OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový začátek - 4. kapitola

27.07.2011 (20:00) • AndieNaill • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 670×

4. kapitola

Zůstal tam až do konce návštěvních hodin. Jen tam tak seděl a se zájmem poslouchal všechno, co jsem mu říkala. Všechno, co mi kdo kdy udělal. Nezabránila jsem slzám, ale prostě jsem to po těch letech někomu potřebovala povědět. Už jsem to v sobě dusila šíleně dlouho a konečně se to dostalo ven. Měla jsem možnost a konečně ji využila. Řekla jsem mu všechno. To, co nikdo jiný nevěděl nebo na to zapomněl, ale ve mně se ty vzpomínky udržely. A všechny. Každý den mi řvaly v hlavě a praly se o mou pozornost.

Seděla jsem skrčená na rohu postele a brečela. Vzpomínky, které jsem nechtěla pustit na povrch, byly až moc bolestivé, ale časem by stejně vypluly. Obešel mé nemocniční lůžko a došel až ke mně. Vylezl si za mnou na to, čemu tady říkali postel, a s otázkou v očích se na mě podíval. Jen jsem kývla na souhlas a brečela dál. Nevěděla jsem, co má v plánu, ale rázem mi to došlo, když mě objal, houpal ze strany na stranu a šeptal uklidňující slova. Sice se to zdá neuvěřitelné, ale vážně jsem se po chvíli začala uklidňovat. Stále mě houpal ze strany na stranu jako malé dítě a přitom si něco broukal. Pomalu se mi začaly zavírat oči a po chvíli jsem usnula.

***

Když jsem se probudila, už tu nebyl. Sice jsem raději nedoufala, že by znovu přišel, ale podvědomě jsem si to přála. A to hodně. Sestřička za chvíli přišla a zkontrolovala můj stav. Byla jsem v pořádku a doufala, že mě brzo pustí domů.

Docela dlouho jsem se jen tak válela na lůžku a neměla co dělat. Nikdy jsem neměla problém jen tak ležet a přemýšlet nad životem, ale tentokrát jsem spíše přemýšlela nad nimi. Ethen, Eillen a Sarah. Na náhody jsem nikdy nevěřila, tak z jakého důvodu tu jsou? Jak to, že před nimi nejsem tak uzavřená? Ethenovi jsem vyslepičila celý svůj život. Život, který nikdy neměl pořádný smysl. Tak proč do něj teď zapadli? Myšlenky mi vířily v hlavě a stále se překřikovaly. Musela jsem je nějak uklidnit, tak jsem odhrnula peřinu a slezla z ‚postele‘. Potichu jsem přešla – spíš jsem se tam nějak dobelhala, jelikož jsem se stále nějak motala - pokoj a popadla svou tašku, kterou mi zřejmě donesla mamka. Chvilku jsem se v ní přehrabovala, když jsem ji konečně našla. Mami, zachránilas mi život. Popadla jsem svou milovanou sadu Vampýrské akademie. Zalezla jsem si zpátky na lůžko a vděčně jsem se podívala na sklenku vody a celou jsem ji vypila. Obyčejná voda je nejlepší. Sklenici jsem položila na stolek a už poněkolikáté jsem se začetla do příběhu Rose a Lissy. Ty dvě a Dimitrij mě dokázali uklidnit stejně jako včera Ethen. Sakra, já ho z té hlavy vážně nedostanu.

Knížku jsem položila na noční stolek, ruce si složila za hlavou a jen tak čučela na bílý strop. Chtělo by to tu oživit. Sice mi nikdy nevadila prázdná místnost, kde se nedalo nic dělat, ale tohle bylo i na mě moc. Napadla mě šílená myšlenka, že bych jim to tu trochu vymalovat, ale raději jsem ji ihned zahnala. Nemocnice přece mají být bílé a ne modro-zelené. Raději jsem se znovu napila, jako by mi voda mohla v zahnání té myšlenky pomoci.

Dopila jsem celou sklenici a jako mávnutím proutku se mi pročistila hlava. Bylo to zvláštní, ale v tu chvíli mi všechno přišlo špatně. Neměla jsem být v nemocnici, neměla bych chodit do školy, kam chodím, neměla bych bydlet v domě, kde bydlím se svými rodiči. Měla bych být někde jinde. Jako bych sem nepatřila. Takové pocity jsem měla hodně často, ale vždy nebyly nijak silné, takže jsem je zahnala. Jenže teď jakoby to byla vážně pravda. Jen krutá realita.

Z mého myšlenkového pochodu mě vyrušila zdravotní sestřička, která mi oznámila, že dnes můžu domů. Přišla mi to jako velice dobrý vtip. Jako bych věděla, kde můj pravý domov je. Tady jsem nebyla celá a konečně jsem si to po těch letech uvědomila. Konečně jsem to pochopila. Nikdy jsem nezapadla, jelikož sem prostě nepatřím.

S milióny otázkami v hlavě jsem spakovala všechny svoje věci, kterých naštěstí nebylo moc. Bohužel pro mě se mi stále motala hlava, takže mi to trvalo mnohem déle, ale stále s odhodláním, jelikož už jsem odtud chtěla vypadnout.

S taškou na klíně jsem netrpělivě čekala, až přijede mamka a odveze mě domů. Nemohla jsem zůstat v nemocnici. Nesnášela jsem je. Je to zbytečné mrhání času. Stále jsem se otáčela ke dveřím, jestli už konečně nejde. Byla jsem jako ve vězení. Nemohla jsem nic dělat. Vampýrskou akademii jsem číst nemohla, jelikož moje pozornost byla věnována jen a jen vchodovým dveřím. Byla jsem jako ptáček zavřený v kleci, který chce, ne, potřebuje vzlétnout.

Konečně jsem ji uviděla. Tím jejím typickým stylem běhu jsem si ji nemohla s nikým splést. A navíc… Jako vždy celá ve fialovém a ty její kudrnaté vlasy hlásaly už z dálky, že se blíží. Prostě nepřehlédnutelná.

Doběhla ke mně a sevřela v objetí, že jsem myslela, že mě udusí. A moje dříve zlomená žebra se ozvala taky. „A-au. Mami, vždyť mě udusíš,“ dostala jsem ze sebe, a když mě mamka pustila, snažila jsem se popadnout dech.

„Och, zlatíčko. Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě.

„Zatím ne, ale až odtud vypadnu, tak to už bude něco jiného.“ Zasmála se, jelikož moc dobře věděla, že nerada ztrácím čas. Vzala mi tu jednu tašku, co jsem měla a zašla do sesterny, že si mě už odvádí. Konečně. Jakmile jsme vyšly z nemocnice, překvapilo mě, že není dopoledne ani poledne, jak jsem myslela. Když nemám hodinky, jsem vážně jak bez ruky.

Nasedly jsme do mámina ojetého Peugeota a rozjeli se domů. Vážně jsem se těšila, až budu zase doma. Když mě najednou něco napadlo. „Mami, můžeš mě prosím dovést k pláži?“ zeptala jsem se a předem jsem si už vymýšlela, co jí řeknu, až mi řekne její předem známou odpověď.

Zmateně se na mě podívala. „Adri, víš moc dobře, že jsi alergická na slanou vodu. A navíc, co bys tam teď dělala? Vždyť jsi se právě vrá…“

„Vrátila z nemocnice,“ přerušila jsem ji, „já vím, já vím, ale ráda bych si tam zašla.“ Koukla jsem se na ni pohledem toho nejsvatějšího ze svatých a ona nakonec povolila.

„Dobře, ale do hodiny budeš zpátky.“ Skvěle, půl hodiny, ne-li víc, zabere cesta domů, ale i tak jsem jí na to řekla jen díky.

Celou cestu mi mamka vyprávěla, co se dělo, když jsem byla v nemocnici. Popravdě jsem to moc nevnímala a zasněně se koukala z okna. Stmívalo se.

Jakmile mi mamka zastavila, vystoupila jsem z auta a slíbila, že za hodinku budu doma. Pomalinku jsem šla k břehu a cestou si sundala boty a dál šla naboso. Písek byl příjemný. Teď jsem nechápala, proč jsme sem nikdy nešly.

Podívala jsem se za obzor a kochala se krásou přírody. Ale najednou jsem se zarazila. Něco bylo v oceánu a to něco, nebo někdo, si žádalo moji pozornost…

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový začátek - 4. kapitola: