OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Otázka ceny 3

30.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 312×

* 3 *

Došla do své ložnice. Rozhlédla se. Na chvíli zůstala stát a zvažovala, co teď. Konečně věděla, proč ji sem doopravdy přivedl.

V první chvíli měla chuť prostě odejít. Ale kam? Zpátky do svého malinkého bytu a zítra hledat další mizerně placenou práci?

I kdyby dřela jako servírka čtyřiadvacet hodin denně, nevydělala by dost.

A zpátky do toho baru by ji nevzali. Vlastně tam ani nechtěla. Ne po tom, co za ní šéf přišel do šatny. Myslel, že když si vzala prachy od toho zmetka, tak už bude konečně svolná..

Zavřela oči a zavrtěla hlavou. To byla uzavřená kapitola. Zasunula ji hluboko k těm ostatním. Teď si potřebovala promyslet tohle.

Měla od Charlieho takovou prasárnu čekat. Jen ji nenapadlo, že by se to mohlo týkat i jeho bratra. Až dnes.

Došel jí konečně ten pohled, co na ně ten první večer upíral.

Tohle ale nebylo o sympatiích, ale o tom, co bylo potřeba a ona ty peníze potřebovala. Mámě to prostě dlužila. To a ještě mnohem víc...

Nadechla se a začala přecházet po pokoji. Nevšimla si, že by o ni měl Sam opravdu zájem. Třeba se plán toho zmetka sesype jako domeček z karet. Tahle vidina ji konečně vyloudila úsměv na rtech. Představa, že ji bude platit, aby mu nakonec potvrdila, co už mu říkala od samého začátku, se jí neskutečně zamlouvala. Dal by tak lekci sám sobě.

Navíc, čím déle tu bude, tím více peněz z toho bude mít.

* * *

Charlie si sušil vlasy ručníkem. Jen okrajově zaslechl motor auta. Bylo dost pozdě na to, aby někam Sam jel. Ten rozhodně neměl bohužel v povaze se toulat po nocích.

S nepříjemným tušením přišel k oknu. Už jen zahlédl, jak Thea sedá do taxíku.

Podrážděně hodil ručník na zem. Neměl rád, když něco nešlo podle plánu. Čekal, že po téhle nabídce skočí.

* * *

Mohla požádat Sama a on by ji neodmítl. Byl to takový ten hodný typ, co se pro ostatní přetrhne. Nechtěla, aby ale některý z těch dvou znal její adresu. Kdo ví, kdy se sem zase bude potřebovat vrátit a čím méně o ní budou vědět, tím líp.

Sbalila si věci do kufru. Na všechen její majetek jí stačil jediný.

Naposledy se rozhlédla okolo. Nikdy jí to tu nepřišlo tak stísněné a ponuré jako teď. Ve srovnání s tím královským pokojem, co v něm poslední noc spala, byla tohle úplná díra.

Takhle pozdní návštěva domovnici moc nepotěšila. Její kyselý vyschlý obličej to dával najevo více než jasně. Trošku pookřála až po zjištění, že od zítřka už bude moct její byt zase pronajmout. O vracení nájemného za tenhle týden si však Thea mohla leda nechat zdát. Stejně v to ani moc nedoufala.

Pustila jí klíče do dlaně a bez rozloučení vyrazila pryč.

* * *

Bylo příjemné si ráno obléct svoje oblečení. Naposledy zkontrolovala líčení a vyšla na chodbu.

Sam ji přejel pohledem a pousmál se, jen co vešla do kuchyně.

„Říkal jsem si, kam jsi se v noci vytratila.“

Musela se usmát taky. Den byl okamžitě ještě hezčí. Netušila, čím na ni takhle působí, ale nemohla si pomoct.

Zatím co si chystala snídani, koukal na ni. Měla na sobě úzké džíny a tričko do pasu. Rozhodně to mělo daleko do těch sexy šatiček, co tu v nich doteď chodila, ale seklo jí to více. Vypadala uvolněně a jako sotva odrostlá puberťačka. Hodně přitažlivá puberťačka.

Celou dobu jeho pohled na sobě vnímala jako jemňounké mravenčení vzadu na krku.

Reakce staršího Barneta byla o poznání zajímavější.

Zarazil se ve dveřích a zůstal na ni hledět. S pozvedlým obočím mu pohled oplácela a žvýkala u toho bagetu se šunkou.

Nečekal ji tu, došlo jí okamžitě. Určitě ji viděl odjíždět.

Jako by byla normální lidská reakce pro něj nedůstojná, okamžitě se ji pokusil zamaskovat za svůj obvyklý znuděný výraz.

„Uvažoval jsem, jaký je tvůj vkus na oblečení mimo práci. Nic moc,“ ucedil a vzal si od Sama z talíře jeden z toastů.

„Mě se líbí,“ mrkl na ni Sam.

„Díky.“ Usmála se na něj a pak i provokativně na Charlieho. Jasně mu naznačovala, čí vkus je tu rozhodující. Byla tu přece kvůli jeho bratrovi.

Neobtěžoval se to dál komentovat a ukusujíc z toastu odešel.

„Nesnášíš ho.“ Překvapeně se ohlédla k Samovi. Nebral to jako otázku. Prostě to zkonstatoval. „Tak proč jsi souhlasila se sem nastěhovat?“

Jeho modré oči se na ni tázavě upřely. Za těch par dní se projevil jako skvělý a zábavný společník, ale až teď jí došlo, že nebyl ani hloupý ani slepý.

Zavrtěla se na židli.

„Neměla jsem na výběr.“

„Jsi v průšvihu?“

„Už si ani nepamatuju, kdy jsem nebyla,“ ušklíbla se s pobaveným úsměvem. Vyprávět to někomu jako on, který žil cely život jako v bavlnce, byla ironie.

* * *

„Vezmeš mě do města?“ zeptala se, jen co dosnídali. Brašnu s knihami zahlédla na židli vedle něj a nemusela si dlouho ani domýšlet, co má dnes dopoledne v plánu.

„Jasně.“ Ani nezaváhal. Vlastně ji při tom obdařil dalším ze svých okouzlujících úsměvů.

Popravdě byl celý okouzlující. Nedokázala si vysvětlit, proč by někdo jako on potřeboval dohazovat holku. Stačilo by mu se trochu snažit a měl by jich na každém prstě pět.

Cestou k autu se na něm snažila najít nějakou vadu, ale nenašla ani tu nejmenší.

Jedinou odpovědí jí tak bylo, že prostě nechtěl.

Vlastně si ho ani nedovedla představit, jak loví holky po barech a háže do sebe jednoho panáka za druhým.

Z jejího pohledu byl dokonalý. Tváří, tím jak se choval i tím jeho pobaveným úsměvem, kdy zvedl jeden koutek a oči mu co chvíli zatěkaly jejím směrem...

Teprve v tu chvíli jí došlo, že celou dobu na něj zamyšleně hleděla. Okamžitě se zaměřila na cestu před nimi a tváře jí zrudly. Jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Co studuješ?“ zeptala se, ať odvede pozornost jinam.

„Historii.“

Protočila oči.

„Jo, není to zrovna lukrativní obor, ale baví mě. Dělám už druhý doktorát.“

Ohromeně na něj zůstala hledět.

Koutkem oka zahlédl její nevěřícný pohled.

„Když se narodíš tak šikovně jako já, otevře ti to dost dveří a umožní studovat jak dlouho chceš. Trochu toho neužívám.“

„Ctnostný Sam Barnet má nějakou vadu?“ ušklíbla se.

To, že přestřelila, poznala okamžitě.

Jeho dobrá nálada se vytratila.

„Promiň.“

„Takhle mě vidíš?“

V autě zavládlo napjaté ticho.

„V porovnaní s těma co znám? Rozhodně.“ Zamumlala to s pohledem z okna.

„Tak to asi nebylo o co stát.“

„To nebylo.“

Ohlédl se po ní. Ta holka pro něj byla hádankou. Dostat z ní jakoukoliv informaci o ní, se rovnalo skoro olympijskému výkonu. A stejně to bylo spíše omylem, kdy si zapomněla hlídat pusu. Pak se většinou zase stáhla do sebe.

Jako teď. Nechtěl jí to dovolit.

„Chceš řídit?“

Překvapeně se po něm ohlédla.

„No jestli to auto chceš zvrakovat.“ Tohle mělo dost daleko do jejího auta, co se rozjelo stovkou leda tak z prudkého kopce.

„Já to risknu.“

Neuniklo mu, jak se jí v očích zalesklo.

Zastavil a obešel auto ke dveřím spolujezdce. „Posuň se.“

Víc nepotřebovala pobízet.

Zajela na místo řidiče. Nebylo to nic těžkého. Tohle bylo opravdu velký auto a určitě by s přehledem zvládlo i pořádný terén.

Počkala jen, než nastoupí a nastartovala. Motor zapředl. Nadšeně sevřela volant v rukou a skousla si spodní ret nedočkavostí.

„Počkej.“ Otočila se, k němu. Na tváři měl zase ten svůj pokřivený úsměv a trochu nervozity v očích.

Natáhl se přes ni a chytil pás. Najednou se tak ocitl jen pár centimetrů od ní. Hrudí se lehce dotýkali. Nebylo to plánované a na chvilku se zarazil.

Nečekala to.

Hleděl jí do hnědých očí. Ani se nepohnula.

Znovu se odtáhl, aby pás zacvakl. Celou dobu ho pozorovala zabořená do sedadla. Ani se nenadechla.

Vnímal to.

„Můžeš.“ Pobavení z jeho hlasu zmizelo.

Na potvrzení svých slov zacvakl i svůj bezpečnostní pás.

Mlčky se rozjela. Ruce měla předpisově položené na volantu a zarytě přes ně hleděla do dálky.

Mračil se. Bylo to u něj tak nezvyklé, že ji to znervózňovalo.

„Promiň,“ lekla jsem se.

„Čeho?“ zakroutil hlavou.

„Že mě chceš políbit.“

„To byla tak hrozná představa?“ zabručel.

„Míň než jsem myslela,“ zašeptala si pro sebe. Vůbec se jí to nezamlouvalo.

Přesto to uslyšel.

„A kdybych to udělal?“

Ohlídla se po něm. Myslel to vážně, stejně jako čekání na odpověď.

„Nekopla bych tě.“

„Říkáš to skoro jako výhru.“

„Tvýho bráchu jsem kopla, když to na mě zkusil.“

Tím ho pobavila. Jeho ranní povznesená nálada to sice nebyla, ale už se nemračil.

„Představa mého bratříčka jak ho některá odmítne a on ještě odkulhá.“ Zavrtěl pobaveně hlavou. Nelíbila se mu její reakce a nehodlal se v tom dál patlat. Tohle bylo lepší téma.

„Nekulhal,“ poupravila ho. „Spíše se docela rychle skrčil.“

Pár vteřin mu docházelo co tím myslí. Pak se autem rozezněl jeho smích. Řehtal se až mu tekly slzy.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otázka ceny 3: