OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 14. kapitola

07.10.2014 (19:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1021×

Bylo mi teplo, nebo spíš horko. Zavrtěla jsem se, abych okolo sebe vyrobila prostor a dostala příjemnější vzduchu pod deku. Nepodařilo se. Chtěla jsem se přetočit na bok a odkopat peřinu. Netušila jsem, od kdy je v mém pokoji takové vedro, aby se nedalo spát pod peřinou. Nemohla jsem se ale pohnout, na zádech mě něco zatěžovalo.

Zmateně jsem otevřela oči a podívala se okolo sebe. Začali mi docházet maličkosti, Derekův pokoj. Vedle mě něco zabrblalo. Otočila jsem hlavu rovnou na spícího Dereka. Ležel na boku a jedna jeho ruka byla hozená přes má záda a tvořila tak dokonalé závaží. A pořád mi bylo teplo.

Přetočila jsem se na záda a jeho ruka po mně sjela tak, aby mi přistála na břiše. Znepokojeně jsem zabručela. Budík ukazoval osm ráno, i na mě to bylo v sobotu moc brzy. Ideální podmínky zůstat v posteli. Jenže se mi nedařilo uvolnit se. Byla jsem plně probuzena a vnímala, jak se tiše nadechuje s mírným pochrupáváním, a měla jsem pocit, že jeho ruka každou minutu těžkne.

Zadívala jsem se na jeho klidný výraz ve spánku. Vypadal ještě víc neuvěřitelně a já si připadala jako ve snu. Bylo možné, abych se neprobudila a vyvázla bez ran? Přála jsem si v něj doufat. A ne jen v něj, ale celé téhle situaci, v které jsem se nacházela.

Vzpomněla jsem si na mámu. Teď když měla Charlieho, byla tak šťastná, že jsem jí to občas záviděla, když jsem byla doma. Zářila jako sluníčko, tak dlouho jsem ji neviděla smutnou a to mě těšilo. A také vím, jak ji trápilo moje chování.

Byla jsem a stále jsem vyděšená ze života. Aby ne, moc pěkného mi toho zatím neukázal a já se jen děsila toho dalšího, co mohlo přijít.

Vystrašené dítě.

Povzdechla jsem si, tohle nebyly nejlepší myšlenky na tohle ráno. Opatrně jak jsem jen dokázala, stáhla jsem ze svého břicha jeho ruku a vstala. Po špičkách jsem cupitala ke dveřím do chodby, za nimiž jsem se už neomezovala. Skočila jsem si do koupelny a pak do kuchyně, na jejímž neviditelném prahu jsem se zastavila.

Vyděšeně jsem pozorovala tu cizí osobu, co se tam přehrabovala v lednici, než se na mě podívala. Byla to starší paní s prošedivělými vlasy spletenými do přísného drdolu, robustnější postavou v sukních z látky.

„Dobrý den slečno, snídani?" usmála se na mě přívětivě.

„Dobrý," vydechla jsem nesvá. „Kdo jste?" zajímala jsem se.

„Omlouvám se, slečno, snad nikdy tu pan Walker nikoho neměl, zapomínám na dobré vychování. Jsem hospodyně pana Walkera, Cooková." Vyjukaně jsem si ji prohlížela, než mi to došlo. Jasně, Derek nevypadal jako fanoušek vaření a úklidu.

„Moc mě těší," usmála jsem se na ni už klidná.

„Mě taky, zlatíčko, chcete tu snídani?" zeptala se znovu.

„Já si něco vezmu," odpověděla jsem a šla si do ledničky.

„Tak to ne! Na co máte chuť?" postavila se mi nekompromisně do cesty. Páni, taková bojovnost kvůli snídani.

„Toust s máslem a marmeládou, prosím," rozhodla jsem se chytře ustoupit. Usmála se spokojeností a pustila se do toho. Posadila jsem se na barovou židličku a pozorovala ji. Cítila jsem se divně.

„Jak dlouho pracujete pro Walkera?" zeptala jsem se, abych zahnala to ticho.

„Budou to už čtyři roky, od doby co tu bydlí," mluvila spokojeně.

„A co přesně děláte?" ptala jsem se dál, no nikdy jsem neměla hospodyni.

„Uklízím v týdnu několikrát, vařím a připravuji mu to do lednice. Peru, žehlím, vše co chlapi v jeho postavení nedělají a nemají ani čas. Dnes jsem tu neměla být, ale zapomněla jsem nakoupit," přiznala se zahanbeně.

„To nevadí, jsem ráda, že jsem vás mohla potkat." Postavila přede mě toust. Jedla jsem, zatím co uklízela nákup a mapovala, kde co přesně je.

„Jestli smím být tak smělá, jak se jmenujete, slečno?" ptala se opatrně, asi se bála, zda nejsem povýšený typ. Bouchla jsem se do čela, nakonec jsem nevychovaná já.

„Pardon. Jsem Annie Foxová," podala jsem jí ruku. Usmála se, zdála se spokojená a potřásla si rukou.

„Přítelkyně?" zajímala se ještě. Nevěděla jsem, co by jí řekl Derek, ale protože jsem to nechtěla vysvětlovat, přikývla jsem na souhlas.

„Bylo na čase," zamumlala si zády ke mně a já vykulila oči. „Budete něco potřebovat, slečno, nebo můžu jít?" ptala se a já se po téhle větě málem přidusila toustem.

„Můžete jít," vykvíkla jsem rozladěná.

„Tak pěkný víkend, slečno, a nashledanou," loučila se.

„I vám pěkný víkend, paní Cooková," oplatila jsem jí, než odešla.

Uklidila jsem talíř do myčky a vrátila se do ložnice. Stále spal. Klekla jsem si na postel a pozorovala ho, ale jen chvílí. Bylo už skoro deset a i pan ředitel by už mohl vstávat, navíc jsem se nudila. Prohledávat mu věci by bylo divný a v sobotu v televizi nikdy nic nešlo.

Přisunula jsem se k němu o něco blíž, abych nemusela natahovat ruku tak moc a zatřásla mu decentně s ramenem.

Zavrtěl se, zabručel a jinak nic. Přitvrdila jsem s razancí.

„Co se děje?" ptal se rozespale, ale nevypadal na vstávání.

„Nudím se," přiznala jsem mu hned a stále třásla jeho ramenem.

„Tak spi," doporučil a víc se nechtěl zajímat, ale já hodlala být neodbytná.

„Nechce se mi," odporovala jsem mu. Zabručel nespokojeně. Natáhl ke mně ruce a stáhl mě k sobě do postele a přikryl peřinou.

„Spi." Objímal mě pažemi, byla jsem jako ve svěráku. Hlavu si schoval do mého krku.

„Paní Cooková je milá," zkusila jsem to jinak, zaujmout ho.

„Kdys ji potkala?" ptal se a zněl víc probuzeně.

„Před chvílí, donesla nákup."

„Aha," zamumlal. „Je to báječná ženská. Pohodářka, milá a skvěle se s ní povídá," prozradil mi o jeho hospodyni. „Vlastně pracuje pro moje rodiče a sem občas zaskočí. Myslím, že mámě podává hlášení."

„Bude jí vyprávět, že mě tu takhle v pyžamu potkala?" můj hlas byl pisklavý od zděšení.

„Určitě a máma bude ráda, že tě tu mám," on mluvil pořád klidně až spokojeně.

„Tos mi neměl říkat."

„Proč? Je to normální, jsme dospělí, Annie." Připomínal mi a já se cítila už teď trapně nad představou, že se setkám s jeho matkou, která dnes dostane hlášení o mé přítomnosti zde.

„Tobě to nevadí?" zajímala jsem se.

„Ne, proč? Stejně naši vědí, že spolu chodíme."

„Myslím to, jak tě takhle kontrolují," vysvětlila jsem, co myslím. „O tom druhém vím, že jsi klidný."

„Když to dělá takhle tiše na dálku a nevměšuje se mi do soukromí, nevadí mi to," vysvětlil mi svůj postoj.

Spokojeně jsem si povzdechla a nasávala plnými doušky tu pohodu, ve které jsem se nacházela. Zavrtěla jsem se.

„Copak?" zajímal se.

„Je mi pěkně," připustila jsem ostýchavě a ještě použila slabší výraz toho, jak jsem se cítila.

„To je dobře," špitnul mi do ucha. Pocítila jsem jeho úsměv na mé kůži na krku, kam si opřel tvář.

„Co budeme dělat?" zajímala jsem se. Cítila jsem jak poodtáhl tvář a trochu pohnul tělem, aby viděl z okna.

„Je až moc hezky, aby se něco dělalo," odpověděl zcela vážně a vrátil se do předchozí polohy.

„Ale no tak. Přece se nebudeme celou sobotu válet," protestovala jsem.

„Co děláváš v sobotu?" zeptal se.

„Uklízím." Ale tady nebylo, co, paní Cooková to zvládla na jedničku i s vařením.

„Budeme se válet," stál si za svým.

„Musím ti něco říct," vzpomněla jsem si a zazmítala sebou. Pochopil a pustil mě. Klekla jsem si čelem k němu. Pozoroval mě z peřin z jednou rukou za hlavou.

„Příští týden se neuvidíme," přiznala jsem.

„Proč? Casey?" ptal se a posadil se na posteli.

„Ne. Přiletí máma s manželem a budou tu do neděle. Ráda bych byla s nimi, takže, nepůjdu ani do práce."

„Aha," zamumlal zmatený. „To bychom opravdu něco měli podniknout," zamyslel se a sjel mě pohledem. „Co třeba Zoo?“ nadhodil. Možná to měl být pokus o vtip, ale pro mě bylo jen, co to řekl rozhodnuto. Nadšeně jsem se na něj podívala a přikývla. Povzdechnul si, jako by mu teď došlo, že to neměl říkat a plesknul sebou zpět na matraci.

„Tak vstávat,“ popoháněla jsem ho a sama se začala hrabat z postele. Rozhodně nevypadal spokojeným mou náhlou rychlou aktivitou. Ale zvládl to a z té postele vstal.

„Snídaně?“ volal na mě z kuchyně.

„Děkuju, ale ne o mě se postarala paní Cooková,“ zvolala jsem mu zpět z ložnice pro hosty, kde jsem stále měla své věci, které jsem tu večer nechala. Slyšela jsem, jak si něco pro sebe nesrozumitelně zabručel.

Oblékla jsem se a čekala na něj, než se nasnídá a sám obleče. Musela jsem ho stále popohánět. Určitě to chvílemi zdržoval už naschvál, když viděl, jak se mi jeho pomalé tempo nelíbí a pořád se u toho usmíval.

Rozhodně mám raději hromadnou dopravu než auta v New Yorku. Ale s Derekem se o tomhle nedalo vůbec diskutovat a jelo se jeho autem, bez připomínek, jak to nakonec skončilo. Neodpustila jsem si při cestě několik připomínek, když jsme zůstali v zácpě.

Podařilo se dostat na malé parkoviště u  Zoologické zahrady. Stala se ze mě malá holka, skoro doslova, chyběly jen růžové šatičky a vlasy do culíku. Derek se mě nepokoušel ani v nejmenším mírnit, koupil mi pití i jiné sladkosti, na které jsem si jen pomyslela, a vesele se bavil na tom, jak mám ze všeho radost. Musela jsem vidět každé zvíře, které tu bylo. Uvědomovala jsem si, jak jsem se chovala až poté, co jsme opustili areál zoologické zahrady a šli se projít po Central parku.

Pozdní oběd jsme si dali v nejbližší restauraci.

„Překvapující jak málo stačí tě potěšit,“ usmíval se na mě a napil se svého pití. Zahanbeně jsem zrudla a sklopila pohled.

„Připouštím, že jsem se nechovala moc dospěle. Nevypadal jsi, že by ti to vadilo,“ ohradila jsem se.

„Byla to zábava,“ připustil s cukajícími koutky. „Ještě jsem tě za ty tři měsíce od prvního setkání neviděl takhle se smát a být… v klidu,“ dodal zamyšleně.

„Nebyla jsem klidná, spíš vyjevená,“ oponovala jsem mu dál.

„Ano, ale klidná v přítomnosti dalších lidí. Nebyla jsi ostražitá nebo jak jinak to říct.“ Našpulila jsem zamyšleně pusu, věděla jsem, že má pravdu, sama jsem to pociťovala, ale nedokázala jsem určit, zda za to mohla ta zvířata nebo, že mi dal možnost normálního dne s přítelem.

„Omluv mě,“ zvednul se ze svého místa jen, co mu začal zvonit telefon a odešel ho zvednout ven. Jedla jsem tedy dál a čekala, kdy se vrátí. Na telefonáty v nevhodnou chvíli jsem si prostě musela zvyknout.

Vrátil se po chvilce ze zvláštně tajemným úsměvem na tváři. Podezřívavě jsem ho pozorovala, jak si zpět sedá na své místo.

„Víš, jak jsem ti navrhoval tu večeři u našich?“ zeptal se a pokoušel se znít nezaujatě.

„To nemyslíš vážně?!“ ověřovala jsem si lehce panicky. Včera mi o tom říkal a dnes ráno mě u něj v bytě našla služebná, která vlastně byla služebná jeho rodiny.

„Právě mi volala máma. Dnes se vrátila Jenny ze školy a má být rodinná večeře,“ pokoušel se mi vysvětit.

„A včera to bylo co?“ zajímala jsem se bojovně.

„Obchodní jednání s tátou. Dnes tam bude i Patrick a Jenny. Annie, čím dřív si to oba odbudeme, bude to lepší a nebude mě moje máma nahánět. Chce tě vidět, prosím.“ Díval se mi do očí.

Opětovala jsem mu pohled a přemýšlela a nezapomněla se u toho na něj dostatečně mračit. Té večeři bych se stejně nevyhnula, a i kdybych se pokoušela, tak na dalším večírku by si mě Judie odchytla a přemluvila sama. Poraženě jsem vydechla a jeho úsměv se okamžitě roztáhl, nemusela jsem nic říkat, věděl to.

„Nemám co na sebe,“ pokusila jsem se o poslední chabý pokus boje. Bylo to předem prohrané, jen s uvážením v jakém městě se nacházíme a vsadila bych se, že za rohem bude ochod Dolce & Gabbana či něčeho podobného, kde jsem nikdy nebyla.

„U mě doma máš jedny pěkné koktejlky od mojí mámy, co měly být na další večírek. Určitě se nebude zlobit, když přijdeš v nich,“ odpověděl mi klidně a dojídal svůj oběd. Znepokojeně jsem se zavrtěla.

Rychle pochopil, že teď už se mnou až do večera nebudou šprýmy a já zalitovala, mohla jsem si užívat klidný víkend u holek a ne večeři u Derekových rodičů. Dobře, ty šaty, které navrhovala Judie mě lehce obměkčily. Tmavě modré s lehce nabíranou sukní, jako by dotyčný věděl, že nemám ráda přiléhavé, vršek byl obyčejný s dvěma silnými ramínky a velkou dírou na zádech.

Nechal mě se tiše vyvztekat, znervóznit, panikařit a až pak teprve zasáhl, abych zachránil situaci a moje zdraví.

„Bud sama sebou, Annie, ničeho se neboj. Bude to fajn,“ připomínal mi v autě a pokukoval po mně. Hrála jsem si nervózně s vlasy a v hlavě vyšilovala, protože jsem nevěděla co dělat. Nikdy jsem se nepředstavovala jako něčí přítelkyně jeho rodičům a už vůbec nebyla v takové rodině, jako byla ta jeho. Určitě něco pokazím.

Derekovi rodiče žili na Manhattanu v jednom z těch opravdu luxusních bytů. Držela jsem se jeho ruky a silně ji tiskla a s každým uběhlým patrem ve výtahu stisk sílila. Zatáhl mě za ruku a otočil čelem k sobě.

„Nejdeš na popravu, Annie. Uvolni se, jsem tu s tebou,“ připomínal mi, a pak mě políbil. Jo, tohle konečně zabralo, abych se trochu uvolnila. Odtáhl se a vypadal spokojeně, jak na mě působil.

Nechala jsem se jako beránek vést do toho bytu, kde na mě vše křičelo – příliš drahé. Jejich byt vypadal přesně jako ty v časopisech o bydlení bohatých. Nespokojeně jsem opět stiskl jeho ruku, aby se na mě podíval a pousmál, dodával mi tak odvahu.

„Čau spolutrpitelé,“ pozdravil nás vesele Patrick. Derek se mi na oplátku zašklebil. „Vypadá jako vystrašený kuře,“ dodal ještě veseleji. Zamračila jsem se na něj taky, tímhle by mi nikdy nepomohl.

„To je lepší,“ pochvaloval si spokojeně. Vyplázla jsem na něj, z nějakého neznámého popudu, jazyk, jako malé uražené dítě. Začal se smát a přilákal tím další.

„Annie, Dereku,“ přispěchala k nám Judie a postupně nás oba objala.

„Dobrý večer, Judie,“ opětovala jsem tiše pozdrav. Přivítat nás přišel i Richard. Všichni byli oblečeni tak, jako by to byla obchodní schůzka, stejně jako já a Derek a to mi přišlo zvláštní, u nás se rodinná večeře pořádala v normálním oblečení, hlavní bylo, abychom byli všichni u stolu. Ale tady se evidentně potrpělo i na to jak vypadáte u jídla, to budou ještě perné chvíle.

Náhle se objevila pro mě cizí osoba. Musela to být Jenny. Byla vysoká asi jako já, světlé dlouhé vlasy splývající po zádech, hnědé velké oči. Zapadala do rodinného profilu, ta rozhodně nikdy neměla problém s kluky.

„Ráda tě vidím, bráško,“ přispěchala k Derekovi a objala ho s pusou na tvář. „Slyšela jsem o novinkách. Ty jsi určitě Annie, ráda tě poznávám,“ otočila se ke mně a přivítala mě podobně jako Dereka.

„Já tebe taky, Jenny, hodně jsem o tobě slyšela,“ usmála jsem se.

„Umím si představit, jaké krásné věci o mně říkal,“ protočila na něj oči a usmívala se. Jenny byla jen o rok mladší než já sama.

„Určitě máte všichni hlad, jdeme večeřet,“ rozhodla Judie. Všichni se pomalu sunuli jedním směrem, kudy mě vedl i Derek za ruku. Obrovský oválný stůl, ke kterému by se vešla ještě celá moje rodina, a zbylo by místo. Nadšeně jsem se posadila, když jsem zjistila, že se Derek nevzdálí a sedne si hned po mé pravici, naproti nám byli jeho sourozenci.

„Nemohla jsem se dočkat kuchařského umění Sarah,“ mluvila nadšeně Jenny. „Na škole je jídlo stejné a fádní. Nikdo neumí delikatesy jako ona.“ Mluvila nebo se ptala hlavně ona, většinou si ji nějak dobíral Patrick a já byla ráda, byla jsem spíše jen divák a to mi stačilo.

„Kde bydlíte, Annie?“ zeptala se náhle Judie a všichni na mě upřeli pohled.

„Ehm… Bydlím se svým bratrem,“ odpověděla jsem a usmála se na ni. Nějak jsem věděla, že to je jen začátek. Zkoumavě si mě přeměřila a já se zamyslela zda-li už mluvila s paní Cookovou.

„A vaši rodiče?“ dožadovala se dál. Přesně tohle mělo přijít a přišlo, výslech, opravdový výslech mé osoby u stolu tak abych neměla kam utéct.

„Moje máma s Charliem žijí v Durham, kde jsem se narodila,“ zněla jsem příliš klidně.

„Charlie? To je tvůj táta? Říkáš mu křestním jménem?“ to se zase zajímala Jenny. Dobře, už se mi to nelíbilo.

„Nevlastní,“ špitla jsem.

„Mami, nejsme tu snad kvůli výslechu, ne?“ nadhodil nespokojeně Derek a chytil mě pod stolem za ruku, kterou jsem žmoulala dosud své šaty.

„Ovšem, omlouvám se. Někdy jsem moc zvědavá,“ zasmála se odlehčené Judie. Bylo překvapivé, že jsem si taky na tváři držela úsměv, i když se mi smát nechtělo.

Derekova poznámka naštěstí zafungovala a žádné jiné otázka na tělo se nekonaly. Judie zabruslila a ptala se mě na poslední večírek, kde jsem byla. Pak nezapomněla dodat tu poslední aukci, na kterou jsem odmítla jít, jak byla vyvedená a že postrádala mou osobu. Překvapovala mě její přirozenost a nenucenost při rozhovoru, tohle bych se taky měla naučit. Nečekaně se do rozhovoru pustil i Richard, ale z jiného soudku, aby zapojil do rozhovoru kluky.

„Je to za námi,“ oddychnul si Derek a pozoroval mě. Neušlo mi, jak jsem se začala mračit při vstupu do výtahu. „Děje se něco? Nezlob se na ně, byly jen zvědavé,“ začal hájit svou rodinu, nemusel.

„Já vím,“ povzdechla jsem si a opřela se o stěnu výtahu. „Jen… připadala jsem si zahnaná do kouta… a přitom to byly základní otázky, které jsem měla čekat a i tak jsem to nezvládla.“

„Annie, byla jsi statečná na to, jak nerada o tom mluvíš, vypadala jsi klidně. Máma si ničeho nevšimla, jinak by to stopla dřív,“ utěšoval mě a objal.

„Přijdu si jako mimoň,“ připustila jsem nespokojeně a držela jsem se ho pevně, než výtah zastavil a my vystoupili.

„Budoucí návštěva bude za hodně, hodně dlouho,“ ujistil mě.

„To nemusí, jsou milí,“ ubezpečila jsem ho. Měla jsem se na to připravit a čekat to, oni za nic nemohli, prostě obyčejné vyptávání, které k tomu patřilo, jen já jsem prostě jiná. Přála jsem si moc to zahodit za hlavu a nebýt ohledně tématu rodiny tak na jehlách a vystresovaná. Bylo to už jedenáct let za mnou, tedy mělo by. Ve skutečnosti to bylo vrostlé do mě a nedalo se to vyplít. Já to zatím nedokázala.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 14. kapitola: