OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 24. kapitola

27.01.2011 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1498×

24. KAPITOLA

Nechala jsem se vést svými instinkty. Dostihla jsem toho muže a chvíli ho nechala před sebou utíkat. Strach v jeho očích mě neskutečně bavil, vychutnávala jsem si ho a chtěla ho udělat ještě větší. Přiblížila jsem se k němu na dosah a on vytáhl nůž. Neudržela jsem se a rozesmála na celé kolo. Nechápal moji reakci, ale muselo mu dojít, že nejsem člověk. Jedním rychlím pohybem jsem mu sebrala nůž z ruky. Jeho nechápavý pohled na ruku, kde předtím držel nůž, mě pobavil.

Chtěl znovu začít utíkat, ale zatarasila jsem mu cestu. Zmateně se rozhlížel.

„Prosím, nech mě,“ klesl na kolena a prosil. Věnovala jsem mu roztomilí úsměv a nožem přejela po jeho kůži. Zakřičel bolestí.

„Tady tě stejně nikdo neuslyší,“ probodávala jsem ho pohledem. Věděl to, zemře.

Čerstvá krev mě byla do nosu, ale nechtěla jsem to ještě ukončit. Chtěla jsem si ještě užívat ten pocit z lovu. Znovu jsem ho řízla a čekala na další výkřik, který by mi udělal radost, ale on nepřicházel. Zkoumavě jsem se podívala na klečícího muže. Už mi nechtěl udělat radost, snažil se udržet jazyk za zuby, což mě vyburcovalo ještě k většímu násilí.

Jak jsem ho řezala, nevšimla jsem si, že jsem nařízla tepnu. Na chvilku jsem nad sebou ztratila kontrolu a přiložila své rty k jeho tepně.

Nemohla jsem odolat té chuti krve, nepřestávala jsem pít.

Teprve, když jsem vysála poslední kapku krve, jsem si uvědomila, co dělám.

Dívala jsem se na jeho tělo a vzpomněla si na některá Dariusova slova: „Když někoho zabiješ, schovej jeho tělo.“ Začala jsem prohledávat jeho oblečení. Našla jsem nějaké injekce a zapalovač. Rozhlížela jsem se kolem sebe a přemýšlela, co s tělem udělám, když jsem si všimla kontejneru.

Zvedla jsem mrtvé tělo a vydala se ke kontejneru. Stačilo jen málo síly a mrtvé tělo leželo na dně kontejneru a hned za ním padal zapalovač. Chvíli jsem sledovala hřejivý oheň, když jsem si všimla, že mám zakrvácené oblečení.

„Takhle nemůžu mezi lidi,“ stěžovala jsem si znechuceně. Rozhlédla jsem se kolem sebe, když mě napadlo, jak to vyřešit.

„No, dneska jsem už udělala horší věci, malé vloupání to nezhorší,“ usmála jsem se sama pro sebe.

Vyhlédla jsem si jeden dům a vydala se k němu. Byl velký a docela moderní, nechápala jsem, co dělá v téhle čtvrti.

Došla jsem ke dveřím a ze srandy vzala za kliku. Bylo mi jasné, že bude zamčeno, ale zkusit jsem to musela. Spletla jsem se, bylo odemčeno. V první chvíli mě napadlo, že je někdo doma, ale nikoho jsem neslyšela, tak jsem vstoupila dovnitř.

Jakmile jsem přikročila práh, ucítila jsem mně povědomou vůni, ale nemohla jsem si ji vybavit. Přestala jsem si toho všímat a vydala se hledat nějakou skříň, ze které bych mohla ukrást čisté oblečení.

Musel tu žít nějaký muž, protože jsem nenašla jediný kus ženského oblečení. K mé smůle mi bylo všechno velké, ale něco jsem si vybrat musela. Nakonec mi do očí padlo černé triko, které zakrývalo zakrvácený vršek mých džín.

Našla jsem koupelnu a začala si oplachovat obličej, pak jsem se začala strojit. Jakmile jsem přes sebe natáhla čisté tričko, zaslechla jsem bouchnutí dveří. Nebála jsem se, protože, kdo by mohl ublížit upírovi? Nad tou myšlenkou jsem se musela pousmát, ale zvědavost mě přemohla. Tiše jsem procházela pokojem, když jsem uviděla, kdo tu žije. Okamžitě mi došlo, že to, co jsem cítila mi bylo povědomé, protože to byl upír.

Stála jsem tam jako přivařená a zírala na upíra vysávající nějakou ženu. Nevěděla jsem, co mám dělat a nemohla jsem ani přemýšlet. Najednou ten upír nasál vzduch a zarazil se. Odhodil ženino tělo a vzhlédl.

Jakmile mě spatřil, začala jsem utíkat, ale bylo to marné. Byl rychlejší než já a lehce mě zadržel.

„Kdo jsi?“ zavrčel na mě a narazil na stěnu. Cítila jsem bolest zad, ale na odpověď se nezmohla.

Uhodil mě do obličeje a tím odhodil přes celý pokoj, ale hned byl znovu u mě a držel pod krkem: „Ptám se tě, kdo jsi? A co tu děláš?“

Svíjela jsem se v bolestech a nebyla schopna odpovědi. Ten upír mě chtěl znovu uhodit, ale zazvonil mu telefon.

Nevnímala jsem, co říkal, snažila jsem se blokovat všechnu bolest, kterou jsem cítila.

Po chvíli upír položil telefon a zadíval se mi do očí. Začínala jsem panikařit, nevěděla jsem, jak se z toho dostat, jak to přežít.

Najednou upíra ruka na mém krku povolila, ale stále byla připravená zase mě uzemnit. Věděla jsem, že pokus o útěk by mě stál život, proto jsem úplně klidně ležela a byla připravená, odpovědět na každou jeho otázku.

„Ty jsi Petra?“ promluvil najednou.

Překvapeně jsem na něj zírala, ale okamžitě mu odpověděla: „Ano, jsem.“

25. kapitola

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový nepřítel - 24. kapitola: