OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 20. kapitola

20.01.2011 (18:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1101×

20. KAPITOLA

Nemohla jsem se hýbat, bolest, kterou mi způsobovala ta síť, mě ochromovala.

Pozorovala jsem tu ženu, byla jsem zvědavá, jak mě chce odvést. Byla jsem rozhodnutá, že jakmile tu síť trošičku nadzvedne, proklouznu a uteču.

Všimla jsem si, že ti vlkodlaci ze mě nespouští oči, ale pak upoutala moji pozornost ta žena. Právě vyndávala ruku z kapsy a v ní držela malou lahvičku.

„Chceš mě uspat? Ty jsi vážně ubohá,“ odfrkla jsem si zhnuseně. Ta žena se na mě usmála a odpověděla mi: „Ne, něco lepšího.“

Pomalu tu lahvičku otevřela a mě praštila do nosu vůně, která mě naprosto omamovala. Nebyla jsem schopná myslet, jediné, co jsem chtěla byla ta lahvička.

Jakmile nadzvedli síť, vrhla jsem se na tu ženu, ale než jsem stihla cokoliv udělat, vlkodlaci mě zadrželi. Nepřestávala jsem se prát, stále jsem se sápala po té lahvičce.

Žena ji položila kousek od sebe a šla mě svázat. Jindy bych ji k sobě nenechala přiblížit, ale teď jsem si ji vůbec nevšímala, celá má pozornost byla jen na té lahvičce.

Když mi svázali ruce a nohy, jenom tak, abych mohla chodit, tak ta žena znovu zvedla tu lahvičku. Nezbývalo mi nic jiného, než ji slepě následovat.

Trochu zafoukal vítr a to mi trochu pročistilo mysl. Neváhala jsem a okamžitě se zeptala: „Kdo, kdo jsi a co..., co se mnou bude?“ koktala jsem. Bylo vidět, že se ta žena usmívá, ale odpověděla mi.

„Jmenuji se Lenka a svým postavením jsem druhý nejvýše postavený vlkodlak. A co s tebou bude? To nevím, to mi pán neřekl, ale nemusíš se bát, já si nemohla vybrat lepší život. Naše smečka je ta nejlepší na světě...,“ vyprávěla nadšeně.

„Že ty máš dokonalý život..., ale co já? Co se mnou bude?“ pomyslela jsem si. Byla jsem stále natolik omámená tou vůní, že jsem neměla nad svým tělem kontrolu, ale už jsem mohla aspoň trochu myslet.

„Víš, kdybychom nebyly nepřátelé, byly bychom nejlepší kamarádky.“ Vytrhla mě z přemýšlení. Překvapeně jsem na ni zírala, ale donutila mě nad tím přemýšlet.

Je pravda, že se ke mně chovala nejlíp ze všech, alespoň poslední dobou. Překvapilo mě, když jsem přišla na to, že bych s ní taky ráda kamarádila.

Pomalu se začal zvedat vítr a já pomalu začínala ovládat své tělo. Znovu se začala objevovat má síla, ale s ní přišla i jedna otázka, mám utéct? Nebo jít dál s Lenkou?

Nechápala jsem, co se to se mnou děje, vždyť za normálních okolností bych vůbec nepřemýšlela, ale byla bych už dávno pryč.

K útěku mě přemluvil jediný argument, a to byl, kdo by potom hledal Sala?

Opatrně jsem se rozhlédla, oba vlkodlaci šli vedle mě a Lenka šla vepředu. Vymyslela jsem plán, jak utéct.

Tiše jsem zašeptala: „Promiň, ale musím to udělat.“ A než kdokoliv stihl zareagovat, roztrhla jsem pouta na nohách, srazila vlka vedle sebe a utíkala, co mi síly stačily.

Při běhu jsem se soustředila na to, jestli za sebou neuslyším přibližující se dusot, ale jediné, co jsem slyšela byl Lenčin křik: „Nechte ji jít!“

Překvapilo mě to, ale zarazil mě pocit, který jsem cítila. Měla jsem Lenku ráda. Zhnusila jsem se nad sebou, jak můžu mít ráda vlkodlaka?

Přestala jsem nad tím přemýšlet, protože jsem se blížila k doupěti. Zamířila jsem si to rovnou do svého pokoje, a tam našla tetu. Už na mě čekala.

„Tak co, našla si ho?“ začala netrpělivě. Přisedla jsem si k ní a smutně zakroutila hlavou: „Ne, nenašla, ale...,“ zarazila jsem se a začala přemýšlet nad tím, jestli je dobrý nápad říkat jí to s tou pastí. Nakonec jsem usoudila, že ne, protože se chci znovu vydat hledat Sala.

„Ale co?“ třásla se mnou teta a já se na ni podívala a začala koktat: „Jenom jsem tě chtěla ujistit, že to nevzdám, dokud ho nenajdu.“

Teta souhlasně pokývala hlavou a vydala se k odchodu, ale ještě než odešla, otočila se na mě: „Prosím, mohla bys zajít za Dariusem?“

Zamračila jsem se a chtěla ji odbýt, ale jakmile udělala prosebný pohled, s povzdechem jsem souhlasila.

Zvedla jsem se a prošla kolem ní a vydala se k Dariusově pokoji. Cestou jsem přemýšlela, co mu mám říct, když v tom mě napadlo jedno z témat. Mohl by mi říct něco o té bylině. Když jsem došla k jeho pokoji, opatrně jsem zaklepala na dveře, nikdo se neozýval. Zaťukala jsem ještě jednou, ale stále nic. Nedalo mi to a já stejně do toho pokoje vešla.

„Ahoj, jsi tu?“ nakoukla jsem, ale to, co jsem viděla, mě vystrašilo ze všeho nejvíc.

Nemohla jsem uvěřit, že je to Darius. Nikdy jsem ho takhle neviděla, to, co jsem viděla, byla troska. Darius byl vždycky ten silný, plný humoru a vždycky si věděl se vším rady.

„Dariusy?“ zhrozila jsem se. „Co se ti stalo?“ Už jsem stála u něj a objímala ho kolem ramen. Darius ke mně ani nevzhlédl a dál koukal do rohu místnosti.

„Dariusy,“ zatřásla jsem s ním. Teprve teď se na mě obrátil a v očích se mu objevila jiskra naděje: „Přivedla jsi Sala?“

Začala jsem přemýšlet, když je v tomhle stavu, nemůžu mu říct pravdu.

„Ano, našla,“ usmála jsem se na něj a on trochu pookřál.

„Je tady? Přiveď mi ho,“ naléhal. Začala jsem se do té lži zamotávat.

„Ne, není tady. Ještě něco shání, a pak se vrátí. Vzkazuje ti, že se o něj nemáš bát, že je v pořádku,“ lhala jsem, ale Dariusovi to prospívalo.

„Děkuji ti Elen,“ odmlčel se. „Moc se ti omlouvám za to, jak jsem se poslední dobou choval, sám to nechápu, ale strašně moc ti děkuji. Obdivuji tě, i přesto, jak jsem se k tobě choval, tak jsi ke mně upřímná a pomáháš mi.“ Snažila jsem se usmát, ale, jak řekl, že jsem k němu upřímná, tak mi to moc nešlo.

„Už budu muset jít,“ vymluvila jsem se a odešla. Když jsem zavírala dveře, zaslechla jsem ještě jedno Dariusovo děkuji.

Musela jsem se jít projít. Nesnáším, když někomu musím lhát.

Vyběhla jsem do lesa a poslouchala, jak zpívají ptáci a snažila se něčím přehlušit, stále se opakující Dariusova slova, která mi zněla v hlavě.

Nevím, jak daleko jsem šla a ani nevím, jak dlouho, ale probralo mě zakřupání větviček. Postavila jsem se do obraného postoje a čekala, co se bude dít. Větvičky se rozhýbaly a přede mnou se objevila nějaká postava, netrvalo mi to dlouho a já ji poznala: „Ty? Ty jsi tu?“ vyhrkla jsem překvapeně.