OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nehřešíš? Hřešme spolu! - Prolog

03.10.2013 (20:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 827×

Dantalion hrdě procházel chodbičkami panství. Byl předvolán před svého krále. Za ním poslušně letěli tři netopýři, které si Dantalion ochočil už pár staletí zpátky.

Když došli před obrovské černé, mahagonové dveře, otočil se na ně a ztišeným hlasem vydal rozkaz. „Dovnitř nesmíte! Máte povolení se o cokoliv podezřelého postarat.“ Odpovědí mu bylo sborové „Ano!“.

Zaklepal zřetelně na dveře a ty se v mžiku otevřely. Hned jak do nich vstoupil, začaly se zavírat, a netopýři sledovali, jak jejich pán mizí uvnitř.

Na rudém trůnu před Dantalionem seděl první král démonů, Bael. Král, který spravoval sever a západ pekelné říše. Král, jenž spadal pod moc ještě vyššího démona, a tím byl Belzebub.

Dantalion došel až před něho a poklekl. „Co si přejete, můj pane?“

Bael se postavil a pokynul Dantalionovi, aby udělal to samé.

„Dantalione, jak jistě moc dobře víš, rozhodl jsem se rozšířit naše řady. Rád bych přibral ještě jednoho nového nezávislého démona. Včera se mi na stole objevil kus pergamenu se jménem čerstvě přijatého démona. Dlouho jsem o něm přemýšlel a nakonec jsem se rozhodl, že zkusím tvůj návrh. Zatím jsi mi ještě neporadil špatně. Ale věř mi, že zkoušky bude mít těžší, než ostatní měli. Přece jenom… bude to možná první démonní slečna v mých řadách. Nestrpím zahálku a lenost, co se týče práce v pekle.“

Dantalion přikývl. Hned nato se uklonil a pomalu se odebral ven ze sálu, kde na něho již čekali Ari, Iri a Eri.

„Jak to dopadlo?“

„Vezme ji?“

„Stane se další Baelovou posilou?“

Dantalion je umlčel zvednutou rukou.

„Uvidíme, hoši… To teprve uvidíme.“

*

„Lausarin, třístý, nově přijatý démone. Podstoupila jsi dobrovolně zkoušky, aby ses dostala pod Baelovu, tedy mou, moc. Po mém vyhodnocení tvých zkoušek jsem usoudil,“ Bael pohlédl za Lausarin, která před ním pokorně klečela a čekala na jeho rozsudek. Stal tam jeho nejsilnější zástupce démonů, vévoda Dantalion. Ten si položil ruku na místo, kde měl srdce, a na svého krále kývl.

„... že do našich řad patříš, a tímto ti uděluji hodnost markýze. Jsi pod výuční ochranou, projdeš si tvrdým rekrutem a tvým učitelem bude nejvyšší vévoda Dantalion. Kéž tě luciferovo štěstí provází.“

Halou projel veselý křik osmdesáti čtyř zúčastněných démonů. Lausarin s neskrývaným úsměvem pohlédla na Dantaliona a zvedla na něho oba palce. Už mohli být podle pravidel navždy spolu.

Konečně se oba dostali mimo halu, kde se oslavovalo její přijetí.

„Dokázala jsi to! Blahopřeji, jsi opravdu výjimečný démon.“ Dantalion uchopil Lausarinu ruku a něžně ji políbil.

„A zaučuje mě sám velký vévoda Dantalion,“ zaculila se Lausarin, přitáhla si Dantaliona za límec a věnovala mu svůj první polibek coby markýz z řad Baelových.

Lausarin se zhluboka nadechla. Sezení markýzů v pekle měla úspěšně za sebou. I všechny nezbytné pergameny byly hotovy. Práce má přede vším přednost, pergameny mít hotovy ještě před sezením, démon pak víc rozumí, co se projednává. Vše se naučila od Dantaliona.

Stála opřená o pouliční lampu na lidském světě. Vzpomínala na první den, kdy se ještě jako lidská dívka potkala s Dantalionem. Myslela si, že je to normální přitažlivý muž, který ji obdivuje pro krásu. Nevěděla, že ve skutečnosti si ji zamiloval démon. A aby toho nebylo málo, bylo to v době, kdy Lausarin měla velmi špatné období. Nic se jí nedařilo a ztratila členy rodiny. Cestovala po zemích, zabíjela zločince a všechny ostatní, co porušovali zákon. V tu dobu, co poznala Dantaliona, už měla na kontě přes dvacet pět mrtvol. Tento počet však stačil démonovi k tomu, aby ji uvrhl do vězení Očistce, kde se rozhodovalo o jejím osudu. Dvacet pět bylo minimum pro zvážení Lausarininy osoby pro peklo. Nejdříve ho nesnášela za to, že se jí snaží překazit čištění světa, ale když byla shledána osobou podobnou těm, které zabíjela, nechala se dobrovolně pohltit peklem. Občasné zabíjení, coby práce démona, jí stačilo a vyhovovalo.

Z myšlenek ji vytrhl křik holčičky. Utíkala po silnici a snažila se doběhnout zelený míček. Lausarin se rozběhla. Díky démonní síle byla u míčku v okamžiku startu. Chytila ho a pak ubrzdila holčičku, která letěla jako splašená. S nejistotou si svůj míček od té neznámé slečny, která byla oblečena do dlouhého červeného pláště, vzala. Poděkovala a s míčkem rychle zmizela.

Lausarin ucítila bodavý pohled do zad. Otočila se a pohlédla na kopec, odkud přiběhla dívka. Zahlédla muže v tmavém kabátku se zlatou pečetí na tváři. Hleděla prvnímu démonnímu princi Vassagovi do očí. Pohyboval rty a pak s lusknutím prstů zmizel ve zlatých paprscích. 

„Slečno Lausarino? Jste předvolána před démonní soud. Nechal vás předvolat první princ Vassago. Jste předvolána před starší radu pekla - Ariela, Belzebuba, Molocha. Do poroty zasedl váš pán, Bael, a tři hrabata. Čtyřicátý šestý démonní hrabě Bifrons, padesátý čtvrtý démonní hrabě Murmur a nakonec Andromalius, dvaasedmdesátý démonní hrabě.“

Jeden z padesáti pekelných sluhů s rybí hlavou stál před Lausarinou a četl ze zakrváceného pergamenu předvolání. Přemýšlela. Nevěděla, proč je předvolána. Nevybavovala si, že by provedla něco závažného. Připomněla si setkání s Vassagem v lidském světě, ale to bylo dva týdny zpět. Na otázku, zdali ji může sluha doprovodit, kývla a oznámila mu, že se ještě převleče. Zaplula do svého pokoje. Vytáhla rudé šaty, které dostala od Dantaliona. Nasadila odznak markýze a s hrdostí se vydala vstříc svému osudu k soudu.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nehřešíš? Hřešme spolu! - Prolog: