OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 3. kapitola

28.09.2014 (12:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1297×

Kapitola třetí

Další den ráno mě probudil zasněný hlas. „Niki? Už je nejvyšší čas vstávat!“

Překulila jsem se na druhý bok a přetáhla si peřinu přes hlavu. „Kolik je hodin?“ zamumlala jsem.

„Sedm,“ odvětila zpěvavě Jitka.

„Sedm?“ zanaříkala jsem. „To jako vážně? A co se stalo, někdo zavraždil kozu?“ Šla jsem spát až kolem páté, protože jsem se musela přesvědčit, že se mi včerejší noc nezdála.

Bylo to šílený. Neskutečné bláznivý. Nemohla jsem uvěřit, že se to doopravdy stalo. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že byl Albert skutečný – i když jsem pak tři hodiny sledovala, jak se mi sekundu po sekundě hojí rána. Třeba jsem si to vážně celý jen představovala.

„Ne, nikdo nikoho nezabil, pokud vím,“ odpověděla trochu zmateně Jitka.

„Tak proč mě teda budíš?“ chtěla jsem vědět podrážděně. Příště si na čelo nalepím nálepku Dokud nebude válka, nechte mě spát.

„Jen jsem si myslela, že by ses ráda podívala, kde pracuju,“ navrhla Jitka tenkým hláskem. Asi jí došlo, že budit mě o prázdninách v sedm ráno není úplně nejlepší nápad.

Silou vůle jsem se kousla do jazyka, abych jí pěkně od plic neřekla, jak to vidím já a vyhrabala jsem se z peřin. Promnula jsem si oči a protáhla se. „V kolik chceš vyjet?“ Pohled mi při té otázce padl na levou ruku, na které byla jen matná stopa po jakékoli odřenině. Spíš to vypadalo, jako bych se prostě poškrábala na ruce trochu silněji. Rychle jsem si ale zápěstí schovala pod peřinu, aby Jitka nic nezpozorovala.

„Asi tak za půl hodiny,“ pokrčila rameny Jitka.

„Fajn,“ kývla jsem a vstala z té měkoučké, teploučké postele. „A mimochodem – je tam Wi-Fi?“

+++

Byla tam. Dokonce bez hesla – a čtyři čárky, ať už jsem se vydala kamkoli. Po tom dni se mi to zdálo jako ta nejlepší věc na světě.

Jitka pracovala asi v pět kilometrů vzdáleným městě, v jednom malým obchodě, kde prodávali zdravou výživu. Překvapilo mě, kolik tam chodilo lidí – netušila jsem, že existuje tolik magorů, kteří ulítávají na tofu.

Celý dopoledne jsem si psala s Karin, mou nejlepší kamarádkou, a dozvěděla jsem se od ní spoustu nových věcí. Například kdo se s kým líbal, kdo koho odkopl… naše třída už pomalu začínala být jako Pobřežní hlídka. Prostě každej s každým. Díky Karin jsem ale vůbec neměla čas přemýšlet nad svou noční návštěvou, jen jsem seděla na židli a smála se.

Po obědě, který se skládal z bulguru – nemám ponětí, co to je, ale chutná to docela dobře –, mě Jitka vyhnala ven, prý „poznávat nové krajiny“. Nechtěla jsem jí kazit radost prohlášením, že ani nevím, kde to pořádně jsem a že bez Wi-Fi neodejdu, takže jsem se sebrala, a se sluchátky v ruce odešla do města.

Ten obchůdek s neskutečně originálním názvem Harmonie se nacházel na náměstí, díky čemuž jsem měla práci dost ušetřenou. Párkrát jsem si ho obešla, nakoukla do jídelních lístků kaváren, dala si větrník a jahodový frappé, zaplatila jsem a poodešla jsem dál, kde jsem se rozvalila na lavičce, zapojila si sluchátka do mobilu a pozorovala lidi kolem.

Z Prahy jsem byla zvyklá na velikost, anonymitu a pocit, že se neustále něco děje. Tady jsem na sobě cítila zapíchnuté minimálně dva páry očí, když jsem si dopřávala ten výtečnej zákusek a zatímco jsem seděla na lavičce, kolem prošlo asi pět lidí. Náměstí působilo příjemně ospalým dojmem, ale za to koneckonců taky mohli Charlie Straight, kteří mi vyhrávali do uší. Rozhodně jsem ale uvítala změnu; asi není nikdy na škodu vypadnout ze zaběhnutýho stereotypu.

Za změnu stereotypu se asi dá taky považovat fakt, že se ve vašem pokoji zjeví šest set let starý upír.

Povzdechla jsem si a zavřela oči. Kdybych to někomu vykládala, okamžitě by mě dovezli do Bohnic. Ale je to vážně pravda? Nezdálo se mi to? V tom případě by mě můj vlastní výplod fantazie přesvědčoval, že není výplod mé vlastní fantazie. Můj život byl hodně šílenej, ale tohle by bylo asi i na mě moc.

Znovu jsem si probrala všechny faktory. V prvé řadě to byly ty zuby. Zdálo se, že pokaždé, když má žízeň, nebo vidí krev, se mu objeví. A taky to bylo parádně husté. Pak oči. Barva obyčejná, ale to, že prakticky svítily už tak úplně ne. Rychlé pohyby – na to jediné jsem nedokázala nic říct, protože byly tak rychlé, že jsem je nebýt toho průvanu ani nepostřehla. A nakonec to zahojování. Tady logika odešla a zůstal jen čirý úžas. Jak je, sakra, možný, že se ta rána tak rychle hojí? To ty upíří sliny obsahují něco jako dezinfekci, obvaz a čas dohromady? Nic jiného totiž léčit takovou řeznou ránu nedokáže. Musím se na to Alberta zeptat, pokud…

Pokud se s ním ještě někdy uvidím. Pokud vážně existuje.

Zatřepala jsem hlavou. Možná ani nemá cenu nad tím přemýšlet. Nějak se to vyvine… třeba na to budu za dvacet let vzpomínat jako na bláznivý sen.

Hodiny mě svým odbíjením vyrušily z myšlenek. Okamžitě jsem otevřela oči a trochu nadskočila. Byly dvě. Jitka za chvíli končí, už bych se měla pomalu vydat za ní.

Vstala jsem z lavičky. Nemohla jsem si pomoct – při chůzi jsem si vyhrnula rukáv na levém zápěstí. Po ráně, nehtech, nebo sebemenším škrábnutí nebylo ani památky.

+++

Večer jsem měla toho všeho plný zuby. Neustále jsem musela přemýšlet nad svou noční návštěvou, ať už jsem četla, s někým mluvila, jedla, nebo jsem prostě jen byla. Šla jsem si lehnout už v devět, protože jsem věděla, že jen tak jednoduše už znovu neusnu a protože mi bylo podle výrazů Jitky a Martina jasné, co se bude dít. U námluvních tanců homo erectus fakt nepotřebuju být.

Vzala jsem si jednu z mnoha knížek, které jsem si vybrala v knihovně ještě doma v Praze, a se zamračeným výrazem ulehla do peřin. Když jsem včera nemohla spát, i sebemenší zvuky se rozléhaly všude kolem. Ani zdaleka se mi nelíbila vyhlídka na to, že budu muset přetrpět ty zvuky, které se začnou ozývat za tři, dva, jedna…

Zdola se opravdu začaly ozývat výkřiky. Sice tlumený, ale pořád jsem měla pocit, jako kdyby mi Jitka řvala do ucha. Povzdechla jsem si a dala se do čtení.

„Ach, Gabrieli,“ zašeptala mu do ucha, zatímco ji nesl noční zahradou. „Já… myslím, že jsem se do vás zamilovala.“

Gabriel se prudce zastavil a pohlédl jí do očí. Síla těch dvou safírových kamenů ji donutila se zatřást. Přivinul ji k sobě ještě blíže. Mezi nimi už nezbýval ani milimetr volného prostoru, ale nestěžovala si. Po té chvíli toužila již měsíce.

Jekot nabýval na intenzitě. Dokonce se mi zdálo, že se třesou okenní tabule.

„Víte, jaké city k vám přechovávám,“ promluvil Gabriel svým hlubokým hlasem. „A také víte, že nemůžeme…“

„Vím,“ přerušila ho, „ale odmítám to akceptovat.“

A pak se nahnula k jeho velkým…

„Panebože!“

Sakra! Vrzavý zvuky, vrzavý zvuky… už nikdy si na ten gauč nesednu!

... plným rtům. Chutnaly ještě lépe, než jak vypadaly. „Gabrieli,“ šeptala mu jeho jméno do rtů a rukama přejížděla po jeho zádech, každým dnem bičovaných těžkou prací.

Znechuceně jsem se ušklíbla a v té chvíli jsem si sama nebyla jistá, jestli to je kvůli těm zvukům dole, nebo kvůli těm sračkám, který jsem si půjčila. Na druhou stranu – co jsem taky mohla očekávat od knížky, která se jmenuje Zahrada smrtící blízkosti?

Odložila jsem knížku stranou a promnula si oči. Chtělo se mi strašně spát, ale pokaždý, když jsem zavřela oči, jsem zase začala přemýšlet. Potřebovala jsem prostě vypnout a to vrzání dole k tomu vůbec nepomáhalo. Poslední, co mi scházelo, bylo řešit, jak se mám teď Jitce a Martinovi podívat do očí.

Moje rozjímání přerušila esemeska. Nadšeně jsem se natáhla pro mobil. To nadšení trochu opadlo, když jsem zjistila, že je od mamky. Doufala jsem, že to je Karin s novou porcí drbů.

Ahoj myšičko, psala, jak se máš? New York je skvělý, asi jsem se zamilovala. Pozdravuj Jitku, mám tě ráda. Pusu!

Ahoj mami. Mám se fajn. Včera se u mě v pokoji zjevil šest století starý upír. Jmenuje se Albert a je to bastard Karla IV. – aspoň to tvrdí. Jitka se soudě podle těch zvuků, které právě vydává, má dobře. Děkuji za tvou zprávu, ale věděla jsem i bez tebe, že je New York skvělý. Pusu.

Přečetla jsem si po sobě svoje dílo a culila se jako idiot. Naprosto jsem před sebou viděla výraz mamky, až by si to četla. Těžko říct, co by mi na to řekla, ale s největší pravděpodobností by mě poslala expresní zásilkou do nejbližšího blázince. Kam bez tak patřím.

Už jsem mačkala na tlačítko „smazat“, ale vtom se ze skříně – z úplně tý samý skříně, před kterou mě předevčírem varovali, z té, která vypadá jako rakev – vylezl člověk. Přidušeně jsem vykřikla a odhodila mobil stranou. Okamžitě jsem sice zmlkla, ale vrzání se na chvilku zastavilo.

„Proboha, proboha, proboha,“ opakovala jsem si potichu a držela se za srdce. Jestli tohle přežiju, budu se moct dívat na horory jako největší borec.

„Je zvláštní, že zrovna v mé přítomnosti se pořád modlíš,“ poznamenal známý hlas. Byl to Albert, překvapení! Mám totiž tolik… známých, kteří můžou vylézat z rakve.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se a prováděla si nenápadnou masáž srdce. Kdyby náhodou.

„Bydlím tu,“ odvětil, jako by to byla samozřejmost.

„J-já taky,“ vykoktala jsem. Takže on bydlí v rakvi? V téhle skříňo-rakvi? Rakvo-skříni?

„Tak to jsme asi sousedé.“

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 3. kapitola :