OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 44. kapitola

19.09.2021 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 512×

S relativně dobrým pocitem po úspěšně vykonané práci jsem se vracela k Matteovi domů. Konečně jsem dokončila ten katalog a poslala ho bezpečně do tisku, aniž bych někomu dovolila mou snahu sabotovat. Ovšem po tom konfliktu s Biancou jsem byla značně psychicky vyčerpaná. Byla jsem ráda, že jsem se jí dovedla postavit a že se mi ji víceméně povedlo usvědčit ji z toho, že mi záměrně škodila, ale když mi prozradila svoje důvody, kupodivu jsem pro ni nalezla dostatek pochopení a taktéž jsem s ní soucítila. Každopádně jsem se od ní dál nemínila nechávat vydeptávat jen proto, že si o mně vytvořila zcela mylný názor. 

V domě mě přivítalo pokojné ticho a také prázdné místnosti, protože Matteo se v domě nenacházel. Našla jsem ho až v zahradě, kde energicky bušil do boxovacího pytle, který visel dolů z jedné silné větve na jednom z největších stromů na zahradě. I na tu dálku jsem si všimla, že z něj doslova lil pot, protože se jeho snědá pokožka leskla a sluneční paprsky to jen zdůrazňovaly.

Stála jsem mezi posunovacími skleněnými dveřmi a se zájmem jsem ho při tréninku sledovala. Tu dokonalou souhru všech svalů v těle, které mu zřetelně vystupovaly, když je zrovna zapojil do požadovaného pohybu. On se totiž neobtěžoval brát si na sebe alespoň tílko, ale boxoval pouze ve sportovních kraťasech, speciálně určených pro tento sport. Popravdě řečeno skutečně vypadal jako rozený boxer. Tou statnou postavou se širokými rameny, jednoznačně vysekanými svaly jak na hrudi a břichu, ale také na zádech, anebo těmi nasvalenými pažemi splňoval ve všech ohledech archetyp boxera. Nemohla jsem se na něj vynadívat a nemohla jsem pořád pochopit, že byl tenhle chlap můj. 

Po chvíli jsem si ale povšimla toho, že do toho pytle buší až příliš agresivně, a proto jsem usoudila, že se evidentně něco nevyvedlo. Pochopitelně mě napadlo to odpoledne s jeho sestrou a švagrem, jelikož téma nemovitost v Istanbulu se stala hlavním tématem těchto tří dnů. Stejně mi nepříjemně zatrnulo, když mi myslí projelo, jestli to třeba nemá co dočinění se mnou. Z toho důvodu jsem váhala, zdali raději neustoupit stranou a nechat ho vychladnout, anebo se ho pokusit nějak podpořit.

Matteo ale rozhodl za mě poté, co vykopl holým kotníkem proti pytli a provedl u toho takovou efektivní otočku, při které se asi zarazil dřív, než původně chtěl. Ostražitě se narovnal a zpříma na mě zíral, než se zase otočil a pokračoval v tom svém děsivě horlivém bušení. Z toho jsem samozřejmě pojala pouze další obavy, ale moje nohy mě nesmyslně vedly přímo k němu, ačkoliv bych se měla raději po anglicku vypařit. Ale stejně mě již viděl, takže bylo rozumější se tomu rovnou postavit než oddalovat nevyhnutelné. Ať už jde o cokoliv…

„Ahoj, Teo,“ pozdravila jsem ho s co možná nejneutrálnějším tónem hlasu. Nemohla jsem dát najevo svoje starosti z toho, že jsem se bála toho, co se to s ním momentálně děje.

„Ahoj, Emo,“ procedil skrz pevně zaťaté zuby, jelikož do pytle bušil ze všech sil, které se zdály být pomalu, ale jistě na dně. Přesto se nezdálo, že by hodlal přestat. Sotva se na mě podíval a spíš upřeně zíral před sebe, aby mířil tam, kam potřeboval. Já jsem zase veškeré svoje síly mobilizovala k tomu, abych působila pokojně, přestože uvnitř mě probíhala solidní vřava. Z vnitřností se mi stalo klubko hadů, srdce trpělo náhlou tachykardií a v hrdle mi vyschlo na troud, protože když jsem chtěla polknout, tak to bylo jako přes drátěnku.

„Tak jak to dopadlo s tím domem? Dohodli jste se?“ zajímala jsem se váhavě, protože jsem si nebyla jistá, jestli to mám riskovat v tomto jeho rozpoložení.

„Jo,“ odbyl mě pouhou slabikou, načež mi obočí vyjelo tázavě nahoru, ale to on neviděl, protože stále zarytě zíral před sebe. Neušlo mi, že celkově působil nějak strnule a že se pohyboval mnohem víc těžkopádně, než dokud o mně nevěděl. Byl neuvěřitelně napjatý a mohla jsem za to bezpochyby já. Kruci, to nevypadá dobře…

„A? Jak jste se teda dohodli?“ naléhala jsem na něj, aby byl o něco sdílnější.

„Je to… její,“ tlačil slova dál přes zavřené čelisti a úkosem na mě krátce pohlédl. Asi aby zkontroloval mou reakci, která se nesla bezelstně ve sklíčeném duchu. Nato zase začal horečně bušit do pytle a bylo znát, že se ze sebe snaží dostat absolutní maximum.

„Jak to?“ vypadlo ze mě konsternovaně, ale současně mi egoisticky spadl kámen ze srdce, protože ta jeho viditelná frustrace pramenila z neúspěchu kvůli vyjednávání o té nemovitosti. Každopádně to ve mně vyvolalo očekávané otázky, co se vlastně muselo odehrát, když ten dům připadl právě Ismet. Zřejmě něco hodně špatného, když kvůli tomu byl takhle rozčilený.

„Má sestra umí… fakt dobře vyjednávat,“ zachrčel vztekle, když vtom zasadil nepochybně poslední úder, a to obrovské napětí z jeho těla najednou jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo. Ohnul se v pase a dlaně i s rukavicemi se zapřel o stehna, aby se dostatečně vydýchal.

„Čím vyjednávala?“ vyptávala jsem se nepokrytě dál, abych z něj vydolovala úplně vše, čím bych uspokojila svoji nezdravou zvědavost. Hledala jsem především ujištění, že tady skutečně nejde o mě.

„Tebou,“ hlesl hořce a mně se v ten moment doslova zastavilo srdce. Před očima se mi udělaly mžitky a moje nohy, a zbylé končetiny, nebývale ztěžkly, jako by již nedokázaly unést mou váhu. Nepochybovala jsem o tom, že moje reakce musela být jednoznačná a že mu neunikla, protože mě velmi bedlivě pozoroval. „Ty víš moc dobře, o co jde.“

„Matteo, j-já...“

„Nechci nic slyšet, Emo… teď ještě ne,“ skočil mi do řeči poněkud neurvale a vrhl na mě opravdu ošklivý, nevraživý pohled. Takový jsem u něj jaktěživ neviděla, ale bylo mi po něm zase o něco hůř, což jsem myslela, že už není ani možné v téhle situaci.

„Ale to…“

„Potřebuju ještě nějaký čas pro sebe, abych to zpracoval. Ty si mezitím můžeš aspoň hodně dobře promyslet, co mi k tomu řekneš…“ přerušil mě znovu a zabodl se do mě svýma, jindy hřejivýma a laskavýma, očima, které se mi bolestně zavrtávaly pod kůži. Potom poněkud opovržlivě přerušil naše neverbální spojení a kvapným tempem odkráčel kamsi do útrob domu, nejspíš do sprchy. Já tam zůstala stát jako solný sloup, totálně paralyzovaná tím, že moje největší noční můra se přeci jenom stala skutečností. Tohle není pravda, nemůže být… tolik smůly jeden člověk mít přece nemůže! Co si teďka počnu? Co mu k tomu vůbec řeknu? Jak to vysvětlím?! Bože, tohle je v háji! Já jsem v háji...

Vracela jsem se zpět do bungalovu jako na popravu. Pár sekund jsem přemítala nad tím, jestli nemám raději sednout na první letadlo směr Britské ostrovy a vyhnout se tak zbaběle všemu, čemu jsem měla během následujících okamžiků čelit. Nenašla jsem v sobě ani kouska odvahy, ačkoliv jsem věděla, že tomu odhalení pravdy již není vyhnutí. Nicméně jsem nepochybovala o tom, že si to Matteo rozhodně zaslouží. A pak se děj vůle boží... 

Posadila jsem se na gauč, ale sotva jsem na něm vydržela sedět v klidu. Byla jsem napnutá snad až k prasknutí, nemohla jsem se nadechnout zhluboka a neustále se mi rosilo čelo i záda. Dlaně jsem měla úplně ledové, navzdory příjemným podvečerním letním teplotám a ve spáncích mi tupě bušilo, jak mnou rychle proudila krev díky vyplavenému adrenalinu v ní.

Kousek ode mě ležel na křesle náš nový zvířecí společník a spokojeně si odpočíval. Po všech potřebných procedurách, včetně nutné návštěvy veterináře, se z něj stalo to nejrozkošnější kotě pod sluncem. Nezamilovat si ho bylo vskutku nemožné. 

Zanedlouho se v místnosti objevil Matteo, v potrhaných kraťasech a volném tílku s rozpuštěnými mokrými vlasy, z nichž mu odkapávala voda na kůži a máčela mu tmavě šedou látku svršku. Tvářil se značně nedůtklivě, oči jsem pro to hutně stažené obočí skoro neviděla a rty stáhl do příkré linky, jen co mě spatřil. Rozpačitě jsem se nadechla, ale nedostala jsem ze sebe ani jedinou hlásku. Pouze jsem si nervózně poposedla a zoufale ho sledovala v jeho odměřeném počínání. Nejprve mě totiž úplně ignoroval, když si ručníkem začal prosušovat vlasy a zapnul televizi, která přerušila to nesnesitelně tíživé ticho mezi námi, což jsem pochopila jako, že o tom stále mluvit nechce. Jenomže já o tom zas již dýl mlčet nemohla, když jsem věděla, že už něco ví.

„Můžeme… si teda promluvit?“ vysoukala jsem ze sebe nesměle a pouze koutkem oka jsem na něj pohlédla. Zlověstně se mu napjala spodní čelist, ale nakonec mu o něco klesla ramena, když rezignovaně vydechl. Unaveně se na mě podíval, ale v ten moment opět viditelně zbrunátněl.

„Ty budeš mluvit, já budu jen poslouchat,“ nakázal mi nekompromisně a mně ani nenapadlo mu v tom nařízení jakkoliv odporovat. Poslušně jsem přikývla, ale absolutně jsem přitom netušila, jak a čím začít.

„J-já… nejdřív ze všeho se ti chci omluvit,“ načala jsem s kajícnou omluvou, kterou jsem nesměla vynechat a považovala jsem to za nejlepší počátek téhle nesnadné konverzace. On se nad tím ale pouze kysele ušklíbl, což mě přimělo bleskově dodat: „Ne, že to snad prasklo, ale že jsem nebyla schopná ti o tom říct dřív sama… Chtěla jsem, ale… nějak to nešlo, tak moc jsem se toho bála.“

„A takhle ti to jako přijde lepší? Že mi o tom musela říct moje sestra a tím si pomohla k tomu domu?!“ vyčetl mi duchapřítomně a nedalo se pochybovat o tom, že mi to opravdu solidně zazlíval.

„Hrozně mě to mrzí, Matteo… Zkazila jsem to,“ zopakovala jsem o něco naléhavěji, ale ani za mák ho to neobměkčilo. Chtěl slyšet moje vysvětlení, kterým bych obhájila svoje jinak neodpustitelné chování, jenže to bohužel nijak nešlo. Své lhaní a zapírání jsem nijak logicky objasnit nemohla.

„S tím rozhodně souhlasím, Emo,“ odsekl hořce a pořád se tvářil tak hrozně nepřístupně, což mi vteřinu po vteřině drtilo srdce, poněvadž jsem čím dál jasněji vnímala, jak moc jsem ho tím ranila.

„Nechtěla jsem… nechtěla jsem ti nijak ublížit a vážně mi je líto, že… jsi kvůli mně přišel o ten dům. Kdyby...“

„Žádný coby kdyby na mě nezkoušej, Emo! Rozhodla ses, jak ses rozhodla a to nás oba dva dovedlo až sem, do tohohle bodu,“ vyštěkl na mě rozčileně, když jsem zatím s každou svou další větou přilévala jenom olej do ohně. V jeho obličeji jsem marně hledala alespoň minimální náznaky náklonnosti ke mně, ale nedařilo se mi najít vůbec nic. Vyslala jsem k němu bezmocný pohled, který ovšem vyšel úplně vniveč, protože se na mě díval opravdu poskrovnu. Pokud možno o mě vždy jen omylem zavadil pohledem a zatvářil se přitom jako by mu to vadilo.

„Takže… jak to je s tím Williamem?“ vytasil se na mě konečně s oním dotazem, který byl nevyhnutelný, přesto jsem na něj nebyla ani v nejmenším připravená. Nahlas jsem polkla a nervózně mi zacukaly svaly ve tváři. Netušila jsem, co mu Ismet všechno prozradila či ne, ale počítala jsem s tím, že pravděpodobně všechno, aby dosáhla toho, co chtěla. Zpočátku mi byla mírně nesympatická, ale po tomhle jsem ji zcela odepsala jako vypočítavou mrchu. Nemám já na ně ve svém životě fakt pech?

„A buď ke mně úplně upřímná, Emo,“ zdůraznil neoblomně a cosi v jeho podtónu mi naznačovalo, že mi tím víceméně naznačuje, že již nevěří ničemu z toho, co jsem mu o Williamovi napovídala předtím. Jinými slovy mě považoval za lhářku a dost možná proto se na mě nedovedl ani podívat. Cosi uvnitř mě se najednou zlomilo a já cítila, že se mě počíná zmocňovat bezděčný pláč. Zhluboka jsem se nadechla a zatvrdila se, že před ním neuroním ani jednu jedinou slzu, protože mi bylo jasné, že tím bych si rozhodně ničemu nepomohla. Ba naopak. Jakákoliv hra na jeho city by mi nejspíš definitivně podřízla větev. Zbývalo mi být prostě jen otevřená a říct to, co se dalo, abych to třeba ještě nějak mezi námi zachránila…

„S Williamem jsme byli pár, ale rozešli jsme se, akorát… to není zase tak dávno… T-tomu, co je mezi námi, jsem se nějak bránila a… vlastně pořád bráním, protože… bože, Matteo, úžasnějšího chlapa jsem asi ještě v životě nepotkala.“ Přeskakovala jsem z tématu na téma, jak jsem byla nervozitou celá bez sebe. Tolik mi záleželo na tom, abych to jakkoliv napravila, jenže to, co ze mě vypadávalo, nedávalo bohužel hlavu ani patu.

„Tyhle lichotky si klidně odpusť. Stejně jsou ti k ničemu,“ zabručel s opovržením a podíval se na mě poněkud povýšeně. Nestačila jsem se divit, kde se v něm takové chování bere, ale zjevně jsem se ze všeho nejvíc dotkla jeho ega.

„O to se přece nesnažím, jen… je to prostě tak, jak říkám. Čím víc jsem tě poznávala, tím to bylo těžší se od tebe držel dál… Věděla jsem, že se nechovám zrovna vhodně, ale nemohla jsem si pomoct. Vždycky mě to k tobě táhlo, od prvního okamžiku, kdy jsem tě poprvý uviděla a nedovedla jsem se tomu ubránit… Fakt dlouho se mi nedařilo pochopit, že se ti líbím i já… proč taky vlastně… A pak tu jsem jen na skok. Ale bylo to silnější než já, než můj rozum. Je to asi bezohledný, sobecký a nezodpovědný, ale já toho rozhodně nelituju. Ani jedný jediný minuty, kterou jsem s tebou strávila, protože to stálo za to. Byly to nejlepší chvíle mýho života a jestli… mají dneškem skončit, tak za to budu tak jako tak hlavně vděčná,“ zkusila jsem to zahrát na tuhle notu, čímž jsem ho docela zaujala. Cosi v tom jeho chladném výrazu povolilo, ačkoliv se se vší vervou snažil zůstat pořád stejně mrzutý.

„Jsem jen… nějaká náhrada za něj?“ reagoval na to s jediným postřehem, který mě opravdu zamrzel. Naplnil mě lítostí, že kvůli mé hlouposti musel pochybovat o hloubce mých citů. Tohle jsem fakt kolosálně podělala…

„Ne, ne, Matteo, ani náhodou, spíš naopak...“ vychrlila jsem ze sebe bez zaváhání, až mu povyskočilo obočí zaskočeně o něco výš. Taky to mohla zapříčinit ta má rezolutnost, se kterou jsem to vyslovila a především ta jistota, která se zrcadlila v každém jednotlivém slově.

„Jak naopak?“ hloubal se v tom, což jsem musela současně já taky, navíc takhle za pochodu, jelikož jsem se tím doposud nijak detailně nezaobírala. Řešila jsem ve své hlavě takové věci, abych se nejspíš vyhnula tomu důležitějšímu.

„J-já… myslím, že… to možná bylo... je ono,“ vysoukala jsem ze sebe zdráhavě, protože jsem nesvedla odhadnout, jestli je tohle opravdu vhodné načasování. Nicméně jsem taktéž netušila, jestli bude ještě nějaká příležitost o tom s ním vůbec kdy mluvit, tudíž právě teď to bylo to nejlepší načasování.

„Co ono?“ pobízel mě, ať jsem konkrétnější, přičemž jsem přihlížela k tomu, jak je čím dál netrpělivější, ale určitým rozechvělým očekáváním.

„S Williamem to… hm, nebylo takové. Nemělo to tu… jiskru, energii, kterou cítím s tebou… Nevím, jestli je to tím, že je to tak čerstvé, ale… s Willem to ani zpočátku nebylo takové jako s tebou… V tomhle, co je mezi námi, je podle mě mnohem víc, než… kdy bylo a mohlo být mezi mnou a Willem…“ přemítala jsem nad tím nahlas, přičemž jsem si uvnitř uvědomovala, že to neříkám jenom proto, abych ten konflikt s Matteem nějak urovnala, ale protože to prostě byla ryzí pravda.

„On pro mě není ten pravý, správný… nevím, jak to říct, aby to neznělo úplně stupidně, ale… asi chápu, proč to s Williamem nemělo vyjít, když ses objevil v mém životě ty,“ dodala jsem rozpačitě, protože jsem vskutku slyšela, jak hrozně pitomě to zní, ale přesto jsem význam těch slov naplno uznávala.

„A proto se mnou odmítáš spát, že.“ Neurvale smetl moje přiznání stranou, když se snížil k takové ponižující poznámce. Šokovaně jsem se napřímila a nechávala se bez zábran zaplavit vztekem, který tím ve mně podnítil.

„To jsi nemusel, Matteo,“ odsekla jsem nedůtklivě, protože se mě tím opravdu hodně dotkl. Chtěl mi tím nesporně ublížit, a to se mu povedlo, což mu záhy docvaklo a zatvářil se nakrátko nejistě, než opět zabředl do toho svého dosavadního pohrdavého postoje. Zřejmě si v tom pro tuto chvíli liboval a nemínil z něj slevit, dokud si nevypiju svůj pohár hořkosti až do dna.

„Ani v nejmenším ti nerozumím, Emo,“ podotkl bezradně a frustrovaně si povzdechl.

„Ty mi ale právě ani nechceš rozumět,“ ohradila jsem se zostra, ačkoliv jsem si nad tím ve své podstatě posteskla. Matteo ke mně letmo střelil vyčítavým pohledem a pak nad tím pouze zavrtěl bezděčně hlavou.

„Jak je to s tím tvým zasnoubením? Je to tak, jak jsi říkala anebo jsi… seš, já do háje nevím, jak si to mám pobrat! Tohle je fakt šílený, Emo! Vůbec nevím, co si o tom mám myslet! O tobě?“ hořekoval nad mým neomluvitelným tajnůstkařením, před kterým mě docela nedávno varoval. Naťuknul přitom to nejošemetnější téma, které jen šlo. Překotně jsem ve své mysli dumala nad tím, jak na to odpovědět. Být naprosto upřímná, a asi ho tím definitivně ztratit, anebo si stát za svou původní verzí, čímž bych tenhle průšvih ještě mohla nějak napravit. A udělám pro to cokoliv. Takže buď anebo…

Bezděčně jsem se při tom přemýšlení začala prsty pátrat po řetízku a prstenu ve svém dekoltu, kde jsem ho ale nenahmatala. Když jsme se s Mattem oficiálně dali dohromady, tak jsem ho odložila stranou, protože mi to připadalo zcela tristní, abych nosila zásnubní prsten od někoho, s kým jsem již nebyla. Akorát to nedávalo smysl s tou mou báchorkou, co jsem mu napovídala ohledně té naší zvláštní rodinné tradici. A tady je jasný příklad toho, proč se lhaní vůbec nevyplácí.

Jenže když jsem ho při tom svém váhání tak pozorovala, jak se v něm bije zlost s nepopiratelným strachem a úzkostí, nemohla jsem zvolit jinak. Poněkud roztřeseně jsem se nadechla a se zcela jasným úmyslem jsem zalhala: „Jak jsem řekla, i když pro tebe to bude znít asi absurdně… Taky moje mamka dostala od babičky svůj zásnubní prsten, když se tenkrát z Carndonagh přestěhovala do Dublinu. Je to taková naše… zvláštní rodinná tradice, nějak už z dob před první světovou válkou. Má to být památka, vzpomínka… Možná i memento na člověka, který ti dal život, kterého je potřeba si vážit, nevím… Pro mě je to ale útěcha, že mám u sebe něco, co patří někomu, koho mám ráda.“ Vymýšlela jsem si spatra, inspirovaná nespočetnými hollywoodskými filmy, ve kterých se tyhle klišovité hlášky objevují opravdu často. Ještě, že se od úst nepráší, když člověk lže, protože jinak by momentálně přes ten hustý závoj prachu by nebylo ani vidět.

Matteo na mě hleděl chvíli nedůvěřivě, ale neušlo mi, jak posléze jeho napjatá ramena o něco povolila. Uvěřil mi, což pro mě bylo menší vítězství, avšak jsem se kvůli němu stejně cítila mizerně. Při tom prstenu, který mi William se vší svou láskou navlékl a já ho se vší svou láskou přijala, jsem právě Williama definitivně odepsala. Po tomhle už se mu jaktěživ nedovedu podívat rovnou do očí. A Matteovi bych taktéž neměla, jenže jsem v téhle situaci bohužel neměla jinak na výběr. Ne když jsem odmítla náš vztah dát v sázku. Tahle sprostá lež zajistí, že my dva dostaneme ještě šanci, kterou už v žádném případě neohrozím, protože Mattea skutečně z hloubi svého srdce miluju..

„Chceš se vrátit do Anglie kvůli němu?“ atakoval mě dalším dotazem, který ho evidentně nemálo trápil.

„Mám tam přece celou rodinu, přátelé, svého koně… Nemůžu tam všechno jen tak nechat, i kdybych chtěla,“ pravila jsem opatrně, protože jsem vnímala, že se stále pohybuju na velmi tenkém ledě.

„Můžeš cokoliv, co jen chceš, Emo,“ zavrčel podrážděně, jelikož mi tuhle svoji životní filozofii naznačoval již nespočetněkrát, jenže já ji s ním jednoduše nesvedla sdílet. Slabě jsem si povzdechla, protože jsem se kvůli tomuhle s ním nemínila jakkoliv dohadovat, ale potřebovala jsem mu dát nějak najevo svůj vnitřní nesouhlas.

„Vědí o mně tvoji rodiče?“ Tímhle mě skutečně přistihl zcela nepřipravenou, a když jsem mu pátravě pohlédla do tváře, vyčetla jsem z ní, že i na tomhle mu nemálo záleží, ačkoliv se pokoušel tvářit zcela nepřístupně. V téhle vypjaté konverzaci se mu to k mému štěstí absolutně nedařilo. S výčitkami, že toho takhle trestuhodně využívám, jsem za to ale byla nesmírně vděčná.

„Ne, neřekla… Oni pořád nezpracovali to s Williamem, mají ho hodně rádi… Na tohle zatím ještě nejsou připravení… Promiň mi to, Matteo,“ zvolila jsem raději drsnou pravdu, protože kdybych mu lhala také v tomhle, bylo by to už hodně za hranou, i na moje dost pokřivené poměry. Matteo pobouřeně vyrazil přebytečný vzduch z nosu ven a hodně ošklivě se na mě podíval. Pro něj to byl dozajista důkaz, že jsem to s ním nebrala vážně, ale s tímhle vědomím jsem to přesto vyslovila. Tohle se vyžehlit snad ještě dá. „Ty jsi o mně vašim už řekl?“ zkusila jsem s nezištným tónem otočit jeho dotaz proti němu a to zřejmě zabralo, jelikož na mě několikrát zaskočeně zamrkal svými dlouhými řasami.

„Ne, zatím ne,“ objasnil mi naprosto věcně a já se v tom nehodlala nijak detailněji hnípat, protože jsem měla daleko větší máslo na hlavě nežli on. „Ale Ismet s Neylanem to samozřejmě vědí. Kdybych o tom sestře neřekl, nikdy by ji nenapadlo proti mně použít to, co omylem zaslechla,“ podotkl záštiplně, ale tu pochopitelně mířil výlučně na mě, což jsem pokorně přijímala. Potřeboval si na někom vybít vztek a nejlepší kandidátkou jsem byla samozřejmě já a byla bych takový nebetyčný pokrytec, kdybych se bránila. Až na to velmi osobní rýpnutí, kterým mě docela ranil...

„Jistě, účel světí prostředky,“ nadhodila jsem o něco trpčeji, protože přestože jsem Ismet odsuzovala, nebyla jsem ani o chlup lepší než ona. Ba možná naopak daleko horší, když jsem takhle Mattea nestydatě vodila za nos.

„Na Ismet to neházej, to ty jsi ke mně nebyla upřímná...“ usadil mě příkře a pečlivě přitom od sebe odděloval slova, které ze sebe plival s notnou dávkou čerstvě nahromaděného jedu. Poslušně jsem spolkla další uštěpačnou poznámku, jak se mému dětinskému já zachtělo odvést jeho pozornost jinam, ale on se nedal. Taky jsem se dovtípila k tomu zjištění, že se za každou cenu vyhýbal tomu, aby mě obvinil z toho, že jsem mu lhala. Tenhle výraz doposud nepoužil, nejspíš se bránil tomu si to přiznat sám sobě.

„Zkus se na to podívat...“

„O to já se ale snažím, Emo! A docela dost často, protože mě o to dost často žádáš, ale už toho mám tak nějak dost… Potřebuju nějaký odstup, trochu si od toho odpočinout, takže teď naopak zkus najít dostatek pochopení ty pro mě,“ vyzval mě veskrze neústupně a znovu mě sledoval bez jediné špetky citu, přestože se do toho vyloženě nutil. V nestřežených okamžicích jsem spatřila, že ho tenhle rozpor mezi námi nefalšovaně trýzní.

„T-takže se chceš...“

„Ne, asi ne... já nevím... jen… mě prostě nech chvíli bejt, než to zpracuju… to je všechno,“ prohlásil znaveně a aniž by vyčkal na mou odpověď, která byla chtě nechtě souhlasná, se svěšenou hlavou se otočil a odkráčel někam ven. Nechtěl se mnou dál mluvit, nechtěl se na mě ani víc dívat. To mě nemálo zabolelo, ale tuhle patálii jsem si nadrobila svou vlastní pitomostí, takže jsem si to musela vyžrat až ze samotného dna. Zasloužila jsem si to, zasloužila bych si mnohem horší trest než jen tichou domácnost. Každopádně jeho přání vyhovím a nechám ho tak dlouho, dokud neudělá první smířlivý krok on. Alespoň minimální, abych si to pak u něj začala jakkoliv žehlit. Ale jak to mezitím vydržím? Ach jo, taková ironie… Já jsem nemluvila s Willem a Matteo teď odmítá mluvit zase se mnou.. Tohle se teda hodně ošklivě zvrtlo, ale! Aspoň je to venku, tudíž mě snad moje svědomí nebude až tolik tížit... Snad...

 Tak, a je to venku. Anebo alespoň ta podstatná část pravdy, jelikož něco se Ema rozhodla nechat pro sebe. Proč? To ví jen ona a její praštěný myšlenkový pochody. Jak to podle Vás Matteo vezme? Hodně věcí již skousnul, ačkoliv tohle je trochu jiný kalibr. Bude to pomyslná poslední kapka do poháru trpělivosti nebo i tohle Emě promine a odpustí? 

Mockrát Vám všem děkuji, že stále čtete! Nestačím se divit, opravdu. Jste prostě úžasní, díky, díky, díky! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 44. kapitola: