OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 11. kapitola

07.01.2011 (16:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1319×

11. KAPITOLA

Procházím lesem a za sebou slyším kroky dalších upírů, celkově je nás osm. Někde tu se ukrývá malá skupinka vlkodlaků a já jsem rozhodnutá ji zničit. Jsem si jistá vítězstvím.

Ucítím hrozný puch, který mě štípe v nosu. Vlkodlaci jsou blízko. Nenávist k nim sílí. Vydávám rozkaz k obklíčení. Můj boj právě začíná...

Probudil mě strašný oheň. Byla tu zase, ta žízeň je hrozně spalující. Nechápu, jak si na to můžou ostatní upíři zvyknout, mám dojem, že já si na to nezvyknu nikdy.

Rozhodla jsem se jít na snídani. Pamatovala jsem si, když jsem tu byla jako zajatec, procházela jsem místností, kde se zrovna jeden upír krmil. Ta místnost byla můj nynější cíl.

Natrefila jsem tam celkem snadno, jak jsem tu místnost uviděla, nemohla jsem se pohnout překvapením. Nelíbilo se mi, jak to tam vypadá, rudé stěny mě bily do očí. Zajímalo mě, kde se tu ty lidi vzali, procházela jsem se po místnosti, když mě vylekal Salův hlas: „Máš žízeň?“

„Jo, jinak bych tu nebyla,“ odpověděla jsem mu nabroušeně, hned jsem si to uvědomila a omluvila se. „Promiň, já jen...,“ nevěděla jsem co říct.

Sal se usmál: „V pohodě, chápu, je to pro tebe nové. Tamhle za těmi dveřmi si běž vybrat jídlo.“ Ukázal k jedněm dveřím v místnosti.

Neváhala jsem a vešla do místnosti, to, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. V téhle místnosti bylo jen pár lidí, ale všude bylo plno dveří do různých pokojů. Vypadalo to, jako lidské město.

Když si mě ti lidé všimli, nebáli se, dokonce se nabízeli, abych z nich pila, oni se o to i prali. Během chvilky se kolem mě udělal hlouček, nemohla jsem si vybrat, popadla jsem první ruku, která se ke mně přiblížila. Zaslechla jsem radostný výkřik. Hlouček kolem mě se rozpustil a já se svojí obětí zůstala sama. Prohlížela jsem si ji, tentokrát to byla asi třicetiletá žena. Chtěla jsem se zakousnout a pít, ale ona mě zastavila.

„Ty si tu nová, že?“ zeptala se vesele. Nechápavě jsem na ní zírala, ale pak jsem kývla na souhlas.

„Tady se nemůžeš krmit, musíme do krmící místnosti, mohl by přijít nějaký další upír a všechny nás tu vyvraždit.“ Stále jsem na ní zírala. O tomhle se Darius nezmínil, doufala jsem, že to není jen nějaký chabý pokus o útěk.

„Dobře,“ nadechla jsem se. „Jdeme.“ Pustila jsem ji před sebe, nemusí vědět, že nevím, kam jít.

Došli jsme do potemnělé místnosti, konečně jsem se mohla zakousnout a pít. Oheň uvnitř mě pomalu ustával, teprve, když jsem začala cítit únavu ženina těla, začala jsem přemýšlet, kdy přestat. Ještě chvilku jsem pila, a pak se na ni podívala. Byla v bezvědomí.

Zvedla jsem ji do náruče a nesla zpět do místnosti, kde jsem ji našla. Hned se kolem mě seběhli ostatní a začali se o tu ženu starat. Nechala jsem je tam a namířila si to do svého pokoje.

Na chodbě jsem potkala tetu, bylo na ní vidět překvapení, které se změnilo do zklamání.

„Teto, počkej, chci s tebou mluvit,“ spustila jsem dřív, než se stihla otočit.

„Mohla sis aspoň utřít pusu, pak bych s tebou možná i mluvila.“ Dívala se mi do očí a myslela to naprosto vážně. „Zklamala si mě Eleno.“ Po očích jí začaly stékat slzy.

Rukávem jsem si otřela pusu a zadívala se na něj, byl celý od krve.

„Teto, můžu ti to vysvětlit?“ prosila jsem. Teta se na mě smutně dívala, nakonec svolila: „Dobře, ale jdeme jinam.“

Došli jsme do společenské místnosti, posadili se a teta mě kývnutím vyzvala, abych spustila.

„Víš, moje síla na vlkodlaky nestačila, chtěla jsem vědět, jak je zabít a podstoupila bych cokoliv, co by mi k tomu pomohlo. Nevěděla jsem, co má Colin v plánu, ale jsem mu za to vděčná.“ Nijak zvlášť jsem tetu neoblomila, proto jsem přidala ještě jeden argument: „Můžu vás lépe chránit.“

V tetiných očích se objevil vděk, který hned zamaskovala.

„Promiň, musíš mi dát čas, snad si na to zvyknu,“ usmála se. Aspoň něco, už mam z půlky vyhráno.

Úsměv jsem jí oplatila: „Musím ještě zajít za Dariusem.“

„Není třeba nikam chodit, jsem tady.“ Překvapeně jsem se otočila za Dariusovým hlasem. Stál tam opřený ve dveřích, určitě nás poslouchal.

„Co potřebuješ?“ zajímal se.

„Pár upírů, poblíž je jedna skupinka vlkodlaků, chci je zničit,“ pronesla jsem nenávistně.

Darius chvilku přemýšlel, ale pak mi odpověděl: „Dobře, ale jen pokud přijmeš můj nápad.“ Smál se. Chvíli jsem čekala než jsem mu odpověděla: „Jaký nápad?“

„Chci tě jmenovat svým zástupcem.“ Nemohla jsem tomu uvěřit, já a zástupce Dariuse?

„Jasně, že souhlasím,“ radovala jsem se. „Co to obnáší?“

„Třeba to, že se mě nemusíš ptát, když chceš jít bojovat... Vezmi si upírů kolik chceš, hlavně jich většinu zase přiveď.“ Vysmíval se mi.

Na to jsem nijak nereagovala a šla svolat skupinu. Vybrala jsem sedm upírů a mohli jsme se vydat na cestu.

Procházeli jsme lesem a já začala přemýšlet nad strategií. Nejlepší asi bude obklíčit je a zaútočit. Ještě jsem to řekla upírovi, který šel vedle mě a ten taky souhlasil.

Měla jsem pocit, jako bychom už vyhráli. Dál jsme pokračovali mlčky, když jsem začala křičet a spadla na zem. Mé tělo bylo v křečích, ale největší bolest byla na břiše. Vyhrnula jsem si tričko a všimla si čtyřech jizev, které se stále zvětšovaly. Pálilo to, nemohla jsem se pohnout. Zakřupala větvička a já instinktivně pomyslela na ohnivou kouli. Žádná se neobjevila. Zkoušela jsem to stále dokola, ale nic se nestalo.

Nevěděla jsem, co bolí víc, jestli tvořící se jizvy nebo ztráta schopností.