OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 12. kapitola

08.01.2011 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1369×

12. KAPITOLA

Křeče ovládaly celé mé tělo. Mám úkol a musím ho splnit, to byl jediný můj cíl. Zkoušela jsem ty bolesti ignorovat a s pomocí jednoho upíra vstát. Musel mě chvíli podpírat, ale nakonec jsem dokázala stát sama. Když jsem na ty bolesti nemyslela, nebylo to tak strašné.

„Jdeme dál,“ zavelela jsem. V očích ostatních upírů jsem viděla starost, která hned zmizela pod náporem protestu. Nakonec se druhý nejvyšší šarží odvážil: „Měla byste se vrátit. Ten útok zvládneme sami.“

„To ani omylem,“ zařvala jsem na něj. „Promiň, vím, že to myslíš dobře, ale já to zvládnu, musím.“ Hned jsem se omlouvala a vysvětlovala své důvody. Stále jsem viděla protesty, ale nikdo se už neodvážil nic říct.

Chvíli mi trvalo, než jsem si přivykla bolesti, kterou způsobovala chůze. Po pár krocích mě něco praštilo do nosu. Smrdělo to a štípalo mě to v nosu.

„Vlkodlaci,“ zašeptal jeden z upírů a mě došlo, že máme další výhodu. Jdeme proti větru, vůbec nebudou vědět, že tam jsme. Neudržela jsem se a na tváři se mi vykouzlil úsměv.

Teď jsme pokračovali opatrněji. Nikdo nevydal žádný zvuk, nikdo ani nedýchal. V lese byl klid. Urazili jsme ještě pár metrů, když jsem zaslechla hlasy. Připlížili jsme se blíž k našemu cíli.

Zahlédla jsem tři dospělé muže a dva vlkodlaky, kteří je bezpochyby hlídali. Určitě netušili, že se na ně díváme. Jeden z vlkodlaků pozoroval okolí a ten druhý pil. Ti muži zatím připravovali oheň.

„Nejdříve zlikvidujte ty muže, hlavně ať se nestihnou proměnit,“ rozkázala jsem. „Na mé znamení zaútočte.“

Musím spoléhat jen na své upírské síly, ale nechtěla jsem se držet stranou, zúčasním se boje naplno.

Je čas, dala jsem signál k útoku a sama se rozběhla na vlkodlaky. Lesní klid byl ten tam, místo něj se ozývaly výkřiky a začala téct krev.

Stihli jsme zabít pouze dva muže, ten třetí se stihl proměnit. Podívala jsem se na řady mých vojáků, tři upíři mi chyběli, ale pocit vítězství mě neopouštěl.

Stálo nás pět, proti třem rozzuřeným vlkodlakům.

„Rozdělte se po dvou a každá dvojce si vezme jednoho vlkodlaka, já se postarám o toho třetího,“ promluvila jsem na své upíry. Bylo slyšet, že upíři s mým plánem nesouhlasí, ale nebyl čas se dohadovat. Vlkodlaci se blížili.

Postavili jsme se do obraných postojů a čekali na útok, netrvalo to dlouho a vlkodlak, kterého jsem měla zlikvidovat, zaútočil. Stihla jsem uskočit, ale ta obrovská šedá obluda neváhala a zopakovala útok. Zase jsem se uhnula a tentokrát se mi povedlo vyskočit na ni. Snažila jsem se jí co nejvíce ublížit, mé rány moc nepomáhaly, proto jsem se jí zahryzla do krku a trhala. Vlkodlačí krev byla odporná, nečekala jsem to a přestala se soustředit. V tu chvíli mě ten vlkodlak bez problémů shodil.

Seděla jsem na zemi a dívala se, jak se vlkodlak blíží. Chtěla jsem vstát a vyhnout se, ale křeče se znovu objevily. Chytla jsem se za břicho a stále se pokoušela vstát.

Vlkodlak byl už skoro u mě, stačí už jen pár kroků a zemřu. Přivřela jsem oči a čekala, ozvala se ohlušující rána. Rychle jsem otevřela oči a zkoumala, proč necítím žádnou bolest.

Viděla jsem toho šedého vlkodlaka, jak se válí na zemi. Jeden z upírů se mu právě pokoušel utrhnout hlavu. Díky tomu, že už jsem mu ten krk nakousla, hlava se dala rychleji oddělit.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si, že všichni vlkodlaci jsou mrtví a naopak, všichni moji upíři jsou živí.

Všimla jsem si, že ten upír, co mi pomohl zabít vlkodlaka, stojí u mě a podává mi ruku, abych mohla vstát.

„Děkuji, jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.

„Ian, není zač, rád jsem to udělal.“ Usmál se.

„Určitě se zmíním Dariusovi.“ Úsměv jsem mu oplatila, ještě jsem něco chtěla říct, ale křeče ovládly mé tělo a Ian mě jen stěží chytil, abych nespadla na zem.

Nechápala jsem, co se se mnou děje. Zvládla jsem dostat křeče pod kontrolu a stát bez cizí pomoci.

Ještě jsem zkusila, jestli jsou mé schopnosti zpět, ale nebyly. Slyšela jsem křupání větviček a šustění keřů. Někdo vstoupil k nám na louku. Otočila jsem se a nemohla věřit vlastním očím.

„Dlouho jsem tě neviděla.“ Usmála jsem se.