

Raději vstala a sesbírala papíry i s jeho stolu.

* * *

Nicolson kývl na vrátného. Poslední tři hodiny trávil ve skladě, kde kontrolovali celkové zásoby obalů na čipy. Vzhledem k tomu, že vývoj nové generace čipů se prostě nehnul z místa, musela výroba stále pokračovat s předchozí. Informace skladů se ale s firemními počty neshodovaly.

Vyšel z výtahu a během chvilky už vcházel do Miiny kanceláře, tonula ve tmě, ta už byla dávno pryč, stejně jako většina ostatních.

Prstem se zahákl za kravatu a povolil si ji. Opřel se ramenem do dveří a podíval se, kolik je vlastně hodin. Sedm pryč...

Překvapeně vzhlédl, když vešel do osvětlené místnosti a prudce zastavil, když mu pod botou zašustil papír.

Teprve až pak si všiml, že tam není sám.

Zmateně zamžoural ve světle na Miu, která seděla ve změti hromádek papíru a na překřížených nohách držela další stoh.

„Co tady, probůh, děláte?”

Opatrně slezl z papíru a chtěl ho zvednout.

„Ne!” zastavila ho. „Hlavně mi s tím nehýbejte. Hledám ty smlouvy.”

„Vždyť ty byly v té bedně.”

„Hm, byly,” broukla a začala dál třídit tu hromádku na klíně. „Ale jen za tenhle měsíc. Ty předchozí jsou támhle,” kývla bradou k hromádce kousek před ní, „a leden únor je v těch bednách.” Stočil pohled stejným směrem. Stály tam ještě čtyři bedny.

„To je tak řazený všechno?” zeptal se docela zbytečně.

„V tomhle roce rozhodně ano. Evidentně to tak některá z vašich okouzlujících asistentek začala řadit a ty ostatní si myslely, že to tak má být.” Divil se, jak to může říct tak klidně. Netušil, že o tři hodiny dříve by její vyjadřování cenzurou rozhodně neprošlo. Teď už to brala odevzdaně.

„Tu asistentku, co nastoupila v březnu, jste vyhodil dost rychle co?”

„Byla hrozný trdlo,” zabručel a shodil sako z ramenou, aby ho přehodil přes opěradlo křesla.

„Ale musela být tak roztomilá,” uculila se. „Používala výhradně jen růžové svorky.” Stáhla další barevnou kancelářskou sponku a hodila li k ostatním.

Opřel se bokem o desku stolu a rozhlédl se po hromádkách papíru, které se roztahovaly po půlce jeho kanceláře.

„Už jste aspoň jedla?”

Zvedla obočí. „To myslíte dnes?” Kdy na to tak asi měla vzít čas?

„Něco objednám.”

O čtvrt hodiny později už klepal na dveře poslíček a kancelář se naplnila neodolatelnou vůní. Mia si ani neuvědomila, jak měla hladem stažený žaludek, dokud do pusy nedala první sousto. Tohle byly snad ty nejlepší smažené nudle, co kdy jedla.

A rozhodně nebyla jediná, co měla takový hlad.

Nicolson to do sebe doslova házel.

„Právě jste si zíkal mou nehynoucí oddanost,” zamumlala vděčně.

„To jsem ji dřív neměl?” zeptal se a pozvedl obočí v přehnaném údivu.

„Jen tu platební,” zamumlala a nacpala si pusu dalšími nudlemi. Jemu na rtech zůstal jen pobavený úsměv.

Když dohonila na dně hůlkami i poslední zbloudilý kousek houby, spokojeně odhodila krabici do koše. Skoro se jí nechtělo ani hýbat, ale musela. Přešla zpátky na své místo mezi papíry a z bedny vzala další stoh.

Natáhla se rovnou k hromádce po pravé straně a za zády se jí ozvalo zašustění. Ohlédla se po Nicolsonovi, který si vzal další stoh papírů. Sledovala ho, jak se s tím utábořil na druhé straně této papírové barikády a dal se taky do třídění.

Nečekala to. Překvapeně pootevřela pusu, ale netušila co říct. On se na ni stejně ani nepodíval. Raději se tedy dala taky do práce.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 4: