OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padlá hvězda 2. kapitola

15.03.2015 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 590×

Nic se nezměnilo ani další den. Cestu bělovlasý chlapec opět prospal, aby v neskutečně teskném zasnění mohl noc probdít u dokořán otevřeného okna. A lovcovo srdce bylo stále ledové, bez soucitu. Světýlko uvnitř hvězdy pomalu pohasínalo. Tvář už nebyla tak bělostná. Jako by nabírala šedavý odstín, vkrádal se tam stín. Oči začaly ztrácet svůj lesk, byly přivřené, sklopené k zemi, bez světla, bez života a bez strachu. Další prázdnota v lovcově životě, kterou měl na svědomí. Jen v noci Fabian trochu pookřál. I když se vzdával jakékoliv naděje, věděl, že nahoru se už nejspíš nevrátí, stejně se každou noc díval na hvězdy.

„Fabiane, měl bys trochu převrátit svůj-“ Chlapec se na něj ani nedíval. Zatnul zuby, aby snad nezačal křičet.

„Aspoň mě zkus poslouchat, když na tebe mluvím,“ jen podrážděně zavrčel a přisedl si na chlapcovo lůžko. Bylo nad ránem, na obzoru už svítalo.

Fabian na něj upřel svoje oči.

„Poslouchal jsem i před tím,“ zašeptal tichounce.

„Dobře... prostě je třeba, abys spal jako normální člověk v noci a ve dne byl schopný být vzhůru. Bude se nám rychleji cestovat,“ pokrčil rameny.

„Co? A-ale já nejsem člověk. Je pro mě přirozené spát-“ zoufale si povzdechl, když ho lovec opět nenechal domluvit.

„Mně je jedno, co je pro tebe přirozené. Prostě dneska přes den nebudeš spát, abys spal v noci, a tím se to srovná.“ Muž měl sám ze sebe radost, jak celou věc vyřešil.

„A-ale-“ Fabian však ztichl, lovcův pohled byl dost všeříkající. Kvíkni a už ti vážně jednu vrazím. Stříbrovlásek proto jen pokrčil kolena a následně je objal. Nebude se s tím mrzutým mužem přece hádat. Musel tušit, že něco takového nepůjde!... Ale zdálo se, že netušil...

„Vstávej!“ zatřásl opět spícím tělíčkem muž. Chlapec na něj zamžoural, oči měl podbarvené černými kruhy, které byly na světlé tvářičce velmi výrazné, o to kontrastnější, že chlapcovy oči měly stříbřitou barvu.

„Nech-nech mě spát,“ zabrblal a jen znovu přivřel oči.

„Fabiane!“ okřikl jej lovec s kápí přes hlavu.

„Ale to se nedá vydržet...“ vzlykl, „Navíc... já slíbil jsem... Měsíci, že v noci na něj zase počkám,“ zašeptal tichounce.

„V noci budeš spát, okno bude zavřené a zatažené.“ pronesl lovec chladně. Chlapci se roztřásla ramena hned, jak mu došel plný význam slov.

„Potřebuji, abys byl ve dne schopný sedět na koni sám, moc se vlečeme,“ zněl už hlas smířlivěji, „a my spěcháme, takže... Kdybychom měli času nazbyt, neodtahoval bych tě od toho maličkého spojení s tvým domovem, to mi věř,“ ujistil jej lovec. Chlapce to překvapilo. Pootočil se.

„Proč?“ pípl tiše, zmateně.

„Proč co?“

„Proč... se chováš pokaždé jinak?“ Tou otázkou lovce úplně zaskočil.

„Nechovám!“ oponoval mu.

„Ale ano, chováš,“ pokýval hlavou Fabian, nezvyklý lhát.

„Ne, nechovám!!!“ zavrčel muž.

„Ale-“

„Ne! Mlč,“ první slovo bylo vykřiknuté, to druhé spíš znělo jako žádost.

Bělovlásek lovce vůbec nechápal. Nerozuměl chování muže, ani proč to starší dělá a kam se to ženou. Nezdálo se mu, že by byl lovec úplně bezcitný. Občas se mu ve tváři objevil až téměř laskavý výraz.

„Tak mi alespoň řekni, kam jedeme, proč tam jedeme nebo co se mnou plánujete," řekl a prosebně se na staršího podíval. To ale zase ta tvář ztvrdla.

„Prodám tě,“ pokrčil rameny a pobídl koně do klusu.

„Prodáš..?“ zašeptal bělovlásek, načež vyjekl, protože mu plně došlo, co ta dvě slova znamenají.

„Ale jak? Kam? A proč? Proto jsi-“ nadechl se a měl co dělat, aby se zase nerozplakal.

„Komu? Kdy? Za jak dlouho tam budeme? A,“ sklopil pohled, protože už ty slzy musel stírat, „já-já nechci!“ Popotáhl.

„Prosím tě ne... to přece nemůžeš!“ otočil se na něj v sedle. Únava byla ta tam.

„Nemůžu?!“ Zatáhl prudce za řetízek kolem zápěstí, až sebou chlapec bolestně cukl. „Mám pocit, že je to v mých silách!“

„To ano... o tom nepochybuji, ale... co vaše... lidskost?“ zašeptala uplakaně hvězdička. Tomu se lovec jen smál.

„Tak na to sázíš?“ zavrtěl pobaveně hlavou.

„Jsi jako dítě, příliš naivní, Fabiane. Čeká nás ještě patnáct dní cesty, pokud budeš mít svého koně, možná čas zkrátíme, v což upřímně doufám.“ Bylo to snad nejdelší souvětí, které kdy ze sebe lovec vyloudil.

„A...“ trhaně se nadechl hošík. „Komu?“ špitl.

„Král téhle země. Sbírá všemožné věci. A nadpřirozené bytosti obzvlášť-“

„Sbírá???“ skočil mu do řeči. „Jak může... sbírat živé bytosti?“ vyvalil na něj oči.

„Copak já vím? Víly, skřítci, draci, nějací elfové, pak lidé, co se mění na zvířata, démonci, polobozi...“ vypočítával na prstech. „Ale už je dost starý, abych pravdu řekl...“ zamyslel se.

„A... všechny ty ostatní bytosti...“ nadechl se Fabian. „Jsi pochytal ty?“ povytáhl obočí.
Lovec se rozesmál.

„Ale ne, kdepak. Já jsem taky jen chycený,“ pokrčil rameny.

„Ty nejsi člověk?“ vyhrkl.

„Samozřejmě že ne!“ vyhrkl pohoršeně s nakrčeným nosem.

„Ne? Vždyť se jako člověk chováš!“

Lovec se zarazil. Mohl by se chovat jako člověk? Po tolika letech ve službách krále, který, přestože měl tuto prapodivnou sbírku všech možných bytostí, byl laskavý a milý a tak lidský... Ta možnost. Vyděsilo ho to. Je přece zrůda. Nemá žádné city a už vůbec ne lidskost!

„Jestli chceš, můžu s tím přestat,“ zavrčel naštvaně a s nemilými, tedy alespoň pro něj nemilými, myšlenkami ještě více popohnal koně, takže chlapec poskočil a tvrdě dopadl do sedla.

„Ale ne, to jsem tím říct nechtěl,“ zaúpěla hvězdička. Odpovědi se ale nedočkala. Kůň dál vytrvale cválal, a jak lovec brzy zjistil, toto tempo chlapce neuspávalo. Velmi křečovitě se držel hrušky sedla jako v prvních dnech cesty. Všiml si také třesoucích se ramen bělovláska a občasného vzlyku, který se mu přes rty přenesl.

„Nemusíš plakat, král je hodný. Nebudeš se mít zle. Vím, že mluvil o svém mládí. Že se mu prý s tvojí pomocí zase vrátí,“ zašeptal tiše, jakoby mimochodem. Samozřejmě jen proto, aby mu to vzlykání neotravovalo cestu.

„Ale zle se nemám ani s vámi. Prosím já-já nechci, abyste mě prodal,“ pootočil se k němu v sedle, ačkoliv kůň stále jel tak rychle a nadhazoval si je jako pytle brambor na svém hřbetě.

„Splníš mu jedno přání! Copak je to krucinál takový problém?!“ křikl a bělovlásek se polekal. Trhl sebou a všechno se událo během několika kraťoučkých okamžiků, Fabian z koně sletěl přímo na zem, jak jej muž nestihl zachytit. Jen se mu stříbrný řetízek zaryl hluboko do kůže, jak byl krátký, a až na zem sotva dosáhl.

Vykřikl, i lovec sebou polekaně trhl. Koně zastavil téměř ihned, ale i tak chvilku bělovláska táhli za sebou po zemi. Za tu s ním připojenou ruku. Seskočil z koně, a několika skoky byl u chlapce, který se snažil nadechnout. Měl vyražený dech, jen sípal.

„Nadechni se, slyšíš?!“ vyjel po něm muž, který ho předklonil a zatlačil mu lehce na záda. Ve Fabianových očích byla chvilku beznaděj, jak už – už si myslel, že je to jeho konec. Muž si povzdechl a víc zatlačil. To mladšího zabolelo a skutečně lapl po vzduchu, který se mu dostal do plic. Ještě několikrát se sípavě nadechl, než se mu dech srovnal. To se pak celý roztřásl, jak začal pociťovat i ostatní bolístky. Nejvíce sedřený bok a zápěstí.

„Fabiane, jen klid, ano? Jsi v šoku, všechno se zdá být horší, než doopravdy je. Je nějaká část, se kterou nemůžeš hýbat?“ mluvil přísným hlasem. Ne proto, že by se snad tolik zlobil. Chtěl hvězdu dostat z šoku. Fabian se tedy snažil zcela racionálně myslet, a když se slzami v očích zavrtěl hlavou, muž si oddechl.

„To je dobrá zpráva, nemáš nic zlomeného,“ pousmál se, sotva znatelně! Ale pousmál. Fabian přikývl, jakože rozumí. Nevěděl si sám se sebou v takovém momentě rady. Lovec hvízdnutím přivolal vraníka a ze sedlové brašny vyndal malou koženou brašničku s přezkou – plnou obvazů, esencí, olejíčků, mastiček ve skleněných nádobkách.

„Teď měsíc nesvítí, sundám ti ten řetízek, abych tě mohl ošetřit. A ty mi na oplátku uděláš laskavost. Neutečeš, nebudeš se o nic pokoušet, rozumíš?“ dotkl se opatrně útloučkého zápěstí. Souhlasem mu bylo přikývnutí. Řetízek se proto rozpojil a on jej pomaličku z rány vytahoval.

Fabian si kousal rty, jak to bylo nepříjemné, a odvracel tvář.

„Výborně, už to je, vidíš?“ Jako by ten konejšivý hlas vůbec nepatřil drsnému muži, který na něj před pádem ze sedla křičel. I jeho doteky byly jemné, opatrné!

„Nemělo by to štípat, tak se ničeho nemusíš bát.“ Nabral na světlé dřívko, které bylo také v brašničce, trochu nazelenalé, atypicky vonící mastičky ze široké baňky a silnou vrstvou potíral hlubokou ranku.

„Neštípe to...“ pípl hošík a otřel si rukávem oči.

„Říkal jsem to.“ A opět se na něj muž pousmál. Mladšímu se, docela nejistě, na tváři také roztáhl úsměv. Ranku nakonec zavázal sněhobílým obvazem, přes který volně nechal spojit stříbrný řetízek.

„Děkuji,“ špitl Fabian, ruku si držíc na hrudi.

„Ještě neděkuj, tvůj pravý bok je – ne! Bude lepší, když se nebudeš dívat,“ pokývl hlavou. „To nebudu ošetřovat tady. Vydržíš ještě cestu do západu slunce?“ zeptal se starostlivě lovec. Hvězdička opatrně přikývla.

„Nepojedeme ale už tak... rychle?“ ujišťoval se plačtivě.

„Neboj, už nebudeme cválat,“ přikývl lovec. Chvilku se na hocha jen tak koukal, než si sundal ten teplý, dávno usušený plášť; přehodil ho přes ramínka, co se stále trochu třásla.

„Brzy budeme ve městě, tam si odpočineme. Oba,“ oznámil mu a nastavil mu třmen sedla. Vstal za mužovy pomoci. Napadal trochu na pravou nohu, ale přičítal to naražení. Fabian povytáhl obočí. Zatím ho vždy do sedla jen vysadil.

„Jsi zraněný,“ připomněl mu. Bělovlásek chápavě přikývl a vsunul do třmenu správnou nohu – tak, jak to viděl u lovce. Ten mu pak udělal z dlaní stoličku pro holeň, aby se nahoru vůbec vyškrábal.

V sedle seděl nejistě, když před několika minutami spadl. Lovec však brzy seděl za ním, držíc uzdu opět oběma rukama a tvoříc tak jakousi ohrádku, aby bělovlasý nevypadl. Pobídl koně do kroku a po chvilce i do klusu. Tento rytmus chlapec už znal, rychle se přizpůsobil a nechal se koněm vézt.

„Tys mi ještě neřekl, jak... se jmenuješ,“ pípl po několika desítkách minut, co uběhly v tichu.

„Já?... říkej mi Ronwee,“ pronesl tichým hlasem.

„A co jste? Když nejste člověk...“ zkusil se vyptávat dál.

„Kluku!“ zavrčel. „Jsem anděl-“ pak se zarazil, „no... teda spíš padlý anděl ale.. “ zabručel - křičet už se neodvažoval.

„A kdo tebe chytil? Jak ses ke králi dostal? A říkáš, že je hodný, jsi v jeho službách rád?“ chrlil jednu otázku za druhou bělovlásek, když zjistil, že druhý s ním komunikuje.

„Jsem u krále už dlouhou dobu, mě chytili lidé, což je potupné, ale... bylo jich hodně a-“ zarazil se. Zadíval se do těch chlapcových očí dychtících po jeho příběhu.

„Jsi moc zvědavý,“ a s těmi slovy vyprávění utl. Protože vnímal, jak mu byl chlapcův zájem příjemný. Ale jeho příběh nebyl ani trochu hezký.

„A proč mě tedy nenecháš jít? Tebe taky chytili, tak proč jim pomáháš?“ zeptal se stále stejně dychtivě.

„Vždyť jsem říkal, že se budeš mít dobře,“ ujistil jej muž.

„Ale já nechci být součástí nějaké sbírky!“ ohradil se chlapec. „Navíc... to není odpověď na mojí otázku."

„Není, protože tu nedostaneš,“ pokrčil rameny muž. Fabian si povzdechl. Teď, když poznal, že Ronwee je i laskavý, nebál se ptát.

„Máš křídla, když jsi anděl?“

„Padlý...“ zkonstatoval černovlásek.

„Padlý anděl... Máš křídla?“

„Samozřejmě, nemám jen svatozář,“ pokrčil rameny. Fabian se zase celičký rozzářil tím mlhavým světlem.

„Takže létáš?“ vykulil na něj ty stříbrné oči.

„Mám křídla... proč bych nelétal?“ povytáhl obočí.

„No, jedeš na koni.“ Teď zase pokrčil, naprosto nevinně, rameny Fabian.

„To protože ty létat neumíš.“

„A nemohl bys mi to ukázat?“ vyložil na stůl otázku, která div Ronweemu nevyrazila dech.

„Nemohl!“

„Prosím...“

„Ne!“ probodl ho pohledem, který zase sliboval pomalou smrt stahováním z kůže. Fabian polkl.

„Dobře, tak ne,“ pípl a opět se otočil. Kdyby si jen dal pozor! Když ale... starší ho tolik zaujal! Chtěl by slyšet všechno!

Město se kvapem přiblížilo. Bylo velké, ohraničené vysokými hradbami. Muž ještě na kopci v lese přetáhl přes stříbrné vlásky kápi pláště.

„Nikdo by tě neměl poznat. Hvězdy jsou... vzácné, ano? Sklop hlavu a hlavně! Nezačni zářit.“
Chlapec horlivě přitakal. Křečovitě sevřel lem pláště.

Projeli městskou branou, kde byl Ronwee povinen zaplatit mýtné – měšec plný zlaťáků, pěkně nadutý.

I tak se na ně, jako na cizince, kteří se poplatku nebránili, ani co by se za nehet vešlo, koukali jako na podivíny. Projížděli městem jen pomalým krokem, lovec si dával velký pozor, aby snad někdo nepojal podezření.

„Moc se nerozhlížej kolem. Tohle je přístavní město, je tu plno kupců, ale i pirátů nebo otrokářů.“ Při těch slovech bělovláska polil studený pot a víc sklopil hlavu. Muž se usmál a koně víc pobídl.

„Kdy-kdy budeme zastavovat?“ Projeli snad celé město. Upíralo se na ně mnoho pohledů, které chlapce znervózňovaly.

„Zkusíme najít nějakou hospodu na kraji města. Ráno obstaráme koně i tobě, budeme rychlejší,“ objasnil mu situaci. Na druhé straně města bylo méně lidí, méně domů, méně zvědavých očí.

Zastavovali o dobrou půl hodinu později. Sluníčko se už dotýkalo obzoru. Dnes jim hotelem měl být starý hostinec. Majitel byl pohublý muž se slámovými vlasy a vychytralým výrazem v krysích očkách, co těkaly z jednoho na druhého. Pokyn zněl velmi podobně jako pokaždé: Pokoj pro dva, večeři a tentokrát i chlapeckou košili místo té prodřené.

„A kdo že jste, smím-li se ptát? Tady se potuluje mnoho cizinců, zlodějíčků a pirátů. Nikoho takového ve svém podniku nechci,“ usmál se křivě. Jako bys neměl lokál plný podezřelých individuí! pomyslel si Ronwee, avšak nahlas nic neřekl.

„Jen projíždíme, ráno po nás nebude ani památky, zaplatíme předem,“ hodil před hostinského další plný sáček dukátů, až se Fabian podivil, kde je furt bere.

„Ať si sundá kápi!“ zaznělo mezi hosty.

„Není to jeho povinnost. Chceme dva pokoje, večeři a čistou košili. O víc se nestarejte!“ pronesl tak ledově a probodl hubeňoura takovým pohledem, až se bělovlásek schoval k mužově boku.

„Dva pokoje, jistě, jistě-“

„Mladej,“ přistála na chlapcově rameni velká dlaň, „sundej tu kápi.“ Otočil se mezi lidi v lokálu.

„Ať víme, že tady všechny hosty v noci nepovraždí!“ A kapuci ze stříbrných vlásků stáhl sám. Stříbřité vlásky pod ní uvězněné se rozložily po ramenou až do pasu, odkryla se i jemná tvář, na bradě sedřená. Všechny pohledy se upíraly na chlapce, který se zase hned zase schoval.

„To je...“... „Hvězda!“ šumělo davem.

„Cos mu udělal?!“ přišel blíž jeden z ranařů – mohutný chlap s páskou přes oko, se tyčil za Ronweem.

„Sám jsem spadl... z koně!“ pípl Fabian dost nahlas, aby vysoký muž slyšel a chytil se lemu černovláskovy košile.

„Jak dlouho tě učil lhát, chlapče?“ snažil se laskavě usmát, ale vyražené přední zuby úsměv přeměnily v jakýsi škleb.

„Nám to můžeš říct,“ chytil ho za ruku další z hostů, „my ti rádi pomůžeme. Pojď s námi, bude ti líp!“ Fabian zavrtěl hlavou a ruku ze sevření vytrhl.

„Já se mám dobře, Ronwee jen plní svůj úkol. Za to, že neumím jezdit, si můžu sám,“ sklopil pohled.

„Ale my si i přes to myslíme, že bys měl jít s námi,“ nenechal si vymluvit první z mužů s páskou přes oko. Nešlo mu o blaho hvězdy, jako o to svoje vlastní. Hvězda, to znamená splněná přání a nebo pěkně nadutý váček od otrokářů, sběratelů, překupníků nebo dokonce alchymistů.

„Já opravdu nechci!“ kníkl tiše.

„Nikam nepůjde. Měli byste se starat o sebe. Sami jste navíc slyšeli, že chce zůstat,“ Ronweeho hlas byl ledově klidný.

„Bůh ví, cos mu slíbil udělat, kdyby tu tvoji lež nehrál s tebou. Takových, jako jsi ty, je v tomhle městě spousta.“ Tomu se padlý anděl jen ušklíbl.

„Myslím, že se mýlíš,“ pronesl opět naprosto laxně a otočil se k hostinskému, „dáš nám ten pokoj, nebo ne?“ Povytáhl obočí a natáhl se po plném váčku.

„Nedám! Nechci, aby se pod touhle střechou děly nějaké masakry. Spakujte se a běžte si dál svojí cestou!“ popohnal je dokonce gestem ruky, ale plný váček si nechal. Anděl se však jen pousmál. Pokynul Fabianovi, který se teď obával, když nepřímo zavinil další hledání místa k přespání, že lovec bude nevrlý, aby ho následoval ven z lokálu. Rozhodným krokem vyšel za ním. Těsně před tím, než vyšli ze dveří, padlý anděl se otočil a tak, aby každý viděl, že luskl prsty. Jak byl sál najednou ztichlý, každý ten zvuk vydaný prsty i zaslechl. Když se v první chvíli nic nestalo, jen se rozesmáli. Po andělovi s hvězdou ani stopy.

Krčmář s pohrdlivým šklebem rozvázal měšec. Na dlaň si z váčku vysypal všechny mince z váčku, až se mu některé odkutálely po pultu. Jen krátký okamžik se však mohl radovat z lesklých mincí, neboť se ve zlomku okamžiku změnily... na odporné lezoucí šváby. Krčmář chvíli jen třeštil oči, než i jeho hlas začal vypovídat o zděšení, zprvu jen podivnými hrdelními skřeky, které nakonec přešly do zděšeného jekotu.

„Ča-čaroděj! Ďábel, nebo démon to musel být!“ odplivl si na zem mohutný muž.

„Teď můj podnik určitě stihne trest za naši drzost!“ zalomil rukama hostinský.

„Musíme je dostat dřív, než stihnou tohle město opustit!“ praštil do stolu další z hostů.

Jiný byl ale zase proti: „Hloupost! Takhle hněv stihne jenom ty, kdo si to zaslouží!“

Další také odporoval, apeloval zase na lidskost přítomných: „Copak vám není líto toho hocha? Chudáček malý!“

„Vždyť v tom jede s ním!“

„Musíme je dostat!“

„Hloupost, takhle zničí celé město! Copak jste zapomněli, co démoni dokáží?“

„Bude to výstraha pro zbylé bytosti temnot!“

„Jenže jsou mnohem silnější než lidé. Spíš by se nám pomstili!“

Hospodou se nesly ostré výměny názorů, netrvalo dlouho a přišly i první rány, takže nakonec lítá hospodská rvačka zachvátila celou hospodu. Marně se ty muže snažil hospodský zastavit. Jedinou ránou byl poslán do slastného bezvědomí. Ten šok z rozmláceného lokálu může přijít až později...

Zdravím! 

Lidičky... nedostala jsem se ani na 100 přečtení. Vskutku mě to trochu mrzí, ale... pokud vás bylo osmdesát, co třeba zanechat nějaký ten komentářík, hmm? *prosebně mrká*

A těm, co po sobě něco zanechali, samozřejmě mnohokrát děkuju! 

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlá hvězda 2. kapitola: