Mystiske Skæbne - Kapitola III. • OurStories.cz ~ naše povídky

Tichá večeře, jedna vzpomínka, a co dál?

28.03.2015 (15:00) • KaithneLell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 743×

Kapitola III.

Bylo už po šesté hodině, nejvyšší čas na večeři, ale Kaelynn se nikam nechtělo. Hlava jí třeštila a v rukou pořád cítila odezvy toho podivné mrazení. Nemohla však nic dělat, musela jít do jídelny, kde na ni už určitě všichni čekali.

A měla pravdu. Jen co vešla do místnosti, všichni se k ní otočili. Teta se strýcem již seděli na svých místech a i Norin neklidně poposedával na židli.

Zamumlala omluvu za svůj pozdní příchod a se sklopenou hlavou si sedla vedle bratrance. Jídlo už bylo na stole, a tak se dali do večeře. Napjaté ticho přerušovalo jen žvýkání a cinkání příborů, což bylo docela nezvyklé. Většinou u večeře bývalo docela živo. Povídali si, vyprávěli, co celý den dělali, a tak podobně. Ne že by se Kaelynn obvykle nějak moc zapojovala do jejich hovorů, ale nálady u stolu si nešlo nevšimnout.

Přece se tolik nestalo, přišla jen o trochu pozdě. Nebo v tom bylo i něco jiného? Strýc Rafael vypadal sice unaveně, ale proč? O tom neměla Kaelynn ani ponětí.

Koutkem oka se podívala na Norina, jestli něco neví, ale ten se cpal, jako by týden nejedl, a ničeho si nevšímal. Takže se mýlila, Norinovi se dařilo nevšímat si té napjaté nálady. Koutky úst se jí stočily do drobného úsměvu. Copak mu nedávali na královském hradě najíst, když už tam musel být? Všichni mladí muži ze šlechtických rodů měli totiž povinnost sloužit jeden rok králi. Norin už měl mít celou službu skoro za sebou.

Podívala se do svého talíře, šťouchla vidličkou do brambory a s povzdechem se nakonec pustila do jídla.

Když znovu vzhlédla, strýc Rafael na ni upřeně zíral. Jakmile však zaznamenal její pohled, odvrátil se. Mezitím na ni letmo pohlédla zase Lucia, která se také hned otočila. Co to mělo být?

Jakmile všichni dojedli, Rafael se vytratil do své pracovny, zatímco Lucia a Norin také beze slova odešli a ani se na ni nepodívali.

Kaelynn nad tím jen zakroutila hlavou a šla zpátky ke svému pokoji. Jakmile ale uviděla na chodbě Norina, zavolala na něj.

„Norine! Počkej!“

„Co je?“ zeptal se a otočil se.

„Nevíš, co to mělo znamenat? To u večeře,“ dodala.

„Co?“

„Všichni jste se chovali nějak divně. Děje se něco?“

„Ne. Co by se mělo dít?“ podivil se mladík.

„Netajíte přede mnou něco?“ zkusila se zeptat.

„Prosím tě, co bychom před tebou tajili. Jsi nějaká podezřívavá,“ opáčil zase on.

Dívka tedy jen pokrčila rameny a odešla. Cítila na sobě jeho pohled, dokud nezmizela za dveřmi. Mrzelo ji, že jí nic neřekl, ale co s tím mohla dělat.

Za dnešek už toho měla dost, a proto už šla po chvíli spát. Ještě se dívala oknem na nebe plné hvězd a přemítala o všech těch podivnostech, které se začaly dít, ale nakonec přeci jen usnula.

~ ~ ~

„Tatínku?“ ozval se tichý hlásek a zpoza dveří vykoukla malá holčička.

„Copak je, Kae? Nemůžeš spát?“ zeptal se jí muž sedící v křesle naproti krbu.

„Ne, nemůžu,“ odpověděla a přešla k němu. Sedla si svému otci na klín a podívala se do plápolajících plamenů v krbu. „Proč tu jsme na celém hradě jen my dva?“ zeptala se ho po chvíli.

„My tu nejsme sami, je tu ještě kuchařka a sluha.“

Ale ona jen zavrtěla hlavou a rozmrzele řekla: „Ty víš, jak jsem to myslela.“

Lukas to věděl, ale nechtěl jí odpovídat na její otázku.

„Proč tady s námi není maminka? Neviděla jsem ji už strašně dlouho a moc se mi po ní stýská.“

„Kaelynn, maminka musela odejít, už jsem ti to říkal.“

„Já vím, ale neřekl jsi mi, kam odešla nebo kdy se vrátí.“

„Protože to sám nevím,“ zašeptal si smutně pro sebe.

„Co jsi říkal?“

„Nic, Kae, nedělej si s tím starosti, maminka určitě brzy přijde.“

„Nevěřím ti. Pořád tě něco trápí a jsi smutný. Co se stalo?“

Jeho dcera byla na svůj věk docela chytrá. Věděla, že se něco děje. Byl bláhový, když věřil, že by před ní mohl něco utajit. Nechtěl však, aby se trápila. Pokusí se s tím něco udělat. Tušil totiž, že Marien už nikdy v životě neuvidí.

„Víš, holčičko, někdy je lepší, když o některých věcech nemáš ani tušení. Někdy totiž, když už to zjistíš, budeš chtít, abys to nikdy nevěděla. A někdy tě to i přinutí udělat věci, které bys jinak ani udělat nechtěla. Buď ráda, že někdy něco nevíš, a raději nic nezjišťuj.“

V jejích dětských očích viděl, že mu nerozuměla. Zatím.

~ ~ ~

Když se Kaelynn následujícího dne probudila, byla ještě hluboká tma, ale ona už věděla, co musí udělat.

Nechtěla ostatním přidělávat jen samé potíže, takže se rozhodla, že odejde. Nevěděla sice přesně, kam půjde, ale chtěla se pokusit najít svou matku. Vlastně se tím spousta věcí vyřeší. Vydá se na cestu už teď. Když si pospíší, stihne odejít dřív, než se někdo probudí.

Otec jí jednou řekl, že je někdy lepší něco nevědět, protože to pak může ovlivnit některé věci, které později udělá, nebo tak nějak. Nepamatovala si sice, co se stalo předtím nebo co ho přinutilo, aby jí tohle řekl, ale přišlo jí to pravdivé a důležité. A docela to sedělo i na její nynější situaci.

Když teď věděla, že král ví, co je zač, neměla na vybranou. Opravdu nechtěla ostatním jen přidělávat starosti. Odejde a zkusí najít svou matku, aby zjistila pravdu. Muselo mít nějaký důvod, proč jí lhali. Ale co když o ni nebude mít zájem? No… za zkoušku nic nedá.

Začala se připravovat. Oblékla se, pak si vzala větší brašnu a naházela do ní vše, o čem si myslela, že by mohla potřebovat. Náhradní šaty. Nějaké peníze. Mapu. A další věci. Pokud bude potřebovat ještě něco, může to někde dokoupit.

Nesměla zapomenout ani na zbraně. K pásku si připevnila pouzdro s dýkou a připravila si i luk s toulcem šípů. Kdoví, co ji čeká.

Když už usoudila, že by mohla vyrazit, stáhla si kapuci svého pláště do obličeje a pomalu a tiše se vydala ke stájím a cestou se ještě zastavila v kuchyni pro zásoby jídla a vodu a ujišťovala se, že si toho nebere tolik, aby to ostatním chybělo.

Zrovna tohle byla ta chvíle, kdy děkovala všem bohům, že má elfský původ, díky němuž se pohybovala téměř neslyšně a slyšela každý sebemenší šramot.

Všichni koně ještě dřímali, když vešla do stáje, ale ona se přece vydala k tmavě hnědému, až téměř černému koni. Jako by ji vycítil, probral se a zvědavě se na ni podíval. Jeho pohled jasně říkal: „Proč mně budíš v tuhle nechutně ranní hodinu?“

Dívka se ale jen pousmála a zašeptala: „Buď tiše, Eldure.“

Poté se snažila ho co nejtišeji osedlat a k sedlu pak připevnit brašnu a luk s toulcem. Když byla hotová, vyvedla hnědáka ven už za dohledu několika probuzených koňských zvědavců.

Až když se nepozorovaně dostala za hradby, nasedla na svého koně a trochu si oddychla. Tohle by tedy měla.

« Předchozí díl

Autor: KaithneLell, v rubrice: Povídky » Na pokračování