OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Našeptávač - 3. kapitola



Našeptávač - 3. kapitolaAlex míří z baru domů, ale potkají ji problémy.

3. kapitola 

Očima jsem prolétla celou místnost a snažila se přijít na to, co mi tu nesedí. V kostech jsem cítila, že je něco špatně, ale všechno se zdálo být v pořádku.

„Koukám, že tě tu někdo dost dobře zná,“ pronesla Mary zlomyslně a přitáhla tak k sobě moji pozornost. „I když, snad všichni tu ví, že ti stačí koupit jeden drink a ty hned roztáhneš nohy.“

„Sklapni, Mary. Stejně mi jenom závidíš. Zatímco ty si musíš všechno platit sama, mně stačí jeden úsměv a dostanu všechno, na co si ukážu,“ odpálkovala jsem ji a pořádně si přihla ze skleničky. Byla jsem za Maryinu poznámku ráda, i když bych to nikdy nepřiznala, ale dokázala zahnat ten divný pocit, který se ve mně usadil od chvíle, co ta víla odešla.

„Ráda bych tu zůstala a poslouchala tvoje ubohý argumenty, Mary, ale no… mám lepší věci na práci,“ umlčela jsem ji ještě dřív, než stihla říct cokoliv dalšího. A Tonyho výbuch smíchu byl třešnička na dortu, protože mi poskytl nezapomenutelný pohled na navztekanou rudou tvář jeho asistentky. No vážně, měla barvu svých vlasů.

Rychle jsem posbírala svoje věci a s prostým: „Tak se tady mějte,“ se vydala k baru. Potřebovala jsem si ještě promluvit s Liamem, než se vydám domů.

„Už jsem myslel, že se nepřijdeš rozloučit,“ usmál se na mě. „To, že jsi nechtěla ranit moje city, mě zahřálo přímo tady.“ Dvěma prsty si poklepal na hruď přesně v místě, kde se nachází srdce.

„Jen si nefandi, Světluško,“ oplatila jsem mu úsměv. „Jen jsem se přišla zeptat, jestli nevíš něco o tom, že by tu dneska někdo někoho ovlivnil?“

Liam přemýšlivě nakrčil obočí. „Pokud vím, dnes sem ještě žádní upíři nezavítali… Proč se ptáš? Koho ovlivnili?“

Natáhla jsem se k němu přes pult, jako by to, co jsem se mu chystala říct, bylo nesmírné tajemství a v jeho očích se objevily jiskřičky pobavení.

„Ty bys to měl jako správná místní drbna vědět nejlíp, ne?“ zašeptala jsem a rozesmála se. Liam se zatvářil uraženě, ale koutky úst mu cukaly.

„Však oni tě ty vtípky přejdou, blíží se Mary.“

„Cože?“ vyjekla jsem a polekaně se otočila. To by tak hrálo, aby mě ta mrcha překvapila ze zálohy. Ale ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, vzduch byl čistý.

„Fakt vtipný,“ řekla jsem a praštila ho do ruky. „To máš u mě jako ve spořitelně. Věř mi, že až s tebou skončím, smát se nebudeš.“ Odpovědí mi bylo zvednuté obočí a výraz, který přímo vybízel k tomu, abych si něco zkusila.

„Měj se pěkně, Světluško.“ Sladce jsem se usmála. Ještě, než jsem se otočila k odchodu, dodala jsem: „Dokud ještě můžeš.“ Ano, moje pomsta bude sladší než med. S touhle spásnou myšlenkou jsem se vydala pryč z baru. Proplétala jsem se mezi zpocenými těly a jakmile se dostala na čerstvý vzduch, vydechla jsem úlevou.

„Odcházíš tak brzy?“ zeptal se mě někdo věcným hlasem.

Útrpně jsem zavřela oči. Na vlkodlačího vyhazovače jsem úplně zapomněla.

Otočila jsem se k Tomovi čelem a neutrálním hlasem pronesla: „Jo, společnost dneska nestojí za nic,“ usmála jsem se. „Vyhazovač dneska pouštěl snad každýho.“

Vlkodlak rozzuřeně zavrčel. „V první řadě jsem vůbec neměl pouštět tebe.“

„To bych ti nakonec musela ty prsa fakt ukázat, z čehož by se potom určitě stal zvyk, takže radši zůstaneme u toho, jak je to teď. Budeš mě i nadále pouštět bez řečí a oba budeme v pohodě,“ usmála jsem se.

Během mojí řeči se ke mně Tom přiblížil až nebezpečně blízko a založil si ruce přes vypracovanou hruď, která je určitě pevná jako skála.

„A nebo.“ Naklonil se ke mně a zahleděl se mi do očí. „Nebo bysme mohli vyzkoušet, jestli jsi opravdu tak silná, jak se o tobě říká.“

Srdce mi tlouklo jako splašené a já měla co dělat, aby se mi při odpovědi netřásl hlas.

„Ráda bych, to mi věř,“ začala jsem a snažila se znít sebevědomě, ale dost mi to znepříjemňoval fakt, že slyší, jak zběsilé je právě teď moje srdce. „Ale dneska na tyhle legrácky nemám čas. Navíc, kdo by vystřídal tvoji mrtvolu v práci? I když… stejně odvádíš mizernou práci, jako bys tu vůbec nebyl, tak by to možná nevadilo.“ Než stihl cokoliv odpovědět, otočila jsem se na patě a pelášila pryč.

Celou cestu mě tížilo vědomí, co si asi právě Tom myslí. Má pouze dvě možnosti, buď takhle přehnaně reaguji na jeho blízkost, a nebo… nebo se ho bojím. Mně osobně se nezamlouvá ani jedna z nabízených možností.

Ještě stále jsem o tom přemýšlela, když mě z mých myšlenek vytrhl něčí hlas: „Ale, ale, copak to tu máme?“

Podívala jsem se na chlápka stojícího kus přede mnou a v duchu děkovala za svůj zrak, který parádně slouží i v noci.

„Zabloudila jsi, maličká?“ zeptal se úlisně a já si uvědomila, že kdybych byla člověk, zvedl by se mi z něj kufr. A mimochodem, vůbec se mi nelíbilo to jeho „maličká“, na svých luxusních podpatcích jsem dosahovala úctihodné výšky.

„Vím naprosto přesně, kam jdu,“ odsekla jsem bez jakéhokoliv zájmu a chtěla toho divnýho chlapa obejít, ale on mi znova zatarasil cestu.

Povzdychla jsem si. To dneska opravdu nemůžu mít trochu štěstí? Od tý doby, co jsem přesvědčila tu čistou duši, aby se zabila, jde všechno od desíti k pěti, a to jsem měla na začátku večera celkem dobrou náladu… nebo spíš dne, protože je zhruba půl druhé ráno.

„Ještě nevzdychej, krásko, čas na to teprve přijde,“ usmál se a mně se naskytl pohled na pár zkažených zubů. Ty zdravé mu nejspíš vypadaly už dříve. Jak říkám, dnešek je čím dál lepší.

„Samozřejmě, že se o tebe podělíme,“ ozvalo se za mnou a já se otočila. Ten druhý chlap vypadal ještě o něco méně zachovaleji než ten první.

V tu chvíli mi došlo, že nejspíš budou chtít dělat problémy, ale já se nebála. Věděla jsem, jak jednoduché by bylo podívat se jim do duše na jejich největší obavy a ty potom obrátit proti nim. Ale Tony to zakázal a já nechtěla riskovat jeho hněv.

„Hele,“ řekla jsem co nejklidnějším hlasem a zvedla před sebe ruce jako štít. Při tom jsem se natočila tak, abych na oba muže viděla a pomalu začala ustupovat. „Nechci žádný problémy.“

„Ale to my přeci taky ne, a když uděláš, co řekneme, žádné problémy nebudou a tobě se to navíc bude líbit,“ pronesl ten se zkaženými zuby a pomalu se přibližoval.

Přestala jsem couvat a změnila svůj postoj na výhružný. Nastal čas na novou taktiku. „Tak to pochybuju, ale pokud nechcete přijít i o ten zbytek zubů, co máte v hubě, tak vám radím zastavit se,“ začala jsem vyhrožovat. „Mám totiž… ehm, bílý pásek z karate.“

Bezzubáč se rozchechtal. „Krásko, kdybys nějaký měla, tak se tím nechlubíš, protože bílý je pro začátečníky.“ Sakra, tak to jsem zrovna netrefila.

Abych pravdu řekla, v tuhle chvíli ve mně začaly obavy docela narůstat. 

Bezzubka očividně ztratil trpělivost, protože ke mně přistoupil a hrubě mě popadl za paži.

„Hele,“ okamžitě jsem se znechuceně ohradila. „Koukej ze mě sundat tu svoji špinavou pazouru, nebo uvidíš!“

„Ó, ano krásko, uvidím, ale jenom to, co chci, abys mi ukázala.“ Olízl si rty a pohledem zavadil o moje přednosti. Na jednu stranu jsem se mu nedivila, přeci jenom, můj dnešní výběr oblečení k nim byl více než přívětivý. Ale na tu druhou stranu k tomu mám jen jedno slovo a to: Ble!

„Už mi s váma dochází trpělivost,“ varovala jsem je a vyškubla se z jeho sevření. Okamžitě jsem se dala na ústup, ale to jsem si nevšimla, že se mezitím ten druhý týpek přesunul za mě. Zjistila jsem to až tehdy, když jsem do něho narazila zády a on mě sevřel do pevného objetí.

„Okamžitě mě pusť!“ zařvala jsem a v tu chvíli mi do hlavy začaly proudit obrazy, které mi odhalovaly slabosti mého věznitele. Už už jsem se nadechovala, abych mohla začít našeptávat, ale zarazila mě vzpomínka na Tonyho rozzuřený obličej a můj slib, že nezabiju nikoho, kdo není na seznamu. Ale tohle by mi snad šéf odpustil, nebo snad ne?

Sice šlo do tuhého, ale našeptávání jsem prozatím odložila, až na případ krajní nouze. Pro teď jsem zvolila jinou taktiku, a to podlý holčičí boj. I když kousání bych se ráda vyhnula, přeci jenom nevím, kde všude ty jeho špinavý pracky byly… a upřímně? Radši to ani vědět nechci.

A tak jsem udělala jedinou rozumnou věc, která mi v tu chvíli přišla na mysl. Zaryla jsem mu svoje krásně nalakovaný nehty do předloktí.

„Jau,“ vykřikl a odstrčil mě takovou silou, až jsem spadla na zem.

„Tak kočička vystrkuje drápky, jo?“ pronesl nebezpečně tichým hlasem útočník, zatímco Bezzubka se jenom smál. „Tak to teda ne!“ Než jsem stihla jakkoli zareagovat, vrhl se na mě a zalehl celou svojí vahou. Rukama mi obemkl krk a zastavil tak přívod kyslíku. Zalapala jsem po vzduchu a začala sebou mrskat, abych uvolnila jeho sevření. Přísahám, že v tu chvíli jsem vypadala jako ryba na suchu… a nebyl to pěkný pohled.

Bohužel mi to nijak nepomohlo, takže jsem okamžitě došla k závěru, že se jedná o případ nouze, proto jsem začala našeptávat. Ať si mě klidně Tony potrestá, stejně to nebude horší než ten škleb, který bude mít na tváři Mary, až to zjistí.

Rychle jsem podobné myšlenky zahnala a začala se opět soustředit na telepatické našeptávání.

Určitě si dokážete představit to překvapení, když jsem zjistila, že mé snažení nedosahuje kýženého výsledku. Nedostatek kyslíku totiž narušoval moje soustředění a sílu mi také zrovna nepřidával. A to ani nezmiňuju fakt, jak těžký je našeptávat bez přípravy.

Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nemohla jsem se dostat přes mužův vztek k jeho podvědomí a přikázat mu, aby se už konečně odkrouhnul. Očividně neměl tak slabou vůli, jak jsem si původně myslela.

S tím, jak mé síly klesaly na nulu, panika uvnitř mě rychle rostla. Teď by bylo vhodné uvést věci na pravou míru. Být Našeptávačem sice znamená určitou dávku nadpřirozenosti, ale pořád jsme v podstatě lidé, akorát s několika schopnostmi navíc. A ty mi teď byly docela k ničemu, když našeptávání nepomáhalo.

Byla jsem už na pokraji sil, když mi začala těžknout víčka a já je už nedokázala nechat zvednutá. Temnota mě lákala do svých spárů a já se jí bez boje poddávala. Jediná utěšující myšlenka byla, že tento život jsem nepromrhala…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 3. kapitola:

4. ElisR1 přispěvatel
27.02.2016 [19:16]

ElisR1Princess: Brzy se dozvíš, co bude dál. Měla jsem teď trošku víc práce, tak jsem nestihla nic napsat, ale brzy to napravím :D

3. PrincessCaroline přispěvatel
15.02.2016 [14:22]

PrincessCarolineOčividne nie je tak slabá keďže to neskončí u tretej kapitoly Emoticon A čo ďalej? Čo ďalej? Kde sú písmenká? Kto teraz má vedieť, čo sa deje ĎALEJ? Emoticon

2. ElisR1 přispěvatel
12.02.2016 [10:01]

ElisR1ThellAnchor: Tak ten tvůj koment mě fakt pobavil :D V téhle povídce se s těmi konci docela držím, to u těch předchozích jsem to v napínavé části ukončovala pořád :D.
Ale tohle je pro budoucí děj důležité, takže to tak muselo být, jen popravdě pořád s tím koncem nejsem spokojená. Přijde mi, že jsem ji udělala moc slabou, přičemž ona je silná postava...

1.
Smazat | Upravit | 11.02.2016 [21:21]

Ty jsi hrozná mrcha! Emoticon Takhle to ukončit?? No, že se nestydíš!!! Emoticon Emoticon Emoticon
Chudák... Emoticon To bych nechtěla...

A nechat ji zavřít oči před koncem kapitoly... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Buďme seriózní. To se nedělá! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!