OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový začátek - 3. kapitola

12.07.2011 (16:00) • AndieNaill • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 687×

3. kapitola

Buddy mě celou cestu doprovázel a nadšeně přede mnou ťapkal. Občas se otočil, jestli za ním stále jdu. Byl vážně úžasně vycvičený. Sice jsem myslela, že mě doprovodí jen ke kraji lesa, ale nezastavil. Dál mě doprovázel po Sydney, i když nevěděl, kde vůbec bydlím. Zastavil před školou a otočil se na mě. Pomalu jsem k němu doběhla a pohladila ho po čumáčku. Stejně jako u domu jeho páníčků mi olízl tvář.

„Děkuju, že jsi mi ukázal cestu, ale teď už trefím sama.“ Podrbala jsem ho za uchem a rozešla se domů.

Buddy za mnou zaštěkal a rozběhl se ke mně.

„Ty mě chceš ještě doprovodit? Tak pojď.“ Takže jsem i zbytek cesty šla s Buddym, který byl šťastný jako malé štěně. Šel vedle mě a dělal zvláštní psí ksichtíky. Nebála jsem se, že by někam utekl, na to byl až moc dobře vycvičený. A kdyby přece jen utekl, domů by trefil.

Zahnuli jsme za předposlední roh, když Buddy začal vrčet. Něco se mu nelíbilo a já se docela začala bát. Podíval se na konec temné uličky a já tím směrem zamžourala taky, ale nic jsem neviděla. Buddy ale asi ano, jelikož se mi zakousl do rukávu od mikiny a táhl mě pryč. Utíkala jsem za ním, ale on se mé mikiny stále nepouštěl. Dotáhl mě znovu až ke škole, kde bylo více světla. Konečně pustil mou mikinu.

„Buddy, co se děje?“ Sice jsem věděla, že mi nemůže odpovědět, ale měla jsem vážně velký strach. Upřel na mě své psí oči, ve kterých bylo více inteligence, než v očích některých lidí. Sedla jsem si na jednu školní lavičku, jelikož jsem věděla, že Buddy by mě stejně nikam nepustil. Stále sledoval tu uličku, odkud mě vytáhl.

Ani ne za půl minuty z ní vylezla skupinka asi dvacetiletých kluků. Každý měl v ruce několik flašek od alkoholu, ale i tak se dalo poznat, že jsou na mol. Byla jsem na světle, tak jsem si rychle přelezla do stínu a doufala, že si mně nevšimnou. Bohužel šli přímo k té lavičce, i když tu byla možnost, že si mě nevšimnou.

Zákon schválnosti asi funguje, jelikož si mně vážně všimli. Buddy skočil po jednom hromotlukovi, zakousl se mu do pravé ruky a nehodlal se pustit. I když vypadal, že je to tvrďák, slzy bolesti mu tekly po tvářích. Bolest se smíchala se vztekem a surově začal do Buddyho mlátit. Ten však nevypadal, jako by ho to bolelo a stále se pevně držel jeho paže. Pustil se teprve, když se na mě vyřítili. Ten hromotluk ho ale odhodil pryč a společně s kapkami deště dopadl na zem. Nejdřív pršelo jen trochu, ale jak tam jen tak bez jakéhokoliv pohybu ležel tam, kam ho odhodil. Bála jsem se. Sice jsem se bála i toho, co mi chtějí udělat, ale více jsem se bála o Buddyho. Nestalo se mu nic? Stále tam tak bezmocně ležel a pouze těžce dýchal. To bylo i na tu dálku vidět.

Podívala jsem se na ty kluky a věděla, že to nechci. Sice jsem pochopila, že bych jim v životě neutekla, ale stejně jsem se o to pokusila. Neotáčela jsem se a stále běžela dál. Neviděla jsem ani na krok, ani když jsem byla v osvětlené uličce. Z očí mi tekly proudy slz a ne a ne přestat.

Už jsem běžela docela dlouho, ale stále jsem se bála otočit. Poznala jsem ale, že už neběžím po asfaltu, ale po hlíně. Dorazila jsem do lesa, to jsem velice dobře poznala. Jehličí a klacky mi křupaly pod nohama. Vítr si hrál s mými vlasy, které za mnou při běhu vlály. Větve nízkých stromů mě šlehaly do obličeje. Z drobných ranek tekla krev, která díky větru rychle zasychala. Byla jsem už unavená, ale nemohla jsem zastavit. Stále jsem měla pocit, že za mnou běží. Nohy se mi únavou podlamovaly, ale stále jsem se nutila běžet dál. Nesměla jsem zastavit. Musela jsem jim utéct.

Terén byl stále horší a horší. Místo rovinné lesní cestičky jsem běžela z kopce dolů a snad jsem se prodírala hustě prorostlým pralesem. Několikrát jsem zakopla, ale vždy jsem zase vstala a utíkala dál. Celou cestu jsem nenarazila ani do jednoho stromu, ale prostě se to jednou stát muselo, jelikož jsem stále neviděla na cestu.

Jak jsem běžela z toho zákeřného kopce, velikou rychlostí jsem narazila do nějakého stromu a bez dechu jsem spadla na zem. Při dopadu jsem si nešikovně spadla na ruku a začala se kutálet z kopce dolů. Cestou jsem snad narazila do všeho, co tam bylo. Trvalo to šíleně dlouho, ale i tak jsem ani jednou nevykřikla. V tichosti jsem snášela všechnu bolest, motala se mi hlava a stále jsem nemohla popadnout dech. Nedostatek vzduchu způsobil, že jsem se propadla do té nesnesitelné tmy. Byla vážně nepříjemná, ale aspoň jsem nic nevnímala…

(pohled nikoho)

O měsíc později

V nemocničním pokoji ležela mladá dívka. Už měsíc byla v kómatu. Když ji našli v lese, měla velice rozsáhlé zranění, ale nakonec se podařilo její stav stabilizovat. Prostě měla anděla strážného. To bylo jisté.

Tři žebra zlomená a další čtyři pohmožděná způsobily natržení plíce. Dále měla pár vnitřních krvácení, a ani bez zlomené ruky se to neobešlo. Silný otřes mozku, naražená slezina a vyvrknutý kotník. Stručný seznam toho, co se jí stalo. Sice tam pár zranění chybí, ale ty nejsou tak podstatné.

Než ji ale přivezli, ruka jí špatně srostla a museli ji znovu zlomit. Naštěstí nebyla při vědomí, takže se v nemocnici neozval bolestný křik. Sice sebou dost škubala, ale to nebylo tím. Asi…

Stále tam tak ležela, ale nikdy nebyla sama. Dopoledne tu s ní byla její matka, která odcházela o půl druhé, kdy za ní přišel její manžel, který se také zajímal o stav své „malé“ holčičky, ale musel chodit do práce. Kolem třetí přicházel Ethen společně se Sarah. Eillen s nimi přišla jen někdy, ale když už přišla, dlouho tu nezůstávala. Sarah odcházela kolem půl páté, ale Ethen většinou zůstával až do konce návštěvních hodin.

(pohled Adriany)

O dva měsíce později

Náhle se mnou něco škublo, ale já nemohla otevřít oči. Nemohla jsem se ani pohnout. Tlukot mého srdce se zrychlil a já se stále v zoufalých snaženích snažila otevřít oči. Někdo mě chytil za ruku a já se pomalinku začala uklidňovat a tep se mi vrátil do normálu. Už nebylo tak těžké otevřít oči, ale zrak jsem měla stále rozmazaný. Snažila jsem se rozostřit, ale oči si velice pomalu zvykaly na světlo.

Konečně jsem viděla a zmatečně se rozhlížela po pokoji. Ježiši, co dělám v nemocnici?  Co se mi stalo? Podívala jsem se na toho, kdo mě chytil za ruku. Ethen. Co ten tady dělá? Přitiskla jsem si kolena k hrudi a zvědavě se na něj podívala, ale stále jsem si držela odstup, stejně jako se Sarah a Eillen.

Buddy! Do očí se mi vedraly slzy při vzpomínce na toho úžasného psa. Kvůli mně o něj přišli. Teď už jsem vůbec nechápala, co tady dělá. Proč tu vůbec je. Přitiskla jsem se zády ke stěně a se slzami v očích jsem se zeptala: „Je Buddy v pořádku?“

Ethenovi se mírně pozvedly koutky, ale hned se zatvářil smutně. Sice mi to přišlo jako maska, která měla skrýt pravdu, ale určitě by nelhal, kdyby mu zemřel pes.

„Po třech měsících se probudíš z kómatu a první na co se zeptáš je, jestli je pes, kterého jsi viděla jednou v životě, v pořádku?“ Koutky úst se mu znovu mírně pozvedly.

„Je to snad špatně?“ nechápala jsem.

„Ne, jasně že ne,“ šibalsky se na mě usmál, „jen… Když se někdo probere z kómatu, většinou se ptají, Co se stalo, ale ty ne. Víc se zajímáš o jednoho psa než o sebe. Přišlo mi to trochu… zvláštní.“ Stále jsem to vůbec nechápala. Když ví, že jsem divná, tak proč se se mnou baví? Proč se ke mně neotočil zády jako ostatní? Proč, když jsem v nemocnici, je on jediný, kdo tu se mnou je? Vždyť jsem mu zabila psa! Tolik otázek, ale žádná odpověď. Ale jedno jsem věděla.

Věděla jsem, že mu můžu věřit. Jemu, Sarah i Eillen. Kde se ve mně ta důvěra vzala? Nikdy jsem nikomu nedůvěřovala, tak co se stalo, že jim věřím? Přece jsem si jasně řekla, že si od nich musím držet odstup. Nevypadali ale, že by proti mně něco měli, spíš naopak.

Teda, když nepočítám Eillen.

Ale co když to skončí zase stejně? Dvakrát jsem to jen tak zvládla.

Jak by to dopadlo napotřetí, kdyby se jednalo o tři nebo dva a ne pouze o jednu?

Podívala jsem se na Ethena a konečně se rozhodla. Já to přece jen risknu. I kdyby to dopadlo špatně, stejně své rozhodnutí nezměním.

Kdyby to tak nemělo být, nebyl by tady. Náhody přece neexistují.

Trochu provinile jsem se na něj usmála a konečně se zeptala: „Tak co se tedy stalo?“ Povzbudivě se na mě usmál a začal s vyprávěním.