OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mystiske Skæbne - Kapitola I.

20.12.2014 (13:00) • KaithneLell • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1410×

Kapitola  I.

Nad obzor se pomalu vynořovalo vycházející slunce. Pod starým rozložitým stromem seděla dívka v dlouhých šatech a pozorovala jej. Vítr si pohrával s jejími tmavými vlasy a v očích, jindy sytě zelených, se jí odrážela sluneční záře, ale dívka byla myšlenkami jinde.

Nedumala nad krásou východu slunce jako obvykle, přemýšlela nad událostmi, které ji přivedly sem. Byly to totiž přesně tři roky od jeho smrti. Tři roky uplynuly od té chvíle, co se dozvěděla tu strašnou zprávu a už tři roky strávila na hradu své tety a jejího muže.

Po tváři jí stekla jedna slza. Pořád si pamatovala ten den, jako by to bylo včera.

Zaslechla klapot kopyt koní na nádvoří, a tak co nejrychleji seběhla dolů po schodech.  Že by už přijel otec? Vždyť neuplynulo ani čtrnáct dní od jeho odjezdu na králův hrad. Že by… ne, neměla by dělat ukvapené závěry.

Jen došla na nádvoří a poznala na koni člena otcovy družiny. Zmateně se podívala na svou tetu, ale když spatřila její výraz ve tváři, pochopila, že se muselo stát něco hrozného.

„Tvůj otec je - on je mrtvý.“ 

Ta slova k ní doléhala jako z velké dálky.

Otec? Ne, to nemůže být pravda! otupěle si pomyslela.

Až zpátky ve svém pokoji si plně uvědomila význam těch slov. Už nikdy neuvidí tvář svého otce. Co si bez něj počne? Kolikrát jí naslouchal, kolik ji toho naučil. Sice i on mohl za to, čím byla, ale copak ho mohla vinit za to, že se zamiloval do její matky? Jak ho měla ráda. Nebyl to jen její otec, ale i učitel, rádce, přítel…

Celou noc plakala a vzpomínala.

V té chvíli nenáviděla krále a jeho války. Vzaly jí jediného člověka, kterého měla nejraději a kterému mohla nejvíc věřit, nejen  se svým tajemstvím.

Teď už věděla, že utápět se ve vzpomínkách a smutku k ničemu není. Vyrovnala se s tím, jak se to jen dá. On by si nepřál, aby se trápila. Ale stejně se nedokázala ke svému předchozímu životu obrátit zády. Stále cvičila to, co ji učil, a také se snažila, aby nebyla na obtíž své tetě, která se jí po tom všem ujala. Ještěže měla Norina, který jí hodně pomáhal, i když on sám o tom neměl ani tušení.

Je zvláštní, jak se člověk dokáže změnit, když mu zemře nejbližší člověk, kterého má.

~ ~ ~

Zvedla luk a natáhla tětivu se šípem. Na chvíli přestala vnímat les kolem sebe, štěbetání ptáků a šumění listí v korunách nad její hlavou. Jen se zaměřila na terč, zhluboka se nadechla a s výdechem vypustila šíp. Ozvalo se známé zadrnčení, šíp se vydal na svou dráhu a skončil jen několik milimetrů od středu terče.

„To vůbec není špatné, jenže pořád ještě můžu říct: těsně vedle!“ škodolibě se za ní ozval známý hlas.

„Norine?!“ Nemohla uvěřit svým očím, když se otočila a uviděla za sebou stát svého bratrance. Vůbec nezaslechla, že za ní někdo přišel.

„Ano, Kaelynn, představ si, že jsem to opravdu já,“ pobaveně se na ni mladík ušklíbl, ale to už ho dívka pevně svírala v objetí.

„Jak ses měl? Stojíš tu už dlouho? Jak jsi mě našel? A co tady vůbec děláš, neměl ses vrátil až příští týden?“ chrlila dívka jednu otázku za druhou, jen co se odtáhla.

Norin se zasmál, ale začal odpovídat na všechny její otázky.

„Měl jsem se docela dobře. Stojím tu teprve několik minut, našel jsem tě docela snadno, protože se tady v lese zašíváš každou chvíli, a ano, měl jsem se vrátit až příští týden, ale musím tu ještě něco vyřídit, takže jsem tu dřív. Ještě něco?“

„Chvíli počkej, určitě na něco přijdu,“ zasmála se Kaelynn a přešla ke stromu, na kterém byl připevněn terč, a vytáhla z něj všechny šípy. Poté, co je uložila zpět do toulce, se obrátila zpátky k bratranci, ale ten už pomalu zamířil po pěšině vedoucí z lesa směrem k hradu, tak se k němu přidala.

„Tak co, jak ses měla ty?“ začal vyzvídat naopak Norin.

„To víš, tady je to pořád stejné, takže jako vždy. Už jsi mluvil s Luciou?“

„Proč se vůbec ptáš, samozřejmě že ano. Matka mě přišla přivítat, jen co jsem sotva stačil seskočit z koně.“

Chvíli šli jen potichu vedle sebe. Kaelynn se podívala na mladíka vedle sebe, aby zjistila, proč tak ztichl.

Vždy veselý Norin se najednou tvářil vážně, až smutně. Co se to s ním děje?

„Co to s tebou najednou je? Děje se něco?“ nevydržela to už Kaelynn a zeptala se ho.

Mladík sebou trhl, ale nedal na sobě nic znát.

„Co by se mělo dít?“

„Na to se ptám já tebe, jsi nějak zamlklý.“

„Ále, jen jsem se nad něčím zamyslel. Nemusíš si s tím dělat starosti. O nic nejde.“

Kaelynn ho ale znala až příliš dobře na to, aby mu uvěřila. Věděla však, že teď z něj už víc nedostane, a tak jen pokrčila rameny.

„Když myslíš.“

Nedokázala ale v hlase zakrýt pochybovačný tón. Jestli to však Norin zaslechl, nedal to nijak najevo a jen se dál loudal vedle ní po pěšině.

„A co otec? Nevíš, co dělal po tu dobu, co jsem byl pryč?“

Dívce chvíli trvalo, než si uvědomila, že mladík znovu promluvil, ale odpověděla.

„No, to se ptáš vážně té správné osoby. Co bych o něm měla vědět? Vždyť víš, že se mu vyhýbám, jak jen to jde.“

„Jo, já jen… no, jestli se třeba nezmiňoval o něčem, co by nějak souviselo se mnou?“ zeptal se nakonec Norin.

„Nevím, proč se nezeptáš své matky?“

„Ta by se mě vyptávala, proč a nač se jí zrovna na tohle ptám.“

Kaelynn by se ho nejraději také zeptala, ale nic neřekla.

Vyšli z lesa a zamířili k hradní bráně. I při letmém pohledu se dalo poznat, kvůli jakému účelu byl celý hrad postaven. Vysoké hradby a věže dodávaly hradu dojem nedobytné pevnosti, ale i tak měl svůj půvab. Avšak Kaelynn věděla, že tak nedobytný není. Znala tajnou cestu, kterou se může do hradu nebo z něj snadno dostat.

Její teta totiž moc ráda neviděla, když se vykrádala z hradu do lesa, aby mohla třeba střílet z luku. A strýci to raději tají. Nechtěla ani pomyslet na to, co by udělal, kdyby to zjistil. Kdyby zjistil, jak využívá jeho pohostinnosti.

Už tak ji nemá rád. Ne, on ji nesnáší. Kdyby udělala něco, co by mu dalo pádný důvod pro to, aby ji vyhodil ze svého sídla, vyhodil by ji i přes protesty své ženy, Kaelynniny tety. A kam by jinam šla?

V takových chvílích byla ráda, že zná způsoby, kterými se z někdy tísnivých prostor hradu může dostat.

Prošli kolem stráží, které jim jen kývly na pozdrav, a vešli na nádvoří. Tam se Norin s Kaelynn rozloučil a šel ke své komnatě. Dívka ho ještě chvíli pozorovala s neblahým tušením, že jí bratranec něco tají.

Později se Kaelynn vydala do knihovny. Vždy ráda četla a knihovna byla její nejoblíbenější místo na celém zdejším hradu. Trávila v ní mnoho času, vůně starých knih ji vždy dokázala uklidnit, stejně tak jako les.

Její tiché kroky nebyly skoro slyšet, a proto už na konci chodby uslyšela hlasy vedoucí z knihovny. Když došla až ke dveřím, rozeznala, jak se dohadují Norin a teta Lucia. Povzdechla si a chtěla se otočit zpátky, když usoudila, že dnes knihovnu opravdu sama pro sebe mít nebude, ale něco upoutalo její pozornost.

Jedno jméno.

Jméno její matky, o které skoro nic nevěděla.

Marien. 

Autor: KaithneLell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mystiske Skæbne - Kapitola I.: