OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 7. kapitola

17.10.2014 (09:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1123×

Kapitola sedmá

Stála jsem před zrcadlem zabalená ve froté ručníku a nanášela jsem si zubní pastu na kartáček. „I am so fancy!“ zpíval můj mobil a já s ním. Přitom jsem ještě dokázala tančit tak, aby ručník nespadl. „You already knooow,“ vychutnala jsem si dlouhý tón a pak si v duchu povzdechla. Když si teď začnu čistit zuby, nebudu už moct zpívat. Pohledem jsem přeskočila z kartáčku na mobil a pokrčila rameny. Strčila jsem si do pusy kartáček a rychle drtila mezi zuby další část refrénu: „Can´t you taste this gold… Ah!“ vypískla jsem.

To „Ah“ nebylo součástí písničky, na kterou jsem tu už asi minutu tančila jako retardovaný jednorožec. To „Ah“ ze mě vylítlo kvůli tomu, že se Albert najednou objevil vedle mě, jako by se nechumelilo, z čehož jsem málem dostala infarkt. Správně by se měl objevit taky v zrcadle, ze kterého už zíral můj rudnoucí obličej, ale… on tam nebyl. Z čehož jsem měla druhý infarkt.

„Já – pasta – zrcadlo – do prdele!“ vykašlávala jsem ze sebe. Nemohla jsem mluvit, dusila jsem se pastou pro zářivý úsměv. Sakra, sakra, umřu kvůli debilní zubní pastě, bědovala jsem v duchu. To se může stát jen mně!

Albert oproti mně byl úplně v pohodě. Rychle se mihl ke mně a systematicky do mě bušil. „Už jsem v pohodě,“ zasípala jsem nakonec. Měl vážně sílu a hrozilo, že místo udušení si zlomím páteř.

„Omluvám se,“ řekl kajícně Albert a posadil se na vanu. „Nechtěl jsem tě vylekat.“

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho s dlouhým nádechem. Okamžitě jsem zase vzduch vypustila. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se na první věc, která mě zajímala.

Podíval se na hodinky na svém zápěstí – které tam ještě včera nebyly. „Když jsem přišel, nikde jsi nebyla. Chtěl jsem počkat, ale odsud se ozývaly podivné zvuky. Myslel jsem, že se ti něco stalo.“

Cítila jsem, jak rudnu. „Zpívala jsem,“ přiznala jsem zahanbeně. „Se zubním kartáčkem v puse,“ dodala jsem.

„Znělo to jako epileptický záchvat,“ poznamenal Albert klidně. Nejhorší na tom bylo, že to nemyslel zle, neuměl být ironický nebo zlý.

„Já vím,“ přitkala jsem – a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem pořád jenom v tom froté ručníku. Styděla jsem se jako ještě nikdy. „Ehm, jestli mě omluvíš… ráda bych se převlíkla do něčeho… normálnějšího.“

„Jistěže,“ kývl Albert a zase zmizel. Zatímco já jsem byla rudá jako Ron Weasley, kterej má úpal, Albert všechno bral s naprostým klidem. Pokud jsem dobře uvažovala, na konci minulýho století byly takové věci stejně jako teď. To znamenalo, že mi buď Albert lhal – což mi nepřišlo zrovna dvakrát pravděpodobný, vzhledem k jeho povaze - nebo musel být někde, kde jsou podmínky jiné… nebo žádné. Takže buď nějaká Afrika, Asie nebo Arktida, popřípadě Antarktida. Přemýšlela jsem nad tím, když jsem se v rychlosti oblíkala a čistila si zuby. Asi po pěti minutách jsem odhodlaně rozrazila dveře mého pokoje, rozhodnutá, že odpověď z Alberta prostě vypáčím, ale našla jsem ho, jak se rozvaluje na mé posteli, čte si Zahradu smrtící blízkosti a směje se.  

Vykolejeně jsem zůstala stát ve dveřích. Alberta jsem ještě nikdy neslyšela smát se – usmíval se, byl pobavený, ale nikdy se nesmál tak jako právě teď. Kdyby to šlo – teda, předpokládala jsem, že to nejde - asi by smíchy brečel. Bylo zvláštní ho takhle vidět; pravý a velevážený gentleman, který nechápe základní sociální vztahy, je přece jen taky člověk. V přeneseném slova smyslu. Ehm.

„Alberte?“ zeptala jsem se s širokým úsměvem. Nemohla jsem si pomoct, milovala jsem pohled na lidi, kteří se bláznivě smějí. „Jsi v pohodě?“

„Samozřejmě.“ Albert knížku zavřel a odložil ji na noční stolek. „Co to je za knihu?“ chtěl vědět a ještě pořád se pochechtával.

„Zahrada smrtící blízkosti,“ řekla jsem a přehodila si přes židli oblečení.

„Vím, že není vhodné, abych se smál knize, kterou čteš, ale je opravdu velmi vtipná,“ pronesl Albert. Ještě oblek, černý čaj v ruce a měla bych tady anglického lorda.

„Proboha, Alberte, neomlouvej se. Já to ani nečtu moc vážně, je to strašná blbost,“ kývla jsem a posadila se vedle něj.

„Myslel jsem si to. Původně to totiž vypadalo, že to je normální kniha, ale pak jsem si uvědomil, že to autor myslí vážně. Kdo to vůbec napsal?“ zeptal se zaujatě.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Asi Danielle Steel, nebo Rosamude Pilcher. Zaujala mě na tom ta obálka.“

Albert knížku ze stolku zase sebral a prohlédl si ji. „Zaujalo tě na tom mužské břicho?“ Bylo slyšet, že nechápe.

„Ne, ne! To není jen tak ledajaké mužské břicho. Tohle je prvotřídní pekáč buchet!“ vysvětlila jsem zapáleně. Byla sice tma a já jsem tu obálku neviděla, ale to jediné jsem si z ní pamatovala. O to víc mi přišlo divné, že ji Albert vidí.

„Pekáč buchet?“ opakoval Albert zmateně.

„Břišákům se říká pekáč buchet,“ zopakovala jsem. „A taky je to to jediné, co je na té knížce dobré. Ale jak to, že tu obálku vidíš? Vždyť je úplná tma!“ Došlo mi, že to bude nějaká další z milionu super schopností, ale chtěla jsem to slyšet přímo.

„Ve tmě vidím úplně stejně jako ty přes den,“ odpověděl Albert přesně tak, jak jsem očekávala. „Ale díky tomu se ve tmě orientuji dobře a do ničeho nenarážím.“

To koneckonců dávalo smysl. Albert by pořád vrážel do věcí a vzbudil by svoji případnou oběť… a hlavně by se třeba v tomhle pokoji dřív zabil. Byl tady totiž docela bordel. „Ale není těch schopností nějak moc?“ namítla jsem.

„Je jich přesně tolik, kolik jich potřebuji mít.“ Znělo to jako začátek dlouhého proslovu, takže jsem se zabalila do deky a pohodlně se opřela. „Příroda prostě myslí na všechno. Žába má plovací blány, protože by bez nich nepřežila. Ptáci mají křídla, protože je potřebují. Člověk má nejvyvinutější mozek – upíři mají sice vyvinutější, ale když mluvím o světě, který znáš - jen nemá ani plovací blány, ani křídla. Nepotřebuje je, nevyužil by je. A já nevidím tmu, protože je to součást mého lovu. Umím se pohybovat rychleji, než mrkneš, protože to potřebuji. Mám sílu na to, abych pozabíjel všechny lidi v téhle vesnici, protože to je to, co je pro můj druh přirozené.“

Potřebovala jsem pár minut na to, abych si to dokázala srovnat v hlavě. Albert měl zvláštní schopnost vysypat ze sebe spoustu důležitých informací v co nejkratších větách. „Takže ty bys dokázal zabít všechny lidi v téhle vesnici?“

„Samozřejmě,“ přikývl jednoduše, jako by mluvil o počasí. „Ale nemám k tomu důvod.“

„Což je pro všechny ty lidi určitě obrovská úleva,“ poznamenala jsem sarkasticky. „A nikdo z vás nemá žádné schopnosti navíc?“

„To záleží na tom, jakou schopnost navíc myslíš,“ odpověděl.

„Něco, co ostatní nemají,“ specifikovala jsem to.

„Každý má jiný lidský život, každý pochází z jiné části světa, každý mluví jinou řečí. A upírství je i tak schopnost navíc, nemyslíš?“ věnoval mi malý úsměv. „Ale někteří mají spíš… šestý smysl, než nějakou schopnost. Znám jednoho upíra, který je schopný odhadnout charakter člověka po tom, co s ním stráví hodinu, a skutečnost se většinou liší jen pár drobnostmi. Někdo zase pozná, kdo mu lže. Vlastně jsme jako lidé, ti přece mají taky takový instinkt.“

„A ty taky máš takový instinkt?“chtěla jsem vědět.

„Ne. Já jsem úplně normální.“ Usmál se.

Tomu jsem se musela zasmát. „Normální? Jsi přece upír. Máš pro sebe všechen čas světa. Můžeš si cestovat, poznávat nové kultury, učit se další jazyky, investovat, řešit svým supermozkem plno důležitých úkolů! Možná jsi normální, ale tvé možnosti jsou naprosto nenormální.“

Albert vypadal pobaveně. „To si vážně myslíš?“

„Ano!“ řekla jsem přesvědčeně. Byla jsem si tím jistá.

„Vše, co jsi řekla, je v podstatě pravda – první dvě a půl století. Pak už zvládáš nevystartovat po každé otevřené ráně, přeskočíš dobu alespoň o dvě stě let, za pár týdnu si pro sebe vyřešíš všechny problémy lidstva, podnikáš, necháváš se pozývat na královské dvory… A nebaví tě to. Je to taková krize středního věku.“ Na chvíli se odmlčel. „Většinou trvá pár desetiletí, než najdeš něco, co tě zaujme, a tak se to pořád opakuje. Někteří starší upíři už pak úplně rezignují, ale najdou se i tací, kteří jsou aktivní, pořád po něčem bádají, sepisují, co zažili.“

„A co zaujalo tebe v minulém století?“ chytila jsem se toho, co mě zajímalo už od začátku.

„Je to pro tebe důležité?“ odpověděl mi Albert otázkou.

„Ne, ale chtěla bych vědět, co po pěti stoletích zaujme takového upíra, že kvůli tomu osmdesát tři let nespí.“ Neuměla jsem si představit, co by to tak mohlo být. Albert se mi nezdál jako někdo, kdo by se zažral do nějaké kraviny na tak dlouho.

„Nespal jsem od roku devatenáct set čtrnáct. V Evropě začínala první světová válka. V té době to samozřejmě nebylo nezývané jako první světová válka, ale všem nám bylo jasné, že to bude velké… a krvavé. Velmi to pomohlo mladým upírům – o umírající z bitevních polích se nikdo nestaral a bylo jednoduché se uprostřed noci vykrást ven a pár si jich vzít. Mě to ale moc nezajímalo. V Evropě jsem strávil celý svůj život a řekl jsem si, že je na čase vycestovat ven. Až do první světové války jsem byl v Asii. Nejdřív jsem procestoval východ, Čínu, Japonsko, Jižní Koreu. Do Severní se mi nijak zvlášť nechtělo a v Mongolsku měli podezření na to, co jsem, takže jsem se tam zdržel jen dva dny, tři hodiny a pětadvacet minut. Pak jsem pokračoval na jih, do Pákistánu, Indie a na Srí Lanku, kde jsem se naučil zpracovávat zelený cejlonský čaj. Nakonec jsem si nechal Rusko. Ty obydlené části jsem projel za pár měsíců, ale Sibiř…“ Kdyby to nebyl Albert, snad bych řekla, že má zasněný výraz. „To je něco úžasného. Nekonečná tajga, tundra, mokřady. Je tam málo lidí, takže jsem tam nemohl být déle než měsíc. Ale zimy jsou opravdové zimy, ne jako ve městech. Zažil jsem tam svůj první a jediný východ slunce ve svém druhém životě.“

„Ale říkal jsi, že tě slunce spálí,“ namítla jsem.

Albert se pousmál a rozsvítil malou lampičku na nočním stolku. Přimhouřila jsem oči a mrkala, dokud si oči nezvykly. Albert trpělivě počkal a pak si uvolnil první dva knoflíčky na košili, kterou si hned odhrnul, a mně se tak naskytl pohled na obrovskou jizvu. Táhla se od klíční kosti až po rameno, lehce narůžovělá, což působilo jako kontrast se sněhově bílou kůží kolem. Natáhla jsem ruku a přejela jsem po jejím povrchu, ale nebyla tolik studená jako Albertovy ruce. Muselo to pekelně bolet – ale pořád jsem to nechápala.   

„Říkal jsi, že tě slunce spálí,“ zopakovala jsem.

„Tu noc jsem si nedokázal hlídat čas a svítání přišlo úplně neočekávaně. Stál jsem mezi stromy a pozoroval, jak slunce pomalu vychází, jak do tmy vpadnou první paprsky světla a na celé obloze se udělají oranžové tečky. Zdálo se mi úplně neskutečné, že jsem to neviděl už přes pět století. Ale pak, čím více bylo světlo, tím více začalo probleskovat do lesa, ve kterém jsem stál. Nakonec jsem to schytal tady,“ poklepal si na jizvu, „a najednou jsem hořel. Okamžitě jsem se svalil do sněhu, takže se mi v závěru nic nestalo. Můžu být rád, že jsem neoslepl.“

Chvíli jsme mlčeli. Před sebou jsem jasně viděla Alberta ve světle vycházejícího slunce, mezi sibiřskými lesy, obklopeného sněhem. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že tam patří – a byla to asi nejvíc romantická a klišoidní myšlenka, kterou můj sarkastický a cynický mozek kdy vymyslel.

„Lituješ toho?“ zeptala jsem se nakonec.

„Ne,“ odpověděl Albert s upřímným úsměvem. „Stálo to za to.“  

Věnováno Fluffy, ninik a Carol 1122 za ty boží komentáře, které mi pod každou kapitolou nechávají. :)

A vím, že ten závěr je trochu sladší, ale... řídím se svým oblíbeným: trocha cukru ještě nikoho nezabila, ne? ;)

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 7. kapitola: