OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 18. kapitola Návrat

02.01.2012 (12:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1018×

Tma. Byla všude. Nevím, jestli jsem stála, ležela, a nebo seděla. Necítila jsem své tělo. Nedokázala jsem se pohnout a natož něco udělat. Byl to zvláštní a děsivý pocit. Nemoci vůbec nic. Jen jsem zela v ropné a těžké temnotě a čekala. Ale na co? Na co.

Šepoty. Plíživě se vkrádaly do mé mysli jako slizký a jedovatý had. Nedokázala jsem jim porozumět, bylo jich až příliš. Zavrtávaly se mi do hlavy a rezonovaly mi v ní s hlasitou ozvěnou. Postupně začaly nabírat na intenzitě. Přidávaly se k nim znetvořené tváře. Každá byla jinak zdeformovaná utrpením, ale jedno měly společné. Ústa otevřená do širokého O, až se zdálo, jako by jim měla každou chvílí prasknout a vytřeštěné oči. Hrůzostrašné oči, ve kterých měly vytlačeno všechno utrpení, bolest a hrůzu.

Nechte toho, chtěla jsem jim říct, ale bylo to marné. Nemohla jsem. Temnota kolem mě houstla, cítila jsem, jako by se zhmotňovala. Dotýkala se mě. Byla hrubá jako skála a taky tak tvrdá. V momentech, kdy se mě dotkla, se v neprostupné tmě zajiskřilo. Světelné vodopády jisker kolem mě protékaly do ztracena. Bylo to něco úžasného, nemohla jsem se na tu třpytící se nádheru vynadívat. Avšak krása zde se měřila jiným měřítkem. To, co bylo krásné, bolelo. Zdálo se, jako by mnou protékal elektrický proud. Tma se víc přibližovala, jiskry sílily a bolest byla stále větší. A pak to přišlo – výkřiky a volání o pomoc. Ty zvuky ve mně probudily nepopsatelný děs. Zněly ve mně a rozechvívaly všechno, čím jsem tu byla. Zmučené a panicky přeskakující výkřiky byly nesnesitelné, ale ještě horší bylo ticho, jež nastalo, když řev dostoupil vrcholu. Zdálo se, jako by těm všem kdosi přestřihl hlasivky nůžkami. Pak přišla další bolest. Připadalo mi, jako by mi tisíce rukou rvaly mé neexistující tělo na kusy. Měla jsem pocit, jako by mě drásaly neviditelné drápy nestvůr z podsvětí. Byla jsem si vědoma toho, že jsem ještě nikdy nepocítila bolest tak intenzivní jako právě tuhle. A bylo to z jediného důvodu - teď byla rvána má duše, má podstata. Nesmrtelná a nezničitelná podstata.

Rvána na kusy stále dokola po celou věčnost. Tak to teď bude, tady, v pekle. Nedokázala jsem si představit, že bych dokázala vydržet byť jen další vteřinu těch muk, která jsem zakusila, natož celou věčnost. A co to slovo vůbec znamená? Nemohla jsem už ani přemýšlet. Bolest byla všude, bolest byla všechno.  Chtěla jsem zakřičet, ale nevycházel ze mě žádný zvuk, neměla jsem ústa, abych mohla promluvit nebo křičet. Měla jsem jen myšlenky, ale ani v těch už jsem nedokázala vykřiknout. Utrpení bylo i tam, neutišitelné a nekonečné.

Panické a děsuplné výkřiky, bolest přesahující práh snesitelnosti, sladké bezvědomí, které nepřicházelo. Balancovala jsem na hraně mezi zdravým rozumem a šílenstvím, ale nemohla jsem se přehoupnout ani na jednu stranu a o to to bylo horší.

Když jsem si myslela, že už to nevydržím, že už opravdu musím umřít nebo alespoň zešílet, zahlédla jsem, jak se tmou začalo šířit oslepující světlo. Výkřiky postupně utichly, bolest odeznívala. Prostoupilo mě příjemné teplo a já se usmívala, v myšlenkách.

Je konec, pomyslela jsem si. Kdybych mohla, plakala bych.

Sky… To nebyl žádný děsivý hlas, ale překrásná melodie. Co to říká? napadlo mě.

Sky, pojď se mnou. A znovu, jak krásně se to poslouchalo, i když jsem tomu vůbec nerozuměla.

Sky, slyšíš? Musíš jít se mnou, nedokážu je zadržet na dlouho. Kdo je ta Sky? Jsem to já? Možná… Teď mi je dobře, nech mě být. Jen mě nech být.

Nenechám tě být! Pojď ke mně, Sky! Okamžitě! Až odejdu, bude to už navždycky a oni zase přijdou, rozumíš? Už navěky zůstaneš tady. Navěky? Nechci tu být navěky, ale co když… co když půjdu s ním a bude na mě čekat něco ještě horšího? Mám strach.

Sky. Znělo to jako prosba.

Neboj se, já ti neublížím. Pojď se mnou a bude dobře. Prosím. Oni už přicházejí. Měl pravdu, cítila jsem, jak se do mě začal zakusovat ostrý chlad.

Dobře, půjdu. Svolila jsem nakonec. Bílé světlo mě dočista oslepilo. Cítila jsem, že se vznáším. Všechno se se mnou točilo. Bude dobře, znělo mi v hlavě a já doufala, že mluvil pravdu.

---

„Aniely. Aniely!“ Uslyšel jsem kdesi za sebou ve vřavě, kterou jsem se probíjel za jediným cílem. Sky. Nikde tu nebyla a já ji musel najít. Vampýří zatuchlé hábity mi padaly k nohám jako uschlé listí a já chtěl víc. Potřeboval víc. Víc jejich smrti za to, co jí udělali. Nevěděl jsem sice co, ale v hlouby duše cítil, že trpí.

„Aniely!“ Mohutný hlas se mi zabodl do uší. Zastavil jsem. Gabriel stál za mnou, těžce oddychoval.

„Musíme zastavit jeho.“ Prudce jsem se otočil.

„Ne, nejdřív musíme najít ji!“ vykřikl jsem a uslyšel ve svém hlase zuřivý hněv. Jeho moudré oči se nořily do mých.

„Nebe hoří a zem krvácí. Pokud nezastavíme nejdříve jeho, bude vše ztracené. Jeho moc roste každou další minutou a my už přišli o mnoho našich bojovníků. Našich sil ubývá, Aniely. Prosím, pomoz nám a já ti slibuji, že pomohu pak tobě.“ Věděl jsem, že měl pravdu, ale copak jsem mohl?

„Já už jeden slib dal. Jí. Slíbil jsem, že nedovolím, aby se jí něco stalo.“ Samotná ta slova bolela. Sky, kde jsi? Tak kde sakra jsi?!

„Já to přeci vím. Dávám ti svůj slib, že se jí nic nestane.“ Díval se na mě tak urputně, jako by mě tím pohledem chtěl propálit. Pět vteřin přešlo a já se vzdal. Úsměv mu roztáhl popraskané rty, ale jeho oči zůstávaly smutné. Přiložil si pěst k srdci a uklonil se.

„Děkuji. Máš můj slib.“ Přikývl jsem a přitiskl si také pěst k srdci, ale z jiného důvodu - snažil jsem se zabránit srdci, aby vybuchlo.

---

Tohle místo znám, pomyslela jsem si. Připadalo mi to tu tak známé. Mléčná mlha. Oslepující svit, který měl barvu duhy. Proudil kolem mě. Cítila jsem, jak se mi usazoval na kůži jako kapky rosy. Zářily jako tisíce diamantů a mizely mi pod kůží. Podívala jsem se na svou ruku a zůstala na ni užasle zírat. Celé moje tělo zářilo, jako hvězdný svit. Moje tělo? Ještě před okamžikem jsem ho neměla. Teda byla jsem si jistá tím, že ho nemám, ale teď jsem dokázala zvednout ruku, usmát se a plakat.

Sky. Překvapeně jsem zamrkala a otočila se za známým hlasem. Nedaleko ode mě stál Michael, zářil stejně jako já. Usmíval se.

Michaeli! Má ústa se neotevřela, byla to myšlenka, ale i přesto jsem si připadala skutečnější než kdy dřív.

Co tu dělám? Zkoumavě jsem se na něho zahleděla a náhle mi to došlo.

Jsem v nebi? Jsem… mrtvá? Doopravdy mrtvá? I přes to, že jsem to takhle chtěla, mě kdesi uvnitř, kde se nacházelo mé srdce, bolestivě bodlo.

Jen pomalu, má drahá. Vlídně se usmál a přistoupil blíž. Aniel. Proletěla mi myšlenka hlavou jako kulka. Ví, že jsem tady? Přijde za mnou, jak sliboval?

Na čele se mu vytvořila mírná vráska, ale jakmile si všiml mého pohledu, opět se jeho zachmuřelá tvář rozjasnila.

Ne, že bych tě chtěla nějak honit, ale docela by mě zajímaly odpovědi na moje otázky. Víš to – jestli jsem mrtvá a tak. Je to docela zásadní věc, tak bych to ráda věděla. Snažila jsem se o ledabylý tón. Nenuceně jsem se rozesmála, ale smích mi nabobtnal v krku jako bublina a dusil mě. Cítila jsem, že rozhodně není něco v pořádku. Že něco není tak, jak jsem si představovala.

Dobře, takže za prvé – jsi tady, protože jsem… odmlčel se a chvíli hledal správná slova.

Protože, řekněme, jsem si pro tebe tam dolů přišel. Něco se mi na tom nezdálo. Ale teď jsem se tím nechtěla zabývat. Zajímaly mě ty další věci.

Za druhé – ano, jsi v nebi, ale mrtvá nejsi, Sky. Nejsem mrtvá? Tak co tu, kruci, dělám? Pomyslela jsem si sama pro sebe, ale vzhledem k tomu, že na tomto místě jsme se dorozumívali myšlenkami, Michael je samozřejmě slyšel. Přistoupil blíž, zadíval se na mě a natáhl ke mně ruku. Vypadalo to, že žádá mé svolení, aby se mě mohl dotknout. Nepatrně jsem přikývla. Jeho tvář rozjasnil široký úsměv, uvěznil mnou ruku mezi jeho. Ale bylo to krásné vězení.

Víš, Sky, když ti Nicolas proťal srdce dýkou namočenou ve svěcené vodě, myslel si, že tě navěky uvězní v pekle. Víš, jak svěcená voda působí na upíry, že ano? Přikývla jsem a nepatrně se zachvěla. Hrůzy, které jsem zažila, byly stále dost živé.

Zůstane už navěky uvězněn ve svém těle, nebude moci zemřít a jeho duše bude rvána v pekle. Pořád dokola. Jeho rty se protáhly do smutné linky, pak nasadil neproniknutelný výraz. Nechápala jsem to. Zachránil mě, jsem tu a už mi žádné nebezpečí nehrozí. Pak proč ten smutek?

Ano, přesně tak, ale i když byl jeho plán dokonalý, jak si myslel, měl jednu obrovskou trhlinu. Nicolas úplně zapomněl, že jsi napůl anděl. Proto ti svěcená voda nemohla ublížit tak, jak on zamýšlel.

Ale i přes to jsem byla v pekle. Proč? vypálila jsem okamžitě.

Protože byl tvou krví osvobozen Azrael. I v pekle platí určitá pravidla. Nikdo se odtamtud už nikdy nedostane, a pokud ano, zaplatí za něj ten, kdo ho osvobodil. Duše za duši. Ano, to už dávalo smysl, ale jestli je to tak, pak potom…

Jsi jí hrozně podobná, víš to? V očích měl podivně vzdálený výraz a z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Jen ze slov, která před okamžikem vyřkl. Tak něžně.

Když se mračíš, máš tady, dotkl se jemně mého čela, stejnou vrásku. A když se směješ, tak tady, vztáhl ruku k mé tváři, ale nedotkl se mě, ruku nechal zase klesnout zpátky, jako by byl tím vším poražen, se ti objeví stejný dolíček. Dodal, samotná ta slova bolela. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale náhle se s příšerným zvukem roztrhla mlha, na které jsme stály, a utvořila hlubokou temnou propast. Ustoupila jsem o krok dozadu a nechápala, co se to děje. Michael s tichým povzdechem sklopil hlavu.

Sky, smím tě o něco poprosit? Vzkaž jí, že jsem jí nikdy, nikdy nechtěl ublížit. Že jsem ji miloval, ale nebyla jiná možnost a řekni jí… Vzhlédl a pousmál se. Bylo bolestivé se na ten úsměv jen podívat.

Promiň. Zmateně jsem na něho hleděla a nedokázala pochopit nic z toho, co se dělo.

Michaeli, co to má znamenat?

Odcházím. Slíbil jsem, že tě ochráním, ať to bude stát cokoli. Jsi moje dcera, Sky. Nezapomeň, vždycky tě budu milovat. Černá propast se k němu nebezpečně přibližovala.

Michaeli, pozor! vykřikla jsem, ale pak mi došlo, že on se přibližuje k ní. Dvě sekundy přešly a všechno zapadlo na místo. Ten zvláštní pocit, který mě tlačil v žaludku od doby, kdy jsem se tu objevila, se rozšířil do končetin. Pochopila jsem.

Michaeli, ne. Nedělej to. Vzlykla jsem.

Duše za duši, pamatuješ?

Tati… To slovo mi nepřipadalo nijak divné ve spojení s ním. Bylo přirozenější než všechno na světě. Byl to můj otec, můj druhý otec. Překvapeně se na mě podíval a z očí se mu vykradly slzy.

Děkuji. Ten hlas nebyl běžným zvukem, stejně jako to světlo nebylo běžným světlem. Byl klidný jako svit hvězd a smutný. Udělal další krok dozadu.

Ne! vyjekla jsem, chtěla jsem se k němu rozeběhnout, ale temnota mě polapila dříve, než jsem stačila udělat krok.

---

Konečně jsem ho uviděl. Stál u vyvráceného zčernalého stromu a pozoroval dění kolem sebe. Mohlo by se zdát, že se tam ukryl jako zbabělá krysa, ale pobavený úsměv na jeho ohyzdném obličeji svědčil, že se tím pohledem baví a ne, že se schovává.

Jeho vzezření bylo opravdu děsivé, vždycky jsem si ho představoval jako člověka, ale temnota se na něm podepsala. Svou duši upsal peklu. Malýma, pátravýma a černě zakalenýma očima hleděl do dáli. Rozšklebená ústa, ze kterých mu vyčnívaly dlouhé a ostře vypadající zuby, měl protažené přes celý obličej, že to vypadalo, jako by mu kdosi rozřízl tváře. Na holé lebce se vyjímaly dva oblé rohy. Vysoké a svalnaté tělo pokrývalo cosi, co se dalo nazývat pláštěm z kůže. Kopytem, které měl na obou končetinách, občas odkopl mrtvého bojovníka, který se k němu s prázdným výrazem skácel.

Teď nebo nikdy, pomyslel jsem si. Vypadalo to, že o mě nemá nejmenší potuchy. Přiložil jsem si ruce k hrudi a soustředil všechnu svou energii do jednoho místa. Cítil jsem, jak se začala hromadit, ruce se mi rozklepaly a žár si razil cestu ven. Svit vycházející z mé hrudi mě na chvíli oslepil. Zamrkal jsem a hledal Azraela, ale on už na svém místě nestál. Zmateně jsem se rozhlédl a náhle ucítil ohromnou bolest na zátylku. Tráva se najednou ocitla u mého obličeje, svět se se mnou točil a pulsující palčivá bolest kdesi na hlavě mi nedovolovala upadnout do bezvědomí.

„Ty andělskej červe, myslel sis, že to budeš mít tak snadné?!“ Ozvalo se kdesi nade mnou. Byl jsem si jistý, že je to on.

„Stál jsi v rohu jako zbabělá krysa, takže ano, myslel,“ uchechtl jsem se a má hlava se stala znovu jeho cílem. Tentokrát to bylo nejspíš kopyto.

„Já a zbabělá krysa?“ rozesmál se, „mám tolik moci, o který se ti ani nezdá, ty nicko okřídlená!“ zasyčel mi do ucha a mě do nosu praštil jeho zkažený dech.

„Nebylo by od věci, kdyby sis občas vyčistil tlamu. Nevoníš zrovna po fialkách.“ Další rána a bolest, ale nebylo to nic oproti tomu, co jsem pocítil uvnitř sebe. Vzpomněl jsem si na Sky, tohle jsem jí kdysi řekl taky.

„Hodláš si ze mě utahovat? Můžu tě tu na místě rozmáčknout jako otravný hmyz, anděli!“ zahřměl a zněl docela podrážděně.

„Vážně? Až na to, že jediný, kdo tu vypadá jako otravný hmyz jsi ty.“ Zafuněl a z hrdla se mu ozvalo zavrčení, které mi rozechvělo kosti. Zavřel jsem oči a očekával ránu, ale v tom jsem uslyšel: „Co takhle nechat anděla teď chvíli být a radši se věnovat svému krevnímu příbuzenstvu, bratře?“

„Gabrieli,“ zachrčel Azrael a na tváři se mu objevil úlisný úsměv.

„Rád tě znovu vidím. Už nějakou dobu jsem tě neviděl. Připomeň mi, jakže je to už dlouho.“ V Gabrielově hlase jsem slyše známky pobavení a nebyl jsem jediný, kdo si toho všimnul.

„Tisíc dvě stě padesát jedna dní, osmnáct hodin, dvacet pět minut a tři vteřiny!“ vypálil okamžitě Azrael vztekle.

„Vskutku tak dlouho?“ zeptal se s nutnou dávkou ironie Gabriel.

„Ano, bratře, už tak dlouho. Když teď dovolíš, uklidím tuhle špínu, aby se mohl plně věnovat tobě.“ Jen, co to dořekl, jsem na hrudi ucítil ohromnou bolest, zem pode mnou zmizela, prudký vítr mi narážel do tváře. Dopadl jsem nejméně dvacet metrů od nich. Převalil jsem se na bok a zlomená žebra mi proťala jednu plíci. Se zachrčením jsem vyplivl sraženou krev a snažil se postavit, abych šel Gabrielovi na pomoc, ale v tom jsem ji uviděl. Ležela dva kroky ode mě. Tváře úplně bílé, oční víčka spojená do sebe. Rty promodralé. Zlaté vlasy rozhozené na polštáři z mechu. Vypadala jako anděl. Pomalu jsem se k ní doplazil a chytil ji za studenou ruku.

Sky, snažil jsem se říct, ale nevycházel ze mě žádný zvuk. Posadil jsem se a opřel se o kmen vysokého javoru.

„Našel jsem ji nedaleko. Ještě dýchala a tak jsem ji odnesl sem.“ Vzhlédl jsem a setkal se s Dorianovýma vystrašenýma očima. Něžně jsem ji vzal do náruče a položil si ji do klína.

„Nevěděl jsem, jak dlouho bude žít. Nemohl jsem vás nikde najít. Já… ona… mění se, Aniely.“ Sklopil jsem oči k jejímu ochablému tělu a pocítil, jak se mi obličej stáhnul dojetím. Bude žít. Pohladil jsem ji po vlasech. Splnil jsem slib, zůstane naživu. Políbil jsem její zmodralé rty a cítil se šťastnější než kdy dřív.

„Poznáš, až se bude měnit?“ zeptal jsem se Doriana. Přikývl.

„Dobrá, tak mne potom vzbuď. Nechci jí ublížit. Až se promění, mohl bych ji zabít.“ Nic na světě nebylo důležitější než to, že můj andílek bude žít, i když to znamenalo nevyhnutelné. Nikdy nebudeme moci být spolu.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 18. kapitola Návrat: